OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 5. kapitola

25.12.2012 (13:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1195×

Ráno jsem se probudila a připadala si, jako bych vstala z mrtvých. Celé tělo mě bolelo a jen co jsem se posadila, vlítla Annie do místnosti.

„Vstávat!“ byla jako blesk a nabitá energií.

„Proč? Hoří snad?“ plácla jsem sebou zpět do postele.

„Ne. Dnes tě čeká zkouška svatebních šatů,“ zavřískala a já vyvalila oči. Teprve teď mi došlo, jak moc málo času mi zbývá do svatby. Mé tělo se sevřelo nervozitou a začala jsem trochu zmatkovat. Annie na mně musela vidět, že jsem celá zbledla.

„Nechceš si ho vzít,“ hlesla trochu nešťastně.

„Ne,“ vrátila jsem jí, abych ji ujistila, že tak to není. „Ale…“ zase jsem začínala zmatkovat.

„Ale?“ Zaváhala jsem nejprve, co bude, když jí řeknu, jak moc jsem v ohledu mužů nezkušená, ale chovala se ke mně vždy velmi přátelsky. Asi jako sestra.

„Svatební noc,“ pošeptala jsem ta dvě slova, která mě děsila hned od počátku, co mi bylo řečeno, co mě čeká.

„Nikdo o tom s tebou nemluvil?“ ptala se mě překvapeně. Zčervenala jsem a musela přiznat pravdu.

„Něco jsem slyšela od dívek v ulicích, ale moje rodina měla jiné problémy než mě zasvěcovat do takových věcí,“ vysvětlila jsem jí a doufala, že se mě více na moji rodinu ptát nebude.

„Se mnou kdysi mluvila máma,“ svěřila se mi Annie. „A asi na rozdíl od ostatních ke mně byla upřímná,“ podotkla a já čekala, co dalšího z ní vypadne. Přece jen, nějaké informace by se mi hodily. „Ale stále nevím, jaká je pravda. Na svého ženicha stále čekám,“ pokračovala. „Myslím, že z celého jejího povídání tenkrát bylo asi důležité hlavně to, že svatební noci se nemáme bát, ale také nečekat napoprvé nic příjemného. Příjemné prý přijde až časem,“ zasvětila mě a já byla ráda, že mi nelže a je ke mně upřímná. Potom jsem se zvedla a šla se obléci. Vydaly jsme se na zkoušku šatů a já se snažila po celou dobu dostat z hlavy vtíravé myšlenky.

…

Annie mi dneska ukázala, jak vypadá připravovat se na různé události jako budoucí královna. Díky dopoledni jsem naprosto zapomněla na starosti ze svatební noci a místo toho mě začala děsit myšlenka na to, jak vůbec dorazím před oltář. Šaty, do kterých mě nacpala, byly velmi těžké a každý krok byl namáhavý.

Došla jsem ke cvičišti a z dálky sledovala, jak garda trénuje. Můj první trénink s nimi a já jdu pozdě. Bylo mi jasné, že bez jakýchkoliv poznámek se můj příchod neobejde.

Připravená jsem vstoupila Samuelovi do zorného pole a viděla, jak zbystřil.

„Jdete pozdě,“ zaznělo pokárání a všichni se na mě otočili. Asi očekávali, že můj nastávající si mě asi vychutná za ten včerejšek.

„Omlouvám se,“ začala jsem. „Ale dostat se ze svatebních šatů mi trvalo déle, než bych čekala,“ vysvětlila jsem mu a čekala jakoukoliv poznámku, ale místo toho se ozvalo jen:

„Aha,“ odpověděl a pokračoval: „Lord Benjamin s vámi dnes bude cvičit,“ oznámil a podal mi meč. Přijala jsem ho a postavila se do pozice. Konečně jsem mohla ze sebe vybít celý den. Jeden z důvodů, proč jsem boj tolik milovala.

…

Když jsme skončili a většina mužů už byla pryč, přistoupila jsem k Samuelovi.

„Děkuju, že jste nedělal s mým zpožděním problémy,“ začala jsem a viděla, jak na mě pohlédl.

„Megan, všechno, co spadá do královských záležitostí, má přednost. Krom toho jsme se domlouvali na tom, že si nebudeme dělat naschvály,“ ujistil mě v tom, na čem jsme se shodli.

„Pravda,“ vrátila jsem mu a začala si sbírat věci. Potom jsme oba rozpačitě zmlkli a vydali se každý svou cestou. Musela jsem se připravit na večeři.

V pokoji jsem měla připravenou vodu a opláchla jsem si obličej, sundala si oblečení po tréninku a začala se ládovat do prvních slušných šatů. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, jak si zavážu na šatech korzet, když někdo zaklepal.

„Dále,“ vyzvala jsem dotyčného a přidržovala si korzet na těle. Čekala jsem, že do dveří vejde Annie, ale mýlila jsem se.

„Promiňte,“ ozvalo se, když jsem spatřila Samuela. „Myslel jsem, že tentokrát byste mohla jít na večeři po mém boku,“ sdělil mi a já celá zčervenala, protože jsem se nacházela docela v nepříjemné situaci.

„Ráda s vámi půjdu. Ale hrozně bych ocenila, kdybyste mi zavázal korzet. Bylo by to možné?“ zeptala jsem se rozpačitě a natočila se k němu zády. Periferním zrakem jsem uviděla, jak ztuhnul, ale já odhodlaně čekala.

„Nemáte služku?“ zeptal se trochu překvapeně.

„Ne, přiřadí mi ji, až budu oficiálně po vašem boku. Doteď mi jinak pomáhá vaše sestra,“ zasvětila jsem ho. Cítila jsem, jak ke mně postupně přistoupil a opatrně mi začal korzet utahovat. Naklonil se k mému uchu a řekl mi:

„Pokud vám budu moci být takhle při ruce v budoucnu, služku potřebovat nebudete,“ prohodil a mým tělem projel naprosto neznámý pocit. Tváře mi zčervenaly a celá jsem se napjala. Všiml si toho a pokračoval:

„Vadí vám ta představa?“ zeptal se trochu nejistě a mě tím rozhodil. Proč si všichni myslí, že domluvený partner mi nesedí? To k němu přistupuji nějak špatně? Bylo na čase mu minimálně dát trochu najevo, jaká je pravda, proto jsem se na něj otočila. Když uviděl moje červenající se tváře, asi pochopil, protože mi přiložil na líčko ruku a přejel mi po něm.

„Myslím, že teď už vám nic vysvětlovat nemusím,“ dodala jsem a otočila se zpátky. Viděla jsem, jak jsem ho tím rozhodila, a z toho důvodu jsem ho vyzvala, aby pokračoval.

„Mohl byste mi, prosím, zapnout šaty, abychom mohli jít na večeři?“ Viděla jsem na něm, že jsem ho svou upřímností lehce rozhodila, ale po chvíli se vzpamatoval a doutáhl mě.

„Děkuji,“ poděkovala jsem mu, jakmile jsem cítila, že skončil. Když jsem se znova na něj otočila, setkali jsme se očima a já se cítila naprosto rozpačitě. Těkala jsem očima ze strany na stranu a málem jsem poděkovala bohu, jakmile mi nabídl rámě a trapnou chvíli tím přerušil.

Přijala jsem ho s úsměvem a vydala se vstříc večeru.

…

Seděla jsem u královského stolu, když král začal mluvit o nějakém výjezdu. Tím si získal moji pozornost.

„Kvůli vaší svatbě výjezd k hranicím posuneme. Na cestu se vydáte týden po svatbě,“ rozhodl zrovna král a já zpozorněla. Chtěla jsem se začít bránit, že mi muže nemůže hned poslat pryč, ale pak jsem si dala dohromady jedna a jedna. Ne že bych se chtěla Samuela nějak zbavit, ale potřebuji trochu času na vyrovnání se se vším. Takže jakoukoliv poznámku na jeho odjezd jsem zanechala v mé puse a raději se zaposlouchala do rozhovoru, který vedla Annie se svou matkou.

„Už je všechno připravené,“ zaslechla jsem.

„Co je připravené?“ ujelo mi zvědavě.

„Někdo se nám probudil,“ rejpla si Annie. „Ale nic, zítra večer to zjistíš,“ odpověděla mi na moji otázku a já měla chuť použít své magické nadání a porýpat se jí v hlavě. Udržela jsem se a dále se více neptala. Vrátila jsem se k jídlu a podívala se ven z okna. Někdy jsem se tu cítila sama, ale tušila jsem, že jsem na tom pravém místě.

…

Další den probíhal dost podobně, ale tentokrát, když jsem se začala soukat do šatů, slyšela jsem, jak někdo bez zaťukání vešel do mého pokoje. Otočila jsem se a spatřila pět postav v bílých kápích. Už jsem se natahovala pro zbraň, když…

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 5. kapitola: