Cesta... - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola vyprávějící o jejich "nejšťastnějším" dni... Tak si ji užíjte...papa

17.11.2009 (17:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1172×

5. Kapitola

Stála jsem před zrcadlem a klepala jsem se jako osika. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem v posledních čtrnácti dnech někdy pocítila takovou nervozitu a nejistotu jako tehdy. Byla jsem nerozhodná. Byla jsem vyděšená mým rozhodnutím. Netušila jsem, jestli jsem udělala správně. Ne já si byla jistá, že jsem udělala chybu. Přesvědčil mě o tom sám Gabriel tím, že mě podvedl. Ještě jsme se neznali ani měsíc a on už mě podváděl. Nemohla jsem si pomoct, ale nevěřila jsem mu. Připadal mi jako cizinec obalený hradbami, které jsem ještě neprolomila, a neměla jsme nejmenší tušení, jestli se mi to vůbec někdy podaří.

Nakonec jsem upustila od chození a sedla jsem si do pohodlného křesla. Byla jsem už v kostele a čekala jsem na moment, kdy pro mě přijde otec a vyzve mě k tomu, abych si pohnula, že už to začíná. Jako vždy přijde pozdě a vynadá za to mně.

Nervózně jsem poklepávala nohou o podlahu a natáčela jsem si jeden z volných pramínků na prst. Otec stále nepřicházel a z kostela se už ozývala hudba. Nervózně jsem se postavila a začala jsem přecházet po místnosti. Nikde nikdo a já tam pořád čekala. Až pak otec vtrhl do dveří, čapl mě za ruku a táhl mě za sebou. Neohlížel se na to, že jsem se packovala a zakopávala jsem o vlastní nohy hlavně, že jsem šla.

Do kostela jsme vtrhli jako velká voda. Až když začal červený koberec, jsme se postavili do nacvičené pózy a vyrazili jsme směrem k oddávajícímu a mému budoucímu manželovi. Kráčeli jsme v rytmu hudby a já nijak nevnímala dění kolem sebe. Snažila jsem se soustředit na to, abych se prostě neotočila a nevzala do zaječích.

Gabriel ne mě čekal na konci mě cesty a tvářil se jako svatý a dokonce se usmíval. No já mu dám! Jsem si pomyslela. On mě bude podvádět a pak předstírá, že je ochota sama! Ten podvraťák! Pomyslela jsem si sama pro sebe, ale na obličeji jsem si nechala tu nacvičenou optimistickou masku.

Dorazila jsem až k němu a ani jsem se na něj nepodívala. Jen jsem ho jemně chytla za dlaň a otočila jsme se na oddávajícího. Poslouchala jsem a pečlivě potom odpovídala na dané pasáže a otázky. Mrtvolným a monotónním hlasem se to ze mě všechno sypalo a pak byl konec. První manželský polibek a byla jsem Roxet Moleová. Jak málo stačilo a budu do smrti nešťastná, pomyslela jsem si nakvašeně.

Kráčela jsem uličkou zavěšená do svého manžela a usmívala jsem se falešně na všechny strany. Nikdy jsem se tolik nepřetvařovala jako teď. Všechno jsem předstírala, až do té doby než jsme nasedli do bílé nazdobené limuzíny před kostelem, která nás měla odvést na oslavu, která se konala v našem domě. Ihned jak se za námi zabouchly dveře, jsem pustila Gabrielovu ruku a odsedla jsem si na druhý konec limuzíny. Ten na mě vykolejeně hleděl, ale neřekl mi jediné slovo.

V tichosti jsme dorazili až na oslavu a za bouřlivého potlesku svatebčanů jsme vystoupili z auta a zamířili jsme po schodech do velké jídelny, kde byli dvě řady přichystaných stolů a prostorný taneční parket. Mířili jsme přímo tam. Žádné zastávky. V plánu jsem měla oběd, jen lehký dezert. Potom úvodní tanec novomanželů. Zatančím si také s otcem a švagrem a jako hřeb večera se vypařím do svého pokoje.

Služebné nás usadily do čela stolu a začaly roznášet pokrmy. Vždy jsem slušně odmítla, ale nakonec jsem přijala jen lehký ovocný zákusek. Zapila jsem to výborným šampaňským a v klidu jsem čekala, než Gabriel dojí, abychom ten tanec měli z krku. Začínala jsem se nudit. Po úmorných deseti minutách byl konečně dostatečně přecpaný, tak jsme mohli začít. Byla jsem udivena náhlou změnou na jeho osobnost. Vždycky jsem ho viděla nezaslepenýma očima jako příkla ctnosti, ale po tom incidentu jsem na něm nenáviděla úplně všechno.

Gabriel mě chytil za ruku a vedl mě na parket. Jemně ale rázně mě uchopil do svého náručí a začal se ladně pohybovat do rytmu hudby. Já se ze začátku snažila, ale pak mě něco napadlo. Vší silou jsem stoupla na pravou nohu a pak přenesla váhu na levou, kterou jsem šlápla na Gabrielovu. Ten vytřeštil očí a vrhl na mě vražedný pohled. Já pokračovala jakoby nic a občas jsem to zopakovala. Až dozněla píseň, vyslechli jsme si potlesk a Gabriel se pak odpotácel z parketu a kulhal na pravou nohu. Chudák. Skoro mi ho bylo i líto.

Ihned po tom co Gabriel odešel, se mě chopil můj otec. Pomalu jsme se společně pohupovali do rytmu hudby a mlčeli jsme a nijak jsme se ani nesnažili to ticho prolomit. Zato můj švagr toho byl pravým opakem. Neustále něco mlel a já se tomu musela smát. Jemu patřil můj první upřímný úsměv toho dne.

Ale i když jsem se s ním náramně bavila ihned, jak dozněla hudba, jsem se mu vytrhla a s omluvným úsměvem jsem odešla ze sálu ke schodišti a odtud jsem nenápadně zamířila do mého pokoje. Nenápadně je relativní pojem. Potkala jsem při tom, několik služebných a nespočet hostů, na které jsem se usmívala, jak to dělávají nevěsty, ale ihned jak jsem za sebou zabouchla dveře pokoje, jsem se svezla po dveřích na zem.

Složila jsem si hlavu do dlaní a pohupovala jsem se do předu a do zadu. Snažila jsem se uklidnit. Ale nemělo to nejmenší výsledek. Pořád jsem byla rozklepaná a vyděšená. A důvod? Co se odehrává po svatebním dni? Bingo! Svatební noc. Snažila jsem se vydýchat to náhlé zjištění, ale nijak se mi to nedařilo. Co já budu jenom dělat? Když v tom mě něco napadlo. Sama pro sebe jsem se usmála a stoupla jsem si na vlastní nohy.

Přešla jsem k posteli a tam jsem sebou praštila a zůstala nehybně ležet. Zavřela jsem oči a odpočívala. Znovu mě probudila až bolest hlavy, tak jsem si vzala aspirin a zapila ho vodou. Vysíleně jsem se položila na měkké pokrývky a zavřela oči. Ani nevím, jak jsem usnula, ale probudil mě až něčí dotek na mé tváři. Vytřeštila jsem oči a zjistila, že v pokoji je naprostá tma. Ale na osobu, která mě probudila, jsem viděla až moc dobře.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování