OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 18. kapitola

31.10.2015 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 909×

Když jsem se podle navigace přiblížila k cíli, kousek po sjezdu z dálnice jsem ztlumila světla, a ve chvíli, kdy jsem najela na nezpevněnou cestu čtyři sta metrů od cíle, vypnula jsem je úplně. Pár vteřin trvalo, než si oči přivykly, ale brzy mi postačil jen měsíc, jehož silný srpek ozařoval zem z překvapivě vyčištěného nebe.

Odvážila jsem se na dvě stě metrů od skladiště. Auto jsem odstavila kousek od cesty za skupinku vysokých planých keřů, které ho skrývaly pohledům od budovy. Srdce mi zběsile tlouklo, i když jsem sama sebe uklidňovala, že přeci o nic nejde. Terénní obhlídka, něco triviálního. Nic, čeho bych se měla bát.

Přesto jsem měla srdce až v krku.

Zhltla jsem pár doušků kávy, sendviče a jakési máslové krekry nechala bez povšimnutí, a ze dna batohu vytáhla zbraně. Nebrala jsem všechno, Glocka za pas kalhot na bedra, Steyra a Rugera do větších vnitřních kapes bundy, náhradní zásobníky do menších. Kdybych si bundu zapnula, vypadala bych jako Rocky.

Napila jsem se vody, zhluboka vydechla, abych aspoň trochu uklidnila tep, a bezmyšlenkovitě pohladila špičkou prstu prsten od Michaela. Podívala jsem se po stopě vlastní ruky, skoro udiveně, jako bych takové gesto nepoužívala skoro denně.

Sakra, můj život je možná na pokraji propasti a já automaticky myslím na chlapa.

Lidský mozek je vážně zvláštní část těla.

Ke skladišti jsem se dostala podél stromořadí z levé strany. Byla to rozlehlá budova, sice jen patrová, ale každé podlaží mělo kolem pěti až šesti metrů. Vysoká okna, složená z desítek menších tabulek, byla klenutá a výšku budovy umocňovala plochá střecha s vysokým zábradlím.

Všude panovala tma a naprosté ticho takřka ohlušovalo ušní bubínky, ve kterých jsem slyšela jen tepot vlastní krve. Po bocích každého podlaží se táhla řada klimatizačních průduchů, ale i ty nečinně mlčely, zaváty prachem.

Přiblížila jsem se ke skladišti, kde můj pohyb zaštiťovaly keře i nízké, ale rozkošaté stromy, v jejichž stínu jsem byla i ve světle měsíce neviditelná. Pokaždé, když jsem přikrčená přebíhala z jednoho ostrůvku stínu do druhého, mě Glock dloubal do beder, jako by mi oznamoval, že je opravdu tam.

Doběhla jsem až k jednomu z bočních vchodů, původně určených zřejmě pro výše postavené zaměstnance, kteří nechtěli do svých kanceláří vcházet v zástupu dělníků. Vstupů tam bylo několik, ale všechny byly stejné – prosté plechové dveře se starým visacím zámkem.

Zkusila jsem pevnost zámku rukou a ucítila, že není už příliš v kondici. Pažba Glocku s ním udělala jednou ranou krátký proces. Ozvalo se slabé zavrzání, když jsem dveře otevírala, ale jinak bylo kolem ticho jako o půlnoci na hřbitově.

Věděla jsem sice, že tak to má být, že tak je to správně.

Jenže cit, ten mozku protiřečil.

Tady bylo něco špatně.

Rozprostřela se přede mnou hala, matně ozářená svitem měsíce, jehož paprsky se snažily co nejsilněji proniknout silně zaprášenými tabulkami skla. Byla skoro prázdná. Čekala jsem velké stroje nebo alespoň stoly. Cokoliv, co by naznačovalo, co se tu vyrábělo. Jenže po lidské práci tu bylo minimum stop.

Po stranách jsem zahlédla matné obrysy vysokých registračních skříní, po letech již zřejmě zrezlých a vhodných tak akorát do šrotu. Jediné, co prozrazovalo jakousi práci, byly oboustranné kolejnice na stropě, z nichž viselo několik dlouhých háků.

Zkusila jsem vzít za jednu schránku skříně, ale ani se nehnula. Rez prostoupil až dovnitř. Podle odporu, který kromě rzi ale západka nekladla, byly zřejmě prázdné. Prošla jsem kolem skříní doprostřed haly a oči, které si konečně pořádně přivykly šeru a měsíčnímu svitu, dohlédly do patra.

Vedlo k němu schodiště z obou konců haly. Vypadaly slušněji než zbytek vybavení, které nezapřelo roky nevyužívání, ale i přesto se netvářily zrovna přívětivě pro toho, kdo by na ně chtěl vstoupit.

Přešla jsem co nejtišeji podél stěny až k levému schodišti. Glock mě začínal tížit v ruce, ale cosi mi říkalo, že ukládat ho do poslední volné kapsy bundy není zrovna nejlepší nápad. Nejspíš už jsem začínala být paranoidní, protože v téhle hale nebylo kromě šrotu a prachu zjevně nic, co by mě mohlo ohrozit, ale po zážitku z garáží hotelu Savoy jsem měla obavy z každého místa, kde se pořádně neorientuji. Jestli Reed něco dokázal, bylo to dostatečné naočkování strachem do mě samé.

O těch kulkách ani nemluvě.

První schod pod mou vahou nepříjemně zaskřípěl. Zvuk se nesl prostorem a já měla pocit, že jestli tu skutečně v té tmě někdo je, tak já si právě na hlavu nasadila obrovský neonový poutač se slovy Jsem tu, tak jen do mě.

Stále jsem se držela u stěny, abych měla dostatek prostoru kolem sebe a pokud možno co největší přehled o okolí. Ostatní schody už nevrzaly tolik jako ten první, ale ač jsem se snažila našlapovat co možná nejemněji, pokaždé jsem pod sebou ucítila a uslyšela, jak se vločky rzi pod tím tlakem drolí, skřípou o sebe a pak se již nehlučně snášejí o schod níž.

Desátý schod. Patnáctý. Propracovávala jsem se k vrcholu schodiště, které ústilo na plošinu z tahokovu. Ta obtáčela celou halu podél zdi, smontovaná z dílů, které sice na první pohled vypadaly kompaktně, ale z jejich stavu se dalo vytušit, že by stačil jeden neopatrný krok a letěl by blok tahokovu i s tím, kdo na něj šlápl.

Když jsem vystoupala na vrchol schodiště, spatřila jsem patero dveří na mé i protější straně. Toalety, kuchyňka a kanceláře. Většina dveří byla pootevřená, s klikami povisle zejícími v šeru.

Kde jsem měla hledat? A hlavně – co vlastně? Bylo jasné, že tu nikdo není, a procházet celkem deset kanceláří na obou stranách, i kdyby byly úplně prázdné, by bylo jen ztrátou času-

„Tsss, tsss, tsss,“ ozvalo se letmou ozvěnou z druhé strany patra. „Tys mi tady chyběla.“

Úlekem jsem se přikrčila u zdi a pevněji sevřela zbraň. Dech se mi zastavil, zato srdce uhánělo jako zběsilé. Odkud ten zvuk přišel? Zmateně jsem se rozhlížela v co nejúspornějších pohybech, aby mi pokud možno nic neuniklo.

Jenže vlastní smysly mě klamaly. Oči neviděly to, co by měly, uši slyšely ten zvláštní mužský hlas odevšad a nedokázaly určit jeho původ, čich vnímal jen pach prachu a rzi, ruce cítily jen zbraň, lehce prokluzující vlastním potem. 

Tiše jsem našlápla k nejbližším dveřím, pootevřeným na škvírku. Vstrčila jsem do ní špičku nohy a nakoukla dovnitř. Kromě obrysů vysoké skříně jsem ale samozřejmě neviděla nic. Bokem jsem tedy zaplula dovnitř, doufajíc, že zrovna tady nebude nějaká skrytá díra do temnoty o pár metrů níž.

Do hajzlu, proč jsem se sem tak hrnula?!

U škvíry jsem si klekla na jedno koleno a snažila se v tom úzkém průzoru něco zahlédnout. Jenže jak jsem měla vědět, kam se dívat, když jsem netušila, odkud na mě ten chlapík vlastně promluvil?

Jistě jsem věděla jen tři věci.

Jsem v pasti.

Nejsem tu sama.

A ten někdo mě nejspíš nemá rád.

Počkala jsem půl minuty, minutu, než se mi konečně aspoň trochu zklidnil tep a já si svými reakcemi byla zase jistější. Nemohla jsem tu takhle trčet donekonečna, musela jsem ven, do chodby, která byla sice tmavá, ale naprosto otevřená jak v patře, tak přízemí pode mnou.

Nádech.

Výdech.

Vyklouzla jsem potichoučku zpět na chodbu, přikrčená, jak jen jsem mohla, abych se ještě cítila v dobré pozici pro střelbu. Skoro v pokleku jsem tak minula další dvoje dveře a přiblížila se rohu, ještě tmavšímu než všechno okolo.

Tepalo mi ve spáncích a zachvátil mě nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Že mi někdo hledí na záda a jen se baví tím, jak se snažím krýt a zmizet.

V tu chvíli jsem plně chápala pocity všech paranoiků světa.

Neznámý už se znovu neozval, ale bylo mi jasné, že tu někde je a číhá. Bylo zvláštní cítit se zase jako zvěř a ne jako lovec. Tenhle pocit se mi nelíbil stejně jako naposledy. Nebyla jsem žádná extra hrdinka, a když byla možnost zdrhnout a vyváznout tak se zdravou kůží, ráda jsem ji vždy využila.

Ale prdelky si ze mě fakt nikdo dělat nebude.

Zvlášť, když se jedná o Simona. Můj bratr a vrah v jedné osobě – tohle už bylo zatraceně osobní. A jestli si tenhle někdo myslí, že mě tu někde naláká, když jsem konečně přišla na další pojítko na Simona, tak se teda-

Jedna silná paže mě chytila pod krkem, druhá mi zkroutila ruku se zbraní směrem k zemi. Nezvládla jsem úlekem ani hlesnout a silně přimáčknutý ohryzek by mi to stejně nejspíš ani nedovolil. Na přikrčených nohou jsem se alespoň snažila udržet rovnováhu, ale tlak na krk byl silnější a stáhl mě po zádech do posledních dveří na téhle straně chodby, které byly až do poslední chvíle zavřené.

Tvrdě jsem dopadla zády na betonovou podlahu. Ruka opustila můj krk jen proto, aby se její majitel před mým pádem přetočil, koleny mě přišpendlil k podlaze a dobře mířenou pěstí uzemnil.

Snažila jsem se vykopnout koleny, což byly momentálně jediné volné části mého těla, ale tělo, tyčící se nade mnou, hbitě uhnulo, takže jsem jen naprázdno vykopla do vzduchu. Jako odpovědi se mi dostalo rány pěstí, tentokráte přímo do dlaně, ve které jsem ještě jakž takž držela Glocka.

Při křupnutí kosti v malíčku jsem i přes pohmožděný krk vyjekla. Prudká bolest, která mi ve vteřině vyšlehla až k loktu, zapříčinila jediné – divoce jsem se pod mužským tělem zazmítala jako had ze strany na stranu, až jsem se dostala do tak správné pozice, že jsem mu konečně s plnou vervou, chutí a vztekem mohla vrazit koleno do ledvin.

Napětí a síla jeho těla na vteřinu povolily, což mi stačilo k tomu, abych se zpod něj alespoň napůl vysoukala a mohla mu uštědřit ještě jednu pěstí do tváře. Sice levačkou, takže ne extra velkou, ale stačilo to k tomu, aby povolilo celé jeho tělo, které jsem ze sebe jedním pořádným kopem obou kolenou ze sebe dostala.

Zbraň jsem nahmátla vedle sebe, ale se zlomeným malíčkem bych nebyla nejlepším střelcem. Uchopila jsem ji proto do levé, už jen pro ten pocit, že ji mám, překulila se na něj a koleno mu vrazila tentokráte do slabin.

Zaúpěl a snažil se schoulit, ale sedla jsem si na něj a přiložila mu zbraň pod bradu.

Místo slov se z mého krku vysoukalo jen cosi podobné lidskému hlasu.

Ze zaprášené země na mě zírala přízračně bledá Michaelova tvář.

Mozek mi vypověděl službu. I tělo celé povolilo, takže jsem na něm najednou seděla, jako bychom se jen tak škádlili, a ne se snažili navzájem přizabít. Cítil to, musel to cítit, a přesto mě ze sebe nestrhl. Zíral na mě stejně jako já na něj – šokovaně, nehnutě, se zatajeným dechem. Naše vytřeštěné pohledy by mohly být i k smíchu, kdyby nám oběma na obličejích nevyvstávaly krůpěje krve, jemu ze rtu, mě z už podruhé rozseknutého obočí.

„Co...“

Víc jsem ze sebe dostat nedokázala. Neměla jsem vzduch, myšlenky, nic. Jen jeho oči, jeho tělo, jeho.

Můj sen, přetavený do podoby noční můry.

Se zamrkáním prudce vydechl, takže jsem na něj málem přepadla, náhle malátná, bez síly, bez života. Položil mi ruku na záda, jemně, jako by se bál, že mi kromě prstu zlomil i nějaké to žebro, když se mnou praštil o zem. Trochu toporně se vyzdvihl, takže seděl na zemi a já jemu v klíně, ruku se zbraní u boku

Teď jsme jeden druhému hleděli do očí jen z pár centimetrů a v těch několika málo vteřinách mezi námi beze slov proběhlo snad vše, co mohlo. Omluva, odpuštění, důvěra. To, co přišlo samo, aniž bychom to museli nějak složitě budovat. To, co tam bylo od začátku, ode dne, kdy mě vezl ke kampusu a já na něj byla nepříjemná, až do chvil, kdy mi ošetřoval rány, dělal snídaně a chtěl mi dát všechno, co měl.

Sám sebe.

Až do chvíle, kdy jsem ho odmítla.

Jenže ta poslední chvíle jako by najednou byla zapomenuta.

„Kde je?“ zašeptal mi do tváře.

„Nevím přesně. Ale řekla bych, že tady nahoře určitě.“

„Fajn. Zůstaň tady, já se podí...“

„Ne.“

Už měl ruce na mých bocích, jak mě chtěl ze sebe odsunout. Tak měkce, smyslně, až mě uvnitř sebe samé zabolelo. Musela jsem i přes bolavé hrdlo nasucho polknout.

Pořád měl tendenci mě ochraňovat.

A já mu odporovat.

Nemohla jsem si pomoct, to nutkání bylo silnější než já.

I se zlomeným prstem jsem ho pravou rukou pohladila po tváři, po té, do které jsem ho udeřila. Do toho doteku jsem se snažila dát všechno, co jsem v tu chvíli cítila, a hlavně to, co jsem si konečně s plnou platností při své hlouposti konečně naplno uvědomila – že toho chlapa miluju. A i když jsem ani v nejmenším netušila, co tu dělá a proč tu je, nedovolím, aby mu někdo ublížil.

A už vůbec ne někdo, kdo má spadeno na mě.

„Tohle je můj boj, Michaele,“ zašeptala jsem mu do té tvrdé, třídenním strništěm zarostlé tváře, a políbila ho na špičku nosu.

Pak jsem se jediným pohybem vyšvihla na nohy, Glocka přehodila zpět do pravé ruky, která byla i se zraněním jistější než levá, a pootevřenými dveřmi vykročila zpátky na chodbu.

„Tak kde jsi, ty hrdino?“ zavolala jsem do obrovského prostoru výrobní haly.

Odpovědí mi byla kulka, která se odrazila od kovového trámu asi dvacet centimetrů od mé hlavy, dunivě zazvonila a se zasvištěním zmizela v prostoru.

Přestával se ovládat. Ukázal tak na sebe, jako by měl na čele značku.

Stál v půlce protější chodby, krčíc se za zvýšeným zábradlím. Po výstřelu se zdvihl a dusal po podlážce jako slon. Alespoň mým zbystřeným smyslům to tak připadalo. Cítila jsem se najednou silná, schopná, připravená dostat toho zmetka, ať už to byl kdokoliv, dřív, než on mě.

Protože mohl ublížit Michaelovi.

Toho jsem neslyšela vyjít na chodbu, ale pochybovala jsem, že by zůstal vevnitř. Neviděla jsem ho, ale věděla jsem, že je tady. A když tu byl on, byla jsem zase celá, protože ten kus vlastní duše, který jsem tu s ním svým odjezdem do Států zanechala, mi přinesl zase zpátky.

Amy Cole, jak má být.

Přikrčila jsem se na výšku zábradlí a co nejrychleji postupovala delší chodbou k dalšímu křížení. Slyšela jsem střelcův dupot, nehlídal se tak jako já, povolily mu nervy a chyboval. Věděla jsem tak, že se blíží směrem ke mně, o čemž jsem netušila, jestli byl záměr nebo další z chyb, ale každopádně mi to hrálo do karet.

Zastavila jsem se v dalším rohu a napjatě čekala, kdy doběhne až ke mně.

Jako malé dítě jsem mu nastavila nohu. Ve svém zběsilém honu za mnou nehlídal sám sebe ani své okolí, což se mu vymstilo. Teď, když jsem se krčila v rohu s napřaženou nohou přes cestu, jsem ho konečně zahlédla. Vysoký, štíhlý, rychlý.

Ve chvíli, kdy zakopl o mou nohu, jsem se málem svalila taky. Levou rukou jsem se naštěstí držela zábradlí, takže ve chvíli, kdy s heknutím přistál rukama a hlavou napřed, jsem na něj mohla bez ztráty vlastní stability skočit.

Stačil se tělem jen napůl otočit, když jsem ho praštila pažbou pistole do spánku. Hekl, když se druhou půlkou hlavy uhodil o panel, i tak mi ale stačil vrazit loket do žeber tak dobře, že jsem nechtíc musela ucuknout.

Napůl mě ze sebe svalil a volnou rukou šmátral po zbrani, která mu vyletěla z ruky. Vší silou, která se mi dostávala, jsem mu kolenem dupla na břicho a pokusila se zvednout.

Nebyl tak tupý, jak se zdál.

Využil toho a jediným mocným kopem do zad mě přehodil přes zábradlí.

Umělci rádi něco přirovnávají ke stavu beztíže. K pocitu, kdy svět na vteřinu ztratí svou perspektivu, svou sílu, kterou vás drží při zemi. Tvorba, láska, pohyb čehokoliv živého... Dokonce i při pohledu na západ slunce, který možná vidíte naposledy, ve vás tenhle pocit prý může vyvolat.

Já o tom skutečném pocitu, kdy necítíte ne pevnou, ale žádnou půdu pod nohama, zjistila jediné.

Je to pěkně hnusný.

Glock odletěl po vlastní dráze kolem mých zad kamsi do prostoru pode mnou. První setinu sekundy jsem se ocitla hlavou dolů, ale tělo si naštěstí samo našlo způsob, jak se alespoň trochu natočit.

Ruce se automaticky snažily nahmátnout cokoliv, co by pádu zabránilo, ale zábradlí mé prsty minuly o dobrý půlmetr. Tělo se znovu naklonilo a hlava se vyvrátila směrem vzhůru. Do zorného pole se mi tak dostala nejen podlaha patra, která se nebezpečně vzdalovala, ale taky ten hajzl, co mě z ní shodil.

Neviděla jsem mu pořádně do tváře, předtím ani teď, ale z postavení jeho těla jsem poznala, že se kochá mým pádem. Že jen čeká, až žuchnu na zem, má lebka se roztříští a páteř praskne.

Že se nedívá kolem sebe a tak nevidí Michaela, jehož silueta se objevila kousek za ním.

Pravá ruka zavadila letmo o kov a instinktivně, naprosto bez mého vědomí, se obemkla kolem jakéhosi chladného, kluzkého řetězu. To, že jsem se něčeho skutečně chytila, můj mozek pochopil až ve chvíli, kdy jsem po řetězu sjela o dva metry niž, kde končil jakýmsi lichoběžníkovým kusem kovu s obrovským hákem na konci.

Na ten jsem tak narazila plnou vahou těla a udržela se jen tak tak. Zlomený prst zaúpěl, stejně jako uvnitř sebe samé já, ale na výkřik jsem neměla v plicích dostatek vzduchu. Zatnula jsem zuby bolestí i tlakem vlastního těla, které se teď na řetěz navalilo plnou silou, takže ho zhouplo do širokého oblouku.

„Policie, stůjte! Ani hnout!“

Michaelův hlas zahřměl do obludného ticha haly. Vytřeštila jsem oči směrem vzhůru a snažila se rozeznat dvě siluety, nyní zběsile běžící po patře. Řetěz se s mohutným zaskřípěním zhoupl na druhou stranu, takže jsem musela zuřivě otáčet hlavou, abych je zase našla, což můj namožený krk nesl nelibě.

Padl výstřel. Pak druhý, třetí. Jedna postava už se dostala k úpatí schodů, druhá po nich sbíhala. Střelec a Michael. Špatný a dobrý.

Nebo jak to teď po tom jeho zvolání nakonec bylo?!

Při dalším zhoupnutí jsem se pravou rukou o něco nadlehčila a levou tak omotala nadvakrát kolem řetězu. Volnou rukou jsem mohla konečně nahmatat Rugera a ve chvíli, kdy pode mnou jedna z temných postav probíhala, dvakrát vystřelila.

A jen tiše doufala, že jsem střílela po tom správném.

Tělo sebou praštilo o zem plnou vahou, takže jsem to tipovala na zásah. Druhá postava právě proběhla kolem jednoho ze zaprášených oken, takže jsem podle siluety konečně mohla poznat Michaela.

Počkala jsem ještě na jedno zhoupnutí, na to, které mě doneslo dál od nich, uvolnila řetěz a ty poslední asi dva a půl metru seskočila. Po seskoku jsem se přikrčila jako kočka, abych utlumila náraz těla o beton, a Rugera vstrčila zpátky do kapsy.

Michael mezitím doběhl k tělu, kopl ho do boku, čímž ho převalil na záda, a se zbraní připravenou v ruce mu přiklekl na hrudník a sáhl na krk. Podle toho, jak mu povolilo napětí v ramenou, jsem pochopila, že už se není čeho bát.

Tedy alespoň ze strany toho střelce.

Pozvedl oči od mrtvoly ke mně. Byli jsme od sebe vzdáleni jen tak čtyři, pět metrů, a díky šeru, dopadajícímu skrz vysoká okna, jsme na sebe konečně alespoň trochu lépe viděli.

Jeho tvář byla tvrdá, pevná, s lehce pootevřenými ústy, jak zrychleně oddychoval.

Byl nádherný.

Byl v té chvíli absolutně dokonalý.

Jenže policajt.

„Dostalas ho.“

Netuším, co čekal, že odpovím, ale po svém letu plavmo vzduchem jsem nebyla schopna ze sebe vypravit nic moc smysluplného.

„Musím to hned hlásit.“

„Jsou v něm ale moje kulky,“ dostala jsem ze sebe konečně skrz vyschlé hrdlo.

„To nějak zařídím.“

Dívala jsem se na něj, na muže, kterému jsem ještě před nekonečnými devadesáti sekundami dávala pusu na nos, šťastná jako ještě nikdy, že ho vidím. Na oči, do kterých jsem se chtěla dívat, na tvář, kterou jsem chtěla hladit. Na ústa, která jsem chtěla líbat stejně jako tehdy poprvé u něj v bytě, za tmy na gauči, kdy netušil, co chci vlastně udělat.

Na muže, kterého jsem milovala.

Kterému jsem věřila.

Který mi zachránil život a dnes mi ho zachraňoval podruhé.

Protože mě nechtěl zatknout. Chtěl mě nechat jít.

A přitom zradil vše, co jsem k němu ve svém srdci chovala.   

Náhle se kdesi zdáli, snad od dálnice, nesl po větru zvuk policejních sirén.

„Zmiz,“ zašeptal do ticha, aniž by ze mě spustil oči a já z něj.

„Ale...“

„Tak zmiz!“ zakřičel, až mi srdce na vteřinu vynechalo svůj pravidelný rytmus.

Přikývla jsem, pomalu, váhavě, jak se mi mozek zatemnil a mysl přestala pracovat podle mého. Musela jsem přestat přemýšlet, jinak bych se musela buď zhroutit, nebo ho zabít. Byla to obrana mého těla před šokem – a to po všech stránkách.

A tak jsem se narovnala, robot v lidském těle, náhle bez myšlenek, bez emocí.

A zmizela jsem. 

---------------

Nevím, jak jsem doklopýtala k autu. Netuším ani, jak se mi potmě, bez světel, podařilo odjet od skladiště směrem dál od dálnice po jakési nezpevněné cestě. Jednala jsem automaticky, stejně jako ve chvíli, kdy jsem odešla. Od něj. Od Michaela. Od policajta.

Po několika kilometrech jsem se už po asfaltu dostala do zapadlé vesničky, kde kromě pár zbloudilých duší, které nemohly spát, byla tma jako v hrobě. Projela jsem jí, pak podél několika polí a chátrajících stavení až k další prašné cestě, vedoucí do lesa.

Zastavila jsem za prvním houštím. Musela jsem. Tělo se začínalo vzpamatovávat. Celá jsem se třásla tak, až to bolelo, o zlomeném prstu ani nemluvě. Bolest mi v něm palčivě pulsovala, i když jsem se ho snažila odlehčovat, jak to šlo. Hlava mi třeštila, hučelo mi v uších a do očí se draly slzy, které nebyly výrazem smutku, jako spíš šoku.

Zatím.

Levou rukou jsem nemotorně stáhla sedačku a schoulila se do klubíčka, jak jen mi to moje zbité tělo dovolilo. Klepala jsem se a nedokázala to zastavit. Bylo mi zle a nešlo to potlačit. Plakala jsem bolestivými, trhavými vzlyky, až jsem se zalykala a nemohla dýchat.

Byla jsem hloupá. Tak hloupá! Vrhala jsem se bezhlavě do akcí, jako bych si myslela, že všechno vyřeším. Zaplétala jsem do všeho toho bordelu kolem sebe lidi, kteří si to nezasloužili.

Poprvé v životě jsem se zamilovala. Do nesprávného chlapa.

Tolik jsem mu věřila. I když jsem ho odmítla a už se neozvala, důvěřovala jsem mu, myslela jsem, že je na mojí straně, na naší straně. Na druhém břehu zákona, kterému pomáhá. Kde pomáhá mně.

Co jsem tedy pro něj nakonec byla? Objekt zkoumání? Cesta, jak se mezi lidi z MSG dostat víc? Proč mi říkal tolik krásných věcí, proč mě postupně přesvědčoval, že s ním jsem v tom největším bezpečí, když pravda byla někde úplně jinde?

Celou dobu věděl, co jsem zač. Co je zač Gary a celé MSG. Měl nás vytipovat, sledovat, analyzovat to, jak pracujeme a jednáme, aby nás pak mohl on a jemu podobní všechny naráz sebrat a pak světu ukázat, jak velkého zla ho zbavili?

Chtěla jsem, aby to všechno skončilo. Během dne a půl mě dvakrát málem zabili, jednou baseballovou pálkou, podruhé zbraní. Vystavila jsem se spoustě nebezpečí, a proč? Abych zjistila to, co jsem zjistila. A cesta k Simonovi to nebyla.

Toho chlapa jsem zabila. Hrnula jsem se tam, abych něco zjistila, a místo toho jsem jen zastřelila dalšího člověka. Nevěděla jsem pořád nic. Žádný posun vpřed se nekonal. Jediné jisté bylo, že ten chlap nebyl Simon. Toť vše.

Tělo se pomalu uklidňovalo, svaly postupně povolovaly své napětí, po slzách zůstaly jen vyschlé praménky na tvářích. A v mé mysli jen pusto, prázdno. Nebyla jsem nikdo, neznamenala jsem nic. Už mi nezáleželo na tom, proč to všechno Gary dělal a co měl v úmyslu. Byl mi ukradený Simon a jeho pohnutky. Byl mi šumafuk celý můj život.

Už nic neznamenal. Pro mě ani pro nikoho jiného.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 18. kapitola: