OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 17. kapitola

21.10.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1036×

Překročily jsme, slečny, stou stránku! Oficiálně jsme za první polovinou - příběhu. Dotáhly jsme to celkem daleko, nemyslíte? Na to, že to bylo jen zamýšleno na 3 kapitoly. 
Zároveň blahopřeji všem, kteří to četli až doposud je to hodně písmenek! 

17. Voda a krev

 "Červená smrt" již dlouho pustošila zemi. Dosud žádná morová rána nebyla tak vražedná a tak obludná. Krev byla jejím zhmotněným znakem a pečetí - červeň a úděsnost krve. Přicházely pronikavé bolesti, pak náhlé mrákoty, pak prudké krvácení z pórů a konec. Šarlatovými skvrnami na těle a hlavně na tváři odsuzoval mor svou oběť do klatby, zavíral jí dveře před pomocí a soucitem bližních. Choroba člověka zachvátila, rdousila a v půlhodině sklála.

(Edgar Allan Poe - Maska červené smrti)

„Pojď se mnou...“ zašeptal znova po chvíli. Nadzvedl se na loktech a sledoval její překvapenou tvář.

 „Kam?“ zvedla překvapeně obočí.

 „Uvidíš,“ zamrkal tajemně. „Místo, které mám velice rád.“

 „Vím, že miluješ pochybné podniky.“

 „Tohle není podnik, oblíkni se teple,“ doporučil a pomohl jí na nohy. „A vem si s sebou oblečení navíc. Je to Londýn, tady je zima furt.“ Vtiskl rychlý něžný polibek a palcem obkreslil lícní kosti. „Čekám tě u Mirandy, mám hlad.“

 Valerie na sebe co nejrychleji hodila nějaké oblečení a vyběhla z pokoje. Nervózně vešla do kuchyně a prolétla očima celý pokoj. Stál opřený o desku a oblizoval vařečku.

 „Zrovinka včas!“ houkl nadšeně k Valerii. „Pojď sem.“

 Udělala pár pomalých kroků k němu.

 „Valerie,“ zaskučel, když viděl nerozhodnost v jejím výrazu. Chytl ji za zápěstí a přitáhl k sobě. „Ochutnej,“ přikázal jemně a postrčil vařečku obalenou v hnědé věci k jejím rtům.

 „Kristepane! Co to je?“

 „Nekristuj a lízni.“

 Nejistě ho poslechla, když jí v ústech vybuchla extáze. „Hm!“ vyhrkla a přitáhla si jeho zápěstí s vařečkou blíž ke rtům.

 „Chutná?“

 „Mn-hmm,“ zavrněla souhlas a oblizovala sladkou vášeň.

 Naklonil se k ní a obtočil prsty okolo jejího pasu. „To je ta nejlepší čokoláda na světě, až z Belgie,“ šeptnul jí do ucha až Valerii po zádech přeběhla zimnice, ale to ji nedonutilo odtáhnout rty od vařečky. „Počkej,“ vytrhl v její chvilkové nepozornosti objekt její soustředěnosti a nahrábl další čokoládu na něj.

 Ukradl letmý polibek a vrátil vařečku do jejích prstů. Valerii se zablýskly oči a upatlala se od čokolády, ve snaze ji celou sníst.

 Markus se pousmál při pohledu na nenažranou krásku a zapletl jí prsty do vlasů. „Jako kdyby tě Miranda nekrmila.“

 Otočila k němu pohled s čokoládovými rty. Uličnický výraz nešel přehlédnout. Přitáhla si ho ke rtům a nechala se unášet v blažené dokonalosti. Jazykem jí vklouzl do úst a ochutnal tu nejsladší čokoládu pod sluncem. Prsty ji v sebeochranném gestu obtočil okolo hrdla a smyslně stiskl. Valerie zaklonila slastně hlavu a vzdychla mu do úst.

 „Drahá, pod sluncem těžko skryješ se ve stínu. Žádný tam není, ty jsou jinde. Ale ty nehledáš stín. Stín hledá tebe. Stůj a vyčkávej momentu, než si tě Stín najde sám, protože ten květinu chce jako choť.“ Zaznělo jí v uších varovná vzpomínka temného hlasu, který jí předpověděl budoucnost.

 Odtrhla se od Markusových rtů a sledovala jeho tvář. Stín... stín ji chce? Je to Markus? Ten Stín?

 Chvíli luštil odpověď na nevyřčené otázky ve Valeriiných očí. Nic nemohl vyčíst, ale rozjařená nálada ho neopustila. Lišácky na ni mrkl a rty mu roztály v pokřiveném úsměvu. „Jsem rád, že jsi to zastavila, musím ti ještě ukázat to místo. Vzala sis s sebou nějaké věci navíc?“

 Valerie přikývla hlavou a v mysli měla chaos. Tak snadno Markusovi podlehla. Tak rychle se do něj zamilovala... neřekla mu to ještě, ale tolikkrát chtěla!

 „Půjdeme!“ přikývl Markus na povel a chytl ji za ruku. Míjeli hlavní místnosti, když se z křesla ozval smích. Nebyl hnusný, skřípavý... ne tak krutý, jak by si člověk představoval v takovém momentu.

 „Kampak, kampak? Hrdličky,“ zasmál se sarkasticky ženský hlas. Zlatavé lokny ve světle svíčky se zatřpytily, když se za nimi otočila andělská hlava Olivie. Krvavé šaty se děsivě usmívaly jejich směrem stejně jako jejich majitelka. Rty měla zkroucená ve škodolibém úšklebku, který se k její andělské tváři nehodil. „Snad nás nechcete tak brzy opustit – zase,“ dodala a naklonila hlavu na stranu.

 Markus si automaticky stoupl ochranitelsky před Valerii a zastínil tak nevítané osobě pohled. „Olivie, staropanennská krásko, jdeme na vycházku při měsíčku,“ vrátil jí ironii.

 „Nehraj si na Ivanhoea, Markusi, já vím, jak zkažený a prolhaný jsi,“ zavrčela najednou. Valerie věděla, že tím, co řekl ji ponížil. Urazil její ješitnou pýchu, která se jako domeček z karet řítila dolů.

 „Na tebe nemám,“ uklonil se a mířili s Valerií ke dveřím.

 „Ne tak rychle, aby jste nevzbudili i zbytek hradu,“ její krutý, tichý smích prořízl chvilkové ticho.

 Markus otevřel dveře a otočil se naposledy Oliviíným směrem. „Můžeš být Charlesova sestřenice, ale to ti nedává jistotu, že kdybys někoho pošpinila, já hodím špínu i na tebe, ale doslova. Je mi jedno, že mě tím budou nenávidět, ale ty!“ ukázal prstem na Olivii, která ho vraždila pohledem. „Se jí ani nedotkneš!“

„Kam to jdeme?“ optávala se stále dokolečka s lehkým úsměvem Valerie. Markus ji s úlisným úsměvem vedl temnými ulicemi a mátl ji neustálými odbočkami do uliček.

„Nech se překvapit,“ zavrněl jí do ucha a zkontroloval šátek na jejích očích. Nepovolil.

„Nemám ráda slepotu,“ zabručela a pevněji si ji přitáhl k sobě, aby nešlápla do louže.

„Nemám rád Tebe,“ zasmál se, ale Valerie se vyděšeně zastavila. Celá ztuhla. Kosti, svaly i mysl ji přestaly poslouchat. Tak tohle netušila. Markus se z plna hrdla rozesmál. „Nemůžu Tě mít jen rád, když tě vlastně miluju.“

„Aha. Stále ale nevím, kam mě to vedeš,“ podotkla, když se jí tlukot srdce ustálil.

„Ještě kousek, už tam budeme,“ informoval a vyhoupl si ji do náruče.

„Jsem těžká!“

„Si jen myslíš.“ Míjel rychle uličky a téměř se chodidly nedotýkal dlaždiček. Londýnem se táhl smrad z pouličních psů a koček. Nemluvě o lidech, kteří se notnou dobu nekoupali. Kouř stoupal líně vzhůru a kroutil se ve větru jako turecké břišní tanečnice.Dá se říct, že jediná výhoda na Londýně je jeho neměnnost. I ti lidé byli stále stejně uzavření.

Zastavil se poblíž molu a na chvíli se zamyslel. Mohla zjistit, jak se tak rychle objevili na tom místě? Snad ne.

Spustil její chodidla na zem a ruce sepnul na jejím břiše a rty otřel o její ušní lalůček. Zachvěla se pod tím dotekem. „Jsme tu.“

Rozvázal sametový černý pruh látky a ten jí sklouzl dolů po sametové pokožce. Vlny prudce narážely na pilíř vedle nich a kapičky vody se roztříštily všude okolo. Valerie překvapeně vypískla a tvář jí zbrázdilo nadšení.

„Nevěděl jsem, jestli jsi někdy viděla krásu vln a moře, tak jsem si řekl-“

„Markusi!“ vykřikla a zouvala si boty. „Pojď!“ lákala a vběhla v šatech do ledové vody

„Valerie! Ty šílená... přešílená krásko,“ vydechl v opojení a sledoval, jak se vrhla do vody, zalité měsíční září. „Vylez! Zmrzneš!“

„Voda je horká!“ křičela na něj nadšeně jako dítě pod stromečkem.

Chvíli jen sledoval bledé tělo ve vodě, dokud nenatáhl ruce a nezačal rozepínat knoflíky u košile. Valerie zalonila hlavu a hladina odráželo světlo na její krček, bradu a plné rty.

Zahodil za sebou černý kus oděvu a šel pomalým, gepardím krokem vstříc vlnám. Pár tempy doplavala Valerie blíž k němu. Vlny jí pomáhaly dostat se k objektu jejího zájmu. Byl tak... jiný. Magnetismus ji doslova přitáhl k jeho tělu. Voda mu byla po hruď a jemně narážela do jeho svalstva.

„V té vodě jsi ještě dráždivější, než obvykle,“zašeptala a spodní ret se jí zachvěl na hladině. Černé mokré vlasy se jí lepily na ramena a své temné oči upírala k němu.

Přejel prsty po hladině. Byla téměř stejně hladká, jako Valeriina pokožka. Prsty zavadil o její sněhové paže, které pod vodou obkroužil jemně dlaní. Dotýkal se jí téměř s posvátnou úctou.

Sledovala ho přimhouřenýma očima. On byl kobra a ona jen malý vrabec hypnotizovaná jeho pohledem. Polštářky prstů se dotkla jeho klíční kosti a přejížděla po svalech.

„Co jsi zač?“ zašeptala.

„Neptej se mě na to, Valerie,“ zašeptal téměř zmučeně a cítil její hruď na své. Byla na něj tak pevně natisklá, že cítil jednotlivý tlukot jejího velkého srdce.

„Byl jsi někdy vůbec opilý?“ šeptala a otočila se pomalu k němu zády. Pohrávala si s vlnkami a sledovala v dáli měsíc, který se ohlížel v temném zrcale.

„Ne,“ zašeptal popravdě.

„Proč tě Mary nesnáší?“

„Ne, proč se na to ptáš, Valerie?“ šeptal bolestně.

Nesměle se na něj usmála a obtočila mu ruce okolo hrudi. „Chci ti bezmezně věřit. Políbit tě a vědět, že o tobě vím vše. Ale je stále tolik otázek... Ty si hraješ na opilého?“

„Je to snažší, než hrát střízlivého. Mary je hloupá, selská...“

„Markusi,“ povzdechla si Valerie a sklopila pohled k hladině. Nelíbilo se jí, když tak mluvil o její kamarádce.

„Promiň, Valerie.“ Zvedl její tvář ke své. „Nechci tě ale vyděsit.“

„Děsíš mě, když mi neříkáš celou pravdu,“ osvětlila a jeho tvář na moment ztvrdla. Kdyby to byl kdokoliv jiný, pošle ho do háje. Ale ona... to světlo uprostřed temnoty ho učarovalo mocnou magií.

„Mary se jen bojí o tebe... proto mě nemá ráda. Vlastně mě nikdy neměla ráda. Zpočátku se zdála být do mě zamilovaná, ale já si nerad pouštěl veškeré dívky k tělu. Udělal jsem jí pár špatných věcí – tím myslím, že naschvály dětského rázu byly tehdy moje zábava. Tak se uchytila k druhému bodu v hradu a upíná se dál k němu.“

„Druhý bod?“ pozvedla Valeri obočí prsty dojela k jeho šíji.

„Charles.“

„Je zamilovaná do Charlese?“ vyhrkla až příliš horlivě.

Markus s tajemným úsměvem přikývl. „A víš, že jsem kvůli tomu neuvěřitelně spokojený?“ objal ji pažemi okolo pasu a přitáhl si její tělo k svému a voda kolem nich zašplouchala. „Protože to by znamenalo, že já se můžu ucházet o tvé srdce. O to nádherné, zářivé, nevinné srdce.“ Rty přejel po jejím spánku.

Valerie cítila teplo, které se šířilo od něj skrz vodu. Vlévalo se jí do morku kostí a nutilo tvrdou strukturu k deformaci. „Moc nevinné už nebude,“ vzdychla, když jeho prsty zavadily o okraj šatů, který nadzvedávala hladina. Zamkla pevně paže okolo jeho krku a přitáhla se k němu.

„Netušíš, co se mnou provádíš,“ sténal mručivě. Veškeré teplo z jeho těla se táhlo dolů, pře jeho hrdlo níž a níž. Bolestivě příjemná touha mezi nohama. Skřípal zuby a shlížel dolu na ni. Kapičky vody jí stékaly z vlasů do dekoltu. Zavřel oči ve snaze se ovládnout.

„Možná tuším, co s tebou provádím.“ Navlhčila si smyslně rty a natáhla se na špičky k Markusovým uším. „Přečetla jsem dostatek knih na to, abych trošku rozpoznala reakce mužů... sdílela své tělo s tvým, abych tě poznala ještě více.“

Přejela špičkou jazyka po jeho spodním rtu a políbila koutek.

Prsty se mu zaryly do jejích boků a přitiskly ji pevněji k němu.

„Co jsi zač?“ šeptala mu do úst a nechala své rty splývat s jeho. Vtahovala ho do větší hloubky a jeho ruce jí bloudily po těle.

„Valerie...“

„Kdo jsi, Markusi,“ zavzdychala a ramínko jí sklouzlo po paži níž, odhalující její nahou pokožku. Přisál se rty k rameni a přejížděl jazykem po kůži, zanechávajíc za sebou vlhkou stopu. Valerie zalápala po dechu a zapletla své prsty do jeho vlasů.

„Ne,“ zamítl a na koutku rtů mlaskl polibek.

Plula po jeho svalnatém těle a mučivě pomalu se ho dotýkala. „Co jsi, Markusi,“ změnila otázku v jednom prostém detailu a sklonila se, aby přitiskla ústa na klíční kost. Nezklame ji.

„Míšenec.“ 

Valerie zalápala po dechu a odtáhla se od něj. „Markusi...“

Pustil ji ze svého objetí a otočil se zády. „Matka elf a otec démon. Jsem míšenec k ničemu. Ani zlý ani hodný, ani král ani vyvrhel, nejsem nic.“

Stála tam, neschopná slova a zírala na toho nádherného muže, co k ní byl zády. Svaly se mu rýsovaly pod kapkami mořské vody a stékaly po páteři až do vody.

Neuměla si ho představit jako elfa, zároveň ani jako démona. Čekala cokoliv, ale ne tohle. Zamyšleně naklonila hlavu, hledajíc špičaté uši, ale neviděla je.

„Nesnáším se,“ zavrčel po chvíli sám pro sebe a s povzdechem začal vylézat z vody.

Valeriina ruka automaticky zareagovala a zachytila tu jeho. „Ne, zůstaň.“

„Proč? Protože jsem první ne-člověk?! Směj se! Upal mě! Nepovede se ti to.“

„To nechci,“ vrtěla hlavou.

„Tak co chceš, Valerie! Řekni mi, co chceš! Proč tu mám zůstat-“

„Protože Tě miluju, Markusi!“ vykřikla a po těle jí naskočila zimnice. Zdvihla k němu zrak. „Ať jsi démon nebo anděl, miluju tě takového, jaký jsi...“ Přitáhla se blíž k němu a objala ho kolem pasu. Čelo složila mezi jeho lopatky a s povzdechem pokračovala. „Nemohla jsem ti to doteď říct, protože jsem stále nechtěla ranit Charlesovy city, ale už to nemůžu déle tajit. Miluju tě, chci tě, dotýkat se tě, smát se s tebou, milovat se-“ přejela rty po lopatce a prsy se k němu natiskla. „Chápeš to? Chci vše a nebo nic, Markusi Foxi.“

Šokovaně chvíli stál a sledoval bohyni před ním. Nemohl se hnout. Nechápal nic. „Vážně?“

Usmívala se a jen nadšeně přikyvovala.

Na nic víc nečekal a bleskově se k ní sklonil. Rty dravě sál její. Vstřebával se do nich. Už mu nemůže uniknout. Démonická část jeho já se nadšeně zasmála a brala si to, co je jeho. Co se mu samo odevzdalo. Obmotala mu nohy kolem pasu a vyhoupla se na něj.

Hladina kolem nich se rozvířila a jejich vzájemná vášeň se zvyšovala. Voda se jim vsakovala do oblečení, do pórů, do každého polibku a vlasy se jí lepily na záda.

Prsty zapletla do vlasů a tahala ho za prameny, posouvala jeho touhu až za hranice únosnosti. Skřípání kovu o skálu, tříštění zubů, nic nemohlo být silnějšího, než neředěná vášeň. Stehny se ještě víc k němu přitiskla, zatímco se jeho ruce usídlily na jejím kříži a na hýždích.

Vklouzl jazykem do jejích úst a ochutnával tu božskou manu, podléhal svodům jejího těla, mysli. Jejich hrudě se vzdouvaly každým dalším nádechem a voda je zahalovala až ke klíční kosti a tkaničky korzetu pomalu povolovaly. Vydechla rozkošnicky a prsty rozřeseně rozepínala kalhoty. Omámeně si oplácely láskyplné polibky a drásaly kůži. Zanechávala rudé, dlouhé dráhy po svých nehtech a tlačila svá ústa proti jeho. Sklouzl zuby i jazykem na hrdlo a Valerie položila ruce na jeho ramena.

„Nályë vanima ,“ jazykem obkroužil jamku pod krkem a Valerie svráštila čelo. „To znamenalo, že jsi nádherná,“ osvětlil.

„Elfsky?“ šeptala vzrušeně.

„Mn-hmm,“ přikývl a sunul druhé ramínko dolů po jejích ramenech. Prsty obkroužil kontury jejích prsou, zatímco ťapkala po svalech na jeho zádech. „Oi yétanyel nányë alassëa.(Kdykoliv tě vidím, jsem šťastný.)“

„Já také,“ zašeptala a on se na ni překvapeně zadíval.

„Quetilyë Eldalambenen?“

„Ano, rozumím, jak se zdá, elfštině,“ nevinně zamrkala.

„Melinye le.“

„Miluju tě,“ hlesla a nadzvedla se v jeho náručí.

Svoboda je ten největší dar na světě. A svobodně se i rozhodujeme. Když se už ale uchýlíme k tomu, někoho milovat, musíme znát i následky toho. Krásný, neposkvrněný cit, nikoliv mělký jako letní loužičky na ulicích, ale hluboký a nevyzpytatelný.

Vlnky narážely do břehu a vše bylo tiché. Město už dávno ulehlo ke spánku. Dvě stříbřitá těla pod lunou svítila v temných hlubinách. Proplétala se navzájem a dlaně se opíraly o sloup. Držely v zajetí druhého a přes páru, unikající ze rtů, zaznívala slůvka lásky.

Dotýkal se božského mámení a sledoval vesmír v jejích očích. Jiskřičky tancovaly jako hvězdy na nebesích a vyzívaly ho, aby si bral, co mu nabízí. Palcem přejel po lícní kosti a níž, dokud se nedotkl rozvášněného místa. Vykulila oči a hledala odpovědi na své nevyřčené otázky.

Pokřiveně se zasmál a dotýkal vrcholku ženskosti. Zalápala po dechu a slastně přivřela víčka. Nemohla to ovládnout. Začala hlastitě vydechovat a skučet. Vrhl se pro polibek a zrychlil tempo přirážení. Naléhavě ho tiskla k sobě a vycházela pohyby vstříc.

Už ho neovládala mysl, ale tělo. Nic dobrého, jen vášeň a démon v jeho těle. Vrčivě se opřel o sloup vedle její hlavy a přirážel rychleji. Cítil stahy jejího lůna. Mohutně zavrčel a ztrácel soudnost, stávalo se z něj zvíře bez předsudků a zábran. Po malém okamžiku Valerie hlasitě zakřičela a její tělo bylo jako hadrová panenka. Svezla se po sloupu níž do vody, ale Markus ji chytl okolo štíhlého pasu a chvěl se jako hora před explozí. Smršť pocitů zavalila jeho tělo, zatímco její se třáslo doznívající rozkoší. Nedostávalo se mu kyslíku, nevěděl čí je, kdyby mu teď řekla ať je Charlesem, hned by zahodil své jméno a vyměnil ho. Se šuměním moře se ozval ryk poraženého lva a celé jeho tělo zacukalo pod přívalem ukojení. Vesmír neexistoval. Jediné, co bylo a navždy bude byla pro něj ona.

Leželi na písku a sledovali zářivé hvězdy v dáli. Lampy věčnosti. Stříbřitě se usmívali na Markuse a Valerii. Požitkářsky se k němu tiskla, zatímco si hrál s jejími navlhlými vlasy.

„Támhle Aouroel,“ zvedl ukazováček k nebesům a ukázal jí v dáli zářivou královnu hvězd.

Valerie přikývla hlavou na jeho paži a přejížděla prsty po jeho hrudi.

„Víš, tu hvězdu ti ukazuju, protože to je má matka.“

Překvapeně s sebou trhla a podívala se na něj. Ostrá hrana brady vrhala stín na její tvář. Vypadal tak smutně. „Vyprávěj mi o ní...“

Markus po chvíli váhání povolil zatnutou čelist.

„Má matka... však víš, když máš jednoho rodiče, není to jednoduché." Sklonil k ní tvář a naléhavě sledoval, jestli ho poslouchá. „Byla tou nejkrásnější elfkou široko daleko. Jedna z posledních. Pamatuji si ji vysokou, s dlouhými, slunečně zlatými vlasy, porcelánovou pletí, narůžovělými rty a blankytnýma očima.“ Pohladil Valerii po tváři a koutky rtů mu zacukaly. „Až na tu porcelánovou pleť a božskou krásu je  přesný opak tebe.“

Valerie sklopila oči a začervenala se.

„Milovala přírodu, vše v ní. Každý poryv větru, stéblo trávy, viděla krásu v kapce vody i plameni ohně. Život milovala nade vše a říkali mi, že její úsměv dokázal navracet ztracenou víru a naději. Jednou kdesi hluboko v lesích Irska narazila na polomrtvého člověka. Muže. Byl prý jako anděl, magneticky ji i přes své bezvědomí připoutal k sobě a ona ho zachránila před jistou smrtí.“ Odmlčel se a obočí se mu zkroutilo. „Tím se odsoudila ale už k lidskému životu. Vzdala se své věčnosti kvůli noční můře o které si myslela, že je motýlem. Nemohla tušit, že je padlým andělem. Zamilovala se do něj a s každým dotykem cítila jeho bolest ze sedmidenního pádu z ráje. Bolest z nenávisti Boží. Doslova ji to zabíjelo. Nebyla stavěná na tolik zla. Odešel od ní, sotva se ukojil na jejím těle a způsobil jí tolik bolesti, že ji to málem zničilo.
Když jsem se narodil, milovala mě tak, jak jen matka může své dítě milovat. Celou svou duší. Ještě teď si pamatuji její hřejivý úsměv... když jsem v sedmi letech viděl naposledy svého otce, vrátil se jen proto, aby mě zabil – nedokázal to. Skočila přede mě a nůž uvízl v jejím srdci, zatímco v jeho meč jejích předků, který mi byl nejblíž. Pamatuju si jenom dešťovou vodu a krev.“

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 17. kapitola: