Cesta... - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže další kapitola mého mnšího pokusu tady na těchto stránkách. Doufám že to alespoň někdo čte a tak mu tímto článkem udělám alespoň malinkou radost... papa

07.11.2009 (17:00) • Janulik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1185×

2. Kapitola

Pěšky jsem kráčela po přeplněných chodnících a občas do mě někdo narazil. Nijak jsem to nevnímala a pozorovala jsem výkladní skříně těch nejdražších obchodů, ve kterých se mohli pyšnit takovými značkami jako je Gucci, Chanell nebo Louis Vuitton. Byla jsem unešená některými modely. Ale netrvalo mi to dlouho. Musela jsem pospíchat domů a nemohla jsem je nijak zkoumat.

Dorazila jsem domů a musela jsem se prodírat vstupní halou, abych se vůbec dostala až ke schodišti. Rychle jsem vyběhla schody po dvou a zamkla jsem se ve svém pokoji. Opřela jsem se zády o dveře a poslouchala jsem co se děje. Jak bylo vidět, přípravy na ples byli v plném proudu. Nevím, čí byl nápad ho pořádat u nás doma, zanadávala jsem v duchu.

Dál jsem se tím humbukem dole nezabývala a svalila jsem se na postel. Opřela jsem se o čalouněné čelo postele, složila jsem si pod sebe nohy ještě obuté do bot a natáhla jsem se po románu z osmdesátých let sedmnáctého století.

Ráda jsem četla takovéhle pohádky pro dospělé. Vždycky skončili šťastně a hlavní hrdiny byl pravý gentleman a hlavní hrdinky zase překrásná mladá vznešená dáma. Prostě pohádka, která se nikdy nikomu nestane. Byla to má nejoblíbenější náplň volného času. Do čtení mi ještě hrála tíží uklidňující hudba. Buď klasické skladby, nebo romantické balady. Byla jsem prostě uplakaná pubertální holka.

Byla jsem začtená do děje knihy když v tom někdo zabušil na dveře. Leknutím jsem až nadskočila.

„Ano?“ zavolala jsem skrz dveře.

„Paní? Vaše matka vás volá k sobě do pokoje.“ Řekla mi Roberta naše domácí.

„Jistě, už jdu, jenom se převléknu.“ Zavolala jsem znovu přes zamčené dveře a při tom jsem utíkala do šatny si vybrat něco pohodlnějšího. Nakonec zvítězily obyčejné šaty a lehké domácí bačkory. Vlasy jsem stáhla do gumičky a vyběhla jsem z pokoje směrem k matčině ložnici. Záměrně matčině. Matka a otec mají oddělené ložnice. Zvláštní, ale oni to tak chtějí a tak to tak je.

Zaklepala jsem na bílé bohatě vyřezávané dveře a po vyzvání jsem vstoupila dovnitř. Matka seděla na menši pohovce před starožitným konferenčním stolkem a listovala ve svém diáři.

„Posaď se, Roxet.“ Vyzvala mě má matka a ukázala na volné místo vedle sebe. Když vyslovila celé mé jméno, protočila jsem oči. Koho ta hrůza napadla. Top byla otázka, kterou jsem si kladla vždy, když někdo vyslovil celé mé jméno.

„Takže.“ Začala matka a zaklapla v kůži vázaný diář. „Musíme se pustit do příprav plesu. Máme hodně práce s tím to tady vyzdobit a od tebe čekám pomoc. Budeš koordinovat výzdoby velkého tanečního sálu a také vstupní haly. Necháš připravit pokoje pro hosty a ještě zjistíš, jestli má všechno služebnictvo slavnostní uniformu.“ Když četla celý ten seznam mých úkolů, cítila jsem jak mi lezouni z důlků. Když já budu dělat tohle, co budou dělat ostatní? Jsem tady snad za služku?

Seděla jsem dlouhou chvíli na měkkém gauči a dívala se někam před sebe. Přemýšlela jsem, jak to všechno stihnu a jestli bych nemohla ještě sehnat někoho, kdo by mi pomohl.

„Už můžeš jít, Roxet.“ Vyzvala mě klidně, ale rázně matka. Tak jsem se dle jejího rozkazu zvedla a vypochodovala jako robot z její ložnice. Pořád jsem si lámala hlavu, jak to stihnu a nemohla jsem uvěřit tomu, že mě matka takhle využívá. Ona mě nejdřív použije jako služku k výzdobě domu, pak mě bude na tom plese předvádět jako kus masa a nakonec mě i prodá za nejvyšší nabídnutou cenu. No bezva! Tenhle týden se mi vážně nedaří.

Stála jsem ve svém pokoji před mohutným zrcadlem a prohlížela samu sebe v zrcadle. Připadala jsem si nějak divně. Šaty mi seděli jako ulitě a byli taky pohodlné. V tom to nebylo. Zřejmě kvůli tomu že jsem za poslední dva dny moc nejedla.

Bylo to tím, jak vypadali. Sytě rudé bez ramínek. Korzet obepínal můj hrudník a mé poprsí tak tlačil neslušně vysoko. Na zádech byly stáhnuté šněrovačkou. Na prsou byly ještě zdobené perličkami a kamínky. Sukně byla řasená a nadouvaná. Sahala až po zem a za sebou jsem měla dokonce vlečku. Celý tenhle luxus byl ještě doplněn rukavičkami nad lokty. Ty šaty byly na můj vkus až moc pompézní.

Pořád jsem se musela otáčet kolem své osy a zkoumat můj odraz v zrcadle. Byla jsem jiná i v obličeji. Matka pozvala profesionálního stylistu a ten mě nalíčil a učesal. Na hlavě mi tak vykouzlil parádu plnou loken, vlnek a vrkočů.( Takhle by měla vypadat Roxy i ve tvážř). No, a aby toho nebylo málo doplnil to zlatou čelenkou vykládanou červenými kameny. Pro dnešek té červené bylo na mě až moc. Jestli matka chtěla, abych zaujala, udělala to dokonale. Všechny ostatní debutantky mají totiž bílé šaty.

S povzdechem jsem otevřela dveře od mého pokoje a vyrazila k zadnímu schodišti. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl a tak jsem si to obešla a služebním schodištěm jsem proklouzla do velkého sálu. Stála jsem schovaná za sloupem a pozorovala jsem všechny shromážděné hosty. Všichni už tady byli. Takže by se mělo každou chvílí začínat. Uslyšela jsme za sebou sborový klapot podpatků o mramorovou podlahu a tak jsem se za tím zvukem otočila.

Všechny moje spolužačky byli seřazené po dvojicích a kráčeli přímo ke schodišti, pokrytém červeným kobercem. Když okolo mě procházely, zařadila jsem se úplně nakonec a s nimi společně jsem se postavila na začátek schodiště. Postupně podle toho jak jsme stáli, vyvolávali naše jména a na koci schodiště na nás pak čekal náš partner. Pomalu, ale jistě naše řady řídly, až jsem tam zůstala úplně sama.

„Roxet Jefersnová.“ Přečetl plynule pan Enderson a já se vydala k prvnímu schodu. Pomalu se vztyčenou hlavou jsem kráčela dolů. Každý můj krok byl doprovázen pohledem všech přítomných hostů a já cítila jak mi nervózně buší srdce. Pomalu jsem sestoupila ze schodů a tam vložila svou dlaň do ruky Maxe Reynoldse, místního lamače srdcí. Když se dozvěděl, že jsem jeho partnerkou na ples debutantů, málem ho kleplo a teď nemohl své oči odpoutat od mého hrudníku.

Jen jsem protočila oči a zamířila na parket. Zaujali jsme taneční držení a strnule čekali na první tóny předehry. Spustila se hudba a všechny shromážděné páry se začali pohybovat do rytmu vídeňského valčíku. Točili jsme se v párech v přesně nacvičené formaci a ve správný okamžik jsme se sborově otáčeli. Naše předtančení bylo ukončeno záklonem a bouřlivým potleskem.

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování