OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 24. kapitola

16.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 868×

Nevím, kolik bylo hodin. Cítila jsem jen, že alkohol už z mého těla vyprchal a mozek zase pracoval, jak měl. Otevření dveří mě tak probudilo, i když nebylo ničím víc než zašelestěním dřeva o vysoký koberec. Tiše za sebou dveře zaklapl a opatrně došel k posteli. V tu chvíli už jsem byla úplně bdělá a dívala se do tmy, ležíc na boku, a naslouchala jsem šeptavým krokům.

Nahmatal okraj široké deky, nadzvedl ji a vklouzl pod ni. V první chvíli se mě ani nedotkl, jen se pod ní uložil na bok, kousek od mého. Cítila jsem jeho dech na svém krku, teplo jeho těla. Skoro i srdce, které mu tepalo v hrudi.

Pak opatrně vložil ruku na mé stehno, zlehka, jako by jen nahmatával tvar mého těla. Sunul ruku pomalu nahoru, opatrně, aby mi nevyhrnul triko, ve kterém jsem spala. Jeho horká dlaň dospěla až na mé rameno, kde se usadila.

Přisunul se až ke mně. Lýtka k lýtkům, stehna ke stehnům, hruď k zádům. Tvář položil do prohlubně mezi mou tváří a ramenem. Teď přišla má chvíle. Okamžik, kdy jsem i já jemu mohla dokázat, že cítím něco víc než jen strach a obavy z toho, co bude.

Vzala jsem jeho dlaň a vložila si ji mezi prsa. Políbila jsem mu špičky prstů, lehce jako závan motýlích křídel, a posunula ji zpět doprostřed mé hrudi. Aby cítil můj tep. Mé srdce, které bilo jen pro něj, i když jsem nebyla schopná mu to říct.

Vzdychl a přisunul se ještě blíž. Během dalších pár vteřin jsme zase usnuli, ve velké posteli namáčknuti jeden na druhého, jako by nic důležitějšího v tu chvíli neexistovalo.

A taky že ne.

V tu chvíli jsme byli jen my dva. 

Příští dva týdny byly zvláštní. Hodně zvláštní. Připadala jsem si jako v nějaké podivné hře, které jen přihlížím. Do které se vžívám, ale přitom stále sedím ve vypolstrovaném křesle a dívám se na podium.

Začala skutečná práce, hledání Simona, jeho lidí a kontaktů. Snažili jsme se přijít nejen na to, kde je, ale i co dělá, s kým, pod kým a za kolik. Jakmile šlo o hledání v papírech, Michael mi je přivezl a já tak měla pár dní co na práci. Projíždění fotografií. Sledování hodin a hodin záznamů z bezpečnostních kamer. Nabourávání se do účtů a sledování toku peněz. To všechno byla práce, kterou jsem dostávala já.

Michael byl většinu času v terénu.

Přijížděl večer co večer v osm hodin. Během jídla informoval on mě, po jídle jsem zase ukázala já jemu, na co jsem přišla. Nebylo toho moc ani na jedné straně, ale i ty střípky byly dobré. Když budeme trpěliví a nepolevíme, jednou z nich poskládáme něco důležitého. Mozaiku, která nás dovede k cíli.

Snad.

Věřila jsem mu, že mi říká všechno. I ty nepříjemné věci, jako třeba to, že Gary na mě vyhlásil hon ve velkém stylu. Za informace vedoucí k mému dopadení ne policií, ale lidmi z MSG, nabízel sto tisíc dolarů. Za mě samotnou rovného půl milionu. Neuváděl, jestli mě chce živou nebo mrtvou. Bylo mu to jedno.

„Zběhnutí on neodpouští,“ přikývla jsem, když jsem polkla sousto těstovin s celkem dobrou omáčkou, kterou se mi podařilo díky Googlu připravit do poživatelného stavu, když mi po třinácti dnech mého dobrovolného pobytu v téhle hezké kleci Michael celou tu anabázi s Garym vypověděl.

Přikývl a nabral si na vidličku další sousto. „Koho na tohle najímá?“

„Chlapy z ochranky, kterou legálně vede. Má tam pár ostrých hochů, kterým zadává i jiné úkoly, než za které jsou placeni objednavatelem. Když je něco hodně nutného, klidně je i u zákazníka vymění, odvolá je zpět k sobě a pošle na toho, koho potřebuje dostat.“

„Stává se to často?“

„Já pamatuju jen dva případy, takže ani ne. Málokdo se odváží se trhnout. Hned na začátku je každý obeznámen s tím, co ho čeká, když se o to byť i jen pokusí.“

„A jak ty dva případy dopadly?“

„Jednoho našli a zabili po šesti dnech na druhé straně Států. Druhý jim unikal celé tři týdny, než ho Garyho poskoci dopadli v Římě. Nejspíš by ho taky zabili na místě, kdyby ho nesebrali u Španělských schodů. Příliš mnoho svědků.“

„Dal mu Gary milost?“

„Pche. On neví, co to slovo znamená. Umí dávat druhé šance, ale ne milost. Toho druhého sejmuli cestou z letiště v Portlandu k MSG. Tam ho do auta sice nabrali, ale vrátili se do garáží bez něj. A bez dvou kulek.“

„To je šílený.“

„To je realita soustavy nájemných vrahů. Potravní řetězec. Chápu to. Kdyby se s tím babrali, půlka už by dávno seděla a ta druhá unikala před tajnými službami celého světa. Gary vede MSG dobře.“

Michael na mě vytřeštil oči a praštil vidličkou zpět do talíře.

„Prokrista, jak něco takového můžeš říct? Ten chlap tě chce mrtvou na svém stole.“

„Ten chlap mi dal šanci. Šanci na jiný život, než na ten za mřížemi. Šla jsem do toho s jeho podmínkami. Nezazlívám mu, že hraje podle svých vlastních pravidel.“

„Chceš mi říct, že se na něj nezlobíš?“

„To jsem neřekla.“

„Takže?“

Tohle byly přesně ty chvíle, kdy bych po něm nejradši něco hodila. Něco hodně těžkého a s ostrými hranami. Jenže jsem se na něj nemohla zlobit. On totiž tohle prostě nemohl pochopit. Chlap z normální rodiny, který vystudoval a šel za svým snem, až se z něj stalo to, po čem vždycky toužil. Policajt. A zatraceně dobrý policajt.

Nemohl chápat, jaké to je, když jste na dně a rezignujete na vše. Na svůj život, na svou cestu, ať už by byla jakákoliv. Když vše posuzujete podle pokřivených měřítek světa a prostředí, ze kterého jste vzešli.

Když cesta, kterou musíte urazit až do chvíle, než se z vás stane normální člověk, je delší, než se obáváte, že dokážete zvládnout.

„Michaele, tohle je složité. Vážím si ho jako člověka. To, co dělá, je jedna věc, ale jak zachází s lidmi druhá. Vážím si ho za to, co pro mě udělal. Nenávidím ho za to, že dovolil, aby po mně šel Simon, a že tomu ještě napomáhal, ať už byly jeho pohnutky jakékoliv. Vážím si ho proto, že je to člověk pevných zásad, kterých se drží, ať se děje, co se děje, a vždy mi poskytl, co jsem potřebovala, včetně zázemí a ochrany, když bylo třeba. Nenávidím ho za to, že mě podrazil, když já mu věřila.“

Díval se na mě, upřeně, jako by se snažil rozpoznat, jestli lžu nebo mluvím pravdu. Neurazilo mě to, chápala jsem, že tohle byly třecí plochy, kterých když jsme se dotkli, jiskřilo to tak, že jsme mohli všechno, co jsme doposud vybudovali, podpálit jako snop slámy. Záleželo na něm, jak si to přebere. Líp jsem na jeho otázky prostě odpovědět neuměla.

„Chtěl bych ti vidět do hlavy,“ povzdychl, čímž tenhle hovor ukončil, a vstrčil si do úst poslední sousto. I když nechápal to, co jsem cítila, pochopil aspoň to, že nemá smysl se v tom dál rýpat. Věděl, že s těmito odpověďmi se nikdy neztotožní ani nesmíří. Jenže já mu nedala žádnou další volbu. Ber nebo nech být.

„Nechtěl. Věř mi,“ uculila jsem se na něj a zvedla se, abych odnesla prázdné talíře na linku. Hodil po mně ubrousek, zmačkaný do kuličky, a já ho jednou rukou obratně odrazila zpět k němu.

„Jsi dobrá, máš skvělé reflexy. Měla bys hrát fotbal nebo tak něco.“

„Díky, ale na hubu dostanu při jiných příležitostech. Ve volném čase se raději léčím.“

Propukl v záchvat smíchu a složil tvář na ruce, položené na stole. 

Každý večer jsme usínali vedle sebe. Nespali jsme spolu, dokonce se ani nemazlili. Jen jsme se vždycky k sobě bokem přitulili, zapadli do sebe jako puzzle, Michael s hlavou u mé tváře, já s jeho rukou na hrudi.

Přijali jsme to bez otázek a odpovědí, prostě jako fakt, že takhle nám to oběma vyhovuje. Neptala jsem se ho, jestli na něj doma někdo nečeká, jestli nemá být po nocích někde jinde, nic takového. Bylo mi to totiž ukradené. Byla jsem šťastná a klidná, když u mě takhle ležel a zaháněl svou přítomností všechny zlé sny, které by snad na mě mohly zaútočit.

Protože když žijete jako já, dokážete si vážit dané situace, daného okamžiku. Jste vděčni za každý okamžik klidu a spokojenosti, za každou vteřinu, kdy se cítíte šťastní. Za každou chvilku, kdy můžete být sami sebou a máte vše, co potřebujete.

Já měla pocit bezpečí. Tepla. Střechy nad hlavou a plného žaludku. Pocit, že se něco děje, že něčemu pomáhám a nejsem sama. Pocit, že na mně někomu záleží, i když ví, co jsem zač, se všemi kladnými i zápornými vlastnostmi.

Ten krásný pocit, když mám u sebe člověka, kterého miluju. Který mě objímá, když usínám, a každé ráno mi nechá na stole milý vzkaz. Který se nebojí se se mnou přít, který mi důvěřuje a dá na mě. Který se za mnou večer co večer vrací z vlastní vůle, protože chce prostě být se mnou.

Kdyby mi někdo před rokem tohle všechno popsal, v lepším případě bych se mu vysmála. V horším mu fyzicky ublížila, záleželo by na tom, kdo by to byl. Ale každopádně bych to nemohla brát vážně. Protože jsem se znala. Věděla jsem, jaká jsem.

Ach bože, jak hrozně jsem se mýlila.

Těch čtrnáct dní bylo totiž tím nejlepším a nejkrásnějším, co jsem kdy zažila.

Proč jen tyhle chvíle štěstí jsou tak vrtkavé a trvají jen krátce? 

Když zazvonil telefon, hrklo ve mně. Bylo půl páté odpoledne a to mi Michael nikdy nevolal. Ozval se vždy až kolem půl osmé, aby se zeptal, jestli potřebuji něco koupit, než ke mně dorazí. Ale odpoledne nikdy.

Od kuchyňské linky, kde jsem právě nad kouskem mraženého jehněčího přemýšlela, co s ním mám sakra asi tak dělat, jsem se odlepila jen nerada. Srdce až v krku, v břiše náhle zával kamení, v uších hukot vlastního srdce. Hned v první vteřině jsem věděla, že je něco špatně. Nevím jak, ale prostě jsem to věděla.

Ztěžka, jako bych se brodila vodou, jsem došla ke konferenčnímu stolku, na kterém vibroval služební telefon. Neměl v paměti žádná uložená jména a čísla, ale Michaelovo jsem znala už zpaměti. Byl to on. A to, co mi chtěl říct, určitě nebylo nic dobrého.

„Co se děje?“ zašeptala jsem do telefonu, když jsem hovor přijala. Žádné ahoj, jak se máš, nepotřebuješ něco? Ne, tohle bylo jiné. A knedlík v krku by to nijak zásadně neulehčoval.

„Je tady.“ Poznala jsem Michaelův hlas, stejně jako to, že řídí a mluví přes handsfree. Spousta šumu od projíždějících aut, troubení osamělého klaksonu nervózního řidiče, slabý svist pneumatik, které někdo hodně drsně vnáší do zatáček.

„Kde?“  

„V Londýně. Teda na okraji, v jednom ze skladišť, co patří jednomu jeho klientovi.“

„Jedeš tam?“

„Ne, jedu k tobě.“

„Ke mně?“

„Jo, nastala tvoje chvilka, lásko. Možná to ani nebude třeba, ale pro jistotu tě tam chceme mít. Jestli bude chtít vyjednávat, budeme tě tam potřebovat.“

„Jasně. Kdy tu budeš?“

„Do pěti minut.“

„Fajn, připravím se.“

Ukončila jsem hovor, hodila telefon na gauč a dalších pár vteřin na něj zírala jako uhranutá. Simon nejen že byl v Británii, ale byl tady. Byl nadosah. Stejně jako řešení celého tohohle problému, ať už to řešení bude jakékoliv.

Pak jsem se probrala z letargie a vřítila se do ložnice. Převlékla jsem se do džín, trika s dlouhým rukávem a mikiny s kapucí, na nohy nazula tenisky a vlasy skryla pod kšiltovku. Zbraně už jsem žádné neměla, ale doufala jsem, že když bude třeba, Michael mi nějakou opatří.

Víc jsem udělat nemohla.

Oblečená, připravená, se srdcem tlukoucím kdesi za očima jsem se postavila za dveře a počkala, až Michael vysprintuje po schodech a otevře mi. O pár vteřin později, když jsem konečně zaslechla dusot jeho nohou na kamenných schodech, jsem se i přes nervozitu musela pousmát.

Řekl mi lásko. Jasně, bylo to triviální, ale nakoplo mě to.

Vyťukal rychle číselný kód a rozrazil dveře. Lekl se, když mě zahlédl hned u dveří, připravenou vyrazit. V očích, rozšířených vzrušením, spěchem a stresem, jsem zahlédla ale i jiskru. Přesně tu, kterou měl ve skladišti, když mě srazil a pak naháněl toho Simonova poskoka, než jsem ho zastřelila.

Kývl na mě, abych se prosmýkla kolem dveří. Zase je za mnou přibouchl, v rychlosti nacvakal uzavírací kód a vydal se za mnou na běh po schodech. Mlčela jsem a jen se snažila se v té rychlosti na ochozených kamenných stupních nepřizabít. Bylo mi jasné, že na chodbách domu, ve kterém jsme zřejmě nebyli jedinými nájemníky, nechce Michael probírat, co nás čeká.

Na ulici byla spousta aut, ale ani jeden Mercedes. Počkala jsem tedy, do kterého z vozů naskočí Michael. Bylo to SUV, ne tak velké jako ty moderní, co se ale hodily tak maximálně do města nebo na dálnici, ale byla to Toyota Hilux. Byla trochu zaprášená, ale i tak to auto vypadalo, že vyjede cokoliv.

Vklouzla jsem na sedačku spolujezdce a vteřinu nato už jsme vyjeli. Motor zvláštně hučel, spíš milostně bručel, jako by Michael řídil milenku a ta si to zatraceně užívala. Jenže auto mi bylo celkem ukradené. Oči jsem měla prvních pár desítek metrů jen pro Michaela.

Vypadal jinak. Ne že bych ho ještě nikdy neviděla před bojem, vzrušeného, se zaťatými čelistmi a šlachami, které se mu pnuly na krku jako liány. S očima jiskřícíma jako uhlíky, napjatou pokožkou na lícních kostech a rukama, jejichž stisk byl víc než pevný.

Ne, teď to bylo jiné. On byl jiný. Zářil jako slunce při západu, vzrušení a vztek z něj sálaly rudě, jako by emoce měly skutečně své barvy. Pryč byla jeho nervozita, která se projevovala hlavně na neklidných prstech, stejně jako jeho černý semišový kabát a kalhoty, na kterých snad ještě den předtím byly ukázkové puky.

Byl v džínách, které měly své nejlepší období za sebou zhruba v době, kdy jsem se narodila, ukoptěné tenisky a tmavě modré mikině se širokou kapucí. Strniště, kterého jsem si ještě večer předtím ani nevšimla, mu trčelo z tváří a dělalo ho opticky o pár let starším, než ve skutečnosti byl.

„Sluší ti to,“ vydechla jsem, jak jsem se snažila popadnout dech po úprku z domu. Letmo se na mě zadíval, když křižoval skrz silnici, a zachechtal se.

„Já se z tebe zblázním. Ale dík.“

„Není zač,“ pozvedla jsem koutek úst a rukou nahmatal bezpečnostní pás, který jsem zacvakla do zdířky po mé pravici. Auto sice bylo veliké, ale nebylo tu o moc víc místa než v klasickém osobáku. Pohlédla jsem za sebe a ihned zjistila důvod. Moje sedadlo bylo přiražené skoro až k palubovce jen proto, že celý zadek auta byl až po střechu zarovnán kufříky, taškami a krabicemi. Většina všeho toho harampádí byla zabalená do černých fusaků, takže jsem neměla moc šanci poznat, s čím vším se vezu.

O všem ostatním, co bylo naoko pevně připoutáno stahovacími lany na korbě, ani nemluvě.

„Jedeme do války, nebo co?“ otočila jsem se zpátky k jeho tváři, soustředěné na provoz. Jel jako blázen, kličkoval mezi auty, třikrát nebo čtyřikrát si cestu vydobyl i na poloprázdném chodníku, když mezi jinými auty nebylo místo. Sirénu, jistě někde důmyslně ukrytou, měl sice vypnutou, ale ostré modré světlo, které měl připevněné na střeše, mu umožňovalo manévrovat s autem lépe než všem ostatním, kteří tímhle kouzelným světélkem nedisponovali.

„Doufám, že ne,“ sykl skrz zuby, když jen tak tak nesrazil mladého kluka na skútru, který byl zjevně rád, že se na něm vůbec udrží, a na majáček zvysoka kašlal. „Většinu toho jsem potřeboval dopoledne a nestihl to vyložit. Zbytek mi tam naházeli kluci ze zásahovky, kdyby něco.“

„Kdyby co? Co se tam vlastně děje?“

„To uvidíme. Je to veliké skladiště firmy na automobilové díly, ale ti už tam zjevně nepůsobí. Běžné jednotky, které mají na starost jednotlivé obvody včetně okrajových, občas dělají u takových skladišť prohlídky, jestli se do nich někdo nevloupal a tak. Tady nezjistili vloupání, ale auto. Když nahlásili poznávací značku na kontrolu, zjistili, že patří tvému postřelenému příteli.“

„Pan Baseballka opět na scéně.“

„Cože?“ vykulil na mě Michael na vteřinu oči, než ho zase zaměstnal provoz.

„To nic, mluv dál.“

„Fajn. Takže jsme tam poslali dvojici chlápků od nás. Termovize, minikamery, mikrofony, prostě všechny tyhle srandy na zjištění osob v objektu. Udělali i pár dobrých fotek.“

Kývl směrem k přihrádce v palubovce. Tam na mě čekala velká obálka se stejně velkými fotografiemi. Nebyly úplně nejčistší, ale na poznání stačily bohatě.

Pan Baseballka, několikrát. Nesoucí to nebo ono z jedné strany na druhou. To, co měl na všech fotografiích z levé strany totožné, byla zbraň u pasu. A ne ledajaká – byl to stejný Colt, který jsem dostala od Partense.

Následovalo osm nebo deset fotek mužů a jedné ženy, jejichž tváře mi nic neříkaly. Ale podle jejich výrazů, oblečení a vybavení se tam nejspíš nesešli na čaj o páté.

Na posledních třech fotkách byl Simon. Bezpochyby. Obličej, krk, ramena, celá postava, to vše bylo nezaměnitelné. Připadalo mi, že od poslední fotografie, kterou mi Michael ukazoval, ještě o něco pohubl, ale tím víc vystoupily jeho tvrdé, ostré rysy, které ho dělaly ještě starší, než ve skutečnosti byl.

Vypadal děsivě.

„Kdy je to focené?“ vydechla jsem zamyšleně.

„Asi před čtyřiceti minutami. Hned nám to poslali a vyrazili jsme.“

„My?“

„Já a tři jednotky.“

Jakmile vyrazí víc než dvě jednotky, jedná se o obzvláště nebezpečné jedince. Což tady platilo určitě. Minimálně šest lidí, o kterých jsme věděli, a možná další, kteří zůstali skryti.

„Co tam dělají?“

Michael si poškrábal bradu, až to zašustilo. „Podle výjezdní jednotky je tam pár počítačů, spousta beden a ani známka po nějaké výrobě náhradních dílů. Nemají to sice ověřené, ale říkali, že kdyby tam vzali psy, byla by to nejspíš tutovka.“

Psi. Takže drogy.

Simon a drogy?

„Tohle mi k němu nepasuje.“

„Nikdo taky netvrdí, že je Simon feťák. Ani ti jeho kumpáni. Jenže dvě z těch tváří už jsou protidrogovému známé. Možná posilují distribuci, nevím. A je mi to teď upřímně jedno. Nejdřív ho chci mít v cele, až pak budu řešit, za co všechno si to zaslouží.“

Podívala jsem se zpět na fotky. Všechny ostatní jsem nechala sklouznout do klína, jen jediná mi zůstala v ruce. Ta, na které byl Simon nejlépe vidět, vyfocený z boku, s jednou rukou pozvednou, jak kamsi ukazoval, s tváří zrůzněnou hněvem a odhodláním.

Dívala jsem se na něj, na tu tvář známou a zároveň cizí. Už zase.

Sakra, brácha, do jakých sraček ses to dostal?

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 24. kapitola: