OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cena touhy - Nonus

05.12.2012 (11:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1838×

9. Nonus

Sníst tu kopu výborného jídla bylo mnohem jednodušší, než jsem si myslela. A mnohem děsivější, protože to určitě odnese můj žaludek. Kdyby mi nedělal v jídle společnost, sotva, bych se tahle cpala, ale krom své porce dojídal ještě zbytky na pánvi a culil se od ucha k uchu.

„Jak jsem se sem vlastně dostala?“ zeptala jsem se a napíchla vidličkou bramboru.

Gabriel se křivě pousmál nad mou otázkou. Nebo si možná vzpomněl na něco vtipného?

„Poslední, co si pamatuju je, žes nadával na holuba a pak jste se na mě s Lee podívali.“ Zamáchala jsem vidličkou ve vzduchu. Jo, byla tma, bylo to divný, ale mé myšlenky hned po téhle akci končí. Jako kdybych vypila litry alkoholu, ty poškodily mozek a důležité informace se nenávratně vypařily.

„Říkejme tomu,“ začal Gabriel a polkl. „Že jsi se zhroutila pod náporem mé přitažlivosti.“

Okamžitě jsem se zakuckala. „Ty si nějak věříš!“ lápala jsem po dechu a napichovala další kus jídla.

„Časem ti to řeknu,“ slíbil. „Líbí se mi, že tahle moderní doba tě nepoškodila tím, jak každá drží dietu a trpí strachy o svou štíhlou linii.“

Zvedla jsem k němu přeplněné tváře, snažíc se rozmělnit jídlo, abych mohla polknout.

Vyprskl smíchy a ramena se mu chvěla. „Přesně tohle mám na mysli!“

„Snažím se jíst kultivovaně, jestli ti to nevadí,“hrála jsem snoba. Vážný výraz jsem po chvíli neudržela a smála se taky.

„Rád vidím, že se směješ... chybělo mi to.“

Znovu jsem nabrala vážný výraz a zamračila se. Neznali jsme se přeci, ne?

„Proč o mě mluvíš, jako kdybychom se kdysi znali?“ Znali, nakukával mi hlásek v hlavě. Neznali, hlásala racionální část. Cítila jsem magnetickou přitažlivost vůči jeho tělu. Lákalo mě k sobě a moje srdce se vázalo ke středu jeho hrudi. Vítejte v telenovele, pomyslela jsem si sarkasticky.

Otočil se ke mně a přežvýkl potravu v ústech. „Mám pocit, jako kdybych tě znal celou věčnost.“

„To přehodnoť v devatenácti se necítím jako těsně před navršením věku metuzaléma.“

Odložil mlčky vidličku a zjevil se po mym boku. Překvapeně jsem s sebou cukla. Sakra! Jak to tak rychle-

„To jsem ani říct nechtěl – a urazit tak tvou neskonalou krásu.“

Obočí udělalo krásný oblouček, když jsem se k němu otočila.

„Krásu? Víš, že pít od rána se nevyplácí.

Prsty se zahákl o židličku, na které jsem seděla a přitáhl až k sobě. Jeho nos mě lechtal na čele, když se rty zlehka dotkl špičky mého nosu. „Jsem nanejvýš střízlivý, ale tvá společnost mě opíjí.“

Oh! Bože můj! Polib mě! Polib, než shořím na popel. Ječely myšlenky na něj a srdce se dalo freneticky na sprint okolo imaginárního olympijského hřiště. A že to byl běh!

„Dojez to, zatím se skočím vysprchovat,“ zašeptal a odrazil se od židličky.
„Neutop se,“ sykla jsem jeho směrem.

„Jsem velice dobrý plavec,“ dodal. To určitě. Domem se ozvalo zabouchnutí dveří z koupelny.

Nabodla jsem poslední kousek masa a vložila do úst. Místo dobře promyšleného kvalitního přežvýkání jsem ho div celý nepolkla, načež můj skvělý žaludek zaprotestoval.

Gabriel byl tajemství sám o sobě. Gabriel Watcher byl vše, jen ne obyčejný. Obyčejní lidé totiž chodili do školy, pak do práce, netrýznili se roky smrtí přítelkyní a nejezdili v jeepech. Bydlel s pofidérní emařkou, která se mě zvláštním způsobem snaží k smrti vyděsit a nebo na druhou stranu naštvat k nepříčetnosti medvěda po zimním spánku.

Nakapala jsem pár kapek mycího prostředku na houbičku a drhla po sobě talíře. Možná něco na tom bude... ta jeho tajemnost mě magicky přitahovala. Zpočátku jsem ho brala snad jako úchyla, otravný hmyz, který se mě bude pokoušet nas*at všemi možnými způsoby, ale udělal přesný opak. Počínaje leknínem, milými komplimenty až po tohle dokonalé jídlo.

Otřela jsem ruce do utěrky a rozhlédla se.

Jak je možné, že je tu všechno tak dokonale – jak to říct? - luxusní? Pracovní deska byla z temného umělého kamene, všechny úchytky z nerezu a barové židličky – určitě nějaké významné firmy.

Navlhčila jsem si rty a prošla se dál. Nikde žádný velký masivní stůl. Žádný jídelní. Jako kdyby ani pořádně nikdy nejedli s Leou. Chodba byla, zase, sladěna do temných barev. Jako kdyby potřebovali maximum tmavých zdí a luxusních dekorací, maleb a serepetiček, aby mohli přežít.

Byla to jedna obrovská, přepychová jeskyně. Klece přeci bývaly prozářené světlem, jasem a zlatem. Došla jsem do omračujícího obýváku. Tam, kde jsem se zezačátku probudila. Na gauči byla stále zmuchlaná deka, ve které jsem byla zabalená jako batole.

Došla jsem až k bustě nějakého muže. Byla utvořena v antickém stylu. Bílá mramorová tvář byla stažená do vážného úsměvu, ačkoliv mu koutky cukaly vzhůru. Světlé bulvy hleděly soustředěně kupředu a nakrátko střižené vlasy divoce vlály věčným poryvem lehkého vánku. Přejela jsem konečky prstů, jako kdybych si přála přitisknout své rty přímo na ten studený kámen.

Temná mlha se stáhla okolo mé mysli a celou ji pomátla.

Já stojící kdesi v sluncem zalité obrovské místnosti. Kladivo v rukách jsem pevně a jistě svírala mezi prsty a rty kroutíc soustředěním. Chtěla jsem, aby byl dokonalý. Vystihnout však jeho nadpozemský šarm bylo neskutečně těžké. Soustředění mi zabralo hodiny a hodiny soustředění, abych si vyryla jeho tvář do detailů a má paměť už je nemohla nikdy ztratit. Abych už o svou lásku nemohla nikdy přijít.

Ucouvla jsem pár kroků od mého díla a s úsměvem kontrolovala vzhled nosu. Byl jako kopie. Jsem génius.

Něco mě prudce vystřelilo vzad a celé mé tělo se zapotácelo o dva kroky od hlavy. Byl to jako náraz vlakem, až na to, že má duše nejspíš byla tím nekontrolovatelným vagónem.

Zatápala jsem prsty a zahákla se o opěradlo křesla. Doslova jsem zírala na ten bílý kus mramoru a snažila se pobrat vše, co se mi snažil mozek vtlouct do hlavy.

Neznámý pocit zaburácel v mém nitru a musela jsem skousnout jazyk, abych nezačala skřípat zuby – jako vždy, když jsem v pokušení, začít se zabývat detektivní činností.

Byl jako obraz od Rembranta, který zrovna objevili. A já byla tím někým, kdo ho vytáhl ze zatuchlého malého prostoru mezi zdmi.

„Líbí?“ ozval se tichý, hluboký hlas u mého ucha. S vykvíknutím jsem se otočila, dát dotyčnému pár facek za to, jak mě vyděsil, ale jeho prsty se mi obtočily okolo zápěstí.

„Ty jsi hotová bojovnice,“ zasmál se a palcem přejel po hřbetu ruky.

Bojovnice za lidský práva, chytrolíne. „Vyděsil jsi mě,“ obviňovala jsem ho naoko naštvaně.

„To bylo taky v plánu, ale doufal jsem, že budeš pak roztomile usměvavá a místo toho se mračíš.“

„Kdo je roztomile usměvavý, když mu někdo přivodí infarkt?“ Obočí mi vystřelilo vzhůru.

„Kdybys mě vyděsila ty, tak rozhodně bych se pak usmíval.“ Tlak okolo mého zápěstí se začal polevovat. „I kdybys mě tu honila s dýkou, smál bych se.“ Dal se do tichého smíchu a jeho mužná ramena se chvěla pod náporem smíchu.

O krok jsem ustoupila, ale jeho paže mi zabránila v úprku. Byl děsivý a magnetický zároveň. „Nejsi magor?“ šeptla jsem.

Naklonil se blíž. „Možná,“ odpověděl a bedlivě sledoval mou reakci.

„Tušila jsem to,“ přikývla jsem a zírala na své nohy. Já neměla boty? Proč jsem si toho nevšimla dřív? Prsty byly zabořené do měkkého koberce a jeho bosá chodidla se palci dotýkala mých.

Užívala jsem si pocit tepla, které přenášela jeho ruka do mého těla. V čirém opojení jsem zlehka přivřela víčka a užívala si toho.

„Měl bych se podle Leony držet od tebe co nejdál. Přál bych si dokonce, abys tu teď nebyla.“

„Proč?“ vyhrkla jsem a zvedla k němu zrak.

Jeho hříšné řasy zamihotaly a fialkové oči se zaklesnuly do mých. “Nejsem pro tebe bezpečný.“

Koutek rtů mi cukl. A kdo je? Buď mě v dnešní době opijí, zdrogují a znásilní, nebo podvedou. U tohodle hrozí leda to poslední, ačkoliv tomu nevěřím. „Proč myslíš?“

Začal vrtět hlavou. „Nejsem nevinný.“

Přistoupila jsem o krok blíž a otřela se hrudí o jeho. Elektrický náboj do mě ťukl. „Nejsem nevinná,“ opakovala jsem. Další ťuknutí. To je varování?

Smutně se pousmál. „Jsi leknínsky čistá a nevinná.“

„To nemůžeš vědět,“ skřípala jsem zuby a jeho ruce se mi zahákly za kapsy jeanů. Do těla se mi vlila teplá vlna. Překročili jsme hranice.

„Si piš, že to vím, tvoje duše na mě září oslnivým jasem, andílku.“ Jeho dech mě zašimral na tváři. „Jsi jasná jako slunce v dáli. Každý tvůj nádech je pro mě dalším impulsem k tomu, abych tě chtěl obejmout. Tebe to ale uvrhne do celkem nebezpečné situace.“ Nic z toho, co řekl mi nebylo jasné. Nebo spíš jen ten konec.

Jeho fialové oči se na mě zkoumavě dívaly a neviditelná nitka nás spojovala. Ach... umřela bych touhou po tom, moct ho políbit... Co je zač? Není člověk. Pohladila jsem ho po hladké tváři. Půjdu za hranice možností. Vždy jsem byla někdo, kdo rád riskoval. Risk je zisk. A v jeho případě to platí dvojnásob. Přivřel slastně víčka a palcem jsem obkroužila jeho plné, hladké rty. Je dokonalý!

Moje tělo začlo těžknout. Velké balvany se chytly mých kotníků a pálily. Konečky prstů svrběly a brněly. Místnost byla sice příjemně vyhřátá, ale krutý chlad se mi dostal pod kůži a síla emocí, která prýštila z Gabriela, drtila mé kosti v prach. Ruce mi sklouzly zpátky k bokům.

Počkat? Byl to Gabriel? Proč mě uvnitř zabíjí? Ačkoliv jsem byla vyděšená k smrti z toho, co cítím, s velkým sebezapřením jsem ho objala okolo pasu. Byl to jediné, co mě v tenhle moment drželo pohromadě. To jediné, co mi nedovolovalo rozprsknout se a zaneřádit tenhle skvělý, luxusní pokoj.

„Brzdi, Romeo,“ zašeptala jsem a prudce oddechovala. Nehty se mi v návalu další drásající síly zaryly do jeho zad. V očích se mu objevil strach, když uslyšel huronské burácení, které se šířilo z hrudi. Srdce mi naráželo bolestivě z vnitřní strany hrudi. Dostanu kruci infarkt v pubertě!

Míra emocí, která se z něj vyřítila zmírnila svou devastující sílu. Mé orgány přestaly být drceny neviditelnou rukou a kleště opustily od kroucení mého žaludku. Jupí.

Jako kdyby cítil polevování napětí, jeho ruce opustily mé kalhoty a přesunuly se na boky. Co to bylo? Proč to bylo? Šlo to opravdu z Gabriela? Ne! To přeci nemůže být pravda...

„Je mi to tak líto,“ zašeptal a opřel si čelo o temeno hlavy. Byl tak vysoký, došlo mi.

„Co to bylo?“ zašeptala jsem.

„To byla jen malá část mé osobnosti...“ odpověděl šeptem a pohladil ve vlasech.

„Takže je pravda to, že jsi hříšný? Jak jsi říkal?“ mumlala jsem mu do prsou a vdechovala bohatě kořeněnou vůni.

„Víc než pravda.“ Procházel prsty po zádech a nechtěl mě pouštět. Ze směšně romantického důvodu jsem nehodlala taky ustoupit ani o kus. Je možná magor a já taky. Protože vše, co cítím, když jsem s ním je opravdové. Svět, který jsem kdysi znala vybledl. Všechny zářivé barvy, v porovnání s tím, co ve mně vyburcovala bolest z drcení mých kostí, orgánů... mého celého těla i mysli, byly zahalené mlhou.

„To se mi začíná velice líbit,“ přiznala jsem a rty mi vyloudily lišácký úsměv.

„Máš poslední šanci odejít, Evelyn, jinak Tě pak už asi nenechám. Ještě jsem dostatečně silný na to, nechat tě jít.“ Zněl smutně, ale jeho ruce mě stále svíraly v objetí. Nechtěl mě pustit, došlo mi.

Měl pravdu. To každopádně! Měla jsem odejít. Bylo to jediné správné řešení. To ano. Asi bych měla spíš rovnou utíkat od něj. Že? Co nejdál - nejlíp. Udělala bych to, kdybych nebyla zmrazená ve zvědavosti. Byla jsem k smrti zvědavá, že bych riskovala vše.

„Nikam nepůjdu, ne teď ne do budoucna.“ Jeho hruď, pevně přitisklá k mé zavibrovala pálivým horkem. „Ale neupeč mě jako kuře,“ varovala jsem ho.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cena touhy - Nonus: