OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - prolog

05.04.2015 (09:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1236×

Vlak s trhnutím a skřípěním brzd zastavil, což mě po několika hodinách spánku probudilo. Ne že by to byl zrovna osvěžující oddech, ale Británie byla tak zatraceně velká, že mi dalo víc než sedm hodin cesty, než jsem se dostala až sem.

Čekaly mě už jen dvě zastávky a budu v Londýně. Žaludek se přihlásil o svůj příděl, takže jsem sebrala svůj batoh i kufřík, opustila prázdné kupé a odešla do jídelního vozu. Bylo teprve pět hodin ráno, takže jsem tu byla jen já, jedna zjevně nevyspalá mladá maminka s miminkem, které jí teď spokojeně spalo v šátku na břiše s hlavičkou položenou mezi jejími prsy, a žena ve středním věku v tmavě modré uniformě, která mi s úsměvem přinesla objednanou kávu, džus a toasty.

Vlak se dal mezitím opět do pohybu. Pozorovala jsem z okénka probouzející se anglická předměstí, která jsem skrz mlžný opar míjela. Domky vypadaly jeden jako druhý, stejné předzahrádky, totožné dětské houpačky a prolézačky, psí boudy, perfektně sestřižené trávníky a opečovávané záhony s květinami a zeleninou.

Jako z reklamy na dokonalý život. Ta uniformita mi šla na nervy. Kdybych měla někoho hledat právě tady, asi by mi to dalo docela zabrat. Při pohledu ven bych snad uvěřila i tomu, že všichni lidé, obývající tyhle periferie velkých měst, vypadají stejně.

Dojedla jsem, z batohu vytáhla svůj MacBook a přes kartu se připojila k internetu. Prohlédla jsem všechny své schránky a našla jedinou zprávu. Přesně o ni mi ale šlo. Zapsala jsem si do kapesního diáře název autopůjčovny, sousedící s nádražím King´s Cross, a jméno muže, na kterého jsem se měla obrátit. Pak jsem se rychle odpojila a připravila se k výstupu.

Peter Cage, muž, který mi měl předat auto, na mě poté, co jsem řekla smluvené heslo, zíral jako na blázna. Možná ho překvapilo to, že jsem žena, možná můj věk nebo absence větších zavazadel. Netušila jsem, kolik mu toho Gary řekl, a bylo mi to jedno. Šlo mi jen o auto.

Šla jsem za ním na zadní dvůr.

„Pan Mason mi řekl, že byste ráda něco menšího v černé barvě,“ zakoktal Cage.

Přikývla jsem a v duchu se pousmála. Nikdy jsem nebyla náročná.

Ukázal na malý Peugeot, třídveřové vozítko, které plně vyhovovalo mým potřebám, které byly minimální. Auto bylo čerstvě omyté a po otevření dveří jsem zjistila, že i kompletně vyčištěné.

Super. Nesnáším špinavá auta.

Gary auto předem nejen zamluvil, ale i zaplatil, takže jsem jen pro jistotu překontrolovala olej, benzin a náhradní pneumatiku, a zadním výjezdem vyjela na silnici. Zírajícího Cage jsem nechala stát za sebou ve dvoře, sice překvapeného, ale s milým balíkem peněz v kapse.

Na řízení vlevo jsem si musela pár minut zvykat a první kruhový objezd jsem projela víceméně náhodou. Na plánek cesty k hotelu, který mi Gary poslal na jednu z e-mailových adres, jsem se dívala několikrát už ve vlaku, takže teď už jsem víceméně spoléhala jen na svou paměť a navigační instinkt.

Ani jedno mě nezklamalo, takže stačilo necelých dvacet minut cesty a zaparkovala jsem v podzemní garáži hotelu Savoy. Vyjela jsem výtahem do recepce a s úsměvem odmítla přičinlivého mladíka, který mi chtěl vzít věci.

Nikdy jsem si nepotrpěla na luxus. Všechny tyhle pozlacené zvonečky, dřevěné obložení na stěnách, mramorové podlahy ani křesílka, která za kus stála víc než průměrný britský plat, nebyly nic pro mě. Nač ta vyumělkovanost a hraní si na velké pány?

Garyho nápady mi občas nešly na mysl. Když jsem odmítla soukromé letadlo a dala přednost vlaku, málem vyletěl z kůže. To samé s autem – pojal pocit, že se nebudu nikde cítit lépe než v Mercedesu nebo pořádném SUV. Ale i to auto jsem si dokázala vydobýt po svém.

Jen s hotelem jsem pohořela. Gary byl holt Gary a já mu chtěla aspoň jednou udělat radost.

Apartmá bylo, jak jsem očekávala, obrovské. Mě ale zajímala jen koupelna, postel a minibar. Sundala jsem si paruku hnědých vlnitých vlasů, prsty si pročísla své vlastní krátké černé vlasy, svlékla se a zaplula do sprchy. Konečně.

Namydlila jsem se a pak si sedla pod proud horké vody. Byla jsem příšerně unavená, ale věděla jsem, že jestli zapadnu do postele, proberu se navečer a pak probdím celou noc. Zítra bych pak byla docela mimo, a to jsem si nesměla dovolit.

Raději jsem se po sprše oblékla, silně se nalíčila, upravila si paruku, kufřík zamkla do malého trezoru v pokoji a vyrazila. Obloukem jsem se vyhnula hotelové restauraci s jejich honosně nazvanými pokrmy, neposkvrněnými ubrusy se zlatými nitěmi a několika sadami příborů, a vyšla na ulici.

Byl všední den, takže nebylo na chodnících tak plno, jak se dalo očekávat odpoledne. Počasí tu pro mě bylo jako stvořené – zataženo, příjemná teplota i vlhkost vzduchu. Až na ten smog byl Londýn docela fajn místo.

Rozhlédla jsem se po historických budovách, omšelých léty i působením počasí, které však stále budily respekt. Arkýře, balkony, terasy, mohutná průčelí a místy i děsivě působící chrliče, to všechno dodávalo původním ulicím majestátnost, která se mi líbila. Bylo by hezké tu žít, mít tady byt a procházet se po těchto ulicích každé ráno cestou do práce.

Na to jsem si ale mohla tak akorát nechat zajít chuť.

S povzdechem jsem zalezla do prvního Mc´Donaldu, na který jsem narazila, objednala si pořádné menu a kafe, našla si prázdný stolek ve vzdáleném koutě a uvelebila se tam i s batohem.

Během jídla jsem se přes MacBook opět připojila k internetu a otevřela složku s dalším případem. Ne že bych ji neznala, četla jsem si ji už nejmíň pětkrát. Ale opakování je matka moudrosti, a já nehodlala nic opomenout. Ráda bych se totiž taky dožila důchodu někde jinde než za katrem.

Josh Keats, osmapadesát let, rozvedený, žijící sám. Průměrný zaměstnanec londýnské pobočky jedné mezinárodní banky, nadprůměrný podvodník, zloděj a falšovatel. O důvodech jsem víc vědět nepotřebovala. Nezajímaly mě, akorát rozptylovaly.

Za deset minut osm ráno příjezd do práce, o polední pauze oběd v budově, mezi tři čtvrtě na pět a pátou odjezd domů. Žádné aktivity mimo domov, dojíždění za milenkami ani procházky se psem. Byt v ulici St. Rose, druhé patro ze čtyř, žádný balkon, kromě průměrného zámku na dveřích žádné zabezpečí obytných prostor.

Ideální prácička.

Stáhla jsem si podrobnou mapu části Londýna, ve které žil. Stará zástavba, vedlejší komunikace, za řadou domů malý parčík s jezírkem. Ihned jsem zaregistrovala, že pokud zaparkuji v ulici, budu příliš nápadná. Budu muset nechat auto minimálně o dva až tři bloky dál směrem k parku, přes který jsem pak hodlala dům opustit.

Víc jsem toho vědět nepotřebovala. Všechny tyhle informace měl Gary od svých vlastních pozorovatelů, které měl zajištěné skoro všude, a kde ne, tam je poslal. Věděl, že se nerada zdržuju v místech práce zbytečně dlouho, a takhle mi to všechno hodně usnadňoval.

Zaklapla jsem počítač a s pořádným burgerem v ruce se zadívala skrz zaprášené sklo ven na ulici. Všichni ti lidé, co se za něčím ženou, za prací, penězi a úspěchem, a kde je rodina, morálka a vlastní svědomí až na posledním místě, pokud vůbec, byli směšní. Neuvědomovali si, že stačí, aby naštvali ty nesprávné lidi, aby jim vzali peníze, moc, sebeúctu nebo třeba někoho, koho milovali, k tomu, aby tu už zítra nebyli. Aby s nimi tenhle svět skoncoval po svém, za úplatu, někdy pro dobro věci, někdy jen pro pomstu a vendetu.

Lidi si obvykle nevšímali toho, jak jiným ničí životy, rodiny nebo kariéru, dokud nebylo příliš pozdě a nepřišel někdo z nás. Gary nám říkal prostě jen Patrola. Dodnes netuším, kolik takových, jako jsem já, vůbec pro Garyho dělá nebo i dělalo dřív. Nezajímalo mě, kolik peněz shrábl on a jeho rádoby agentura. A nechtěla jsem to vědět. U některých věcí je lepší, když se po nich člověk nepídí.   

Dojedla jsem, hodila do sebe zbytek kafe a zatoužila po dalším. To jsem si ale hodlala už dát jinde, někde, kde bude dobré a bude stát za to. A které mě postaví na nohy.

S plným břichem mi bylo hned líp. V trafice jsem si koupila troje noviny, u vedlejšího stánku dvojité preso v kelímku, zašla do parku a skoro dvě hodiny strávila pročítáním novinek. Nehledala jsem nic určitého, ale znala jsem se. Občas mi něco padlo do oka, něco, o čem nemusel mít Gary ve svém kanadském sídle ani potuchy a z čeho bychom mohli časem vytvořit třeba i další kšeft.

Jenže Británie byla na možnosti pro nás docela skoupá.

Kolem páté jsem se po kratší procházce a nákupu nových bot na Garyho účet dostala zpátky do hotelu. Objednala jsem si na pokoj láhev minerálky a pár toastů se sýrem, probrala obsah minibaru a u knížky, která byla vždy nedílnou součástí mého skrovného majetku v batohu, jsem vypila tak půlku jeho obsahu.

V osm jsem odeslala Garymu šifrovanou zprávu, že vše běží podle plánu a že jsem si pro svou aktivitu vybrala ráno. Ne že by to bylo nutné, nechával tyhle věci vždycky na mně a nemluvil mi do vlastní organizace, ale věděla jsem, že má rád o všem přehled. Za ty nekřesťansky drahé tenisky jsem se mu chtěla přeci jen revanšovat.

Odlíčila jsem se, učesala paruku, připravila si oblečení na ráno, zatáhla žaluzie, nařídila budík na šestou ranní a nahá s chutí konečně zapadla do nadýchaných peřin. S příjemně lechtivým pocitem nadcházejícího dne jsem během dvaceti sekund usnula.

„... mami, a proč máš tyhle divné šaty?“ Maminka na mě pohlédla z výšky nemocničního lůžka, příliš hubená v plandavém andělu, který jí přidělily sestry místo dvou flanelových pyžam, které měla tolik ráda a které jsme jí přinesli s tátou a bráchou z domova.

Ztěžka se na mě usmála a položila mi své drobné prsty na hlavu.

„Protože je důležité, abych je tu měla, víš, andílku?“

„A proč je to důležité?“

„Aby mě mohl pan doktor pořádně prohlédnout.“

„A proč...“

„Mlč už chvíli,“ zasyčel na mě otec zlobně a pak se donutil k omluvnému úsměvu, když na něj matka příkře pohlédla. „Maminka je totiž unavená, když musí pořád mluvit, víš?“

Ne, nevěděla jsem. Nechápala jsem. Jen jsem byla hrozně ráda, že po několika dnech zase vidím maminku a ta se na mě usmívá a dotýká se mě.

Znovu se na mě podívala a lehce mi pocuchala vlasy.

„V pořádku, Amy. Až přijdu domů, tak ti to všechno vysvětlím.“

„Dobře, mami.“

Pak jsem dala mámě rychlou pusu na tvář dřív, než mě a Simona vzal táta za ramena a víceméně nás vyhodil z pokoje.

Dveře se zavíraly a ve škvíře postupně mizela mámina tvář, pohublá, bledá, ale s úsměvem, který patřil jen a jen mně...

Prudce jsem rozevřela oči do nočního ticha. Srdce mi bušilo jako o závod a prsty se chvěly, držíc lem přikrývky. Nesnášela jsem tyhle sny. Nenáviděla jsem ten pocit, který se v průběhu času stal skutečností – že to bylo naposledy, kdy jsem mámu viděla živou.

Nezdálo se mi o tom dni před dvaceti lety už hrozně dlouho. O dni, kdy skončilo mé dětství a začala krutá realita života, pro pětileté dítě bez matky příliš děsivá a nepochopitelná. Tenhle sen, který na mě jednou za čas bez varování udeřil, znamenal vzpomínky. Ty šly ruku v ruce s bolestí.

A já nenáviděla bolest vlastní duše. Nemohla jsem si ji dovolit.

Bylo půl páté ráno, ale já už nehodlala spát. Tělu by sice ještě hodina a půl přišla k dobru, ale já už neměla odvahu zabrat a dovolit svému rozjitřenému mozku, aby si zase dělal, co chtěl. Pro dnešek bude mít dost práce s jinými věcmi než mě nervovat vlastní minulostí.

Musela jsem přepnout na pracovní mód.

Osprchovala jsem se, oblékla si úzké tmavé džíny, triko s dlouhým rukávem, teplou mikinu s kapucí a nové pevné tenisky. Červenou bundu, své původní kotníkové boty, líčidla a paruku jsem uložila na dno batohu.

Z trezoru jsem vyjmula kufřík a z klíčenky sundala úzký stříbrný řetízek, na němž visel drobný klíček. S úsměvem jsem ho promnula mezi prsty. Byl mou nedílnou součástí už skoro tři roky. Vypadal jako dětská hračka, ale pro mě znamenal všechno.

Bez něj jsem nebyla nikdo, nula, která nic neznamená. S ním jsem byla Amy Cole.

Rukavice, čepice, taštička s věcmi na zdolání zámku a hlavně můj starý dobrý Glock s bezkontaktním tlumičem. Potěžkala jsem ho v ruce, jako by to bylo poprvé. Při dotyku chladného kovu jsem se ušklíbla. Byl to dárek od Garyho. Holt chlap, který ví, jakým dárkem potěšit ženu.

Zbytek věcí, které jsem momentálně nepotřebovala, včetně všech pěti pasů na různá jména, jsem dala zpátky do kufříku a ten opět zabezpečila v trezoru. Tlumič jsem vložila do kapsy, zbraň zasunula za pásek a zbytek uložila do batohu. 

Tiše jsem se vykradla z pokoje. Vyťukala jsem šestimístný kód, střežící zadní schodiště pro personál a který mi předem sehnala Garyho londýnská informační spojka, a tiše proklouzla dveřmi do panující tmy.

Schodiště bylo slabě cítit zatuchlinou. Rozsvítila jsem si v dlani maličkou baterku a jako myška sestupovala kolem malých odpočívadel přes patra až do rozlehlé podzemní garáže. Tady byl kromě nouzových světel klid a tma jako v hrobě.

Nasedla jsem do auta a batoh hodila na zadní sedačky. U výjezdu jsem se automatu prokázala čipovou kartou, která byla, stejně jako vypůjčené auto i pobyt v hotelu, registrovaná na jméno Linda Steel.

V ulicích už se objevily brzké autobusy, vezoucí dělníky na ranní směnu, jinak jsem potkala jen pár osamělých aut. Jakmile jsem opustila okraj centra, silnice se vyprázdnily úplně.

Zaparkovala jsem u parku, do kterého hleděl Keats ze svého bytu. Urovnala jsem si gumovou čepici, aby mi zpod ní skutečně nevykukoval ani vlásek, nasadila si na ni zpátky bavlněnou, promnula si prsty v rukavicích, vzala batoh a vydala se do ranní mlhy.

Každý potvrdí, že takhle krátce před akcí máte vždycky v krvi tu nejvyšší možnou hladinu adrenalinu. Víc než při samotném odhalení a překvapení oběti, zabití, uklízení stop i mizení z místa činu. Ale pár minut před tím vším, stejně jako teď, bylo moje tělo jeden velký rauš, ovládaný jediným impulsem – tlukotem vlastního srdce.

Na tohle si prostě nešlo zvyknout a přestat to časem vnímat. Všechny smysly jako by se mi zostřily, jak byly nervy napnuté, a já si tak všímala naprosto každé maličkosti ve svém okolí, každého zvuku, závanu větru i světel v oknech těch několika málo lidí, kteří už vstali.

Nakonec bylo dobře, že jsem tu byla dřív. Měla jsem tak možnost víc se rozhlédnout kolem sebe, prozkoumat parčík a nalézt tak nejkratší únikovou cestu zpátky k autu.

Před vchod domu jsem se i přesto dostala s půlhodinovým předstihem oproti původnímu plánu. Byl opatřen zámkem na elektronický čip, který vlastnil každý obyvatel domu, což pro mě nepředstavovalo žádný problém. Z malé kapsičky v bundě jsem vytáhla tři čipové klíče, každý naprogramovaný jako univerzál vůči určitému typu zabezpečení. Díky slabému klapnutí v kouli na dveřích jsem s úlevou zjistila, že funguje hned ten první, který jsem vyzkoušela.

Dům byl tichý až na vodu, stékající potrubím z některého z vyšších pater. Žádné hlasy, štěkot psů ani brekot malých dětí. Naprostý ranní klid, kdy se lidem ještě nechce z postele.

V těchhle podmínkách byla radost pracovat.

Vyklusala jsem do druhého patra, což bylo dobré na rozhýbání a prohřátí svalstva, kdyby se stalo cokoliv, s čím jsem nepočítala, a já musela vzít roha. Zastavila jsem se až přede dveřmi s plastovou kartičkou, na které mé prsty nalezly vytlačené jméno Josh Keats.

Třikrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla, abych zklidnila dech i mysl. Až tady začínala ta skutečná práce, opatrná a jemná, při které mohlo jediné uklouznutí, jediná chyba znamenat totální krach nejen mého úkolu, ale i mé existence.

V chodbě nebylo příliš dobře vidět, ale nemohla jsem si dovolit riskovat se světlem baterky, i když bylo výrazně ztlumené. Místo toho jsem prsty nahmatala klíčovou dírku, vložila do ní tenoučký drátek a vnímala skrz něj každičký záhyb zámkové vložky, abych si v hlavě upřesnila její typ a vnitřní konstrukci.

Zámečnické nádobíčko jsem měla v taštičce, kterou jsem už v hotelu taky uložila do bundy, takže jsem jen po hmatu vytáhla paklíč, který měl podle mých zkušeností pasovat. Druhou rukou jsem stále lehce přidržovala drátek v místě, kde jsem potřebovala jeho dopomoc, aby po odemknutí zámek hlasitě neklapl.

Celé mi to netrvalo víc než pětatřicet vteřin. Srdce mi nad tím úspěchem zaplesalo, ale hlava jeho nadšení brzdila. Tohle byl totiž jen začátek.

Tiše jsem vstoupila do neosvětleného bytu. Byl cítit leštěnkou na dřevo, přípravkem na nádobí a čímsi, co připomínalo velmi nevkusnou vodu po holení. Rychle jsem se zorientovala. Po levici byla malá uklizená kuchyňka s linkou, stolem a dvěma židlemi, do které pronikala trocha šera zvenku. Neměla jiný vchod, takže byla prázdná a tudíž bezpečná.

Na pravé straně byly hned u vchodu dveře na záchod, pootevřené na škvírku, což mi stačilo. Udělala jsem dva opatrně kroky dál chodbičkou. Vedle toalety byly doširoka rozevřené dveře do koupelny, čpící počínající plísní a tou příšernou kolínskou, s nepravidelně ořezaným linoleem. Sprchový kout s odhrnutou zástěnou, umyvadlo, zrcadlová skříňka nad umyvadlem, dřevěná pod ním, zřejmě na ručníky.

Pohlédla jsem vpřed, kde na mě čekala poslední místnost. Ložnice. Vytáhla jsem zbraň, přišroubovala k ní tlumič, prstem lehce odjistila pojistku a přešla až ke dveřím, které byly jako jediné v bytě zavřené.

Nádech.

Výdech.

Hurá na to.

Opatrně jsem vzala za kliku a otevřela dveře jen na šířku nutnou k tomu, abych jimi proklouzla dovnitř. Pak jsem je opět přivřela, ale nezavřela na kliku.

Díky ránu, které se za dvěma okny konečně skutečně probouzelo, jsem hned viděla lépe. Šatní skříň, komoda, křeslo, stojací lampa, přenosná televize na otlučeném stolku a rozkládací pohovka.

A na ní pan Keats, který si teplého pelíšku užíval naposledy.

Deku měl odkopanou až ke kotníkům, takže se mi zjevil v celé své kráse. Nebyl vyšší než já, takže na chlapa nic moc, ve vytahaných trenkách a triku s krátkým rukávem, které mu na sex-appelu taky zrovna nepřidávaly. V pohublé tváři se zračil špatný spánek a ještě horší životospráva. Vpadlé oční důlky, ostře vystupující lícní kosti a vrásky na čele i kolem úst, zřetelně viditelné, i když spal, to vše vypovídalo o tom, že na tom není nejlíp.

No, když se dostal do stadia, kdy si vysloužil mě, tak se nebylo čemu divit.

Nebyla jsem jako Pete, což byl jediný z dalších Garyho zaměstnanců na totožném postu, kterého jsem znala osobně. On si totiž s oběťmi povídal. Být tady teď on, tak by Keatse vzbudil, donutil ho kleknout zády k němu s rukama za hlavou a vyzpovídal by ho. Proč to, kvůli čemu se dostal až sem, vůbec dělal, jak dlouho, jakým způsobem a jaký měl z toho pocit.

Ne že by to něco znamenalo. Nemohl se nad nikým slitovat, i kdyby chtěl. Což stejně nikdy nechtěl. Jenom mu to přinášelo určité zvrácené potěšení, když si oběť plně uvědomovala, za co to má, a prosila za odpuštění.

Pete byl idiot. Já ne.

Vzala jsem polštář z rohu pohovky, abych zabránila potřísnění vlastního oblečení, přiložila ho Keatsovi ke spánku a skrz něj dvakrát hned po sobě vystřelila. Tělo sebou škublo, údy se na vteřinu napřímily a hlava pod polštářem cukla směrem nahoru. Stačilo ale jen lehce zatlačit, abych tenhle poslední vzruch těla potlačila.

Pak už nic. Stačila jediná vteřina a bylo po všem.

Polštář jsem odhodila stranou a dovolila si ten luxus pět vteřin jen tak stát. Ne proto, že bych měla z pohledu na mrtvé tělo radost, ale jako vždy jsem si chtěla k určitému pocitu a rozpoložení zapamatovat i výsledek své práce. Teprve pak jsem byla schopná uznat, že je po všem, mise splněna, táhni k čertu.

Jinak bych se zbláznila.

Vyklapla jsem budík, který měl nařízený, aby jeho příliš dlouhé drnčení a tím i pan Keats nezajímaly sousedy dřív, než bylo nezbytně nutné. Jinak jsem vše nechala tak, jak bylo. Z věšáku u dveří jsem vzala svazek klíčů a sundala z něj ten, který pasoval do dveří k bytu. Zamknout za sebou a vypadnout z domu už byl jen epilog, konaný čistě automaticky.

Mezi mým příchodem a odchodem z domu uplynuly necelé čtyři minuty.

Klidným krokem jsem zamířila přes parčík k autu. Klíček od Keatsova bytu jsem vhodila do jezírka a s botami vlhkými od orosené trávy vklouzla do vozu.

Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo, pejskaři, lidé spěchající do práce ani běžci, kteří po ránu týrají své ztuhlé klouby, aby shodili nějaké to kilo. Klid po pěšině.

Sundala jsem si čepici a vlasy konečně osvobodila z mučivého sevření té gumové. Tu jsem nahradila parukou, která ze mě ve vteřině opět udělala dlouhovlasou brunetku. Čtvrt hodiny jsem strávila líčením, stejným, které jsem použila předešlého dne. Nebylo mi to příjemné, obvykle mi stačila trocha pudru a řasenky, takže make-up se silnými černými linkami, několika vrstvami řasenky, stíny a výraznou rtěnkou mě svazoval.

Uf. Už abych byla pryč odsud.

Bundu jsem vyměnila za červené sako, tenisky za kozačky a vyjela. Jezdila jsem půl hodiny nazdařbůh městem, než jsem narazila na otevřený Starbucks, který už se hemžil rozespalými Brity, kteří před začátkem pátečního ranního shonu nutně potřebovali s sebou silnou kávu a kousek koláče. Byla jsem tak jedna z mála, kdo v klidu seděl u stolku, upíjel kafe, uzobával sušenky a nepřítomně civěl z okna. 

Bylo to za mnou. Adrenalin velmi rychle opadával a nastával podivný stav beztíže, který otupoval mozek i smysly. Nemusela jsem nad ničím přemýšlet a mozek se sám vyrovnával se vším tím náporem. Vypnout tak aspoň na půl hodiny bylo osvěžující.

Tyhle stavy už jsem dobře znala. I přes otupělost jsem si uvědomovala, že nejdéle do hodiny na mě padne ochromující únava, která přivírá víčka a podlamuje nohy. Počkala jsem tedy do sedmi, kdy se v hotelové recepci střídají služby, zajela zpět do garáží, v hale pozdravila starší ženu za pultem, aby si pokud možno zapamatovala, jak vypadám coby Linda Steel, a zaplula do pokoje.

Jediné, čeho jsem ještě byla schopná a co mi velel můj napůl zemdlelý mozek, bylo všechny pracovní serepetičky včetně zbraně uzamknout do trezoru. Na dveře jsem pak přiklepla cedulku, že nechci být rušena, a víceméně omdlela do postele.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - prolog: