OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Byl to vážně osud - 2. kapitola

08.08.2011 (20:00) • Ellie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 968×

Je osm hodin ráno. Prvního září. Meanderská střední se pomalu probouzí k životu. Po dvou měsících ticha jsou všichni zase zpět. Připraveni zaujmout svá místa ve školních lavicích. Prváci hromadě míří k ředitelně a do školy se opět vrací ten klasický středoškolský ruch a šum. Každý ze studentů má svůj sen. Sen, za který přišel bojovat.

V tu chvíli vcházejí do školy i čtyři dívky. Každá je jiná, ale všechny splývají s davem. Nejdou dovnitř. Stojí proti sobě a dívají se jedna na druhou. Neznají se, ale vědí, že je něco špatně. Zdá se, že se znají stovky let a přitom se setkaly před necelou minutou.

„Tak jo, já to rozseknu. Nestalo se vám v létě něco divnýho?“ ozve se drobná hnědovláska. V jejích hnědých vlasech se objevují odlesky zrzavé. Je z celé čtveřice nejmenší a přesto má největší odvahu.

„No, tak trochu. Až doteď jsem si myslela, že jsem se zbláznila,“ začala opatrně vysoká černovláska a stiskla nádherný náhrdelník, který jí visel na krku. Zdá se to skutečné a přesto je to tak opravdové.

„Zkoušeli jste to už ovládat?“ zeptala se černovláska znovu a v jasně zelených očích se zračil velký zájem.

„Já to zkoušela, ale zatím to moc dobrý není.“ Lehce se usmála blondýnka.

„Vážně. Ukaž,“ vyjela na ni najednou ta malá hnědovláska. Ty dvě si od začátku nepadly do oka. Proč? Blondýnka kývla. V jejích očích se najednou zvláštně, snad i kouzelně, zablesklo a z fontánky stojící před školou se najednou několik pramínků vody vzneslo do výšky. Vše vypadalo perfektně než voda dopadla na hlavu malé hnědovlásky. Další a poslední z dívek, která mezitím stála stranou se uchechtla. Zato ta malá dívka zuřila.

„To si ze mě snad děláš prdel! Ty neschopná blbá blondýno!“ zakřičela a její vlasy se rozevlály všude okolo ní. Teď byly spíš rudé než hnědé. Voda se z nich rychle odpařovala.

„Hele. uklidni se. jo. Já jsem řekla, že to neumím a  tys to chtěla vidět. Tak si nestěžuj!“ bránila se blondýnka.

„No tak! Nechte toho. Byla to nehoda. Pojďme se představit. Já se jmenuju Nora,“ snažila se je uklidnit černovláska.

„Nepleť se do toho,“ neodpustila si hnědovláska.

„Nevšímej si jí. Stejně bude za chvilku celá mokrá. Jmenuju se Veronica, ale jsem radši, když se mi říká Vero,“ usmála se blondýnka. V tu chvíli jí začala hořet nohavice. Rychle oheň uhasila a nenávistně pohlédla na jeho původkyni.

Už se chystala na nový útok, když mezi ně vstoupila ta, která se držela stanou. Její vlasy byly hnědé. Byla ze všech nejvyšší. Rozpřáhla ruce a Vera s tou druhou dívkou odlétly každá na jinou stranu.

„Mohly byste se uklidnit? Nejsme tady proto, abyste vypálily a vytopily školu najednou! Jste voda a oheň. Nepočítá se s tím, že se budete mít nějak extra v lásce, ale opravdu to chcete předvádět tady? Na místě plném lidí?“ vynadala jim ostře. Obě se docela rychle uklidnily.

„Asi máš pravdu nechala jsem se unést. Jsem Gaby,“ řekla malá hnědovláska a zvedla se ze země.

„Caroline,“ sykla poslední z nich. Pořád byla ještě dost naštvaná, ale měla radost, že zažehnala rvačku. Všechny čtyři pomalu vyrazily ke škole.

*+*

„Nové elementy se setkaly,“ řekla Elizabeth s obavami v hlase.

„Jo, jo už před rokem Liz,“ protáhl líně Marcus.

„Marcusi! Jsi na světě už dvě stě třicet šest let a pořád jsi stejně blbej,“ zavrčel Taro. „Elementů je osm. Čtyři dívky a čtyři kluci. Dobře víme, že kluci mají jen minimalní moc. Jenže čím menší je síla kluků, tím větší je síla dívek,“ pokračoval zachmuřeně.

„A jak teda jejich sílu získám pro sebe?“ ptal se Marcus.

„Nevím. Ony samotné jsou stejně slabé a zranitelné jako lidé, ale mají své elementy. Pokud chceš jejich sílu. Musíš je přelstít a zabít.“

„A k čemu to je. Zabiješ jednu a další tři si přijdou pro tvůj život,“ ozval se poprvé znuděný Aren.

„Tebe snad neláká síla elementů?“ podivila se nejmladší z klanu von Blanchet.

„Ne May. Ta síla mě neláká. Toužím po smrti jedné z nich. Jenže i kdybych ji zabil. Vrátí se,“ odpověděl.

„Arene. Proč ti chybí jakýkoli zápal a naděje.“ Elizabeth byla z toho smutná.

„Nech ho, zlato. On už se nikdy nebude o nic snažit.“ Chytil ji Taro kolem ramen. Aren se zvedl a odešel.

„Vždy byl nešťastný, ale posledních pár roků nevidí nikde ani kousek naděje,“ pronesl Godrick, který si zatím hověl v koženém křesle u krbu.

„Máš pravdu. Někdo si s ním musí vážně promluvit,“ přikývl Taro

Škola pomalu končila a holky si stále měly co říct. Každá má svůj začátek, ale jejich budoucnost bude společná.

Gaby: „Půjdeme někam?“

Caroline: „Jasně, co takhle kavárna Lisa? Mám chuť na kapučíno.“ Zasmála se

Vera: „Do toho jdu taky.“

Nora se zasmála a taky se přidala. Hned po obědě ve škole, který, jak je to ve školních jídelnách zvykem, nestál za nic, se holky vydaly do kavárny.

Ač to na povrchu vypadá přátelsky. V srdcích elementů bublá zloba. Země a vítr si jsou jisty, že se vše nakonec ustálí a čtveřice se spojí. Avšak voda a oheň se připravují na vzájemný boj.  Všechny se ptají samy sebe na tytéž otázky. Proč my? Je snad nějaký důvod? Proč tak brzy? Je tu snad nějaké tajemství, které by nemělo být odkryto? Najde se v tomto světě někdo, kdo by jim objasnil, co se tu vlastně děje a jaký je jejich úkol? A co když není. Co když je to jen náhoda?

Autor: Ellie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Byl to vážně osud - 2. kapitola: