OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 14. kapitola

25.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 877×

V rychlosti jsem Rileymu vysvětlila, o co jde. Už během mluvení mi ale došla jedna zásadní skutečnost, která mi neseděla. A Rileymu taky.

„Jenže Mary Louise jsi zabila ty.“

„Jo.“

„Tak jak to, že za to dostal zaplaceno on?“

„Netuším.“

„Dostala jsi za ni tu samou částku?“

„Ano.“

Na chvíli jsme se oba odmlčeli a tupě zírali na papír, oba plně zaujati přemýšlením nad tímhle oříškem. I když oříšek bylo slabé slovo. Tohle byl totiž dynamit.

„Tohle smrdí,“ zavrtěla jsem hlavou a stáhla si prsty vlasy z tváře.

„To jo. Stejně jako vražda Patricka.“

„Přesně. Gary tehdy zmiňoval i možnost úniku informací přímo z MSG, ale jak to dopadlo, to netuším. Za poslední tři týdny mi pouštěl jen ty informace, které sám chtěl. A těch moc nebylo. Jestli na něco přišel, tak o tom nevím.“

„Každopádně je to vodítko mezi Simonem a MSG, ať už k tomu došlo přes kohokoliv. Což není dobrý, když ti Gary tvrdil, že o něm nemá ani tušení. I když, pokud pracoval pod jiným jménem, tak...“

„Ne,“ zavrtěla jsem zase hlavou a podložila si čelo hřbety dlaní. „Gary nikdy nenajímal nikoho zvenku a zadavatele vždycky nechával důkladně prověřit, abychom nevletěli do pasti federálům. Simon, i když pod jiným jménem, neměl nikdy pořádné zaštítění, aby něco vyjednával sám.“

„Takže jeho zaměstnavatel.“

„Přesně.“

„Takže co teď?“

„Najít ho. Přes něj se k Simonovi už dostaneme snadno, pokud funguje na aspoň podobné bázi jako MSG, i když určitě v menším měřítku, což je pro nás ale zase výhoda. Od něj už se odkopneme dál, ale tohle, jestli je to jen náhoda, je pro MSG zatraceně velkej průser.“

„Neřekl bych to líp,“ uculil se na mě, pohladil mě povzbudivě po rameni a opět zasedl k počítači. Než se jeho prsty opět roztančily po klávesnici, ještě jednou na mě přes vršek monitoru pohlédl.

„Ale jestli to není náhoda?“

Nechtěla jsem to říkat nahlas. Jakmile něco jednou vyřknete, stane se to. Ale co když už se to stalo? Co když už je vlastně rozhodnuto o mém osudu a já se tu lopotím zbytečně?

„Jestli to spojení MSG a Simona není náhoda, znamená to, že Gary o něm a o tom všem celou dobu ví.“

Viděla jsem, že má Riley chuť ještě se mě zeptat, rozvést to, co jsem právě vyřkla. Naštěstí to byl svým způsobem gentleman a věděl, kdy má držet pusu, i když zvědavost mu určitě dávala zabrat.

Jenže stejně jako já vytušil, že tady už sranda končí. Existovaly totiž jen tři možnosti. Všechno byla jen jedna obrovská souhra náhod. Jsem paranoidní. Nebo to byla konspirace nad moje chápání nejen svým provedením, ale hlavně důvodem.

Sice jsem měla svou hlavu ráda, ale dala bych všechno za možnost bé. Protože jestli se ukáže pravou možnost cé, můžu se buď nechat zastřelit, zahrabat se někde tak důkladně, že už mě nevyhrabe ani moje vlastní ego, nebo si to hodit sama dřív, než se to na mě všechno sesype se vší parádou.

Nechala jsem Rileyho s jeho počítačem a zalezla si zase na balkon. Londýn i v tuhle pokročilou noční hodinu stále tepal životem a světlem, i když o něco tlumeněji, než tomu bylo před šesti hodinami. Páry, pejskaři, hlomozící skupinky, mířící z jedné hospůdky do druhé. Vlahá noc, v tomto městě celkem nezvyklá, vylákala takhle pozdě ven spoustu lidí.

I když jsem sem dorazila plná elánu s tím vším skoncovat a udělat Simonovu řádění přítrž, nebylo mi teď už tolik do zpěvu jako při odletu ze Států. Simon, Gary, vlastní jizvy na těle i na duši, bylo toho moc. Priority jsem sice měla určené, jenže jsem nemohla tušit, kdo nebo co se do rovnice přimíchá a nadělá mi ve všech plánech paseku.

Teda kdybych nějaké skutečně promyšlené plány měla, samozřejmě.

Připálila jsem si cigaretu, nechala Willise, aby se mi s heknutím přecpaného městského kocoura svalil na obnažené nohy, a opřela si hlavu o mřížoví. Depresivní část přemýšlení jsem už měla za sebou, prožila jsem si ji ve Státech a společně s letadlem ho nechala za sebou.

Ta sebedestruktivní část mi nenápadně, zato však vytrvale klepala zevnitř do lebky.

Halo, já jsem tady, tvůj vnitřní hlas! A ty se chceš nechat zabít, protože na něj nemáš!

Nenáviděla jsem hlasy vlastního podvědomí.

Rozhodla jsem se tohle všechno zatím vypustit. Nejdřív ho musím najít, teprve pak budu řešit zbytek. Tedy jestli ještě budu mít v tu dobu čím.

Ve světle z pokoje jsem si kolem sebe rozložila papíry, na kterých jsem před chvílí našla to, co jsem potřebovala, a ještě jednou si vše pročetla. Co kdyby náhodou...

Jenže náhoda se nekonala. 

Teď mě ale zarazila ještě jedna věc. Koncovka bankovního účtu, ze kterého dostal Simon peníze za Mary Louise, mi byla podivně povědomá. Stejně tak jako jejího otce.

Kdybych byla v komiksu, nad hlavou by se mi ukázala rozsvícená žárovka.

Takhle jsem si jen pomyslela, že jestli jsem jen trochu blízko toho, co si myslím, je to parádní úlet. A to se vším všudy. Shakespeare hadr.

„Riley?“ zavolala jsem zkusmo do bytu přes přivřené dveře.

„Ano?“

„Zkus se, prosím, dostat do technické podpory MSG.“

„Proč?“

„Protože mě něco napadlo.“

„Fajn.“

Hodnej kluk.

Nedalo mi to a musela jsem mu koukat přes rameno. Po tom prozření se mi nahrnul adrenalin do všech kousků mého těla a já neměla stání. Willis byl z mého neustálého přecházení po kuchyni zjevně nervózní a rozhodl se uvelebit v ložnici.

Riley se mezitím postupně prokousával strukturou MSG hlouběji a hlouběji. Některé úseky jsem poznávala, protože jsem s nimi sama měla během těch čtyř let sama co do činění, ale většina z nich pro mě byla španělskou vesnicí, kterou mě Riley musel provázet. Co přesně hledám, jsem tušila jen okrajově, takže jsem musela pečlivě projíždět každou složku, seznam a výpis jeden po druhém, zatímco Riley trpělivě čekal, až řeknu dost nebo dál.

I přes svou zaujatost MSG jsem musela obdivovat, jakou trpělivost se mnou má.

Noc se měnila v brzké ráno, až nás svými nesmělými paprsky pozdravilo kalné svítání. Naše spotřeba kávy se vyšvihla do nevídaných výšin, ale my to ani nevnímali. I Riley vycítil, že tu jde o něco velkého, většího, než jak to zpočátku vypadalo. Byli jsme nadupaní a naše pozornost byla napjatá k prasknutí jako houslařská struna.

Tentokrát to nepřišlo jako blesk z čistého nebe jako předtím. Bylo to pozvolné, jako když odliv pomalu odkrývá písek na pobřeží. Už jsem se dokázala zorientovat natolik, abych mohla Rileyho navigovat, kam se nabourat. Taky ochrana dat MSG byla čím dál důmyslnější a hůř prolomitelná. Jenže Riley nelhal.

Byl fakt nejlepší.

Blížila se sedmá hodina ranní, když jsem za jeho zády strnula, odložila hrneček na stůl, jednu ruku mu položila na rameno a druhou ukázala na jeden z řádků.

„Stop.“

„Co?“ otočil ke mně lehce napuchlé oči.

„Tady,“ přiložila jsem prst před monitor. „Potřebuji se dostat do detailu.“

Klik. Klik. Klik. A to jsem si myslela, že s počítačem něco umím. Pche.

Položila jsem prst na touchpad vedle jeho a převzala nad kurzorem myši vládu. Dolů, dolů, ještě kousek. Řádek, sloupec, excelové okénko. Dál, dál, dál. Měli jsme to nadosah, cítili jsme to oba, i když já o svém tušení raději mlčela jako hrob, protože to bylo příliš šílené. Riley čekal na překvapení.

Řádek, který jsem hledala, na mě zasvítil svým vlastním svitem, který viděly jen mé oči.

Přiložila jsem k němu prst.

„Podívej.“

Pak jsem ten samý prst položila na jeden z papírů, které jsme vytiskli už večer.

„A pak tady.“

Riley se podíval na monitor, pak na papír. Zamračil se. Pak to samé zopakoval, ale tentokrát pootevřel oči v nevěřícném úžasu. Co udělal napotřetí, už nevím. Přestala jsem ho vnímat. Moje vlastní myšlenky utvořily svůj vlastní osobitý vykřičník, který neříkal nic a přitom všechno.

Game over, bejby.

„Děláš si prdel?“

Ó, první Rileyho sprosté slovo. Naprosto jsem ho chápala, a kdybych sama v tu chvíli aspoň dokázala pořádně dýchat, tak bych ho za tenhle postup mezi nás dospěláky pochválila.

„Ne, nedělám.“

„Ale tohle...“

„Jo.“

„No ale to pak...“

„Jo.“

Prudce vydechl a zaklonil se v židli.

„Jak jsi to věděla?“

„Nevěděla. Tušila. Byly mi povědomé koncovky účtů. Tohle měla být jen kontrola.“

„Jako malej jsem sice miloval Esmeraldu, ale tohle je na mě trochu silný kafe.“

„Na mě taky, ale už ho jednou uvařili.“

V záklonu ke mě pozvedl oči a ve mně zatrnulo. Nejenže v tu chvíli vypadal tak maximálně na patnáct, ale z obav a strachu v jeho pohledu mě zamrazilo.

Neměla bych to být já, kdo se bojí?

„Jsme v pytli?“ zašeptal.

„Nejsme,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kašlu na jejich krevní pouta. Jedeme dál. Ale nejdřív se musíme vyspat. Oba.“

„Fajn.“ 

Už víc neřekl. Neměl sílu ani chuť dál mluvit, a já s ním soucítila. Byla jsem na tom totiž úplně stejně. Ztěžka se zvedl a odvlekl se k rozloženému gauči, kde tak, jak byl, zaplul do dek a polštářů.

Zhasnula jsem, zatáhla závěsy, aby ho denní světlo nerušilo, a na moment se ještě vrátila k počítači. Číslo účtu. Číslo sociálního a zdravotního pojištění. Všechno sedělo.

Gary Mason.

Samuel Joel Green.

Jedna a tatáž osoba.

Kdo byl kým?

A nebylo to nakonec jedno?

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 14. kapitola: