OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Octus

26.11.2012 (11:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1260×

8. Octus

Drahý Bobe – můj milovaný plyšáčku!

Nejsem hloupě naivní. Tedy, snažím se být. Nevěřím na vyšší síly, které by měly vládnout lidstvu. Nevěřím tedy na hodně věcí, ale tak přeci jen bych si to měla pamatovat, abych náhodou neměla později halucinace.

Člověk je primitivní bytost. Narodí se, odchodí školu, jí, spí, vyvolí si hlupáka za partnera, se kterým zplodí další blbce, a do konce života vychovává jeho dítě. Je to pouze sled událostí, jak se to většinou stává. Pravá láska neexistuje. Je to jen pochroumání chromozomů v hlavě, důsledek alkoholu a poddání se zvířecím pudům.

Mít pohádku v životě – nikdy jsem neslyšela o někom, kdo by v životě netrpěl. Dle mého jsem měla utrpení až tak po krk. Nebylo snad potřeba mi přidělávat na srdíčko další bolístky. Hledat záplaty na ně je totiž čím dál těžší. Je to zatraceně těžký! A já jsem idiot, co si povídá sám se sebou - kdo to ale alespoň jednou neudělal?

Když můj rozespalej mozek procitl, věděla jsem dvě věci. Jsem asi mimo domov. Nebo tedy, určitě nejsem doma, ale kde to jsem, když ne u sebe? A za druhé... ležím na něčem měkkém, takže mě nejspíš únosce ještě chce využít k něčemu.

Nechtělo se mi ještě otevírat oči. Faktem bylo, že pod dekou je teplo. Kdybych zamrkala, tak by moje rovnice vyšla jako: konec pohody. Volali už tátovi? Že chtějí výkupné?

„Ještě ne,“ odpověděl hlas.

To je dobře... pomyslela jsem si a hned nato vyskočila do sedu. Lee se na mě usmívala a v dlani dřímala nějaký krystal. Opřela jsem se zády o gauč, na kterém jsem se nalézala.

„Sorry, ale nemáme postele, snad ti byl gauč pohodlnej,“ zazubila se s milým náznakem na mě a očima těkala k oknům, jako kdyby každou chvíli je měl někdo vyrazit a zamordovat nás.

„Nespíte?“ vyhrkla jsem dřív, než mozek přeskenoval mé možnosti úniku.

„Asi tak jednou za měsíc, ale ten gauč celkem stačí. Geive se vrátí, jen co slunko zapadne,“ informovala mě jako by nic. Jasně, na to jí tak skočím. Proč vlastně przní tak krásné jméno? pomyslela jsem si, zatímco se na mě Lee lišácky usmívala a vytáhla zpoza zad hrníček. „Kakao?“

Natáhla se ke mně s bílým hrníčkem a voňavým teplým nápojem. Nevěřícně jsem si ji přeměřila. Popravdě, zatím mi jen pomohla plus si ze mě dělala srandu. Nemohla mi přeci nic udělat horšího, nebo ano? Přitiskla jsem si hrnek ke rtům a odfoukla páru. Oh! Začínám ji zbožňovat!

Moje chuťové buňky praskaly ve švech. Zažívaly extázi dobroty.

„Jo, v tomhle seš furt stejná,“ pokývala hlavou a usrkla kafe. Soudě podle vůně, která se hrnula od ní.

„Kde to jsme?“

„U nás,“ odpověděla pohotově a rozhlédla se okolo. Bylo to tu útulné. Vše laděné to luxusních odstínů. Temná sedačka, skleněný konferenční stolek s nohama vytvarovana jako lidská dlaň s prsty. Tmavá podlaha, šedé zdi, které se střídaly s vínovou, a skleněné posuvné dveře s nerezovými úchytky. I obrazy na zdech zapáchaly nelegalitou. Tady bych si představovala, že žijí dva překupníci drog a ne studenti.

Očima jsem přejela po těžkých bordó závěsech až ke koberci na druhé straně místnosti. No, koberec. Kůže z tygra je těžko... těžko definovatelná. V každém koutě místnosti se výjimal vysoký svícen a před každými dveřmi sůl. Zvláštní zvyky. Určitě jsou to Evropani. Luxusní Evropani!

„Já vím, není to nic moc, ale poslední bydlení jsi nám podpálila,“ máchla rukou a protočila oči.

„Jasně, těch fórků bylo dost,“ zamručela jsem a zvedala se z gauče.

„Ne, ne, ne, to bych ti nedoporučovala,“ zastavila mě příkře a tlačila zpátky do měkké sedačky.

„Proč?“

„Řekl mi, že jestli se z toho gauče vypaříš, tak mi usekne hlavu.“ Položila honem hrnek a tělo měla napjaté. Aby jí ten její piercing nevystřelil z úst, jak se mě snaží kontrolovat.

„Nekecej kraviny, Lee. Neusekl by ti hlavu,“ zavrtěla jsem hlavou a zase se pokusila zvednout.

Šťouchla do mě prstem, až jsem se svalila zpátky. Tak to naštvalo! A jako dost! „Ani krok, Ejvee-leen!“

„Přestaň mi tak říkat!“ vrátila jsem jí naštvaný tón.

„Jak? Ejvéé-léééijn?“

Mračila jsem se na celý kolo. „Prosím, neříkej mi tak! Taky ti neříkám Lé-lájn!“

„Ale mohla bys, Ejvííí-leahn!“

Celým tělem mi projel ledový mráz. Chloupky na zádech byly náhle v pozoru a vsadila bych se, že z očí jsem metala blesky jako Zeus.

„Seru tě? Hm? Doufám, že ano! A notně! Chci, aby ses rozzuřila!“ vyskočila ze stolku a v přikrčené poloze mě sledovala, jak k ní automaticky nasupeně kráčím. „To je moje holka!“ tleskala nadšeně a černé oči jí jiskřily nadšeností. „Jen do mě! Prašť mě, ať vidíme, co je v tobě!“

„Co se to tu děje?“ zavrčel mužský hlas a dokonale uzemnil. Gabriel stál mezi futry s výrazem krotitele světa. Z očí mu sršel hněv a čelist byla pevně zatnutá. Pěsti měl zatnuté, jako kdyby byl připraven k zasazení ran.

„Testuju nové zboží,“ prskala Lee.

„Vypadni, vypadni, Leono, když se neovládáš.“ Pohled s fialovými nitkami zafixoval na mých a vysílal hřejivé teplo. Hněv a nenávist ve mně byla okamžitě enormně snížena. Byl tu jen pocit klidu, vyrovnanosti a lásky.

„Jsi suchar, i po tý době s tebou je minimální pr*el!“ zaprskala jeho směrem. „Dohlídni na to, aby znova nepodpálila barák,“ dodala sarkasticky, než zmizela za posuvnými skly a zavřela je.

Sledovala jsem její stín ještě chvíli, dokud se nevypařil úplně a nepráskly vchodové dveře.

„Nevšímej si jí,“ začal něžněji. Jeho sexy hlas se mi vstřebal do morku kostí. „Lea umí být dost teatrální.“

Nevěděla jsem, jestli se usmívat, nebo mračit. Nemohla jsem se nezeptat na některý věci. Třeba, proč tu musím být? „Proč jste mě sem vzali?“ mračila jsem se hned.

„Nemůžu tě už nechat odejít úplně. Nedokázal bych se s tím smířit.“ Sklopil pohled ke svým rukám. Prsty si pohrával a zkoumal své klouby. Krásné prsty, nádherné, pomyslela jsem si hříšně.

„Jak odejít?“

Jeho pohled vyjadřoval vše, jen ne smířenost. Byl plný smutku, trápení a dalších pocitů, které se dost často stávaly důvodem válek v minulosti.

„Co víš o tom holubovi? Nebo spíš o těch zprávách?“

Čelist se napjala pod stiskem zubů. „Studuješ dějiny výtvarného umění, studuješ dějiny jako takové, myslím, že význam holuba a jeho vzkazu sis byla schopná sama vysvětlit."

„Nedává mi to smysl,“ vrtěla jsem záporně hlavou.

„Ne?“ nadzvedl obočí v tázavém gestu.

Tak mi snad nehodlá nakukat, že ty žvásty jsou pravý? Nějaký opelichaný kuře mi donese děsivý vzkaz a já bych z toho měla být na prášky? Ano, vyděsilo mě to, ale ne natolik, abych byla paranoidní.

„Máš hlad?“ změnil téma.

„Trochu,“ přiznala jsem.

Jeho tvář se v mžiku rozzářila jako tisíc sluncí. Hm, asi umí vařit a chce se tím náležitě pochlubit, jako většina typů chromozomů Y. Určitě ho nechám. Za prvé jsem zvědavá a za druhé ho nechám se ztrapnit – i když jsem o tom ve svém nitru už pochybovala.

„Tak pojď,“ pokynul a táhl mě ze sedačky.

„Kam? To na tebe mám koukat?“

„Potřebuju mít společnost,“ vysvětlil.

„Tomu se těžko věří, že bys nějakou neměl. Takový týpek jako ty musí mít na každém prstu jednu slečnu omotanou,“ zamručela jsem a očima prozkoumávala moderní vybavení celého bytu. Nebo domu? Neviděla jsem ještě schody. A ani jeho pokoj – údajně bez postele, čemuž se mi nechce věřit. Takovýmu klukovi většinou takováhle pomůcka ve svádění nechybí.

„Mám smůlu na trvanlivost vztahů.“ Posadil mě na barovou židličku a zatočil se za pult. „Pití? Čokolády máme dost, pak tu mám černý čaj, vodu, pomerančový džus – udělám kakao,“ usoudil nakonec a udělal otočku zády ke mně.

Na rozdíl od ostatních měl perfektní záda... a uměl číst mé myšlenky. Toužila jsem po pořádný dávce sladké extáze a uragánu.

Oči mi zabloudily k misce s ovocem. Banány, pomeranče, jablka... Kiwi!!! Žaludek se mi při pohledu na ten chlupatý kus jídla zvedl. Jestli to hodlá dát do hlavního chodu, tak uteču i oknem! „Já jen...“ chtěla jsem naznačit a varovat ho.

„Vsadím se, že se ti ještě hnusí kiwi, tak neboj,“ utnul mě a vytáhl z lednice maso a sekáček. Vypadal nebezpečně rajcovně. Ruce i prsty mě svědily touhou. Rty brněly a v hlavě vybuchovaly šílené představy, kdy se na něj doslova vrhám jako maxišílenec a mé rty uvězňují jeho.

„Ještě chvíli mi budeš hypnotizovat pozadí a nevím, kdo z nás skončí pod tím druhým.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych se probrala z toho magnetického pohledu. Slabej náboj, sakra! Mám tak slabej náboj, že na něj nemůžu přestat zírat.

Do tváří se mi nahrnula krev a sklopila jsem pohled radši k jídlu. Podcenila jsem ho. Byl vynikající kuchař. Mé chuťové pohárky zažívaly orgasmus a moje mysl si vsugerovala myšlenku, že ho zažije ještě jedním způsobem. „Neměla jsem v úmyslu hypnotizovat, ale něco mě prostě na něm upoutalo.“

Otočil se ke mně s dokonalým úsměvem na rtech. „To mne těší, Evelyn.“

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Octus: