OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 25. kapitola

17.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 915×

Cesta nám zabrala dalších zhruba čtyřicet minut, kdy jsme mířili na západ. Oblast, kde už se místo obytných domů objevovaly spíš skladiště a rozsáhlá zázemí různých firem, byla v těchto místech opravdu dlouhá. Symboly některých značek na střechách jsem poznávala, jiné ne. Ale všechny mělo jedno společné.

Vypadaly mrtvě.

Zastavili jsme kousek za budovou jakési společnosti, která zjevně obchodovala s nábytkem. Stálo tu už několik aut, podobných tomu, ve kterém jsme přijeli my. Kolem postávalo zhruba dvacet lidí, někteří v oblecích, většina ale v černých kompletech, sestávající z bundy, kalhot a vysokých bot. U pasu měli všichni muži ze zásahovky zbraně a v jejich kapsách jsem tušila i větší kalibr. Včetně kukel.

Jen motor zhasl, už se k nám blížil jeden z kravaťáků, který se tvářil nanejvýš důležitě. Jakmile ho Michael zahlédl, jen povzdychl a hmátl po páčce dveří.

„Zůstaň tady.“

„Kdo to je?“

„Pěknej idiot,“ ucedil naštvaně a vystoupil. Když za sebou zabouchl dveře, ucítila jsem závan vlahého vzduchu, slabě čpícího po chemikáliích. Stáhla jsem si kšilt hlouběji do čela a do rukou si zase vzala fotky, abych neměla nutkání dívat se po ostatních. Sama bych ráda zůstala neviděná. Přeci jen, to, že jsem Michaelova černá trofej, ještě neznamenalo, že se tu na mě ostatní nesesypou.

Po minutě mi to přesto nedalo a nenápadně jsem vykoukla zpoza fotek. Michael stál s kravaťákem kousek před autem, každý jedním bokem natočený ke mně. Nekřičeli, to bych slyšela i přes zavřené dveře, ale jejich výrazy a gestikulace dávaly jasně tušit, že přátelský hovor to nejspíš nebude.

Michael nebyl naštvaný. Zuřil. V jednu chvíli už jsem si myslela, že do toho chlapa s oblekem za pět set dolarů strčí, ale nakonec se ovládl. Ten muž si toho nejspíš ani nevšiml, ale mně Michaelovy zaťaté pěsti v tu chvíli neunikly.

Náhle se kravaťák otočil k našemu autu s rukou v jasném ukazovacím znamení. Necukla jsem sebou, byla jsem si jistá, že on nevidí, že je pozoruji, a tím bych se jen prozradila. Michael rozhodil ruce a upoutal opět jeho pozornost na sebe.

Měla jsem sto chutí vylézt, postavit se mezi ně a na rovinu se zeptat, o co jde. V tuhle chvíli už se totiž hádali o mně a já opravdu neměla ráda, když někdo mluvil o mně beze mě. Jenže tohle bylo Michaelovo území, policejní území, a na něm jsem se nehodlala pohybovat, dokud to nebude nezbytně nutné.

Hrdost je jedna věc, ale bezpečnost druhá.

Opět jsem se schovala za fotky, nemusela už jsem vidět víc. Prvotní vzrušení z akce teď nahradil spíš vztek. Neměla jsem tu být. Nebýt Michaela, nikdy bych se mezi hordou policajtů neocitla.

Ne že bych mu to dávala za vinu. Celé tohle bylo pro mě dobrovolné; jak sám řekl, když toho budu chtít nechat a zmizet, nebude mi bránit. Spíš mě zaráželo, kam jsem se během pár měsíců dostala. Ze svého zajetého stereotypu zakázek, cestování, návratů a tréninků. Ze stereotypu, který mi svým způsobem vyhovoval, protože byl pevně daný, bez výchylek, všechno se vším v jedné lajně.

Pak se do toho nakufruje Simon, trocha té korupce, malá domů, a já v tom lítám jak hadr na holi. Utíkám před stejnými zločinci, jako jsem já, ale zároveň se nemůžu obrátit na policii. Od chvíle, kdy mě tehdy zavřeli, jsem se necítila víc nejistá a zmatená.

A v hajzlu.

Náhle se otevřely dveře na mé straně. Lekla jsem se, ale za nimi stál Michael, takže jsem se mohla zase nadechnout. Byl na něm vidět vztek, ale když spatřil mé úlekem rozšířené oči, trochu ochladl a dokonce se chabě pousmál.

„Chtějí s tebou mluvit.“

Složku s fotkami jsem vhodila zpátky do přihrádky a vystoupila. Zabouchl za mnou dveře takovou silou, až se zachvělo celé auto. Nenápadně mě pohladil po zádech, asi mě chtěl uklidnit, ale vyznělo to hodně křečovitě.

Konečně jsem pozvedla oči a zpod kšiltu se rozhlédla. Většina těch, kteří tu byli, se na mě dívali. Někteří se snažili být nenápadní, ale většina z nich nepokrytě civěla. Zhluboka jsem se nadechla, narovnala se, upravila si kšiltovku do normální polohy a děkovala vlastní intuici, jsem se zrovna dnes ráno rozhodla jen tak z rozmaru se namalovat.

V půlce parkoviště stálo BMW X5. Před ním postávali čtyři muži kolem přenosného stolku s vysílačkou a haldou papírů. Mezi nimi i ten, se kterým se ještě před chvílí Michael hádal. Zbylí tři podle oblečení patřili do zásahových jednotek.

Všichni čtyři mě pozorovali, jak se k nim blížím.

A ani jeden se neusmíval.

„Vědí, co jsem zač?“ zeptala jsem se Michaela, aniž bych se k němu otočila.

„Ví, že ho znáš. A že se v tomhle prostředí pohybuješ.“

„Co chtějí?“

„To uvidíme.“

„A kolik jim toho mám říct?“

„Kolik uznáš sama za vhodné. Stojím za tebou.“

Vrhla jsem na něj rychlý děkovný pohled. Na víc nebyl čas.

„Dobrý den,“ promluvil na mě kravaťák. „Slečna Shannon Barry, pokud se nemýlím.“ 

Perfektní zásah na solar. Uf, tohle bude dneska ještě asi hodně zajímavé.

„Přesně tak,“ odpověděla jsem stejně chladným hlasem, kterým se ptal on mě.

„Já jsem šéf londýnské kriminálky Greg Cramer a celá tahle sranda, bohužel, spadá pode mě. Jak jsem pochopil, pan Michael Moore vám věří, že nám můžete být užitečná.“

Úkosem se na mě zahleděl, asi čekal, jak se tu budu obhajovat, chrlit na něj první poslední a div nebudu líbat zem, po které kráčí. Tsss. Jeho pohled, kterým mi dával jasně najevo, že já jsem špína z ulice a on Pan Někdo, mě nechával chladným. Otázku nepoložil, tak co bych se vnucovala.

Ušklíbl se a rádoby důležitě se zahleděl do papírů před sebou, aby se už na mě nemusel dívat.

„Takže Simon Cole vás zná?“

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Dlouho.“

„A pozná vás třeba i po hlase?“

„Podle toho, co mu řeknu.“

Vztekle bouchl do stolku a tentokrát už se nesnažil být ani přijatelně příjemný.

„Slečno Barry,“ sykl mé další jméno, jako by ho pálilo na jazyku, „ti lidé tam nejsou žádná sebranka vidláků, ale nebezpeční zločinci. Ozbrojení nejspíš až po střechu. Nebudou váhat s obranou kvůli známostem.“

„Pane Cramere,“ procedila jsem skrz zuby, „já nejsem žádná jeho kamarádka. Nikoho z nich. Oddechne se mi možná víc než vám, když od něj bude na ulici pokoj. Pomůžu vám, jak jen bude v mých silách, věřte mi. Ale berte laskavě na vědomí, že jsem tu dobrovolně.“

Vzteky mu zrudly tváře a do očí se vloudil vražedný lesk.

„Uvědomte si, že ať děláte cokoliv, můžu vás za to nechat sebrat přímo tady.“

„A vy si uvědomte, že je pár lidí na vyšších postech, než jste vy, kterým by to setsakra vadilo.“

Výhrůžka byla skoro hmatatelná. Zatnul zuby tak, až mu poškubávaly svaly, ale zjevně jsem ťala do živého. Nemusí přeci vědět, do jaké míry je to pravda. Tedy jestli vůbec. V tuhle chvíli už šlo o boj mezi ním a mnou, mezi jeho egem a mou hrdostí.

A s tímhle zlým, proradným zmetkem jsem prostě nehodlala prohrát.

Nasucho polkl, zatěkal pohledem kolem, aby zjistil, kolik lidí tuhle naši slovní přestřelku zaslechlo, a pak se opět zahleděl na mě. Tentokrát už podstatně mírněji, což pro něj znamenalo malé bezvýznamné plus.

I když to byl opravdu idiot, věděl aspoň, kdy prohrál, a zavčas sklapnul.

„Takže,“ vložil se do toho jeden z mužů v černém a dovolil tak Cramerovi, aby o krok ustoupil a nemusel už se mi dívat do očí, které pro něj neměly nic jiného než vztek. „Tady,“ bodl prstem do plánku, rozloženého na stolku, „jsme my. A tady,“ položil ukazovák o kus dál, „jsou oni. Pokud je nám známo, nikdo z nich ještě skladiště neopustil, a když nám bude štěstí přát, ani se nedozvědí, že jsme tu, dokud jim nevpadneme do zad. Pokud to jen trochu půjde, chceme je živé. Oni jsou totiž sice v pyramidě dost nahoře, ale ne nejvýše, takže bychom si s nimi pak docela rádi pokecali. Vy,“ kývl na mě, „jste tady pro jistotu. Nevíme, jak to půjde, a kdyby se to zvrtlo ve vyjednávání a podobný koniny, mohla byste nám být nápomocna.“

„Chápu.“

„To jsem rád. Chci od vás jediné – dokud a pokud vás nebudeme potřebovat, nepleťte se nám pod nohy. Pokud tam budete muset jít, tak žádný hrdinský činy a velkodušný kecy. Pokud budete třeba, bude to proto, abychom je rozhodili, hlavně Colea, který jim velí. Nic víc, jasné?“

„Jasné.“

„Fajn, to je zatím všechno.“

Přikývla jsem, neměla jsem pocit, že bych měla ještě něco dodávat. Takovéhle jednání mi vyhovovalo. Žádné tanečky a obluzování slovíčkařením, ale pěkně na rovinu co a jak, i když to nemusí vyznít vždycky nejlíp.

Kývla jsem i na ostatní na znamení odchodu, jen Cramer mi pohled neopětoval. Nevím, jestli byl víc naštvaný nebo nervózní, ale bylo mi to jedno. Byl to namyšlený šmejd, který mě odsoudil, aniž by mě znal.

Já taková nejsem. Ale na hrubý pytel hrubá záplata.

S Michaelem jsme se vydali zpět k autu. Teď už na nás lidé nezírali, ale přesto jsme neušli jejich pozornosti. Neohlížela jsem se, nechtěla jsem před kýmkoliv dát najevo vzrušení a nervozitu. A taky strach. Nerada jsem si to přiznávala, ale bylo to tak.

Když jsme dorazili k autu, místo nastoupení dovnitř jsem se opřela o kapotu a zapálila si cigaretu. Nevěděla jsem, jestli můžu, ale jestli to někomu vadí, může mi to přijít říct. Michael se opřel vedle mě.

„Promiň za Cramera, je to…“

„Hulvát. Tedy slušně řečeno. A ty se neomlouvej, nejsi za něj zodpovědný. Ale tipuju, že mezi vámi moc oblíbený není, že?“

Michael se ušklíbl a zalovil v náprsní kapse po vlastní krabičce cigaret. Byla prázdná. Nabídla jsem mu svoji.

„Díky. Máš pravdu, to fakt není. Je hodně odměřený a dělá si o lidech příliš rychlé soudy. Ale na druhou stranu umí dobře velet takovýmhle akcím. V terénu jsem s ním byl za celou dobu zatím jen dvakrát, dneska je to potřetí, a pokaždé jsme docílili toho, co jsme chtěli. Na mezilidské vztahy je to sice hňup, ale svoji práci dělá fakt dobře.“

„To doufám,“ pokrčila jsem rameny a vyfoukla kouř, „protože podle mě skutečně neví, s čím si zahrává. On ho nezná. Netuší, jak neskutečně je zásadový, když něco chce. I kdyby to mělo obnášet zabití poldů. Je mu to jedno. Prostě si jde za svým hlava nehlava.“

„Proto jsme se spolu o něm bavili. Všechno, co si mi o něm řekla, jsem přetlumočil dál.“

„A budou to lidi jako on,“ kývla jsem směrem ke Cramerovi, který právě s někým zuřivě telefonoval, „brát vážně?“

„Měli by.“

„To bych jim radila.“

Ostatní lidé na parkovišti už o nás ztráceli zájem, nová tajemná tvář uprostřed jejich řad už byla méně důležitá než to, co je čekalo. Hurá. Zhluboka jsem vydechla cigaretový dým a konečně se na Michaela, opřeného vedle mě, podívala.

„Nebudeš mít kvůli mně potíže?“

„Je mi to jedno.“

„Není.“

Podíval se na mě a pousmál se.

„Máš pravdu, není. Sakra, znáš mě za tu chvíli líp, než se snad znám já sám.“

„Nechci ti působit problémy.“

„Ale prosím tě, vždyť mi naopak jeden docela velký pomáháš řešit.“

„Tak jsem to nemyslela.“

Povzdychl si a zavrtěl hlavou.

„Jsi šílená, víš to? Jsi chladnokrevný zabiják a přesto se obáváš toho, že mi můžeš způsobit problémy v práci.“

Měl v očích jiskru. Přesně tu jiskru, kvůli které jsem se do něj zamilovala. Plamének prosté radosti ze života jako takového, z každé maličkosti, kterou nám přináší, z každého drobku štěstí, který nám poskytne.

Věděla jsem, že to nemyslí zle. Prostě jen konstatoval fakta a já už se přeci jen od podobných věcí trochu oprostila. Neuráželo mě to. Byl jediným člověkem na celém světě, který o mně věděl úplně všechno, a přesto mě měl rád. Přesto se mnou každý večer uléhal do jedné postele a poskytoval mi svou náruč a pocit bezpečí. Přesto se ke mně nechoval jako ke kusu hadru a nevyžadoval po mně nic, co bych mu sama nenabídla, i když by mohl.

Vážil si mě, i když věděl, jaká jsem, se vším všudy.

„Já vím,“ pousmála jsem se. „Ale jiná už asi nebudu.“

Zahleděl se zpátky do té spousty lidí na parkovišti, která se stále pohybovala a přesouvala sem a tam. Následovala jsem jeho pohled a náhle jsem se cítila klidnější, vyrovnanější. Mozek sice vysílal jeden obrovský rudý pulsující vykřičník, ale tělo se mu nepoddalo.

Nebyla jsem na to totiž sama.

Malík levé ruky, kterou jsem se opírala o kapotu, objal jeho pravý tak, že jsme se jimi zaklesli do sebe. Bylo to drobné gesto, takové, které nikdo z lidí, pobíhajících okolo, neměl možnost spatřit, ale znamenalo hrozně moc.

„Nechci, abys byla jiná,“ zašeptal Michael, když vyfukoval kouř směrem do toho blázince před námi. „Miluju tě takovou, jaká jsi.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 25. kapitola: