OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 4. kapitola

07.08.2012 (16:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1146×

4. Nové známosti

Byl jsem šťasten - hle, téma, jež mám rád:

Sny! v barvitosti živoucího žáru

i ve svém kalném, pomíjivém sváru

zdání a bytí přinášející

z ráje a lásky v oko třeštící

líbezné tvary - ty jsou pro mne vším!

Naděje mládí - dým je proti nim!

(Edgar Allan Poe - Sny)

„Lesi! Volej Anabelle! Mám tu postřelenou!“ křičel Markův hlas kdesi v dáli a Valeriina hlava klimbala v pevné náruči Thomase. Měl by to být tedy Thomas, Mark to být nemohl, jeho hlas se táhl dál sálem.

„Tys ji zabil?“ hlas dalšího muže byl klidný. Vůbec ne vyděšený. Jako kdyby to přesně čekal. Kolik jich tu je? Pomyslela si Valerie a stále se nechávala unášet. Víčka pevně držela zavřená.

„Samozřejmě, nudil jsem se a ona mi nemohla říct svoje jméno,“ zabručel už docela blízko. „Tak jsem si ho vynutil.“

„Vynutil,“ zasmál se hlas, kterého nazýval Lesem. „A šlo to?“

„No, popravdě, francouzsky mám čím dál radši. Kreslí kruhy a barikádují si okna.“ Valeriino srdce se divoce rozbušilo.

„To je tvoje parketa, viď?“ zasmál se. „Thomasi, odneste ji do mé ložnice. Anabelle tam už bude čekat.“

„Ou, tygře, tygře.“ S Markovým zasmáním Valerie zase usnula.

Ve svém snu ležela zase v malém kroužku, který si nakreslila na ztrouchnivělou podlahu. Pot jí lepil vlasy na spánky a dech prudce nadzvedával hruď. Konečky prstů jí začínaly svrbět, pomalu se táhlo od nechtů, přes klouby brnění. Žaludek měla na vodě a bylo jí jasné, že se zase začnou zjevovat tváře.

Tančili ji před očima, vysmívali a cenili odporné, nažloutlé zuby. Otcova vráščitá tvář byla v pozadí. Byl strhaný, unavený a na dně. Natahovala se pro něj. Téměř se ho dotýkala, dokud jí hlas ducha nezačal skřípat do ucha děsivé melodie. „Nepatříš nikám, ssssss“ syčela. „Tvoje duše je živá i mrtvá, sss, jak zajímavééé, ssss tebou se nám bude bloudit dobře.“

Valerie se trhla při tom sykotu. Ale babizna ji ze svých spárů nespouštěla. „Ssssspíííívej, má drahááá. My ožijeme...“

„Ale to ji změní na přízrak?“

„Teoreticky,“ odpovídal druhý ženský hlas. „Může jí to přivíst až na okraj smrti, ale má silný pud sebezáchovy. Už nás může slyšet.“ Ležela na pohodlnější věci, než byla podlaha. Měkoučká matrace se nepatrně prohýbala pod jejími nádechy. Valerie otevřela oči do stínů. Když ji žena takhle prozradila, nemělo cenu je odposlouchávat.

Obklopovala jí hustá tma. Byla zavřená v temné místnosti. Slyšela ještě víc hlasů, než ty dva hned u ní a to ji vyděslo. Vyhoupla se vyděšeně do sedu a strhla ze sebe tlustou, těžkou deku.

Nejasně začínala rozeznávat rysy místnosti. Obří postel, na které ležela, čajový stolek na dva kroky od postele. Japonskou zástěnu, přes kterou byl přehozený župan. Obrovské, těžké záclony zatemňovaly místnost a kousek od okna, téměř v rohu místnosti byl klavír. Velký, kvalitní klavír.

Párkrát pro jistotu zamrkala. A stíny, které doposud stály nehnutě na místě se začaly pohybovat. Cukla instinktivně s sebou, když se jí dotkla teplá ruka.

„Nemusíte se bát, slečno Greyová,“ zašeptal láskyplně ženský hlas. Jeden z těch stínů a ten druhý zatím udělal několik kroků vzad, jako kdyby jim chtěl dát soukromí. „Jste tu v bezpečí,“ přesvědčovala ji a jemně stiskla její ruku ve své. Ozvalo se škrtnutí a místnost zaplavilo světlo. V krbu začalo plápolat polínko a vše dostalo ostřejších tvarů.

„Kdo jste?“ zeptala se a zaostřila na ženu, která s ní hovořila tak láskyplně. Byla nádherná. Její světlé vlasy spadaly v jemných prstencích a vlnkách až k pasu. Velké modré oči se vrývaly do Valeriíných. Úzší rty lehce pootevřela a znovu zavřela. Vystouplé lícní kosti ji dělaly mladší, než mohla ve skutečnosti být. Okolo třiceti by jí typovala. Šaty, které nosila se však vůbec na ženu nehodily. Byly volnější. Valerie si nemohla být jistá, jestli mají korzet. Zvláštní!

„Přátelé. Mé jméno je Winnifred Wilsonová.“

„Kdo jste? A Mark -“ zarazila se. Bylo dosti nevhodné ptát se na muže veřejně jménem. Naznačovalo to vztah. Valerie si v mysli zanadávala. Kolikrát ji Theressa musela tohle připomínat! „Pan Fox,“ opravila se.

„Markus je tady,“ odpověděla jí s klidem.

„To on mě sem přivezl?“

„On a Thomas vás sem přivezli. Postřelili vás a kdyby vás nepřivezli, nebylo by to moc pěkné.“

„A pan Fox... byl také...?“

„Markus je v pořádku. Více starostí jsme měli o vás, drahá.“ Odhrnula jí vlasy z tváře. „Dost ošlivě vypadaly ty střelné rány. Měli jsme štěstí, že tu zrovna byla na návštěvě slečna Anabelle, má zázračné ruce,“ zarazila se jako kdyby svým milým, příjemným, klidným hlasem řekla něco, co neměla.

Valerie se pokusila posadit. V rameni ji to lehce zaškubalo, ale hned nato bolest ustoupila. Nevěděla, jeslti té neznámé Winnifred věřit. Hovořila tak sebejistě a vůbec!

„Jestli tu nechcete zůstat, můžete kdykoliv volně odejít. Sice bych to nejspíš ve vašem případě nedoporučovala. Mark se zmiňoval o dvou skupinách, které by vás rády měly mezi sebou.“

„Vy jste jedni z nich?“

Paní Wilsonová se usmála. Jako kdyby ji ten dotaz mile překvapil. „Ne, my ne.“

„Co tedy jste?“

„Říkejte nám Ochránci, víc toho zatím nepotřebujete, pro vlastní bezpečí, vědět. Můžete odejít, slečno, kdykoliv se vám bude chtít, jen až mi odpovíte na pár otázek.“

„Neznělo to moc přesvědčivě, že by jste mě nechala jít, paní Wilsonová,“ založila si Valerie ruce na prsou a opřela zády o čelo postele.

„Ne, prosím, říkete mi Winnifred, Wilsonová zní tak... staře!“ svráštila obočí na náznak stáří. „Kdyby to bylo na mě, tak bych vás nepustila, ale svobodnou vůli nemůžeme omezovat. Je vám lépe?“

„O dost lépe.“

„Nevíte, proč vás zajali?“ vyptávala se opatrně dál.

Valerie začala pomalu vrtět hlavou a rty semkla do pevné linky. „Možná kvůli otci?“

„Pan Arthur Grey je vážený vynálezce, to se musí uznat. To ale není asi správná odpověď. Kdyby požadovali pouze jeho, vás by nevěznili a podle všeho i nevyslýchali.“

Valerie si mimoděk se zkříženýma rukama projela prsty po vnitřní straně loktu. Slečně Winnifred ten nepatrný pohyb neunikl.

„Na co se vás ptali?“

Zavrtěla hlavou.

„Nechcete mi to říct? Nebo nemůžete?“

S povzdechem se Valerie podívala do jejích očí. „Já jim nerozuměla, na co se mě ptali. Proto ty vpichy. Něco mi píchli a já s nimi mohla hovořit, ale nerozuměla jsem sama, co jsem říkala. Mohli se mě prakticky ptát na cokoliv, odpověděla bych jim a mohla ohrozit svého papá...“ semkla pevně víčka a zatlačila slzy.

„Odpočiňte si, slečno. Jak říkám, nemusíte se ničeho bát. Jste tu v naprostém bezpečí. Musíte ještě být v klidu, aby se stehy zcela vyléčily. Povídání můžeme nechat i na později.“ Paní Wilsonová se mile usmála. Bodlo ji u srdce, byla jako maminka, kterou neměla.

Valerie poslušně přikývla. Ano. Winnifred měla pravdu. Musí odpočívat a její tělo se hlásilo k tomu samému. Zívla a s lehkým úsměvem se zavrtala zpátky do deky. Byla nasáklá zvláštní vůní. Neidentifikovatelnou – počkat! No, možná skořice a mahagonové dřevo.

„Nechám vám tu malé světýlko, aby jste neměla strach,“ otáčela se s těmi slovy Winifred.

„Čí je to pokoj?“

Otočila se za Valeriínou otázkou. Očima se zavrtala do dekou zabalené dívky v obrovské posteli. „Je Charlese Foxe,“ odpověděla a s těmi slovy za sebou zavřela.

Jemné škrábání probralo Valerii z hlubokého spánku. Díky zataženým záclonám byla v pokoji stále tma, jen lehká záře svíčky ji osvětlovala. Teplé červené světlo dělalo své obvyklé stíny, dokud se nedotkla jednoho, co tam neměl co dělat. Párkrát pro jistotu zamrkala.

Široká ramena byla zády k ní. Vysoká, krásně vyrýsovaná. Na mlhavý moment měla pocit, že je to Mark, ale polkla zvolání jeho jména a zaostřila. Markus byl sice stejně vysoký, jako tenhle muž, ale s určitostí k němu nepatřily zlatavé vlasy a světlemodrá košile. Temné sáčko a volnější kalhoty mu byly trošku širší, ale nebyly to ty dvě čísla, jako u Marka. Zatajila dech, když se otočil ke křeslu a jí se naskytl pohled na jeho profil.

Nebyl to Markus v žádném případě. Světlé obočí měl zvlněné, když přezkoumával malou truhlu, kterou si položil na křeslo. Spodní ret měl oproti hornímu lehce plnější, ale to mu na přitažlivosti jen přidávalo. Světlé řasy se lehce zatřpytily ve světle a linka na krku se pohla, když polkl.

Celý jeho výraz byl o tolik majestátnější, vznešenější, než Markův. Bylo to snad něco v jeho plynulých tichých pohybech? Nebo ve výrazu? Valerie nemohla přijít v čem to vězí. Do dlaně prsty zabalil malou lahvičku a vsunul do kapsy u kalhot. Nechtěně zašustila dekou.

Pro neznámého muže to byla snad rána z děla, protože s sebou cukl jejím směrem. Valerie zamlčela vyděšené vykvíknutí.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás probudit, potřeboval jsem jen si něco vzít.“ Zvedl ruce k hlavě v gestu, který nejspíš mělo znamenat: 'nejsem nebezpečný'.

Mlčela. Nevěděla co říct, jak říct a strach z jejího vlastního chraplavého hlasu zvítězil nad touhou říct něco nevhodného.

„Už jdu pryč, mimochodem, vy jste Valerie, že?“ jeho blankytně modré oči se zablýskaly jiskřičkami a Valerie se zmohla pouze na přikývnutí. Byl opravdu dechberoucí. „Jsem Charles, mám pro někoho poslat? Nemáte hlad? Něco?“

Místo odpovědi se ozvalo hlasité zakručení a s přívětivým úsměvem Charles jen přikývl a zavřel za sebou. Fox? Ale oproti Markovi byl o tolik odlišnější!

Stále malátná se skutálela z postele. Dopadla bosýma nohama na měkoučký koberec. Byla překvapená, když zjistila, že na sobě má bavlněnou košili. Museli ji převlíknout.

Za japonskou zástěnou na ni čekal džbán s vodou a mísa. Roztřesenýma rukama nalila do mísy vodu a opláchla si tvář. Měla ji mrtvolně bledou a rty lehce nasinalé. Párkrát se do nich jemně kousla a poštípala tváře. Neposedné lokny se jí stáčely okolo tváře. Valerii nezbývalo než si je projet prsty a pokusit se je zkrotit. Chvilková snaha byla zbytečná. Bez jakéhokoliv výsledku jí vždycky začaly spadat okolo obličeje a nedržely.

„Nechcete na to sponu, slečno?“

Valerie nad zvukem toho hlasu nadskočila. Nečekala nikoho a když se otočila čelem k osobě, která ji pozdravila, oddechla si. Byla tam dívka. Mohla být sotva o rok-dva mladší než Valerie. Dívka jí vysmekla perfektní pukrle a došla k Valerii. Během chvilky udělala na její hlavě úhledný drdol s pár loknami, které neposedně poskakovaly vedle Valeriíny tváře.

„Jsem Valerie,“ zašeptala, když se na ni neznámá dívka usmála. Byla vcelku pěkná. Drobná se světle hnědými, rovnými vlasy a bělostnou pokožkou. Jako kdyby nikdy nebyla na sluníčku. Zpod temných řas na ni vykukovaly dvě nebesky modrá očka. I když na první pohled byla drobná, neušlo Valerii, jak se dvě silné paže napínaly kdykoliv udělala nějaký pohyb rukama. Byla-li to služebná, jak si myslela, tak se nejspíš trefila s odhadem.

„Mary Lockwoodová, jsem služebná v tomto domě, těší mne slečno. Paní Winnifred vás žádá, zda by jste se všemi nepovečeřela.“

„Všemi?!“

„Samozřejmě, velice se na vás těší!“ Otočila se k Valerii zády a sklonila se k něčemu. „Vyprala jsem vám a vyčistila šaty, dokud vám neobstaráme lepší.“

Valerie se k nim doslova vrhla. Byla tam poslední vzpomínka na otce! Přehrabovala se v nich a čím více hledala, tím víc ji zachvacovala panika. Panebože! Kde je otcův Černý havran?! Bodlo ji u srdce. Nemohla ho přeci ztratit. To byla zcela irelevantní myšlenka.

„Byla na tom brož!“ vyhrkla až příliš nahlas.

„Má ji u sebe paní Winnifred, ráda by se na to také zeptala,“ odpověděla jí s ledovým klidem Mary a sepnula ruce za zády. Šaty jí při tom pohybu zašustěly.

Valerie ze sebe dostala tiché zavytí zatímco jí začala Mary pomáhat s oblíkáním. Neměla příliš ráda, když se jí někdo na něco ptal. Ale jak se zdá, tak tady ji nehodlali jen na nějakou chvíli uschovat a pak nechat jít. Prsty sevřela rám postele, když jí Mary utahovala šněrování korzetu na zádech. Valerie tiše zalápala po dechu a hruď se jí při tom zvedala a klesala.

Poslední myšlenka, kterou měla, než se před ní otevřely dveře z pokoje patřily jejímu otci. 'Papá, kde jsi?'

Má romantická duše plesá. Můžeme to už rozjet, když máme většinu hlavních hrdinů za sebou. Snad se dílek líbil - netuším jeslti ano nebo ne, když mlčíte, ale což na tom. Budu se muset řídit intuicí a číst Vám myšlenky. Vaše Niki

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 4. kapitola: