Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Některé rady do života oceníme až časem.

26.12.2012 (08:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1536×

Už jsem se natahovala pro zbraň, když z jedné kapuce vykoukla hlava Annie.

„Mohla jsem tě zabít,“ pokárala jsem ji. Ale její vážná tvář zůstala na obličeji. Děje se snad něco? šlo mi najednou vyděšeně v hlavě.

„Megan, musím tě požádat, abys šla s námi,“ sdělila mi s vážnou tváří a já trochu váhala. „Neboj se. Jde jen o zasvěcení,“ prohlásila a rozhodla jsem se, že jí budu věřit.

„Dobře,“ podvolila jsem se a ze zadních řad vystoupila nějaká žena v kápi a nabídla mi rozevřenou červenou kápi. Netušila jsem, proč chtějí, abych si ji oblékla, ale poslechla jsem a nechala se do ní zabalit. Když se tak stalo, odváděly mě hradem do sklepení. A já je prostě následovala.

Jakmile jsme dorazily do velké místnosti se svícny a já uviděla oltář uprostřed, trochu ve mně zatrnulo. Oltáře nikdy nevěstily nic dobrého. S naším příchodem všechny ztichly a sledovaly mě. Do popředí se postavila žena a odrhnula kápi. Byla to samotná královna.

„Vítej,“ pravila a já se jí uklonila.

„Výsosti,“ oslovila jsem ji.

„Dnes jsme se tu sešly, abychom tě zasvětily do ženských záležitostí. Každá z nás ti dnes řekne nějakou radu do manželství. Ale předem upozorňuji, že ne vždy všechny máme jen dobré zkušenosti. Vemte to na vědomí,“ upozornila mě a potom si dala kapuci na hlavu a zmizela do davu. Dále mě někdo posadil do připravených polštářů a já se uvelebila. Kolem mě se začaly míhat různé osoby, tácy s jídlem a do ruky mi vložily pohár s vínem. Vedle mě se položila první osoba a pod pláštěm mi anonymně sdělila:

„Sex je dědičný. Jestliže jej vaši rodiče nikdy nezažili, je docela pravděpodobné, že vy jej také neprožijete,“ pronesla mi blízko u ucha dotyčná a mnou projela vlna nervozity. Trochu vyděšeně jsem se napila z poháru a natáhla se pro jahodu, kterou jsem na uklidnění pozřela. Mezitím se vedle mě posadila další pro mě neznámá žena:

„Kdo se stydí, nebude mít děti,“ zaznělo tentokrát a já měla chuť položit spoustu otázek, ale žena už zase zmizela a objevila se nová.

„Pohlavní akt je jen zřídkakdy dokonalou radostí. Je spíš jen dosažením svého,“ zasvětila mě a zase zmizela. Všechny ty ženy byly velmi rychlé a neotálely.

„Milostná hra má stejné podmínky úspěchu jako hra na klavír. Teprve až přehrajete nějaké ty etudy, můžete si troufnout na koncert,“ uslyšela jsem z druhé strany než obvykle hlas, ale nestihla jsem se za ním ani otočit. Už jsem naštvaně sebou plácla do polštářů, když jsem uslyšela hlas Annie.

„Už ses dozvěděla něco zajímavého?“ zeptala se mě a já se pro jistotu znova napila vína.

„Ani moc ne,“ vrátila jsem jí a viděla, jak se ušklíbla.

„Chápu. Počkám si na své vlastní zasvěcení. Teď rada ode mě, ačkoliv s muži zkušenosti nemám, ale s mým bratrem ano. Nezraď ho a on nikdy nezradí tebe,“ sdělila mi a potom také zmizela, aby připustila ostatní.

„To, že muže nemiluješ, neznamená, že není ten pravý,“ řekla mi inteligentně jedna z nich a jízda pokračovala:

„Lež je povolená, pokud je milosrdná,“ prohlásila další.

„Polibky nepatří jen na ústa,“ poznamenala jedna trochu nestydatě a pak už ani jedna nezahálela a já se dozvídala věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Nevěděla jsem, zda se jich mám děsit či se na ně těšit, ale tušila jsem, že jednou by se mi všechno, co říkají, mohlo hodit. Tváře mi lemovala červeň s každou další větou a moje rozpaky musely vidět snad všechny ženy. Nejednou jsem kolem sebe uslyšela uchichtnutí.

…

Nevím, jak dlouho mě zasvěcovaly, ale najednou se kolem mě vytvořil kruh a několik rukou mě vybídlo, abych se zvedla. Pak mě odvedly k oltáři a položily mě na něj. Byla jsem z toho hrozně nervózní a těkala z kápě na kápi.

„Jsme léčitelky, rodičky, matky. Ale neočekává se od nás, že celý život budeme jen rodit děti. Proto vás zasvětíme do kouzla, které vaši plodnosti vždy na nějakou dobu zamezí. Využívejte jej pouze, až budete mít dostatečný počet potomků pro další následnictví,“ zaznělo místností sborově a já si oddychla, že nemají v plánu nějaké to obětování. Najednou se na mém těle objevila spousta rukou a já cítila, jak mi energie, proudící po těle, ukazuje, kam ji mám v budoucnu aplikovat.

…

Pokud jsem se včera probouzela pochroumaná, dnes se k tomu přidala i hlava, protože po mém úspěšném zasvěcení se pořádně popíjelo. Nálada se povolila a já měla šanci se seznámit s ostatními. Zjistila jsem, že ženy tu bývají velmi přátelské.

Zvedla jsem se, oblékla a šla na snídani. V jídelně překvapivě moc lidí nebylo a služebnictvo mě trochu sledovalo překvapeně pohledem. Ale i tak mě bez jakýchkoliv poznámek obsloužili. Věděla jsem, že dneska žádné trénování schopností mezi léčitelkami a léčiteli nebude, proto jsem šla do knihovny, kde jsem byla rozhodnutá na nějakou hodinu zabřednout do knih.

Ani nevím, jak dlouho jsem se nacházela v knihovně, ale usoudila jsem, že by aspoň mohl dneska být trénink gardy. Rozhodla jsem, že aspoň tentokrát bych mohla přijít včas.

Jakmile jsem se oblékla a připravila, vyrazila jsem směr cvičiště. Když jsem tam dorazila, jediný muž, který tam byl, byl můj nastávající.

„Takže se trénink koná,“ poznamenala jsem nahlas, aby mě zaznamenal. Ten ke mně stočil hlavu a bylo na něm vidět, že měl také rušnou noc. Raději jsem se neptala, jak jeho zasvěcení probíhalo. Přece jen některé včerejší rady do života jako: Důvěra je jako velmi jemná květinka – dlouho jí trvá, než rozkvete, a snadno se zašlápne.

„Rušná noc?“ pokračovala jsem s úsměvem dál.

„Na to bych se měl spíše ptát já vás,“ vrátil mi trochu s ironickým úsměvem. Já jen pokrčila rameny a vysvětlila:

„Asi vydržím více než ostatní,“ poznamenala jsem a on se zase usmál.

„Sice jsem trénink nezrušil, ale vypadá to, že asi nikdo nedorazí,“ konstatoval.

„Myslím, že si dlužíme jeden boj,“ rejpla jsem si do něj a on překvapeně zvedl hlavu.

„Chcete zase přijít o korzet?“ zeptal se mě škádlivě.

„No, tentokrát ho budete umět i spravit,“ poznamenala jsem a zvedla se pro meče. Jenže on váhal.

„Nechci s vámi bojovat. Neberte to špatně. Ale vím, že v boji jste velmi dobrá, a každý už jsme si vydobyli své místo. Měli bychom se více zaměřovat na spolupráci než se neustále špikovat,“ vysvětlil.

„Ale jak jinak se máme zlepšovat a vědět, kdo z nás dvou co dokáže?“ vrátila jsem mu. „Dokud nám o nic nejde, malý trénink nám neuškodí,“ ujistila jsem ho.

„Dostal jsem včera o vás složku z testování,“ přerušil moje přemlouvání. „A velmi mě zaujaly vaše výsledky v mentální obraně. Ono vlastně všechno okolo kouzlení,“ svěřil se mi. „Byl bych rád, kdybyste mi pomohla s tréninkem,“ vysvětlil a já se usadila vedle něj na tribunu.

„ Co po mně chcete?“ zeptala jsem se přímo.

„Chci, abyste se mi snažila dostat do hlavy. Jakmile se to podaří, byl bych rád, kdybyste se zachovala slušně a prostě odtamtud vypadla,“ poprosil mě a já neváhala ani minutu. V těchto věcech jsem byla velmi dobrá a ještě se mi nestalo, aby mě někdo porazil.

„Dobře, ale uvědomte si, že úplně se bez navštívení vaší hlavy neobejdeme,“ upozornila jsem ho.

„Vím, proto jsem o to požádal vás. Máte mi být velmi brzy po boku a nikdo lepší mě nenapadá. Trénovat potřebuji, jednou v boji jsem s tím měl poměrně problém a nerad bych na to někdy znovu doplatil,“ zasvětil mě do jeho problémů v minulosti. A já velmi ocenila, že do mě vkládá takovou důvěru.

„Kdy chcete začít?“ zjišťovala jsem.

„Klidně hned,“ vrátil mi.

„Jak myslíte,“ a s těmi slovy jsem zavřela oči a pustila se do něj.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování