OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Byl to vážně osud? 1. kapitola - Proměna

19.07.2011 (16:00) • Ellie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 628×

Untitled - trailer

První element - oheň

„Gaby, zlato vstávej. Jedeme na výlet!“ ozve se pronikavý hlas mé matky a já jen tiše zakvílím. Kdo to kdy viděl, abych já Gabriela Parkerová vstávala v šest ráno o prázdninách! Jenže mou povedenou matku to bohužel nezajímá. Takže jsem se s mručením medvěda probuzeného ze zimního spánku vyhrabala z pelechu. Bosky jsem přešla k zrcadlu a zděšeně se podívala na odraz v zrcadle. Hnědé vlasy, které mi teď sahaly do poloviny zad, jsem měla pořádně zacuchané. O řasence kolem očí ani nemluvím.

Zaplula jsem do koupelny a odlíčila si oči. Potom jsem se za pomoci kartáče na vlasy pokoušela rozčesat ty nechutně zacuchané vlasy. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec to dobře dopadlo. Oblékla jsem si tříčtvrťáky a krátké tričko a  vyšla z pokoje.

„Gaby dělej! Nasnídej se a vyrážíme,“ otravovala zase matka. Tiše jsem zaklela a vrhla se na snídani.

„Já chci vlásky jako Gaby,“ ozvala se z druhé strany stolu má mladší sestra.

„Zmlkni Vikino!“zavrčela jsem.

„Gabrielo! Nebuď zlá na sestru,“ zanadávala matka. A za dalších pár minut jsme se už celá  naše povedená rodinka seděli v autě a mířili k chatě na nějakém zapadákově. Jak by řekl můj dokonalý tatínek. Mířili jsme za dobrodružstvím. Není to ujetý?

„Jsme tu.“ Vytrhl mě z přemýšlení hlas mé mladší sestry. Já ji fakt miluju. Doslova a do písmene k sežrání. Škoda, že se neužívá výraz k roztrhání a spálení zaživa.

Vystoupila jsem z auta a vzala si tašku s věcmi. Přede mnou se rýsoval rádoby dokonalý víkend s rodinou. Už teď se mi chce utéct nebo strčit hlavu do písku. Myslím,že by mi i bylo lépe. Viktorie si poskakovala přede mnou s nechutně růžovým kufříkem v ruce. Jen z té barvy bych zvracela, ale to je nejspíš jen detail s kterým se po dobu tohoto víkendu budu muset smířit.

Pomoc, asi se unudím k smrti.

S nechutí následuji svojí setru do chaty. V ruce jsem měla svou cestovní tašku a v hlavě vymyto. Tedy, přála jsem si mít v hlavě vymyto, ale to se mi jaksi nevedlo. V hlavě jsem měla jen a jen ony děsuplné myšlenky o tom, jaká “úžasná dobrodružství“ mě tu čekají. Já z toho vážně zhebnu.

Vešla jsem  dovnitř a hodila věci na železnou postel. To zas bude v noci vrzat. Jen doufám, že Vikina nebude zase v noci kecat ze spaní.

„Gábinko! Jdeme k vodě“ zahlásila máma a já se neochotně začala soukat do plavek. Pak jsme vyrazili k vodě. Moc hezké to tam nebylo, ale co může člověk čekat od tohohle zapadákova. Lehla jsem si na pláž a usnula. Co říct dál. Celý den jsem prospala na pláži a k večeru se s rodinou vrátila na chatu. Jen nechápu, z čeho jsem byla tak znavená. Mamka udělala docela dobrou večeři. Palačinky. Po skvělém jídle jsem šla unaveně spát. Zdálo se mi o ohni a můj sen byl až překvapivě živý.  Pak jsem si však uvědomila, že nesním. Zvedla jsem se z postele a začala budit Viktorii.

„Viki vstávej. Viki prosím!“ křičela jsem. Měla tvrdé spaní a málo času. Proto jsem se musela rozhodnou sama. Snad nadlidskou silou jsem svou desetiletou sestru zvedla dostrkala k onu a donutila vylézt ven. Díky bohu, že je to jednopatrová chata. Oddechla jsem si. Byla v bezpečí. Pak jsem se rozběhla do pokoje rodičů.

„Mami, tati vstávejte! Musíte se vzbudit“ volala jsem.

„Gaby? Co se děje“ zeptala se překvapeně mamka.

„Hoří! Musíte ven! Oknem!“ křičela jsem. Rodičové se zvedli a postavili se před okno.

„Gaby, jdi první,“ řekl táta.

„Ne!“ vykřikla jsem a strčila do nich. Věděla jsem, že já už to nestihnu. Sedla jsem si na postel a před očima mi probíhal celý život. Sklonila jsem hlavu a na zemi uviděla ohnivě rudý karneol. Vzala jsem ho do ruky a ucítila zvláštní pálení v dlani. Pak jsem si všimla zvláštního ornamentu, který jako bych měla vpálený do kůže. Stiskla jsem kámen a na chvíli omdlela.

Když jsem se znovu probudila, oheň byl ještě silnější, ale já jsem v ruce nedržela ten tajemný kámen. Na krku mi nyní visel jemný zlatý řetízek a karneolovým přívěskem. Kouzlo? Sama sebe jsem se ptala, zda je to možné. Možná jsem už mrtvá a tohle je můj poslední sen. Strčila jsem dlaň do ohně a nestalo se nic. Necítila jsem ho. Netušila jsem, co se to se mnou děje. Zkusila jsem to znovu, ale stále nic. Nevím co mě to napadlo, ale vešla jsem do ohně úplně. Prošla jsem přes pokoj a vyskočila oknem ven.

„Gaby jsi v pořádku?“ To byla poslední věta, kterou jsem zaslechla než jsem se znovu propadla do tmy.

Druhý element – země

Vzbudila jsem se brzy ráno. Svítá. Slunce pomalu vychází nad horizont. Já ležím napůl ve stanu a na půl venku. Sleduju východ slunce. Máma spí vedle mě a můj starší bratr Clark se šel na chvilku projít. Ještě se vracím do stanu, ale spát se mi už nechce. Obléknu si plátěné kalhoty a lehkou mikinu a vylezu ze stanu. Zítra jedeme domů a já se opravdu hodně těším. Dnes je to třetí den, co stanujeme v kempu u jezera Fontenelle. Tento výlet vymyslel Clark. Poslední tři roky jsme nikde nebyli.

Až teď a popravdě bych radši zůstala doma se svou kobylkou Endles Storm. Mám ji už dva roky a my dvě jsme opravdu nerozlučný pár. Od doby, kdy mi dědeček přivezl mladou, ještě neobsedlou a pořádně bláznivou kobylkou, uběhlo už hodně vody a ze Storm se stal úplně jiný koník. Dřív dělala svému jménu čest, ale teď je to mnohem lepší. Už nemá strach z lidí, jen ostatní koně ještě příliš dobře nesnáší.

Storm je ebenově černá bez jakýchkoliv odznaků. Docela se k sobě hodíme, protože já mám úplně stejnou barvu vlasů. „Noro? Ty už jsi vzhůru?“ ozve se za mnou a mě málem klepne.

„Mami! Tohle mi nedělej," usměju se na ní a rozdýchává prvotní šok.

„Vem si peníze a dojdi prosím do obchodu pro snídani,“ řekne, obrátí se na druhý bok a zase spí.

„Jasně mami,“ řeknu si spíš pro sebe a z batohu vytáhnu její peněženku. Obuju si pohodlné tenisky a vyrazím na cestu. Cesta je poměrně dlouhá. Musím jít podél jezera. Je tu ticho protože celý kemp ještě spí. Přes den tu trávím většinu času. Sedím opřená a kmen velkého stromu a čtu si. Vydržím to i celý den. Jinak miluju přírodu. Asi to mám po tátovi.

Byl to biolog a dokonce napsal dvě poměrně úspěšné knihy. Bohužel si ho ani nepamatuju, protože zemřel, když mi nebyl ještě ani rok. Často přemýšlím, jaké by to bylo mít tátu. Měla jsem otčíma. Jmenoval se Dereck, ale já jsem ho nikdy neměla příliš v lásce. Co bych si nalhávala, on mě přímo nesnášel, tak asi proto. Před rokem ho máma opustila a od té doby žiju jen s ní a Clarkem.

Děda s babičkou s námi nebydlí. Babi už totiž není nejmladší a špatně se jí chodí. Děda koupil malý domek za městem. Já s mamkou a Clarkem bydlíme v centru Meanderu. Máma to má jen kousek  do práce a brácha zase jen pár metrů na vlaková nádraží odkud jezdí na vysokou školu ve Valedale. A co se týče Meandreské střední. Pěšky jsem tam za pět minut.

Najednou se leknu tak, že málem zahučím do vody. Pitomý kachny!

Za pár chvil už jsem před obchodem a vcházím dovnitř. Po pozdravím, která se naštěstí baví s nějakou paní. Díky bohu. Kdyby se s ní nebavila, zůstala bych tu ještě tak hodinu. Paní McLeadeová je totiž neuvěřitelně otravná paní. Jak jednou začne, tak se jí nezbavíte.

Vyrazím tedy k regálům a naplním košík budoucí snídani. Rychle zaplatím a co nejrychleji vypálím ven. S batohem na zádech se rozhoduji pro zpáteční cestu lesem.

Po chvilce cesty za stromem něco křuplo.

„Haló je tam někdo?“ volám, ale nikdo se neozývá. Vydám se k tomu stromu.

„Bože proč jsem tak neuvěřitelně zvědavá?“ brblám si pro sebe. Dojdu ke stromu a ono nic. Už se chci vydat zpět, když si najednou všimnu slabé záře vycházející z mechu. Že by někdo ztratil mobil? Sehnu se pro svítící předmět, ale najednou se mi zatočí hlava. V mé ruce totiž není mobil nýbrž zelený kámen. Nejspíš je hodně drahý, pomyslela jsem si. Měla jsem divný pocit na dlani a pak jsem nejspíš omdlela.

Před očima mi probíhali tisíce obrazů, ale já nebyla schopná zachytit ani jeden z nich. Poté, co jsem se probudila, jsem se cítila divně. Hodně divně. V dlani jsem již nedržela zelený kámen, ale nádherný zelený náhrdelník. Jakoby se ten šutr zmenšil a zavěsil na tmavě hnědou koženou šňůrku. Z náhlého impulzu jsem ho připnula na krk. Náhle jsem ucítila, že se něco změnilo. Něco, co jsem nebylo schopna pojmenovat. Něco ve mně se probudilo. Zaklepala jsem hlavou ve snaze o probuzení se, ale to nešlo. Není to sen, je to skutečnost. Vedle mě byla květina. Teprve poupě.

„Dotkni se jí,“ šeptal mi vnitřní hlas. Bázlivě jsem natáhla ruku a jen konečkem prstu jsem se dotkla poupěte. Najednou květina rozkvetla a já měla co dělat, abych nezačala křičet.

Třetí element - voda

Kráčela jsem po pláži a mořské vlnky mi omývaly nohy. Slunce zrovna vycházelo. Jsem tu už asi hodinu. Léto končí a mě to nehorázně štve. Už za dva dny se vracím zpátky domů abych se připravila na nástup na střední. Abych se připravila na svou noční můru.

Až doteď jsem se totiž učila doma a teď nastupuju na střední školu. Nikdy jsem neměla moc kamarádů, protože jsem nechodila ven. Ani vlastně nevím proč. Pořád jsem byla s mamkou a kamarádi mi nechyběli. Učení mě bavilo. Ano bavilo, jenže s mamkou. Vůbec netuším, jak přežiju střední. Nevím jak si najdu kamarády. Nevím nic o životě lidí v mém věku, protože je nevídám. Měla jsem jednu kamarádku. Jmenovala se Lizzie, ale ta se před několika měsíci odstěhovala. A tak jsem zůstala úplně sama. Často jsem se sama sebe ptala proč, ale žádná odpověď nebyla dostatečná.

Svlékla jsem si lehké šaty pod kterými jsem měla světle zelené plavky a skočila do chladné vody. Potápěla jsem se a plavala dál a dál od břehu. Dnes bude horký den a zítra o půlnoci poletím domů. A pak už jen pár dní před cestou do nové školy. Proč tak brzy? Zase jsem se potopila a tentokrát až ke dnu. Oči jsem měla otevřené. Od dětství mi voda v očích nevadí. Ani ta slaná. Bloudila jsem po mořském dně a občas vyplavala abych se nadechla. Tohle mi bude chybět. Znovu jsem se potopila.

Hledala jsem něco co by mě upoutalo. Něco, co by mi navždy připomínalo tohle léto. Cokoliv. Zatím jsem nic nenašla. Až na pár lastur, ale vím, že si nevzpomenu odkud jsou. Hledala jsem něco dokonalého. Něco díky čemu nezapomenu.

Plavala jsem pod vodou a najednou jsem si všimla slabé modré záře, který vycházela z korálu. Natáhla jsem ruku a hledala to. Docházel mi dech, ale nechtěla jsem se vzdát.

Pak jsem se konečně dotkla zdroje té záře. Bylo to chladné a hladké. Nezkoumala jsem to a prudce jsem se odrazila k vodní hladině. Hltala jsem vzduch a co nejrychleji plavala ke břehu. Lehla jsem si na pláž a zavřela oči. Pak jsem ztratila vědomí.

„Slečno! Slečno jste v pořádku?!“ přicházel ke mně jakoby z dálky hlas. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl číšník z hotelové restaurace. Sedla jsem si.

„Ano jsem, asi jsem usnula,“ řekla jsem, ale přesvědčivě to neznělo. Pomohl mi na nohy. Něco jsem pořád držela v ruce. No, jo, tak svítící věc kvůli které jsem se málem utopila. Otevřu ruku a v ní najednou držím nádherný modrý kámen na stříbrném řetízku.

Čtvrtý element - vítr

Vzbudila jsem se brzy ráno. Kapky deště bubnovaly na parapet a temnou oblohou občas prosvitl modrý blesk. Rodiče jsou až do konce týdne u tety Amy na Floridě. Já jsem jet nechtěla a teď docela lituji. Na Floridě je teplo a sluníčko zatímco tady jen déšť a bahno. O nudě ani nemluvím.

Do Meanderu jsme se  s rodiči přistěhovali teprve na začátku prázdnin a tudíž tady nikoho neznám. Nikdo z bývalé školy se zatím neozval a já se obávám, že to tak zůstane napořád. Měla jsem hodně kamarádů, ale asi žádného opravdového. Všem jsem dala nové telení číslo i adresu, ale nikdo se neozval. Nikdo nezavolal a žádný prázdninový dopis jsem ve schránce taky nenašla.

Za chvíli sejdu schody a vydám se do kuchyně. Teď ale ne. Eště na chvilku chci usnout. Zavřu oči a na pár minut ještě usnu. Lehký větřík, který vycházel z okna, mě probudil ze snů. Okno jsem zavřela a probudila se. Rychle se oblékám a opravdu scházím ze schodů. Do misky jsem nakrájela čerstvé ovoce a přidala ovesné vločky s rozemletými ořechy. Poté jsem si do sklenice nalila pomerančový džus. Posadila jsem se ke stolu a postavila misku před sebe. Pustím televizi a dám se do jídla. Zrovna začínaly zprávy o počasí.

„Zdraví vás Kelsie Canvertová. Dnešní ráno se příliš nevydařilo a den nebude nejspíše o nic lepší. Déšť by měl brzy ustat, ale musím vás varovat před orkánem, které by se mělo v podvečer přehnat přez Wyoming. Největší intenzity by měl dosáhnout kolem městečka Meander, které leží nedaleko Rock Springs. Není tu však důvod k obavám a pokud dodržíte veškerá bezpečnostní opatření, nemusíte se ničeho obávat.“

Vypnula jsem televizi. Rychle si oblékám džíny a krátké tričko. S věšáku stáhnu pláštěnku a vybíhám ke stáji v údolí. Už neprší. Usměju se na nápis “Free Tree Ranch“ a běžím k boxům.

„Ahoj Carol,“ ozve se za mnou a já sebou pořádně škubnu.

„Jé dobrý den paní McCartneová, doufala jsem, že vás tu potkám. Chtěla bych se zeptat na ten orkán, který má dnes večer přijít. Fantom na to není zvyklý a já taky nevím, co se v takových situacích dělá,“ vychrlila jsem na ni.

„Nemusíš mít obavy. Stáj je na tornádo připravená a nápor vydrží. O Fantoma neměj strach. Pokud se bude bát, budeme tu s ním. Ty zůstaň doma a nevycházej. Není se čeho bát,“ odpověděla mi s naprostým klidem.

„Děkuju, uklidnila jste mě, ani nevíte jak,“ usmála jsem se na ni a šla k Fantomovi.

„Ahoj zlato.“ Políbila jsem ho na nos a usmála se. Zase mě čeká chvíle naprosté svobody a štěstí. Rychle běžím do sedlovny pro čištění a provazovou ohlávku. Těším se na ježdění i když dnes si na vyjížďku do lesa netroufám.

„Ahoj Carol. Jedeš ven?“ ozve se za mnou známý hlas.

„Ahoj Marku.“ Usměju se a otočím se na svého jediného kamaráda Marka McCartneyho.

„Dnes nikam nejedu, má přijít orkán pokud sis nevšiml,“ pokračovala jsem.

„No ták, pojeď. Bez tebe to není ono.“ On se mě opravdu snaží přemluvit? Jako by mě neznal. Když si já něco zamanu, tak mě nikdo nepřesvědčí.

„Dneska ne. Chci taky něco dělat na jízdárně,“ odporuju mu a dobře vím, že za chvilku ustoupí.

„Prosím Carol.“ Dělá na mě psí oči.

„Ne.“

„No tak, pojeď.“ On snad nedá pokoj.

„Víš, že mě nepřesvědčíš.“ Vzala jsem si věci a obešla ho.  Šla jsem zpátky k Fantomovi. Jeho čištění mi zabralo skoro dvojnásobek času, protože jsem mezitím musela přežívat ještě Markovo přemlouvání. Já toho kluka vážně uškrtím. Ta jeho blonďatá hlava mě otravovala celou tu dobu. Otevřela jsem si box a vyvedla Fantoma do jízdárny. Mark nakonec odjel sám. Já jsem se vyhoupla na Fantomův neosedlaný hřbet a zase byla šťastná. Moc dlouho jsem s ním ale nepracovala protože se nad Meandrem se začala tvořit mračna.

Rychle jsem se se všemi rozloučila a vyrazila k domovu dřív, než déšť začne. Zkrátila jsem si cestu přes louku. Vlasy mi lehce vlály ve větru. Snažila jsem se vypnout ty myšlenky na bývalé přátele. Málem bych si nevšimla, že intenzita větru roste. Vyděsilo mě to a nenapadlo mě nic chytřejšího, než utíkat. Teda až do té doby, než jsem o něco zakopla a rozplácla se o zem.

„Jakej…?!“ zavrčela jsem a pomalu se škrábala na nohy. Šlápla jsem do díry.

„Jé, to je hezkej kámen,“ řekla jsem klidně. Bože na co já nemyslím? Vítr stále nabírá na intenzitě a já přemýšlím o šutru? Ne, já opravdu nejsem normální. Přesto jsem ho vzala do ruky a prohlížela si ho. Začala se mi točit hlava.

„Do háje,“ zašeptala jsem a skácela se k zemi. Pak už byla jen černočerná tma.

Opatrně jsem otevřela oči a posadila se. Vítr už nefoukal. Jakto? A kde je ten kámen? Pořád jsem ho svírala v dlani, ale teď byl jiný. Otevřela jsem dlaň a fascinovaně si prohlížela skoro průhledný kámen zavěšený na bílé šňůrce.

Autor: Ellie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Byl to vážně osud? 1. kapitola - Proměna: