OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 19. kapitola

01.11.2015 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 885×

Probudily mě mdlé paprsky slunce, které mi přejížděly po tváři. Otevřela jsem oči. Světlo pronikalo skrz větvě dubů, buků a smrčin, pod kterými jsem v noci zastavila. Vlhkost, stoupající z lesa, ho sice zjemňovala, přesto mě v prvních vteřinách oslepily.

Posadila jsem se, vyčerpaná, rozlámaná, dezorientovaná. Když mi po pár vteřinách všechno docvaklo, zvrátila jsem hlavu na volant. Co teď? Kam se zašít, když už nejsem nikdo, ale tolik lidí po mé hlavě pořád tak touží?

Teď už nepomáhal ani nádech-výdech. Bylo po všem. Tedy pro mě, pro ně ne. Ne pro Garyho, Simona, policii. Musela jsem odsud zmizet, vyřídit to nejpotřebnější a zalézt do nějaké díry, odkud se už nikdy nevyhrabu.

V pětadvaceti super vyhlídky.

Narovnala jsem se a nastavila svou lehce nateklou tvář slunci. Emoce mě opustily, což jsem ocenila. V hlavě mi zůstalo jen strategické myšlení, které jediné mě mohlo zachránit. Ne city, ne nekonečné přemýšlení, kdo, co a proč.

Vrátit se do Londýna. Vrátit Rileymu auto, nechat mu nějaké peníze jako děkovné a sbalit si svých pár švestek. Dát zpátky Partensovi, co jeho jest s dalším děkovným. Pak odtud zmizet, z téhle země. Kdyby to šlo, tak z tohohle světa.

Klíčky stále trčely v zapalování. Otočila jsem jimi a sykla bolestí.

A udělat něco s tím prstem, který svou velikostí už stačil předčít palec.

Do Londýna jsem se dostala krátce po půl deváté. Na Anglii byl nezvykle slunečný den, což mé rozjitřené hlavě zrovna nepomáhalo, ale po chvíli jízdy jsem přestala bolest vnímat. Kromě prstu, který o sobě dával zatraceně vědět, jsem zbytek zranění odsunula kamsi do pozadí mysli.

Vploužila jsem se k Rileyho bytu. Kromě Glocka jsem naštěstí nic neztratila, takže jsem ho nebudila zvonkem a rovnou vešla do bytu. V chodbě mě přivítal Willis, ale jakmile ke mně ledabyle přičichl, povzneseně zase odešel.

Ušklíbla jsem se. Plně jsem ho chápala.

„Á, konečně, bože, tolik jsem se o tebe bál!“

Rileyho hlas mnou projel jako ostří. V pomačkaném triku a pyžamových kalhotách se ke mně vrhl z obýváku, rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran, stíny pod očima svědčily o špatné noci.

Vteřinu předtím, než na mě skutečně skočil a chtěl mě obejmout, se při podrobném pohledu na mou tvář zasekl v půli pohybu.

„Bože, co se ti stalo? Vypadáš hůř než včera. Teda né, v pohodě, ale...“

„V pořádku,“ pousmála jsem se mdle a shodila z ramene batoh.

„Víš, a... no...“

„Co?“

„Máš tu návštěvu.“

„Ah.“

Opřela jsem se o zeď, už neschopná vzteku, pláče, jakékoliv emoce. Ne že by mi bylo ukradené, kdo mě zrovna tady, u Rileyho, našel a čekal na mě. Ale už jsem prostě neměla sílu na víc, než stát rovně na nohou a dýchat.

Riley mě pohladil po rameni a hlavou naznačil ke kuchyni. Odlepila jsem se od stěny a šla do kuchyně, ze které voněla káva, čerstvé pečivo a cigaretový kouř. Riley šel za mnou, v ruce batoh, který sebral ze země. Bledý, netušíc, co se stane.

Opřela jsem se o veřeje dveří. Za kuchyňským stolem seděl Michael, před sebou hrnek a krekry, v ruce cigaretu. Byl dokonale krásný ve své nedbalé eleganci. Dokonce i s modřinou, kterou jsem mu udělala na čelisti. I s pocuchanými vlasy a strništěm, ještě o noc delším než ve skladišti.

Jenže to, co jsem tam cítila, bylo najednou potlačeno.

Srdce potlačeno myslí.

„Přišel jsi mě zatknout?“

„Kdybych chtěl, udělám to už včera.“

„Tak co tu chceš? Riley s tím nemá nic společného, tak ho, prosím, vynech.“

Přešla jsem k lince, z dvířek vyndala šálek a z konvice si nalila kávu. Snažila jsem se nevnímat, že mě pozoruje, stejně jako Riley, který ve chvíli, kdy jsem se otočila zpátky k Michaelovi, raději opustil bojiště a zalezl do nitra bytu.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl a ukázal na druhou stranu stolu. Tam dlela, zabalená do sterilního sáčku, jakási sada na domácí dlahu. „Mrzí mě, že jsem ti ublížil. Nechtěl jsem to. A nemusíš se bát, Riley je z obliga. Jsem tu proto, že jsem si všiml značky auta, když jsi přijížděla. Měl jsem s sebou noční vidění a dalekohled. Nikomu jinému jsem o tom neřekl.“

„Děkuju.“

Se syknutím jsem upila horké kávy a pak se posadila proti němu. Nechtěla jsem se na něj dívat, ale musela jsem. Ty oči, o kterých jsem tolik týdnů snila. Dlaně, které jsem chtěla celou tu dobu cítit ve svých. Rty, které jsem chtěla ještě jednou ochutnat...

Mezi námi ležela krabička cigaret, Jeho. Bez ptaní jsem si nabídla a trochu neohrabaně si připálila.

„Nejsi tu jen proto, abys mi přinesl krabičku první pomoci.“

„To ne.“

„Takže?“

Byl nervózní, snad ještě víc než já, ale na něm to bylo víc vidět. Předklonil se, opřel se lokty o desku stolu, a palcem a ukazovákem si mnul bradu v jakémsi neřízeném tiku.

„Co tu děláš? O co se tu snažíš?“

Vyfoukla jsem kouř a zpříma mu pohleděla do očí.

„Neříkej mi, že to nevíš. Informátor z MSG ti to neřekl?“

Zasekl se, tvář se mu zatvrdila.

„Cože? O čem to...“

„Nehraj to na mě,“ ušklíbla jsem se a nervózně znovu potáhla z cigarety. „Vím, že někdo z MSG donáší. Nevím kdo, ale vím, že je to tak. Díky němu jsi o mně věděl, když jsem tu byla, ne jen proto, že ti Gary zavolal, abys mi pomohl. Na to jsi věděl příliš mnoho. Stejně jako Reed.“

„Jako kdo?“

„Ten hajzl z garáží.“

„Ale...“

Unaveně jsem si povzdychla a opřela si bradu o dlaň, podobně jako Michael.

„Přestaň už mi lhát, prosím. Už toho bylo dost.“

Promnul si bradu o něco ostřeji než předtím, až mu pod palcem zachrastily vousy. Pak složil ruce do klína a opřel se do židle.

„Fajn, promiň. Co chceš vědět? Kdo to je?“

„Snad ani ne. Jen ze mě nedělej idiota. Víš moc dobře, proč tu jsem.“

„Jenže Simona nedostaneš!“ vykřikl najednou. „Ty netušíš, co všechno za tím vězí, a o co všechno tu jde, chápeš? Zapletla ses do toho víceméně náhodou, byla to Garyho chyba, ale když už se to jednou stalo, neměla bys do toho dál rýpat. Může tě to stát život.“

„Tak mě do toho tajemství zasvěť,“ pronesla jsem rádoby klidně, ale se srdcem tlukoucím až kdesi v krku. Takhle to mělo být? Měla jsem se všechno dozvědět od něj? Ani za mák se mi to nelíbilo, ale co – teď už mi to mohlo být vážně jedno. Tím, že se dozvím, co za tím vězí, se toho příliš nezmění. 

Na vteřinu skryl svoji tvář do dlaní, pak si jimi promnul obličej a utrápeně, odevzdaně ke mně vzhlédl. Bylo by mi ho v tu chvíli skoro líto, kdyby... Kdyby nebyl tím, kým je, a neudělal mi to, co udělal.

A kdybych se necítila naprosto prázdná.

„OK, tak poslouchej.“

Jestli jsem si do té doby myslela, že v tom plavu jak ochrnutá ryba v peřejích, tak jsem se šeredně pletla.

Vždycky jsem tušila, že ať si kdejaký humanista a filozof říká o lásce, důvěře, rodině a vztazích celkově cokoliv, od dob feudalismu v tomhle světě platilo jen jediné pravidlo, které vládlo světu a lidem v něm, když se šlo skutečně na dřeň a nehledělo se na plané řeči.

Že prachy vládnou světu.

Ale že i takhle, to jsem nestačila zírat.

Že měl Gary dceru, to jsem věděla. Mary-Louise Talbot měla tu smůlu, že její matka s ním podvedla ve slabé chvilce svého manžela, ctihodného soudce Marka Talbota. Ten nejenže to zjistil, ale vyvodil z toho zjištění i důsledky.

Měl příliš mnoho dobrých známých a užitečných kontaktů i z nepříliš ctihodných poměrů, takže mu netrvalo víc než tři čtyři měsíce, než zjistil, čemu se MSG, kromě svých standardních aktivit, věnuje. Došlápl si na Garyho, a to zjevně dosti tvrdě.

Na to, že byl Mark Talbot ´jen´ soudce, měl kontakty i na lidi našeho ražení. A na finančním úřadě. Na úřadu ochrany osobních údajů. Snad na všech myslitelných policejních úřadech a sekcích.

Včetně FBI.

Stačilo Garymu dost dobře pohrozit a byla ruka v rukávu.

Já tě budu chránit vůči vnějším vlivům a ty pošleš svoje vrahy na lidi, na které ukážu. Plus samozřejmě finanční odměna, a to přímo do Garyho kapsy. Jak jednoduché. Smlouva bez podpisů, domluva bez zbytečného papírování.

A pak se, po letech, připletl do hry Simon. Bez jakékoliv návaznosti na mě se přes různé delikty a lidi, se kterými se díky nim setkal, dostal až k Mattu Searsovi, bílému koni na Talbotově straně.

Sears měl podobnou firmu jako Gary, jen místo v Americe v Anglii. Měl obsáhlou téměř celou Evropu, proto jsme i my, Garyho lidi, občas dostávali zakázky ze starého dobrého kontinentu. A to jsme ještě Garymu div nelíbali ruce, že se díky němu a jeho kontaktům i někam podíváme.

Každopádně Simon se učil rychle. Možná až moc. Příliš rychle se dostal na vrchol. Na postavení, jakého se mu dostalo u Searse, jsme my u Garyho museli odvést hodně práce a požívat hodně jeho osobní důvěry, což obvykle trvalo dlouhé roky.

Simon to stihl za dva.

A začal po mně pátrat.

Pokud jsem to pochopila správně, tak původně to nezamýšlel zle. Prostě jen chtěl najít svou sestru, která se mu v průběhu času jaksi ztratila. Jak milé. Toužil zjistit, jak si vedu, jak žiju a jak se mám.

Jenže pak se do toho – překvapivě – připletla náhoda.

Mary Louise měla zemřít, o čemž rozhodli Sears a Gary společně. Zjistila totiž z jakýchsi dopisů své zesnulé matky, že Mark Talbot není její otec, nýbrž nějaký frajer z Ameriky, zahalený tajemstvím.

Talbot se tedy spojil s Garym a zadal mu zakázku na Mary Louise. Gary to zadal mně. Jenže Sears neuměl zrovna moc mlčet a prořekl se o tom Simonovi. Ten chtěl ten kšeft sám, chtěl se zalíbit ne ani tolik Searsovi, jako spíš Talbotovi, od kterého si sliboval bůhvíco. Asi další povýšení, nastavení dalších práv navíc, nevím. Prostě jen věděl, že ten chlap chce, aby jeho dcera byla mrtvá, protože začala dělat problémy a příliš se vyptávat, což ohrozilo mravní bilanci celého Talbotovic klanu s Markem v čele.

Pak zjistil, že jsem tu práci dostala já. Našel si o mně dost, aby mu došlo, že to jsem skutečně já. Že mě konečně našel, jenže v poněkud jiných souvislostech, než nejspíš očekával. Že ve chvíli, kdy jsem mu opět proklouzla do života, a naše životní dráhy se prolnuly, jsem nebyla ničím víc než trnem v oku.

Brala jsem mu jeho slávu v Talbotových očích. O penězích ani nemluvě.

Přemluvil tehdy Searse, že to zvládne sám, že Mary Louise zabije on. Nechal si od něj za její smrt zaplatit, dokonce se dostavil i na místo určení s veškerou výbavou, jenže to o chlup nestihl.

Tehdy, na první zakázce svého nového života, jsem odstřelila Mary Louise dřív než on.

Nebylo jisté, jestli to Searsovi, potažmo Talbotovi přiznal, ale dost jsem o tom pochybovala, protože pohyb peněz směrem zpět jsme nikde nezaznamenali. Se skrytým potěšením jsem uvítala Michaelův výraz ve chvíli, kdy jsem mu řekla o našich vlastních zjištěních a o tom, jak daleko jsme se dostali i bez pomoci všemocné britské policie, jak normální, tak tajné.

V tu chvíli na mě Simon zanevřel úplně. Věděl, že kdyby se provalilo, že vzal peníze za práci, kterou neudělal on, nýbrž já, byl by v pěkný kaši. Takže jsem se pro něj stala nepřítelem číslo jedna. Ne ani tak já, jako spíš to, co bych na něj a jeho neprovedenou práci mohla říct, kdyby se to provalilo.

Ne že by se v našich kruzích dalo něco utajovat příliš dlouho.

A pak to přišlo. Patrick. Bylo mi toho kluka líto už od začátku, měl odnést něco, za co nemohl a co nemohl změnit, ani kdyby stokrát chtěl. Nevím, nakolik v Talbotovic rodině začal dělat vlny on, ale zjevně musel na Marka nějak uhodit, jinak by přeci nechtěl odstřelit vlastního syna.

Gary se Searsem se opět dohodli. A Simon to opět věděl.

A tentokrát se mi hodlal pomstít.

Nevím, co čekal, že se stane poté, co ho místo mě zastřelí on. Jasně, menší zemětřesení bylo, to mu nikdo nebere, ale to bylo tak všechno. Peníze za Patricka jsem nedostala, ale to mi připadalo celkem logické, a kromě šoku, který jsem tehdy na střeše naproti kampusu zažila, jsem to víc neřešila.

Jenže Simon už byl vytočený.

Ne, špatná formulace.

Byl totálně nasraný.

Došlo mu, že standardní cestou se mě nezbaví, alespoň ne z naší branže. A tak si najal Reeda. Peněz na to měl dost, po dvou letech, kdy mě musel živit, se naučil šetřit. V MSG se mu podařilo najít člověka, který za dostatečnou sumu donášel informace, díky kterým se mi Reed dostal na kobylku jak v londýnském hotelu Savoy, tak pak na mojí adrese, kde to naštěstí nedošlo až tak daleko.

Jenže Reeda jsme dostali. Pak jsem zdrhla Garymu a donašeč z našich řad přišel o info, které Simonovi mohl podávat. Stala jsem se nezvěstnou, ale samozřejmě jen v našich řadách. Pro svět jsem byla mrtvá už dávno.

A celou tu dobu, už od smrti Mary Louise, šla po Garym a nás britská tajná služba. O FBI nemluvě, jenže ti neměli tolik informací jako oni, Spojené státy jsou přeci jen větší stokou než Evropa. Každá vražda se tam řeší méně, míň systematicky, s nižším počtem lidí, s menším nasazením.

Jo, kam se na Evropu hrabeme.

A tečka na závěr, asi abych se ve volných chvílích nenudila – ten samý informátor z MSG, který donášel Searsovi, byl systematicky podplácen i Brity. Takže hrál na více stran. A o mně a o tom, co dělám, vědělo více lidí, než by mi kdy bylo milé.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 19. kapitola: