OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Can´t break a broken heart 6. díl

08.11.2010 (20:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 792×

Dny jí pomaličku splývaly. Nebyla si jistá, kdy je den a kdy noc, teď ani přesně nevěděla jestli je tu čtvrtý den nebo třetí.

Její žaludek každou minutou vyšiloval víc a víc. Celé její tělo toužilo po vodě ve džbánu, ale nikdy si nic z toho nevzala. Nevěřila tomu, že by to bylo otrávené, ale měla moc velkou hrdost na to, aby se snížila k tomu si něco vzít.

Její režim byl v celku pravidelný. Po pěti nebo šesti hodinách se u dveří jejího vězení střídaly stráže. Nechápala proč to dělají. Kdyby se přeci jen stal zázrak a ona by se dostala přes ty nedostupné dveře, tak by rozhodně netrefila ven a na někoho by narazila.

Když se probudila, tak už měla vevnitř jídlo, které nejedla a to tam osychalo celou dobu, než ho zase, pravděpodobně večer, neodnesli. Pokud musela, tak ji vzali na toaletu a od jejího posledního útěku se už radši nepokoušela ani o prudké pohyby.

Doteď si všímala toho, že pozoruje prsty na své ruce a někdy se přistihla, že je vděčná za to, že je stále má.

Nudilo ji to tu. Daleko lepší by bylo, kdyby ji nutili, aby něco dělala. U toho by aspoň mohla zjistit něco víc. Povídat si mohla jen sama se sebou a občas s Benem, pokud měl hlídku, ale ten hned stáčel téma k tomu, aby něco zjistil, což se jí nelíbilo.

Ostatní měli často hloupé a někdy oplzlé narážky, které se jí nezamlouvaly, proto s nimi nekomunikovala.

Zaslechla nějaké hlasy. Další střídání stráží nic zajímavého. Přestala šponovat uši a zvedla se na nohy, aby je trochu protáhla, protože ji chytala křeč.

Postavila se a začala se protahovat. Sice to tu nebylo největší, ale když se nejvíc nudila, tak se mohla protahovat. Zohnula se až k zemi a položila na ni dlaně. Vzpomněla si na dobu, kdy tyhle cvičení nenáviděla, protože si přišla jak nějaká primabalerína a ne voják. Co by za to teď dala.

„Prý plánuješ vyhladovět.“

V Abby škubnulo a rychle se otočila ke dveřím, kterými na ni koukaly ty zlověstné oči, ve kterých byla pořád zášť, ale teď už i lehké pobavení. Těšil ho pohled na ni, zavřenou tady. Neviděla a neslyšela ho od doby, kdy ji s pár ostatními muži mučil.

„Musím říct, že vypadáš líp než když jsme se viděli posledně.“
„Pokud vím, tak u mě nemáš mít hlídky!“

„Ty si od teď stanovuješ, kdo tě bude hlídat?! No to mě podrž...“

„Ne! Ale Ben říkal...“
„Ben je idiot.“

Chvíli bylo ticho.

„Jestli chceš vyhladovět, tak klidně, ale daleko snažší by bylo kdyby ses znovu pokusila utýct. Teď přísahám, že bych tě rovnou zastřelil.“

„Pokud vím, tak minule se ti příčilo se mnou mluvit, tak teď bych ocenila, kdybys zmlknul.“
„Zrovna dneska mám povídavou náladu. Tak co potěšíš mě a pokusíš se zdrhnout?“
„Ne, dneska ti takovou radost udělat neplánuju.“

Brunetka přešla na druhou stranu místnosti a posadila se ke zdi.

„Vyhladovění... zajímavý způsob smrti. Chceš začít popisovat všechno co se stane? Tvé tělo bude pravděpodobně dřív dehydratované... hm?“

Abby mlčela. Neměla v plánu se s ním dohadovat. Hlavně ji zajímalo, co se mu stalo. Zlost z něj cítila pořád, ale nějakým způsobem změnil postoj.

Drew stále něco mlel. Potom taky zmlknul.

„Pravděpodobně mě vůbec neposloucháš.“
„Nemám důvod tě poslouchat.“

„Za chvíli celý tvůj organizmus zkolabuje. Musíš se najíst!“
„Co najednou ta starost?“
„Nehodlám uklízet tvoji mrtvolu!“
„Co tak najednou? Ještě před pár dny bys mě ochotně sbíral po kouskách z podlahy!“
„Ještě před pár dny, pche...“ Drew se uchechtl a v tu chvíli jí to došlo. Ten nápad ji do slova postavil na nohy.

„Já něco vím!“ v očích ji zajiskřilo. „Vím něco, co ty potřebuješ! Proto potřebuješ, abych jedla! Já vím něco co ty ne!“

„Zase až tak moc si nevěř.“
„Zajatci! No jistě! Potřebuješ něco se zajatcema! Už tenkrát si to ze mě tahal!“
„Moc si nefandi prcku!“

„Proto! Ben se zoufale snaží získat moji důvěru, Dickinson se na mě usmívá jak měsíček na hnoji a teď dojdeš ty a snažíš se mě vcelku milým způsobem přesvědčit k jídlu. Já sem tak blbá! Vy něco potřebujete!

Není to jen o tom, že chcete vědět nějaký kraviny o nás. Vy chcete něco konkrétního a proto mě potřebujete živou.“

Vítězoslavně se podívala ke dveřím, odkud se na ni díval. Uhnul pohledem.

„Promiň, že mi trvalo tak dlouho na to příjít, ale po tolika ranách, který sem poslední dobou chytla do hlavy, sem byla krapet dezorientovaná.“

Z jeho očí na chvíli sršely blesky.

„Tak co! Přece se ode mě nenecháš urážet! Nějaká malá hloupá holka, která se do tebe jen náváží. Pojď si praštit!“ Dostávala se do svojí nálady, když jednou začala nebyla schopná přestat. „Nejsem žádná překážka. Stačí pár ran a vymlátíš to ze mě.“

Mírně v ní zatrnulo, když odemknul dveře a pootevřel je, ale nepřestávala. Znovu jí ublížit nesmí a zabít ji taky nemůže.

„Tak co bude? Vymlátíš to ze mě?“
„Zahráváš si se špatnou osobou!“
„Ne, nezahrávám! Zahrávám si s tou správnou! Co potřebuješ vědět? No tak, odtud to nikomu neprozradím.“
Stála tam proti němu se škodolibým a vítězným úsměvem ve tváři. On vypadal vytočený, ale bylo vidět, že se ovládá.

Nevěděla, co to do ní najednou vjelo. Možná jen chtěla zjistit, co se chtějí dozvědět od ní. Která cenná informace ji drží při životě.

„Zajatci, zajatci...“ přeříkávala si nahlas. „Copak se zajatci by vás tak zajímalo?“ A potom jí to došlo. „Všichni tu doufáte, že někteří z vás jsou možná ještě naživu... Budu hádat... někdo důležitý se ztratil, někdo na kom vám záleží a vy si myslíte, že by mohl žít. Mám pravdu?“
„Nic o tom nevíš.“
„Takže mám pravdu.“

Zajímalo ji, kdyby se na ni vrhnul, jestli by někdo slyšel její volání o pomoc. Spíš ne.

„Budu tě muset zklamat. My zajatce nebereme rozumíš? Máme rozkazy všechny na místě zabít!“

Drew se najednou vrhnul až k ní. Abby se namáčkla na chladnou zeď. Přitlačil ji ruku ke krku a natlačil ji na zeď ještě víc.

„Že by to nebyl nikdo na kom záleželo tady všem, ale někdo na kom hodně záleželo tobě?“

Přitlačil ještě víc a brunetka zalapala po dechu.

„Mám pravdu, že?“ zachraptěla.

„Ne, nemáš...“
„Mám... ale já nemůžu za to, že my zajatce nebereme... ten někdo už prostě nežije...“ Přísahala by, že v jeho očích poprvé viděla lidskost, strach, obavy, možná i bolest...

Drew ještě víc zatlačil, ale potom ji pustil. Podél zdi se svezla na zem.

„Nevěřím ti.“

„Nelžu. Nemáme čas na to starat se o vězně...“ Chvíli zatoužila po tom, aby mu mohla říct, že ten někdo tam opravdu je, že je u nich na základně a je zdravý, živý a to všechno ostatní, ale to by mu lhala. Nevěděla proč mu to chce říct, možná proto, že konečně viděla do jeho duše. Že ho možná konečně mohla přečíst, ale to hned zmizelo. Znovu postavil své hradby a zatvrdil se.

Přešel k jídlu a Abby už si myslela, že ho odnese, ale on s ním došel k ní.

„Snad nechceš, abych ti to cpal až do krku?!“

„Nemám pro tebe žádnou cennou informaci. Nepotřebuješ mě.“

„To zatím nikdo neví.“
Ulomil kousek už z oschlého pečiva.

„Tak co? Po dobrém?“
„Nemůžeš mě nutit něco sníst!“
„Sleduj!“

Drew ji jedním rychlým pohybem popadl za pusu, kterou ji rozevřel a nacpal ji tam kus nějaké housky. Její žaludek zaplesal radostí.

Chtěla se bránit, ale i když do něj tloukla, tak to nemělo žádný efekt, protože byla zesláblá.

„Spolkni to.“

Jako kdyby jí zbývalo něco jiného. Ještě se tím mohla udusit nebo ho tím poprskat... Ta druhá možnost se jí líbila, ale nevěděla jaký by to mělo dopad.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can´t break a broken heart 6. díl: