OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 13. kapitola

24.10.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 860×

Z prosluněného Maine rovnou do vlahé bouřky v Londýně. I když jsem byla nadopovaná adrenalinem, překvapivě mi po pár minutách po odletu spadla hlava a já prospala skoro celý let. Byla jsem tak teď trochu otupělá, ale nebylo to nepříjemné. Tělo si samo vzalo to, co postrádalo.

Díky tomu, že byla neděle, bylo Heathrow přecpané lidmi. V první chvíli jsem zazoufala, jak mám v té změti lidských tváří po dvou letech poznat Rileyho a kde ho vůbec hledat, ale on to vyřešil za mě. Čekal na mě přímo u odbavovacího pásu.

Poznala jsem ho hned. Vlasy měl o něco kratší a ramena širší, ale ten široký úsměv od ucha k uchu a velké šedozelené oči bych poznala kdykoliv. Ty dva roky na něm byly znát, zmužněl a dospěl, dvoudenní strniště na tváři mu navíc dodávalo drsnějšího vzhledu.

Tehdy byl roztomilý. Dnes to byl prostě chlap, za kterým se otočíte.

Neubránila jsem se úsměvu, když jsem se k němu blížila s rukou připravenou stisknout tu jeho. On mě ale místo toho objal, až mi batoh zapleskal o záda. Po půlvteřinovém překvapeném zaváhání jsem jeho stisk opětovala.

„Vypadáš skvěle,“ uculil se, když mě pustil a natáhl si mě na délku paže od sebe, a já v tom gestu viděla zase toho kluka, který se kření nad vlastním vyprávěním, kterak přechytračil počítačové experty u FBI.

„Díky, ty taky.“

Pokynul k jednomu z východů. „Pojď, zajdeme na kafe a něco k snědku a zkusíme něco vymyslet, co ty na to?“

Pořád se usmíval, ale v očích už neměl tu bezelstnou veselou radost jako před minutou, ale stín, jehož část převzal ode mě. Ten temný mrak, který mě zahaloval už tři týdny, už působil starost i jemu. Věděl, že je to důležité, a pochopil, že se tu jedná o něco velkého.

A možná se toho i bál stejně jako já.

Ve vestibulu jsme narazili na Starbucks. Dvakrát džus, presso a toasty, díky, už je to vše. Riley vypadal, jako by tu byl doma, našel dokonce i stůl s výhledem ven zapadlý tak, jak bych to v kavárně na letišti nečekala.

Vytáhl zpod bundy desky, které mi mezi hrníčky beze slov podal. Tázavě jsem se na něj podívala, jako bych se ho ptala, jestli je můžu otevřít, ale už v tu chvíli jsem překlápěla jejich vrchní díl. Zvědavost byla silnější než strach.

První tři papíry byly Simonovy fotografie. Jednu z nich už jsem znala, měl ji u sebe Gary poté, co dopadli Reeda. V hlavičce se skvělo okopírované razítko londýnské policie. Byla to fotografie asi rok a půl stará, pořízená poté, co se popral v jedné z hospod na periferii města a skončilo to celkem velkou škodou a pár lidmi na chirurgii nejbližší nemocnice.

Druhá byla o něco starší, ještě ze Států. Nebyla to klasická policejní fotografie, ale výřez ze snímku, který zachycoval jeho a několik dalších lidí při nějakých nepokojích. U jeho nohou se povalovala popelnice, jejíž obsah hořel, a zástup boků, rukou a nohou kolem něj nasvědčoval tomu, že to bylo něco většího než jen výtržnosti cestou z hospody.

Byl ostříhaný tak nakrátko, až mu skrz milimetrový porost prosvítala lebka, opálený jako po dovolené a líce měl pomalované barvami, které se daly sehnat v každé druhé drogerii. Stál tváří k fotografovi, ale díval se a zjevně křičel někam do strany. I přes všechny ty změny, stáří a chaotičnost fotky se nic neměnilo na tvrdosti jeho tváře a nenávistného pohledu.

Až při pohledu na třetí fotku mi přeběhl mráz po zádech. Byla datovaná do doby, kdy mu bylo dvaadvacet a vypadal na ní přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Jak jsem si ho chtěla pamatovat.  

Byl to další výřez, tentokrát z nějakého baru. Seděl u pultu s dalšími několika lidmi, před sebou sklenici s pivem, kolem sebe další kluky podobného věku. Všichni se navzájem objímali kolem ramen a usmívali se do objektivu.

Žádná nenávist v očích. Žádný nelítostný, tvrdý výraz ve tváři. Jen radost z daného okamžiku, z přítomnosti kamarádů a dobré zábavy, uvolněnost, bezstarostnost. Tahle chvíle byla jeho a on si to užíval, obklopen aureolou prostého štěstí.

Hrdlo se mi sevřelo. Do druhé ruky jsem si vzala fotografii z ulice a dívala se z jedné na druhou. Dělilo je jen pár let, ale zároveň propast věků. Co se mezitím stalo? Jaký nastal v tom mezičase zlom, že se z usměvavého kluka stal zlostný chlap?

„V pohodě?“

Nechápavě jsem se na Rileyho podívala a až pak si všimla, že se mi ruce chvějí natolik, že to bylo viditelně znát i na fotkách, které jsem v nich držela. Položila jsem je zpátky do složky a usrkla kávy.

„Jo, jasně.“

Sakra, to jsem fakt taková citlivka?

Nádech.

Výdech.

A jedem dál. 

Další listiny obsahovaly jeho trestní rejstřík včetně všech obvinění, která nebyla prokázána, údaje o zdravotním a sociálním pojištění, řidičském průkazu a vozidlech buď na jeho jméno registrovaných, nebo zapůjčených, zdravotní záznamy z Londýnské všeobecné nemocnice i ještě z Lewistonské polikliniky, letištní záznamy o jeho pohybu.

„Ty jsi fakt geniální,“ pousmála jsem se nad papíry na Rileyho.

„Já vím,“ uculil se a pak opět zvážněl. „A všimla sis jednoho spojníku?“

Zamračila jsem se a ještě jednou rychle pohledem prolétla data a údaje.

„Všechno končí v roce 2007,“ vydechla jsem užasle.

Riley přikývl. „Jo, přesně tak. Trklo mě to hned, jak jsem dal všechno vedle sebe. Jediný úlet mimo tenhle časový rámec měl v roce 2005, odkud pochází i ta jeho nejnovější fotka, kterou se mi podařilo sehnat, a to byla ta rvačka v hospodě. Díky tomu, že už měl předchozí drobné záznamy v rejstříku, byla vypsána kauce na padesát tisíc liber. A jak to dopadlo?“

Vytáhla jsem jeden z papírů a začetla se do jeho posledních položek. A nestačila zírat.

„Do hodiny to za něj někdo zaplatil.“

Riley přikývl. „Ať jsem dělal cokoliv, nebylo možné dopátrat se člověka, který to za něj zaplatil. Jediné, co se mi podařilo vyhrabat, bylo číslo účtu, ze kterého to bylo placené. A to teď porovnej s údaji o jeho bankovním účtu.“

Položila jsem si oba papíry vedle sebe. Nejprve jsem důkladně projela jeho výpisy z účtu. Standardní výplaty z Lewistonu, pak z Bangoru a nakonec z Londýna. Někdy byly názvy firem znát, někdy ne, ale podle částek to byla nějaká podhodnocená manuální práce, jak jsem si pamatovala. Práce v lese, v řeznictví, na silnicích nebo stavbách. Obvyklé částky, obvyklé odvody státu.

Pak najednou jako kdyby vyhrál v loterii. Počátkem dubna 2007 vklad přes dvacet tisíc liber. Další měsíc osmatřicet tisíc. Pak pětadvacet. A od července 2007 až do ledna 2009 každý měsíc stálá částka pětačtyřicet tisíc liber.

Odesílatel vždy neznámý, pouze číslo účtu.

Pohlédla jsem na údaj o zaplacení kauce. Stejný účet.

Od té doby jako když utne. Vybrání maxima peněz a pak jen minimální pohyb peněz.  

Rilye mi beze slov přistrčil papír s letištními záznamy. Dva lety do Evropy, ještě jako dítě, které jsem poznávala, protože to byly rodinné dovolené. Pak dlouho nic, až v roce 2002 začaly lety do Londýna. Tři až osm ročně v průměru. V roce 2007 náhle konec. Poslední let byl do Londýna. Jednosměrný.

Pak zřejmě přestal jako Simon Cole naprosto existovat.

„Do hajzlu,“ zašeptala jsem, aniž bych si to v první chvíli uvědomila. Shodná data, roky, lety, finanční transakce, vše do sebe dokonale zapadlo.

„Přesně. Našel si mecenáše.“

„Ne,“ zašeptala jsem a můj hlas se změnil na vzteklé zavrčení. „Zaměstnavatele.“

Ještě chvíli jsem očima létala z cifry na cifru, z data na datum, z údaje na údaj. Ale bylo to jasné na první pohled, když už teď člověk věděl, co hledat a na co se zaměřit. Někdo si ho před třemi lety našel, nejspíš otestoval a pak přijal. Jako zaměstnance. Jako vlastního zabijáka.

Ještě chvíli jsem do papírů civěla, než jsem je znechuceně položila. Prsty se mi stále chabě chvěly, ale teď to spíš než sentimentem bylo dáno vztekem, který ve mně začal vřít. Touha zakouřit si a trochu to šílení nervů zklidnit k jejich klidu zrovna taky nepřidávala.

Riley na mě hleděl zpoza okraje šálku, který pak odložil a ulomil si kus toastu, který si vložil do úst a pomalu ho přežvykoval. Dívala jsem se do těch mladých, důvěřivých očí a moc dobře si uvědomovala, co chtějí.

Vysvětlení.

Jenže jak jsem mu mohla skutečně vysvětlit, co se děje? Fakta byla jedna věc, ale hlas krve a vlastního svědomí druhá. Nedokázala jsem si to všechno pořádně urovnat ani ve vlastí hlavě. Touha po jediném členu rodiny, který mi zbyl a na nějž jsem myslela uplynulých deset let, stále ještě nemohl převážit jeden chaotický měsíc.

Jistě, hlavě a rozumu bylo vše jasné. Zabij, nebo budeš zabit. Jednoduchá rovnice s dvěma různými výsledky, podle toho, ke komu bude matička štěstěna přikloněná. Mozek si uvědomoval až příliš jasně fakt, že z bratra, ke kterému jsem dlouhá léta vzhlížela jako k božstvu, hodného uctívání, se stal nepřítel při boji na život a na smrt.

Jenže při pohledu na poslední fotku srdce zaplakalo a zároveň zadoufalo, že to, jaký byl, kým tehdy byl, se někde v něm stále uchovalo, i kdyby jen někde v zapadlé hloubi duše. Že ten milovaný bráška, ochránce a zastánce v něm kdesi hluboko stále vězí.

A dost.

„Potřebuji ho najít, a to co nejdřív. A taky jeho zaměstnavatele. Jde po mně.“

Riley vytřeštil oči a další kousek toastu, který mu mířil do úst, skončil zpátky na talíři.

„To jako, že...?“

„Jo, chce mě zabít. Musím ho najít dřív, než on mě. Závisí na tom můj život.“

„A sakra,“ procedil skrz zuby.

„Čteš mi myšlenky,“ přikývla jsem, složku zaklapla a položila ji vedle sebe.

„Je to hodně vážný?“

Na Rileyho výrazu bylo znát, že faktu, že mě někdo chce zabít, nechce pro jeho absurditu ani uvěřit. Proč mu ještě přidělávat další starosti s nějakými rodinnými vazbami? Simon teď zjevně hrál na opačné straně hřiště, ať už nás dřív pojilo cokoliv.

Riley se zamyslel a já tak konečně měla šanci kousnout do vlastního toastu.

„Skrz to číslo účtu určitě něco zjistím, jen jsem to nestihl doteď. Ale jak najít jeho, to v tuhle chvíli netuším.“

„Přes zaměstnavatele.“

„Cože?“

„Když najdeš toho, kdo mu platí, najdeš i Simona. Stejně jako to bylo u mě a u Garyho.“

„Jasně, jenže Gary Mason má oficiální agenturu, kde, pokud víš jak, velmi rychle zjistíš, kam mizí část peněz, které do ní vcházejí, ale nikam dál už neputují ani se neinvestují. Jenže pokud ten, co ho platí, je fyzická osoba, je to o dost složitější.“

„To je mi jasný. Ale za prvé, pokud si ho vydržuje už tři roky, bude mít nějakou firmu, i kdyby to měly být Kanalizace města Londýn. A za druhé, ty jsi nepřekonatelný. Ať už je to kdokoliv, je jediný člověk na světě, kdo to dokáže zjistit. A to jsi ty.“

Nebylo to ode mě hezké. Využívala, i když spíš zneužívala jsem jeho slabost pro pochvaly a pochlebování pro svoje vlastní potřeby. Jenže on byl teď moje jediná šance, jak se pohnout někam dál, než zjistím, kdo a proč si ho na mě objednal, a vyřešit celou situaci dřív, než mi hlavou proletí kulka z jeho zbraně.

Nadmul se jako kohout a já musela potlačit úšklebek. Byl to hodný kluk, ale pořád jen chlap. Když víte, kde nenápadně zatlačit, byl váš. Někomu udělalo dobře pochlebování, jinému něco jiného. Ale jakmile jste na tu páku přišli, cesta k jeho možnostem byla vaše.

„Přijdu na to. Samozřejmě,“ zapýřil se a v očích se mu zalesklo. „Už jsem ti u sebe připravil pokoj. Ty se v klidu prospíš a já zjistím, kdo mu za tyhle špinavosti platí.“

Děkovně jsem se pousmála. Byla jsem mu vděčná kromě jiného i za to, že, zřejmě v rámci taktnosti, nechal stranou fakt, že tyhle špinavosti, jak to sám nazval, jsem já sama za peníze provozovala už přes tři roky.

Ten kluk byl zlatíčko.

A já toho hodlala plně využít.

Jeho londýnský byt vypadal skoro stejně, jako ten ve Státech. Příjemný dvoupokoják s výhledem na jedno z menších náměstí, útulně a vkusně zařízený, a s plnou lednicí. A co mi nejvíc vyrazilo dech, byla přerostlá černá chlupatá koule, povalující se u okna.

„Ty máš kočku?“ vykulila jsem na něj oči, právě když mi pokládal batoh v ložnici.

„No jasně,“ uculil se, „zas až takový samotář nejsem. A on mi aspoň do ničeho nekecá, viď, Willisi?“ našpulil na kocoura rty, když ho přišel podrbat za uchem.

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou, nechala ho cukrovat se svým mazlíčkem a sama vklouzla do ložnice. Nepřekvapila mě obrovská postel, francouzské okno vedoucí na malý balkon ani starožitně vypadající komoda, zato plakát na protější zdi mi vyrazil dech. Ne papír, nýbrž jakési povoskované plátno v rozměrech tak dva metry na metr a půl, které někdy v době, kdy se Riley narodil, zvalo návštěvníky kin na první díl Smrtonosné pasti. Bruce takřka v nadživotní velikosti mě donutil vyprsknout smíchy.

„Jasně, Willis. Už chápu.“

Ač jsem se necítila příliš unavená, po sprše jsem usnula jako mimino. Po několika hodinách bezesného, tvrdého spánku mě probudilo vrnění u ucha a dotek dlouhých chlupů na zátylku. Willis byl vážně zlatíčko.

Na stole v kuchyni na mě čekaly obložené chleby, káva, hromádka papírů, skoro ještě teplých z tiskárny, a Riley, schovaný za monitorem notebooku. Kocour mi šel poslušně v patách, jako by očekával, že tentokrát ho nakrmím já, takže jakmile jsem si sedla, už jsem ho měla v klíně.

Oči plné mladistvého nadšení a elánu na mě vykoukly zpoza stylového a jistě drahého počítače se zeleně prosvítajícím nakousnutým jablkem.

„Dobré ránko! Teda skoro večer, ale to máš jedno. Koukni na to, zatím jsem v rozjezdu, ale snažím se. Třeba ti něco z toho bude povědomé.“

Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale to už mu zase prsty létaly po klávesnici a z hlavy v mém zorném poli zůstala jen část čela a vlasů.

Do jedné ruky jsem vzala chleba, druhou před sebe posunula papíry a dala se do čtení. Ani jsem si neuvědomovala, že zatímco se prokousávám daty, jmény a dalšími údaji, krmím Willise kousky plátkového sýra a šunky.

Starší data mi byla povědomá, ale vše za posledních deset let šlo mimo mě. Lety, platby, daňové odvody, bankovní účty, města, trasy, jména. Na ty jsem se zaměřila, ale žádné z nich mi nebylo povědomé. Na dvou nebo třech jsem se na chvíli zastavila s podvědomým pocitem, že bych je snad mohla znát, ale na nic jsem pro tu chvíli nepřišla, a tak jsem je jen zvýraznila fixou.

A pak to náhle přišlo jako blesk z čistého nebe, kopnutí do ledvin, srážka s vlakem. Měla jsem pocit, jako bych doteď spala a teď mi někdo vychrstl do tváře kyblík ledové vody. I Willis zpozorněl, a když ucítil, jak tuhnu a pomalu se předkláním blíž k dokumentu, oželel proviant a raději seskočil.

„No to snad...“

Klapání klávesnice okamžitě ustalo a Rileyho oči se na mě zpoza monitoru opět upřely.

„Co je?“

Nepřítomně jsem odložila chleba na stůl a papír vzala do obou rukou. Prošla jsem si údaje k danému jménu, dvakrát, třikrát, ale stále na mě z těch černých písmen skákalo to samé. Jeden obrovský černý vykřičník.

Tedy dva.

„Co se děje?“

Ruka mi vylétla před šokem otevřená ústa, když mi to konečně docvaklo. Nemohla jsem dýchat. Ve vteřině mi bylo na zvracení, všechny vnitřnosti se mi otočily vzhůru nohama a srdce se mi snažilo prodrat ven z těla.

Riley vyklouzl ze svého posedu u počítače a obešel stůl. Jeho permanentní úsměv byl ta tam, stejně jako moje mysl, aspoň pro tuhle chvíli.

„Tak mluv. Děsíš mě.“

Byla jsem vyděšená.

Z doby před dvěma a půl lety Simon jednal s mužem jménem Samuel Joel Green. Původní adresa seděla, stejně jako ročník narození. Číslo bankovního účtu jsem znát nemohla, ale jistě by se dalo zpětně zjistit.

Částka byla splacena na Simonův tehdejší účet.

Do hajzlu.

Celou dobu jsem podezřívala jejího manžela.

A nakonec to byl otec Mary Louise Green-Talbot. Dědeček Patricka Evana Greena.

Nechal povraždit vlastní rodinu.

Díky mně.

A Simonovi.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 13. kapitola: