OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 27. kapitola

17.04.2012 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1157×

... Will se s úsměvem na tváři podíval mým směrem: „Nějaká poslední slova?“

Přesně v tu chvíli, kdy se mé oči střetly s těmi jeho vražednými, mnou projela vlna síly. Najednou mě pohltil obrovský žár a já cítila, jak mi pouta mizí z rukou.

S krutým úsměvem na rtech jsem vstala ze židle a byla připravená k útoku.

27. KAPITOLA

Neměla jsem moc času na to, abych si rozmyslela, co teď udělám. Proto, během těch několika mála sekund, co jsme se s Willem pozorovali, jsem si musela stanovit priority. Tou nejvyšší byl Colinův život. Rychle jsem se rozběhla k Willovi a těsně předtím, než jsem byla u něho jsem vyskočila a jedním kopancem do břicha ho poslala do protější zdi. Will byl stále v šoku, nepokusil se ani bránit a já neváhala ani vteřinu, abych nepromarnila tak drahocenný čas.

Znovu jsem jedním skokem přiskočila k Willovi a vrazila mu jednu pěstí. Potřebovala jsem, aby chvíli ležel. Rychle jsem ho prošacovala, abych našla klíče od Colinových pout. Věděla jsem přesně v které kapse hledat, protože jsem před chvíli viděla, jak je tam Will dává. Neudržela jsem se a věnovala mu ještě jeden kopanec.

Všechno se to dělo tak rychle, až jsem se divila, jak to dokážu. Během sekundy jsem se přesunula ke Colinovi a odpoutala ho. Musela jsem na něho použít trochu hrubé síly a trochu nelítostně ho shodit ze židle. Jakmile Colin dopadl na studenou zem, zasyčel bolestí.

To už jsem byla zpět u Willa a táhla ho za ruce k židli, kde byl před chvilkou připoutaný Colin. Netrvalo to dlouho a Will byl připoutaný u židle. S tichým oddechnutím jsem se přesunula ke Colinovi a pomohla mu dostat se na nohy a pomalu ho posadila na svoji židli.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem mu do ucha a letmo ho políbila. Vzápětí jsem se otočila zpět na Willa, který se už probíral. Znovu se usmíval tím svým úsměvem, který jsem nesnášela.

„Myslím, že si teď užijeme tu legraci, jak jsi předtím navrhoval,“ řekla jsem mírně povýšeným hlasem. Hned, jak jsem to dořekla, dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupil Filip.

„Doufám, že ještě žij...,“ nedokončil větu, když spatřil situaci v místnosti.

„Co se děje, Filipe?“ zeptala jsem se roztomile. „Jo a díky za optání, všem je fajn.“ Filip se zmateně rozhlížel a nevěděl, co dělat.

Všimla jsem si, že se o krok posunul ven z místnosti, rychle jsem se k němu přesunula a chytla ho pod krkem.

„Kam se tak najednou chystáš? Vždyť jsi právě přišel.“ A vtáhla jsem ho dovnitř tak velkou silou, že když jsem ho pustila, upadl a svezl se pár metrů po zemi.

„Víš, měl jsi mi pomoci, když jsem tě žádala. Nechala bych tě jít, ale takhle?“ Na chvíli jsem se odmlčela a užívala si ten pocit nadřazenosti. Pomalými kroky jsem k němu došla a zvedla ho za jeho koženou bundu.

„V podstatě to není nic osobního, jen jsi ve špatnou dobu na špatném místě. A navíc jsi jediný člověk v místnosti.“ Trochu jsem ztlumila hlas a dodala: „A já mám strašnou žízeň.“

Filip nestihl nic říct, jen jeho výkřik proťal ticho, které nastalo v místnosti, když jsem se mu zakousla do krku.

Užívala jsem si ten pocit, kdy se mi vlévala nová síla do žil. Už jsem si ani nemohla vzpomenout, kdy jsem naposledy jedla. Všechno mi to připadalo tak dávno.

„Eleno,“ zaslechla jsem Colinův chraplavý hlas a odtrhla se od Filipova krku. Usmála jsem se na Colina a vlekla k němu Filipovo bezvládné tělo. Přitáhla jsem Filipovu ruku ke Colinovým ústům, aby se nemusel moc namáhat.

Zatímco jsem pozorovala, jak se Colin krmí, cítila jsem uvnitř sebe jakousi radost, bavilo mě to. Necítila jsem žádnou lítost nad lovcovým životem. Dokonce jsem se těšila, až vyjdu z téhle místnosti a pohraju si se zbytkem osazenstva tohoto domu. Začala jsem se divit tomu, jak jsem se změnila, ale můj údiv netrval dlouho, Colin už dojedl a odhodil Filipovo mrtvé tělo.

Se zájmem jsem pozorovala, jak pomalu vstává a se zkrvaveným úsměvem na rtech přešel vzdálenost, která nás dělila. Cítila jsem, jak se jeho paže ovinuly kolem mého boku a hned vzápětí mi věnoval vášnivý polibek.

Také jsem se na něho usmála, a uvědomila si, jak moc mi chyběl.

„Zbavím se ho,“ kývla jsem hlavou k Willovi. „Zbavíme se i všech ostatních, a pak půjdeme domů.“ Colin přikývl.

Přešla jsem k Willovi a rozmáchla se. Chtěla jsem do té rány dát veškerou sílu, ale Colin mi zachytil ruku právě v ten okamžik, kdy jsem se chystala udeřit.

„Tenhle je můj. Ty se zatím pobav venku,“ prohlásil a nepustil moji ruku, dokud jsem nepřikývla.

Ustoupila jsem pár kroků dozadu a čekala, co Colin udělá. Přiznávám, že jsem chtěla vidět, jak Will trpí za to, co provedl Colinovi, ale on tam jen tak stál a nic nedělal. Po chvilce se na mě otočil: „Nech nás, prosím, o samotě.“

„Ale,“ chtěla jsem protestovat, ale Colin mě utnul: „Běž!“ řekl to mírně naštvaným hlasem. Nechtěla jsem se hádat, proto jsem jen přikývla a vyšla ven z místnosti.

Hned, jak jsem zavřela dveře, zaslechla jsem Willův bolestný výkřik, který mi vykouzlil úsměv na rtech.

Věnováno Mije =D. 

28. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 27. kapitola: