OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesta... - 6. kapitola

08.12.2009 (17:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1446×

6. kapitola

Gabriel se nade mnou skláněl a měřil si mě ustaraným pohledem. Pokrytec. Jak nejrychleji mi to šaty dovolily, jsem od něj odskočila a postavila jsem se nemotorně na vlastní nohy.

„Co chceš?!“ vyštěkla jsem na něj nevrle. Gabriel se mě dokonce trochu i lekl.

„Co to s tebou sakra je?! Celou dobu ses chovala normálně a pak jako kdyby ti rulo v bedně a chováš se jako hysterka! Já prostě nevím, kam se poděla ta holka-“ jakmile vyslovil tohle slovo, měla jsme chuť po něm skočit a doslova ho nakopat do rozkroku a skopat do kuličky.

„Holka? A o které mluvíš? O té co si se s ní den před svatbou muchlal, nebo o té naivce která tě měla ráda?!“ zakřičela jsem mu do obličeje. Gabriel ihned ztuhnul a napnul se. Z jeho rozkošných krásně vykrojených úst nevyšla jediná hláska.

„Jak-“ ani jsme ho nenechala položit otázku, která mu ležela na jazyku.

„Jela jsem pro tebe a ty jsi ji tam skoro ojel před školou!“ zaječela jsme a s těží jsem zadržovala slzy. Gabriel neměla zase co říct ale zmohl se přeci jen na něco…

„Je mi to lít-“ ale bylo lepší, když mlčel. Nenáviděla jsme lítost.

„Neříkej, že je ti to líto když oba víme, že není. Kdyby bylo, nedělal bys to.“ Řekla jsem šeptem a zrádné slzy se mi vylily z očí. Rozzuřeně jsme je setřela a pozorovala jsme zamžený obraz Gabriela. Ten nic neřekl, jenom mě objal. Mačkal mě ve své hřejivé náruči a já se mu zuřivě bránila.  Bušila jsme pěstmi do jeho hrudi, kopala jsme a škrábala. Ale nebylo mi to nic platné. On mě pořád objímala a kolébal jako malí dítě.

Slzy mi tekly proudem a já už jsem se nebránila Gabrielovu objetí. Podivně mě uklidňoval. Z pláče jsme přešla ke vzlykům a pak už jsem jenom štkala. Trhavě jsem se nadechovala a užívala jsme si dotek horké dlaně na mých zádech.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se, když už jsme se alespoň trochu uklidnila. Gabriel si povzdechl a odtlačil moje tělo od toho svého.

„Musíme to řešit zrovna teď? Musíme se jít loučit s hosty.“ Řekl úpěnlivě a odvracel ode mě oči a vyhýbal se mému pohledu.

„Jsme svoji ani den a ty už máš tajnosti a jak vidět tak i milenku… dobrá… tuhle hru ale můžeme hrát i dva. Chceš válku? Máš ji mít…“ řekla jsme uraženě a vytrhla jsem moji ruku z jeho. Podkasala jsme si sukně a vyšla jsem ze svého pokoje. Se zdviženou hlavou jsem scházela schody do haly. Všichni na mě koukali a já doufala, že moje vlasy nevypadají jako kdybych tam někde bůh ví ,co dělala.

Sešla jsme dolů schodma a postavila jsem se před pár postarších manželů, kteří už zřejmě museli jít. V jejich věku není divu.

„Jsem ráda, že jste se zůčasnili mojí svatby. Rádi vás zase někdy uvidíme.“ Řekla jsem mile a podala jsem jim ruku.

„My jsme se rádi zůčastnili. A kde je Gabriel?“ zeptala se postarší paní s hnědými vlasy které, zdobilo ještě stříbro.

„Já jsem tady babičko.“ Ozval se mi za zády hlas mého manžela. Vytřeštila jsme oči. Takhle jsem nad ním uvažoval teprve chvíli. Bylo to zvláštní být už paní a ne slečna. Jeho hlas ve mně vyvolal ono známé chvění a mravenčení končetin.

„Oh drahoušku…“ řekla milá starší paní a objala Gabriela kolem krku a pak ho pustila a políbila ho ještě na čelo. Gabriel se musel sklonit, aby na něj dosáhla.

„Doufám, že budeš dobrý manžel.“ Řekl pro změnu zřejmě jeho dědeček. A potřásl mu dědeček. Gabriel se nervózně usmál a zasmál se podivné vysokým a nepříjemným smáchem.

„ To já taky doufám.“ Řekl.

„No to já už to vím a dobrej teda nejsi.“ Zamumlala jsem si pro sebe a Gabriel mě šťouchl loktem mezi žebra, až jsem se zakymácela. Vyjeveně jsem se na něj podívala a počkala jsem, než odešli jeho prarodiče. Když už jsme byli v hale sami, vrazila jsem mu facku.

„Tohle udělej ještě jednou a tvář bude to poslední, co tě bude bolet!“ vyhrožovala jsem mu a odešla jsme do tanečního sálu. Gabriel za mnou přišel až po půl hodině a nepromluvil se mnou jediné slovo. Jenom když jsme se loučili s hosty mluvil. Ale ne na mě. Pořád mně jenom ignoroval a okatě přehlížel. Tak jo, ty mě přehlížíš tady, já tě budu přehlížet v noci, řekla jsme si v duchu a věnovala jsme dál pozornost tanečném párům které se vlnili do rytmu smyslné hudby na parketu.

Kolem půlnoci kdy jsme tu zůstali jenom mi a hosté našeho věku přišel ke mně můj známé Xavier. Byl to můj spolužák ze základné školy. Vždycky jsme pro něj měla slabost. Ale on mě bral jenom jako rodinou známou a dobrou kamarádku.

Přišel ke mně a tak jako když jsme byli malí, se mi poklonil, nabídl mi ruku, a když jsem svou studenou dlaň vložila do jeho planoucí, věnoval mi polibek na klouby prstů. Na to jsme se oba zasmáli a odešli jsme si zatančit. Postavili jsme se do tanečného postavení a roztančili jsme se s prvními tóny líbezné klavírní sonáty.

„Změnila jsi se.“ podotkl jenom tak mimochodem.

„Stejně jako ty.“ Oplatila jsem mu stejnou mincí a sjela jsem ho pohledem. Jeho široká ramena zakrytá bílou bavlněnou košilí té nejlepší značky a úzký pas musely upoutat pozornost každé ženy. A já si ho pamatovala jako ještě malého klučinu, který si stěžoval, že jsme vyšší než on. A teď mě převyšoval o dobrých dvacet centimetrů. Ne-li více. Dříve nezdravě bledý obličej měl bronzová nádech a vlásky které nosíval krátké vždy pečlivě nagelované se teď neposlušně vlnili až pod uši. Dříve skoro černé dnes vyšisované sluncem do světlých až skoro blond odstínů hnědé.

„Moc to ti sluší.“ Zašeptal mi do ucha a přitáhl si mě těsněji k sobě. Zvedla jsem rozhozeně oči k těm jeho a střetla jsem se vzrušeným pohledem jeho stříbrně šedých očí.

„Pojď… půjdem někam kde bude klid.“ Zašeptala jsem mu do ucha a začala jsem ho táhnout do haly a pak nahoru schodama do pokoje pro hosty…

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta... - 6. kapitola: