Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Milovat znamená pochopit, že druhý milovat nemusí.

28.12.2012 (14:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1609×

Když jsem v prvním momentě zaútočila na jeho mysl, trochu jsem zazmatkovala, protože jsem viděla, že je velmi opevněná. Ale očitý vjem byl jen iluze. Jakmile jsem na něj zaútočila, jeho zeď se začala bořit a během další vteřiny jsem byla v jeho hlavě. Hned mě zahltila jeho vzpomínka na den, kdy na něj někdo zaútočil a on čelil smrti. Urychleně jsem se dostala z jeho hlavy a vzpomínku rozdýchávala.

„Promiň,“ ozvalo se od něho.

„Ne, to je dobré,“ uklidňovala jsem ho. „Jen jsem nečekala zrovna tohle,“ svěřila jsem se. „To je to, co vás děsí ve spaní?“ zeptala jsem se drze. „Vlastní smrt?“ dodávala jsem.

„Ano,“ přiznal se. „Zatím jsem tu po sobě nenechal žádný odkaz,“ vysvětlil mi.

„Aha,“ ozvala jsem se.

„Vás nic takového netíží?“ zjišťoval a já celá zčervenala. „Nemusíte mi to říkat, pokud nechcete,“ uklidňoval mě.

„Jen se bojím, že si o mně budete myslet, že jsem povrchní,“ poznamenala jsem a celá rudá se koukala na zem.

„No, jestli vás třeba trápí, že mě neokouzlíte ve svatebních šatech, pak vás za povrchní považovat budu,“ dělal si srandu a já celá zkoprněla. Když viděl, jak reaguji, začal se smát.

„Jako opravdu?“ bavil se na můj účet.

„Ne, jde jen o něco podobného,“ pošeptala jsem stydlivě, jenže on to slyšel.

„Tak teď asi puknu zvědavostí, jestli mě nezasvětíte do vašich nočních můr,“ začal mě zlobit, „nenechávám vás odejít.“ První jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že bych měla vyměnit tajemství za tajemství.

„Bojím se, že nedojdu bez úrazu k oltáři,“ zamumlala jsem a doufala, že mým slovům nebylo moc rozumět.

„To nechápu,“ ozvalo se od něj a mně nezbývalo nic jiného, než to vysvětlit.

„Podpatky a těžké šaty. Vůbec se v tom nedá chodit. Nechápu, jak všechny ty ženy přede mnou to zvládly. Radši bych bojovala se stovkou mužů, než bych někomu ukázala, že nejsem schopná dojít k oltáři,“ vysvětlila jsem mu a on se zamračeně díval.

„Tohle není vůbec povrchní,“ poznamenal. „A všechny ženy se s tím popraly úspěšně, protože měly někoho, kdo jim pomáhal. Svého otce,“ poukázal na fakta.

„No, moje rodina je daleko a určitě to sem nestihnou. A ani nechtějí,“ svěřila jsem se a uvědomila si, že jsem poukázala na další ze svých tajemství. Viděl, jak jsem znejistěla a zachoval se velmi taktně. Nebyli nadšení z toho, jakou cestou jsem se vydala.

„Pokud mi nechcete říci dnes o vaší rodině, nebudu se dále vyptávat. Ale teď budeme muset nejprve vyřešit váš malý problém,“ sdělil mi trochu zamyšleně a já se divila tomu, jak moc je v tomto ohledu milý.

„Co kdybych poprosil mého otce, aby vás odvedl k oltáři?“ vypustil najednou z úst.

„No, nevím,“ váhala jsem.

„Udělá to rád,“ ujišťoval mě a já se stále rozhodovala. „Poprosím ho o to,“ nabídl mi.

„Měla bych se ho zeptat sama,“ zkonstatovala jsem a podívala se mu do očí.

„Ale já mám k němu blíž a vím, co od něj čekat,“ podotkl a na chvíli se odmlčel. „Mohli bychom za ním jít společně,“ navrhl a já mu byla vděčná za jeho nabídku. Kývla jsem mu na souhlas. „Půjdeme hned, dokud se ho všichni bojí vyrušovat kvůli včerejšímu večeru,“ dovysvětlil a já si dokázala představit, že jeho noc asi vypadala dost podobně. Jen by mě zajímalo, co zajímavého se Samuel dozvěděl od mužské části populace. Jednou to z něj budu muset dostat. S jeho pomocí jsem se zvedla a následovala jej za jeho otcem. Náš první společný cíl a zároveň záchrana před rozmáznutím před všemi z království.

Samuel bez jakéhokoliv zaváhání došel ke králově komnatě a zaťukal. Nedal mi ani možnost zaváhat, zda je jeho návrh ten správný. Nepočkal na výzvu a do komnaty vstoupil. Král seděl v křesle u okna a měl zavřené oči.

„Copak potřebuješ, Same?“ začal a já byla překvapená, jak rychle jej rozeznal. Asi ho moc lidí bez vyzvání nenavštěvovalo.

„Ahoj, tati, jak ti je?“ začal naprosto neformálně a já najednou chápala, v čem jsou s Annie sourozenci. Jen na první pohled to nerozpoznáte. Mezi sebou v rodině se k sobě chovali důvěrně, ale na veřejnosti studeně. V celé rodině se nacházeli velmi dobří herci a dokázali své životy ustát natolik, že jejich postavení v království je v rodinném životě neovlivnilo. Teď jsem jen doufala, že do jejich vztahu mezi sebou mě jednou přijmou. Minimálně jsem si přála, aby se mi to povedlo u Samuela. Cítila jsem z něj momentálně důvěrnou oporu. Teplo, které vás uklidní natolik, že se necháte vést pouze událostmi, city a sálající důvěrou z druhého člověka.

„Jak asi,“ odpověděl mu s ušklíbnutím, dokud mne nespatřil. To se trochu zarazil a najednou se začal formálně upravovat.

„Omlouvám se, Natalie, nečekal jsem vás,“ omlouval se mi a já viděla na Samuelovi, že jeho počínáním se poměrně baví. Ignoroval ho a vyzval mě, abych si sedla naproti němu. Sám si přinesl židli z rohu a posadil se pohodlně na ni. Král tomu všemu přihlížel a zvědavě se nakonec zeptal:

„Jaký vy dva máte vztah?“ vytasil na nás naprosto neoficiálně a já nedokázala celou situaci ani popsat slovy. Proto jsem nechala mluvit Samuela.

„Partneřina. Tak, jak jsi mi kdysi vysvětloval,“ sdělil mu a já sporadicky mlčela, přiznávat se v tomto spolku k tomu, že jsem do něj paf, nebyl dobrý nápad. Král spokojeně pokýval hlavou a zeptal se:

„A jak vám teda můžu pomoci, když mě nejdete prosit o to, že se brát nechcete?“ zeptal se nás a Samuelovi se čím dál více rozšiřoval úsměv na rtech.

„Já ti říkal, že s Megan fungujeme,“ prohlašoval a král se tvářil udiveněji a udiveněji. Ačkoliv jsem měla hodně otázek o tématech, které tu probírali, nejprve jsem se chtěla dozvědět, jak v následujících dnech zvládnu nejbližší překážku, a až vypáčit ze Samuela všechny důležité informace o jejich neformálním vztahu. Král mě zamyšleně sjel pohledem a potom spustil:

„Proč jste sem dorazili?“ šel rovnou k věci. Asi mu nebyla příjemná moje společnost v tomto směru chování. Trochu rozpačitě jsem se podívala na Samuela a ten mě kývnutím hlavy pobídnul a já stydlivě začala.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli byste mě neodvedl k oltáři?“ vybalila jsem bez servítek a čekala na jeho reakci. Viděla jsem, jak zkameněl a zvážněl.

„Váš otec na svatbu nedorazí?“ zeptal se.

„Ne, nežije.“ A já viděla, jak se nadechuje k dalším otázkám, ale dřív, než se stihl ptát, začala jsem odpovídat. „Vychovávala mě rodina z ulice. Přijali mě mezi sebe, a ačkoliv bojovali o každý kousek jídla, dokázali se o mě postarat natolik, abych přežila a dostala se tam, kde jsem. Moji rodiče umřeli a já je ani pořádně nepoznala,“ ušetřila jsem ho zbytečných dotazů a zaznamenala změnu v jeho výrazu.

„Nikdy jste nepoznala pořádnou rodinu,“ povzdechl si.

„Ne v tom se mýlíte,“ oponovala jsem mu.

„Paul a Meredith, kteří mě vychovávali, mi byli dostatečnou rodinou.“ Král přikývl na srozuměnou a potom se dozeptal:

„A víte, co se stalo s vašimi rodiči?“ Já se na chvíli zamyslela a uvažovala nad tím, zda mám jít s pravdou na povrch. Něco mi říkalo, že něco takového mi neuškodí.

„Meredith mi svěřila, že mé rodiče zabili mágové?“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování