OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 28. kapitola

22.04.2012 (20:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1116×

28. KAPITOLA

Zarazilo mě, že jsem nezaslechla další výkřiky, ale neměla jsem moc času nad tím přemýšlet, jelikož ze dveří přede mnou vyšli nějací dva usměvaví muži. Podle toho, jak rychle se jim v rukou objevily nože, jsem usoudila, že nejspíš budou lovci.

S myšlenkou na další chutnou krev jsem se usmála. Cítila jsem palčivou žízeň a obrovskou touhu po krvi.

Chvilku předtím, než jsem se na ně chtěla rozběhnout, zaslechla jsem za sebou tiché kroky. Instinktivně jsem udělala úklon stranou a něčí ruka s nožem mi prolétla kolem hlavy. Rychle jsem tu ruku chytla a předklonila se dopředu, čímž jsem si přehodila útočníkovo tělo přes záda. Jakmile se objevilo přede mnou, všimla jsem si, že je to žena. Měla krásné blond vlasy, které jí sahaly a po pás. Byla škoda, že ji musím zabít, i když chuť její krve mi tu lítost vyžene z hlavy.

Zatímco jsem uvažovala o těchto věcech, zkroutila jsem té bloncce ruku za zády. Její křik mi zněl jako rajská hudba.

Divila jsem se, proč ti dva druzí lovci nic nedělají, proč jen stojí a přihlížejí tomu, jak jedna z nich umírá.

Tyhle myšlenky mě opustily přesně v té chvíli, kdy jsem se jí zakousla do krku a první kapky krve mi dopadly na rozmlsaný jazyk. Netrvalo to dlouho a křik blondýny umlkl.

Odhodila jsem její tělo a narovnala se. Naschvál jsem si neotřela pusu, nechala jsem si stékat čerstvou krev po bradě.

„Vy jste vážně skvělý tým. Koukat na smrt jedné z vás a nic nedělat,“ řekla jsem mírně pobaveným hlasem. „Zabít vás mi nedá moc práce.“

„Ona nebyla jednou z nás. Byla zrádce. Nechávali jsme ji na živu jen díky tomu, že ji William chránil. Slíbil to totiž jinému upírovi, byla prý jeho pravá láska. Nebyla lovcem, možná, kdysi dávno ano, ale v posledních letech byla obyčejnou špínou. Už nebyla nevinná. Tahala se s vámi, jako by byla sama monstrem. Kdy si konečně uvědomíte, že sem nepatříte? Tohle je náš svět. Lidský svět.“ S těmi slovy se na mě oba rozběhli.

Než co ke mně doběhli, měla jsem spoustu času přemýšlet nad tím, co mi jeden z nich řekl. To, že mi toho prozradil tolik může znamenat jediné, musel si být naprosto jistý tím, že zemřu.

„Omyl, my tu byli první,“ pronesla jsem, když jsem rychlejšího z lovců poslala jednou ranou k zemi. „To svět je náš, vy jste pouhá potrava.“ To už se blížil druhý lovec, který byl o něco chytřejší. Místo toho, aby se na mě bezmyšlenkovitě vrhl, naznačil výpad a hodil po mně nůž. Klidně bych se mu dokázala vyhnout, ale měla jsem chuť si hrát, proto jsem tomu lovci chtěla dát alespoň malou šanci na to, aby mě mohl porazit. I když neměl žádnou šanci. Sledovala jsem, jak se mi nůž zabodává do ruky, jen několik centimetrů pod rameno. Zatímco jsem uvažovala nad tím, proč si nevezmou pistole nebo něco podobného, se mi na tváři objevil úsměv. „Ty máš ale mizernou trefu.“

„Ale, ale, co to tu vidím?“ ozval se za mnou Colinův hlas. Během vteřiny se přesunul k lovci a zlomil mu vaz. „Nikdo nebude házet nože na moji holku.“

„Tohle byla moje hračka,“ řekla jsem naoko uraženým hlasem a přešla ke Colinovi. Ten se jen mírně pousmál: „Promiň.“

Než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat, Colin promluvil: „Mám žízeň, někde tu musí mít hlavní místnost.“

„Ty nevíš, kde je?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jo, nevím. Omlouvám se, že za dobu, co mě vláčeli z jedné místnosti do druhé, v nichž mě mučili, jsem si nevšiml, kde se scházejí,“ pohlédl na mě takovým divným pohledem. Cítila jsem z něho nepřátelství.

„Cože?“ nechápala jsem, kde se to v něm vzalo.

Najednou se Colinova tvář změnila. Všechno nepřátelství bylo pryč, až jsem si nebyla jistá, zda tam vůbec bylo. Najednou se Colin tvářil mile, jako bych pro něj byla to jediné na světě.

„Omlouvám se,“ pohladil mě po tváři. „To je tou žízní. Najdeme tu místnost, nakrmíme se, a pak hned vypadneme.“

Chvíli jsem na něho zírala neschopná slova. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo přikývnutí.

„Dobře,“ usmál se Colin a vydal se chodbou pryč. Nezbývalo mi nic jiného, než ho následovat.

„Co jsi udělal s Willem?“ zeptala jsem se najednou. Všimla jsem si, jak Colin zaťal ruku v pěst a zhluboka se nadechl. Nemohla jsem pochopit, co se to s ním děje. Doufala jsem, že je to nějaké dočasné trauma z mučení, a že ho to brzo přejde.

„Coline?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát zahloubaná do svých úvah. Nevšimla jsem si, že Colin zastavil, uvědomila jsem si to, až když jsem do něho narazila. Trochu jsem se zakymácela, tak mě musel zachytit, abych neupadla.

„Mohla by ses, prosím, přestat vyptávat?“ zeptal se nepříjemným hlasem. „Nechci o tom mluvit, jasný? Chci odtud pryč.“

„Jo, dobře, uklidni se,“ snažila jsem se ho uklidnit. „Už tě nebudu otravovat zbytečnýma otázkama.“

Colin nakrčil jedno obočí.

„Opravdu, nebudu,“ zopakovala jsem. Oba jsme na chvíli zmlkli. Přesně v ten okamžik, co jsme se na sebe dívali, jsme zaslechli různé hlasy a smích.

Mlčky jsme se na sebe podívali a oběma se nám po tváři rozlil krvelačný úsměv. Poprvé, po takové době jsme zase spolu.

Můžeme spolu lovit, i když bychom neměli.

Najednou se mě zmocnil takový zvláštní hřejivý pocit. Jako bych věděla, že všechno bude jako dřív. Myslela jsem si, že až zničíme lovce, co tu jsou, všechno skončí. Všechno se vrátí do normálu. S Colinem se vrátíme do doupěte a spolu s ostatními budeme čelit budoucnosti.

Teď, když jsem věděla, že je Colin v pořádku, mohla jsem odpustit tetě. Dokonce jsem zjistila, že se mi po ní stýská.

„Jaký je plán?“ zeptala jsem se. „Prostě tam vtrhneme a vyřídíme to?“

Colin jen přikývl a vydal se k jedněm dveřím, za kterými se ozýval ten smích.

Neobtěžoval se otevřít, rovnou ty dveře vykopl.

Oči všech v místnosti se na nás otočily.

„Oni začali večeřet bez nás, no chápeš to,“ otočila jsem se na Colina, zatímco mi hrál vražedný úsměv na rtech. Potěšilo mě, že se Colin tvářil stejně jako já.

29. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 28. kapitola: