OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 16. kapitola

12.10.2012 (18:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1114×

16. Skvělá partie

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je 
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; 
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: 
„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 
jednou jen a pak už ne."

(Edgar Allan Poe - Havran)

Za okny se snášela temná mlha. Připomínala trošku rozlité mléko ve vzduchu – jen ne tolik hustá, bílá. Inkoustově černá odhalovala světlejšími a tmavšími odstíny koruny podzimem zbarvených stromů.

Červené, žluté, oranžové, vínové a dokonce i hnědé listy se skácely líně k zemi pod lehkým poryvem větru. Vše zavánělo přicházející zimou. Ulice byly ztichlé a sem tam jí proběhla temnákočka. Havran na stromě líně otočil hlavu k oknu a probodl sklo pohledem. Černé peří mu zčechral další malý vánek. Strnule sledoval dění okolo a našedivělý zobák se mu škodolibě otevřel.

Valeriino srdce se rozpumpovalo na plné obrátky. Na zadní stranu krku jí mělce přebíhal horký dech, který tam neměl co dělat. Prudce otevřela oči a trhla s sebou. Když se setkala tváří v tvář.

Polilo ji horko, když se k ní dostavily vzpomínky. Jeho paže ji něžně objímaly okolo pasu a tvář měl nezvykle, ale přesto překrásně, zjihlou a uvolněnou. Šlachovitá ramena vykukovala zpod přikrývky a kolenem se dotýkal její holeně. Vydechla obdivně a rty se jí zkroutily do úsměvu.

„Zíráš na mě,“ zamumlal informaci ospale a usmál se. Vytáhl deku k jejím ramenům a pak ruku vrátil zpátky na její útlý pas a přitáhl si ji blíž.

Spokojeně se zavrtěla a nepřestávala přejíždět pohledem po temném anděli.

„Stále na mě zíráš,“ konstatoval a jeho oči zůstávaly zavřené.

Uculila se a natáhla se, aby přejela svými rty po jeho. Oči během chvilky doširoka otevřel, zamrkal dlouhými řasy a začal náruživě polibek oplácet. Látka pod nimi zašustila a během vteřiny se octla pod jeho tvrdým tělem. Přejel palcem po jejích rtech a vtiskl lehký polibek do koutku rtů.

„Markusi,“ zasténala tiše a nosem ho zalechtala na klíční kosti. Nehty zaryla do dokonalých bledých zad a jejich srdce nalezla společné tempo. Rty proti rtům, hruď proti hrudi, srdce proti srdci a tempo proti tempu.

Valerie se probrala do jasného denního světla. Bílá jí nepříjemně rozdráždila oči a bulva zapálila pod náporem záře. Protáhla rozlámané tělo, ale cítila se zároveň... zvláštně jinak. Zatápala prsty vedle sebe, očekávajíc, že narazí do tvrdého, svalnatého, lidského těla, ale místo toho našla jen vzduch.

Trhla hlavou k místu, kde ještě když usínala, byla Markusova andělská tvář. Vedle ni zel prázdnotou bílý polštář. Nezmuchlaný, uhlazený – jako kdyby tam nikdo nebyl!

V očích ji zapálily tentorkát slzy. Hořké zklamání, že tu není ji srazilo na kolena. Zvedla se do sedu a objala kolena. Přitáhla si je pod bradu a ucítila na sobě nějaké oblečení. Ne, snad to nemohl být sen! Měla na sobě bílou košili, neposkvrněnou nočním výletem a její mozek odmítal pochopit, jak je to možné.

„Markusi?“ zašeptala nevinně. Nikde nic. Neozval se. Nebyl tu? Cožpak to byl sen? K pláči neměla daleko. Pohled padl na rudé jablko na stole. Fungovalo to jako výbuch z děla. Vyskočila z postele rychlostí blesku a mezi stehny pocítila bolestivé škubnutí. Zaškobrtla o vypouklý koberec a zachytila se v rychlosti dřevěného stolku.

Protáhla se po jablku a prsty zavadila o lístky a papír. Je toho tady nějak moc, problesklo jí myslí a pousmála se při nakouknutí na rudou růži. Byl tu! Srdce jí zaplesalo radostí nad tím zjištěním a s úsměvem otevřela papír, na jehož horní straně bylo krasopisně napsáno:

„Valerie Grey“

Dychtivě rozevřela nažloutlý list a prsty přejela po krásnopisu.

„Stále myšlenkami u Tebe,

ať jsem kdekoliv a chovám se

jakkoliv. M.“

Krátké, jasné... nádherné. Rtíky se jí nadzvedly v úsměvu a tváře zahořely jasnou červení.

„Má paní?“ zaťukala Mary za dveřmi a škvírkou nakoukla dovnitř. Valerie rychle přehodila přes ramena až k nohám deku. Mary se k ní otočila čelem, když konečně zavřela dveře a nasadila milý úsměv. „Jsem ráda, že jste v pořádku, slečno.“

Valerie zamžourala na Mary v hraném ospalství. „Proč bych neměla být?“

Mary postřehla růži a jablko na stolku a vesele pronesla své myšlenky. „Ách! Jak pozorný je Charles! Růži vám koupil!“ Houby koupil, je utržená odněkud, protože tak nádherné růže nikde neprodávají. „Tak víte, jak to myslím s tím bezpečím. S Markusem není nic bezpečné. Ach! A Charles je tak výtečná partie! Přímo dokonalá!“ štěbetala nadšeně.

Valerie protočila očima a potěžkala v ruce krvavé jablko od jejího temného prince. Mary přiskočila k Valeriinu šatníku a začala v něm hledat šaty, které by si měla obléknout. Po chvíli s vítězným zavýsknutím vytáhla modré šaty. Ty ještě nebyly zkrácené, došlo Valerii a zakousla se do jablka. Hořko-sladká chuť se jí rozlila v ústech a příjemně začala sytit prázdný žaludek.

„Kde jsou?“ vytasila Valerie otázku.

„Kdo? Charles?“ Mary si ji se zájmem prohlédla. „S panem Foxem časně zrána opustili sídlo.“

Jablko ji zaskočilo v krku a černovláska se rozkašlala.

„Proč do všeho taháš i ji, Markusi?“ zavrčel na něj Charles, když se prodírali davem.

„Nějak hodně ti na ni záleží,“ utrousil rozmrzele a ruka mu cukala nad dýkou připravenou u pasu.

„To ano,“ přiznal Charles a jeho blonďaté obočí se stáhlo do husté linky. „Nejspíš jsem se zamiloval...“

Markusův výraz na vteřinu sklouzl k vítěznému úsměvu a pak zase jeho maska ztvrdla.

„Vyptávala se na mě?“ otočil se s otázkou znovu na soustředěného Markuse.

Sledoval staršího muže, který seděl spokojeně v kavárně a cumlal chlípnými čtyřicátnickými rty čaj. „Proč se na to nezeptáš jí?“ odfrkl a dál se zaměřoval na profesora hudby.
Klidně se posadili s Charlesem na volný stůl poblíž jejich cíle a uši měl na špičkách. Kdyby spadla vidlička, slyšel by to jako výstřel z pušky.

„Chtěl jsem, včera.“ Markus zamrzl a před očima se mu zatemnilo. Je konec, viděl nás! Proběhla zbloudilá myšlenka hlavou. Hned nato se dostavily vzpomínky na její teplé, sladké rty, chutnající po medu. Hebké vlasy, které ho lechtaly na tváři i hrudi. Drobné tělo v jeho objetí. Horký dech na tváři...

„A?“

„Mé tělo zmohla dávka. Probrala mě až Mary, která..“

„Už bez toho nemůžeš ani krok udělat,“ konstatoval Markus a zamračil se. Charles pro Valerii byl stvořený – nebýt jeho smrtelné dávky, která paralyzuje tělo a ochromí smysly. Na nějakou dobu je slepý, hluchý a celé jeho tělo spaluje neskutečná bolest. Nemít ale včas dávku znamenalo jedno. Vykrvácení a smrt.

„Mr. Woosley?“ sklonil se číšník nenápadně k muži a ten se odtrhl od – očividně velice zajímavé – knihy.

Změřil si ho zkoumavým pohledem a mladík mu podal malou, bílou obálku.

„Jsem rád, že mi říkáš, co se tam děje, Markusi,“ zavrčel Charles.

„Lesi, pšt!“ zapštil ho.

Pan Woosley kmitl očima po bílém papíře a předal dopis zpátky do rukou číšníka, který se natáhl po svíčce a začal dopis pálit. Hlava Mortmainů - Woosley položil na stůl decetně pár mincí a zakryl je ubrouskem.

„Děkuji, přeji příjemný den,“ uklonil se gentlemantsky a obrátil se k odchodu.

„Pane!“ zvolal za ním ještě mladík a zvedl ze stolu knihu. 'Středověká medicína', hlásala. „Zapoměl jste si knihu!“

Pan Woosley se otočil rychlostí blesku a s drobným úsměvem od něj převzal svou málem opomentou věc. „Ještě jedno díky.“

„Jdeme,“ vydal Charles povel a oba se vydali za Arthurem Woosleyem. Stařík si poklidně kráčel kupředu a cestou mu jiný jinoch dal noviny, prošel trhy, odkud mu starší paní dala jablko a kdykoliv mu někdo něco podal, hned bylo zvukem slyšet cinknutí.

Zahnul do vedlejší uličky, a Markus s Charlesem v jeho těsném závěsu. Hnědý kabátek muže se ztratil v uličkách, když vtom ucítil Markus tupou ránu do břicha. Prohl se s bolestivým zasténáním. Koutkem oka si všiml Charlese, který se prohl absolutně identický jako on.

Ozval se mužské heknutí a další tvrdá rána narazila Markusovi do čelisti. To ho už tolik neomráčilo, jako kruté překvapení a prudce se předklonil. Další rána mířící z druhé strany zase na jeho čelist zasvištěla nad jeho hlavou a tentokrát se od útočníka ozvalo zakvíknutí. Markova pravačka prudce vystřelila kupředu a tupě narazila do protivníkova žaludku. Zafuněl a o tři kroky škobrtl vzad. Mark udělal další boxerský výpad a zasypal muže sprškou ran. Klouby ho svrběly a zuby cenil jako zvíře. Do očí mu zableskla z mužova pásku stříbřitá hlavice a ta bleskově zmizela v Markusových rukách.

„Co ste zač, kdo vás poslal?!“ rozzuřeně si muže měřil.

„Já...“ zarazil se a oční bulva se stočila někam za Marka. Rychlým švihem přetáhl muže přes rameno a z druhé strany podkopl Charlesovu protivníkovi nohy. Ten se zařváním padl na záda a začal zuřivě lápat po dechu.

„Jaks to viděl?!“ vyhrkl zděšený zpacifikovaný muž.

Chytl ho pod krkem a nadzvedl nad zem. Snažil se o milý tón, ale netrpělivost ho doslova spalovala. „Odraz v okenici za tebou, tak kdo vás poslal?“

Dřív, než stihl říct, ozval se hlasitý výstřel, následovaný dalším. Tělo v Markusových rukách párkrát škublo a z úst se vyvalila krev. „Ne, ne, ne!!!“ řval na celé kolo a zazmítal párkrát tělem ve svých rukách. Útočníkovy oči byly doširoka otevřené a karmínová stopa mu začínala brázdit bradu. S žuchnutím jeho tělo dopadlo na zem.

„To je práce na nic!“ zavrčel a kopl do mrtvého těla.

Charles mlčky klečel u druhého muže. Jeho prsty opustily po chvíli krkavici. Žádný tep. Mrtvé tělo. Dvě mrtvá těla a oni dva nad nimi. Nepochybně ten, který je najal měl ještě někoho v záloze, kdo by je odklidil, kdyby selhali.

„Chcípnou! Prostě ty potvory umíraj!“ štěkal na celé kolo.

„Možná, když se trošku uklidníš, bude to jednodušší,“ pronesl vědecky Charles.

„Jak se mám uklidnit! Jak?“

„Najdeme Valeriina otce, jen to chvíli potrvá,“ přesvědčoval ho bratr.

„Há!A bude osmdesát stop pod zemí! V pekle!“ Markus ho propálil podrážděným ledovým péohledem. V pekle skončím taky!

„Jsi hrozně pesimistický, nepřestávej důvěřovat a jít dál.“

„Chováš se jako babičky, kde máš okuláry a holi?“

Charles se zazubil a s nepořízenou procházeli Londýnem.

„Proč měl učitel hudby a nejlepší profesor v Anglii u sebe knihu Starověké medicíny?“ zamyslel se po chvíli Markus.

„Cože?“

„Nedělej, že sis toho nevšiml! Bylo to jako pěst na oko!“

„Pěst na oko je to, jak řveš všuude okolo,“ komentoval Charles nezáživně.

„Jeho zaměření se rozšiřuje? Zajímá se najednou i o biologii? To mu gramatika a hudba nestačí? Charlesi, nepříjde ti to podezřelé?“

„Doktor se vzdělává,“ pokrčil rameny a s úsměvem hodil chlapci minci, na oplátku za noviny. „Dělá to milion doktorů. Že jsem to šel s tebou Markusi! Zbytečná ztráta času!“

„A co bys býval dělal? Ležel u sebe a litoval se, jak to už děláš několik roků v kuse? Dopoval se drogou?“ utrousil Markus a krev mu ztuhla v žilách.

Charles to nekomentoval a jeho světlé obočí se zkrabatilo.

„Promiň...“ zašeptal Markus a zastavili se před branou do pevnosti. „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak. Přehnal jsem to, jsem naštvaný, že ještě nejsme pořádně na stopě těm - je mi to líto, Charlesi.“

„To je jedno,“ zavrtěl hlavou Charles a s pohoršenou náladou vešel dovnitř.

„To na mě budeš naštvanej?“ zahulákal na něj Markus.

Charlesovy kroky se zrychlily a vydupal schody vzhůru.

„Miluju Val - vážně tvoje nálady!“ opravil se a probodával ho pohledem. Už tak mu dost ublížil... a teď ještě kdyby mu prozradil i zbytek – nešlo to.

Jeho skoro bratr nic nekomentoval a zalezl k sobě. Markus začal přešlapovat místností jako rozzuřený lev. Byli na správné cestě, to, že se je pokoušeli odstranit to jen vše dokazovalo. Proč to jen Charles odmítal vidět?

Zaslechl za sebou tiché kroky. Doufal, že je to Valerie. Zaklonil hlavu a zhluboka nasál vzdhuch do nozder.

„Winnifred,“ zašeptal.

„Markusi,“ odpověděla přikývnutím a trpělivě vyčkávala, než se k ní otočí čelem. Její tvář byla zářivá. Sledoval jemné obočí, jak je šťastně stočené do obloučku a nemračí se nebo nekroutí ve zhnusení.

„Veselé zprávy?“hádal.

Místo odpovědi se mu vrhla nadšeně okolo krku.

„Extrémně veselé,“ konstatoval a nevěřícně jí obtočil ruce okolo pasu. „Začínáš být tajnůstkářská Winn,“ mrkl a koutek mu vyskočil v pousmání.

„Můj chlapeček je zamilovaný!“ zašeptala mu tiše do ouška tajemství. Markusovi ztuhla krev v žilách. Nebylo v plánu, aby to někdo věděl!

Odtáhl ji hrubě od sebe a držíc ji za ramena se jí zaklesl v očích. „Jak to víš?“

„Usmíváš se a v očích ti při pohledu – a dokonce i teď, když o ní mluvím - přeskakují jiskřičky! Neboj se, nikdo jiný to neví,“ přesvědčovala ho.

„Ani Thomas?“

„Ani Thomas,“ přitakala.

„Dobře,“ oddechl si.

„Je v knihovně, čte si – tvůj nejoblíbenější román, Markusi a to jí ho nikdo nedoporučil.“

Markus jen vděčně přikývl a vydal se vzhůru.

Valerie zmrzlá v jedné poloze otočila list a dál hltala nedočkavě další stránky. Vyjimečně se neusmívala při četbě. Myšlenky stále utíkaly jinam a hlavní hrdinky příběhu se jí nelíbily.

Skousla si spodní ret a nechala ho proklouzávat přes rty. Měla je celé narudlé a deka na kolenou sklouzávala níž. Rty se jí nevědomky pohybovaly podle slov, které četla.

„Díky tvému umění léčit, milá,“ ujistil ji rytíř.

„Říká mi,milá Rebeko, ale chladným a netečným tónem, který se špatně hodí k významu tohoto slova. Jeho válečný oř a lovecký pes jsou mu milejší než opovržená -“

„Spíše je má mysl zkrušena úzkostí, šlechetná dívko, než mé tělo bolestmi. Z řečí těch panošů, kteří mě právě hlídali mi vysvítá, že jsem zajatec, a soudím-li správně podle drsného, křiklavéh hlasu, který je před chvílí odkázal k vojenské povinnosti, tedy jsme na hradě Front-de-Beufově – a když je to pravda, jak to všechno skončí? Jak mohu chránit Rowenu a otce?“ vydechl jí sladký dech do ucha.

Zvedla omámeně oči od knihy a zorničky se jí rozšířily. Vymrštila ruce vzhůru a obtočila mu je okolo krku. „Markusi!“ vydechla šťastně a stáhla jeho rty na své.

„Je vidět, že jsem ti chyběl,“zasmál se a jeho rty se pohybovaly na jejích. Vklouzla mu prsty do vlasů a během chvilky se octla pod ním a kniha zmizela.

„Čteš mé rytířské lásky,“obvinil ji a nadzvedl se na rukách. Okamžitě Valerii na tváři naskočil ruměnec. „Ivanhoe je výtečná volba,“ pokračoval.

Nespokojeně zamručela. „Méně mluvení,“vydechla slastně a vklouzla prsty do košile. Tak moc jí chyběla ta jistota, že se ten večer stal, že to byla pravda. Ty polibky byly živoucí, láskyplný důkaz, že je to pravda.

„Pojď se mnou...“ zašeptal znova po chvíli. Nadzvedl se na loktech a sledoval její překvapenou tvář.

„Kam?“ zvedla překvapeně obočí.

„Uvidíš,“ zamrkal tajemně. „Místo, které mám velice rád.“

„Vím, že miluješ pochybné podniky.“

„Tohle není podnik, oblíkni se teple,“ doporučil a pomohl jí na nohy. „A vem si s sebou oblečení navíc. Je to Londýn, tady je zima furt.“ Vtiskl rychlý něžný polibek a palcem obkreslil lícní kosti. „Čekám tě u Mirandy, mám hlad.“

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 16. kapitola: