Cesta... - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola tak doufám že se někomu bude líbit a že si ji vůbec někdo přečte...

13.11.2009 (18:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1308×

4. Kapitola

Já a Gabe jsme prožívali úžasné dva týdny, které nám zbývali do svatby. Nemilovala jsme ho to ne. Byl pro mě něco jako starý známí. Bylo mi s ním hezky a příjemně se s ním povídalo. Byl můj dobrý kamarád.

Do školy jsem nechodila. Máma mě omluvila z rodinných důvodů, abych měla víc času na zařizování svatby, což stejně dělá ona tak co. Těch čtrnáct dní uběhlo na můj vkus až moc rychle. Celé ty dny jsem stihla zaplnit zkouškou svatebních šatů, vybíráním servisu na svatební tabuli, schůzkami s květinářem ohledně výzdoby a spoustou dalších “důležitých“ věcí. Ta svatba už mě začínala stresovat. A proto jsem s Gabem často utíkala mojí mámě a také švagrové, které byli přímo posedlé tím jediným dnem.

Tentokrát jsme jeli do parku. Vzala jsme sebou i koš plný dobrot a deku. Všechno jsem to naskládala do limuzíny a řekla jsem Johnovi, aby mě zavezl k universitě, kde Gabe studuje. Ulicemi New Yorku jsem jela s úsměvem na tváři, který mi však zmizel ihned, jak jsme dorazili před budovu univerzity. Gabe tam stál a líbal se s nějakou dlouhonohou blondýnou. Cítila jsem, jak mnou prostupuje hněv a zloba. Ale také bolest a smutek. On mě podved! Křičelo mé nitro. On mě nemá rád! Opakovala jsem si.

Johnovi jsem řekla, ať mě zaveze do parku a ta jsem také vystoupla. Košík i deku jsem nechala v autě a vydala jsem se na procházku. Byl pátek. Nebe bylo blankytně modré a na obzoru nebyl vidět jediný mráček. Všichni, kdo seděli v parku, byli šťastní. Ať už malé děti hrající si na trávě s plyšovými hračkami, nebo stará babička s dědečkem sedící na dřevěné lavičce u jezírka. Všichni tam byli nadšení z krásného dne a snažili se ho co nejlíp využít. Jen já jsem truchlila nad mým nanicovatým životem.

Povzdechla jsme si a vydala jsem se domů. Dneska měla být poslední zkouška šatů tak tam asi i půjdu, napadlo mě. Alespoň zabiju čas do večera, kdy budu mít rozlučku se svobodou. Naplánovaly ji Mel a ta její banda. Tak jsem byla náramně zvědavá, co je napadlo.

V osm hodin večer jsem seděla před toaletním stolkem v mé ložnici a nanášela jsem na tvář poslední vrstvu make-upu. Od té doby co jsem byla zasnoubená s Gabem, jsem se přestala líčit jako dřív. Chtěla jsem se mu líbit. Ale jeho to nezajímalo.

Ten večer jsem se rozhodla, že se opravdu pobavím. Proto jsem vytáhla odvážnější kousky oblečení. Krátká džínová minisukně a top za krk bez zad. Ještě jsem někde vytáhla sandály na jehlách a byla jsem připravená.

Vyrazila jsem z domu kolem osmé. U patníku před domem už stála dlouhá luxusně vyhlížející černá limuzína. Zadní dveře byli otevřené a jejich kliku držel John. Náš řidič. Ze dveří koukala půvabná tvář mojí sestry a ze střešního okýnka zase hlava jedné z jejích kamarádek.

Jak jsem je tak pozorovala, jsem se sama pro sebe usmála jejich nadšení a veselosti. Vykročila jsem směrem k autu a usadila jsme se do měkké kožené sedačky u okýnka. Holky se taky usadily a všechny se na mě smály od ucha k uchu.

„Takže Roxy. Máme přesný program na dnešní večer. Nejdřív zajdeme do každého londýnského baru a dáme si panáka. Pak tady máme seznam úkolů pro každou je jich přesně pět a pak bude zakončení v podobě překupka. Tak můžeme vyrazit, Johne!“zakřičela na něj a zavřela přepážku.

Tak a začal maraton. Kdy jsme dojeli do večerního klubu a objednali jsme si jednoho panáka. Na ex jsme ho vypily a odjely pryč. Takhle jsme navštívili asi šestnáct barů. Číslo není přesné. Ten šestnáctý si totiž pamatuju jako poslední celý a pak už si jenom pamatuju, jak jsme se usídlili v jednom z tiších barů a dávali jsme si úkoly. Každá pět a každý z nich byl ztřeštěnější než ten první.

Podle mého, úkoly typu, ukradni tomu chlapovi u baru spodky, mi přijde dost ujetý. Nebo polib toho kluka a brnkni jeho přítelkyni. Tak celkem hustý. Pak už mi konec splývá jenom v rozmazané šmouze a pak jenom postel. Ta se mi z celého večera líbila nejvíc.

Ráno jsem měla pěknou opici, ale všechno vyřešila kosmetička, která ne mě nanesla půl kila make-upu a po tom co se na mě doslova vrhla, ze mě udělala člověka. Obličej už vypadal dobře. Víc než to, dneska mi to i slušelo a pak mi musela rozčesat to vrabčí hnízdo na hlavně a nakonec mi z toho vykouzlit svatební účes. Vrhla se na to s vervou. Moje hlava létala ze strany na stranu a moje vlasy létaly v chomáčích na zem. Nakonec jsem nebyla ani plešatá ani škaredá.

Všechny prameny vlasů mi natočila do loken a ty pak sepnula do vzdušného drdolu na temeně hlavy. Do něj zapletla i šňůru perel aby nevypadal až ta obyčejně. Účes uznávám, byl jednoduchý, ale svatební šaty ne.

I když jsem měla v plánu si vydupat barevné svatební šaty, stačil jediný pohled na tu nádheru a změnila jsem názor. Bílé korzetové šaty se na mém těle vznášeli a zdokonalovaly mou postavu. Vepředu splývaly dolů, vzadu byly nabírané a prodlužovaly se do krátké vlečky. Bílá sukně i korzet byly ještě pošity korálky, perličkami a krajkami. Šaty působily velkolepě a celkově pohádkově.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování