OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 23. kapitola

30.11.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1066×

23. KAPITOLA

Začala jsem se pomalu probírat s neuvěřitelnou bolestí hlavy. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo mi to. Nemohla jsem provést ani ten nejmenší pohyb. Snaha cokoliv udělat mě vyčerpala natolik, že jsem opět ztratila vědomí.

Probraly mě až nějaké hlasy, ale i když jsem jim rozuměla, jejich slova mi nedávala smysl.

„Nepřehnal jsi to?“ řekl někdo ustaraně. To byla první věta, o které jsem tušila, čeho se může týkat. Donutila jsem se o další pokus otevření očí, i když mi docházelo, jaký to může mít následek.

„Ne, podívej, už se probírá,“ promluvil někdo další.

Věděla jsem, že ten hlas odněkud znám, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Podařilo se mi zvednout víčka, i když jen na kratičkou chvilku. Šokoval mě ten obraz, co se mi zjevil. Nebo spíš nezjevil, protože jsem viděla jen barevné šmouhy, které se navzájem prolínaly.

Vyděsila jsem se, že jsem přišla o zrak, ale zase mi chyběly informace. Proč nevidím? Proč mi to všechno přijde tak strašně povědomé, ale přitom tolik neznámé?

Nic jsem nechápala, a to mě děsilo víc než ztráta zraku, dokonce i víc, než bolest, která sžírala mé tělo neskutečnou křečí.

Cítila jsem, jak na mě znovu padá únava a já ji chtěla přivítat s otevřenou náručí, ale najednou mi přilítla facka a má tvář začala nepříjemně pálit.

Okamžitě jsem otevřela oči, a ani mi to nedalo moc námahy, ale mé vidění se nijak nezlepšilo, spíš se zhoršilo, všechno kolem mě se nepříjemně motalo.

„Prober se,“ zaslechla jsem naléhavý hlas, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Nemohla jsem.

„Nechte mě, musím... musím... chci spát,“ dostala jsem ze sebe s obtížemi, a hned vzápětí jsem se ponořila do tolik vítané temnoty.

Stála jsem někde v lese. Přede mnou se krčil nějaký chlapec s poraněnou rukou. Věděla jsem, že uvnitř mě se odehrává boj.

Nestihla jsem ani nic udělat a už jsem se mu zakousla do krku. Snažila jsem se odtrhnout, ale mé tělo neposlouchalo, jako bych to už nebyla já.

Když mi v rukou ochablo chlapcovo tělo a já se odtrhla, z plných plic jsem chtěla zařvat, ale z mé pusy nevyšla ani hláska.

Najednou jsem byla jinde. Všude kolem mě byly kaluže krve. Možná, že se mi to zdálo, ale ta krev stále stoupala.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, byla jsem v uzavřené místnosti a jediné, co se v místnosti nacházelo, tedy kromě mě, byla krev. Spousta krve, a teď jsem si byla stoprocentně jistá, že její hladina se zvedá.

Naproti sobě jsem zahlédla dveře. Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale jako předtím, jsem se nemohla ani hnout.

Hladina stoupala neuvěřitelnou rychlostí, už jsem měla krev až po bradu. Netrvalo to ani pár vteřin, když se mi krev dostala do pusy. Snažila jsem se nepolykat, ale už jsem to nemohla vydržet, vzdala jsem to a polkla. V tu chvíli jsem se s křikem probrala.

Okamžitě jsem otevřela oči. Všimla jsem si, že u mého zraku došlo k jistému zlepšení. Všechny ty barevné šmouhy začaly dostávat různé tvary. Několikrát jsem zamrkala, ale tím se zaostřování nezrychlilo, proto jsem se snažila být trpělivá.

Už trochu klidnější, jsem se donutila zavřít oči. Po chvilce jsem opět zaslechla nějaké hlasy, a oči otevřela.

I přes zhoršené vidění jsem si všimla, že něco je nebezpečně blízko mě. Když jsem trochu zaostřila, všimla jsem si, že to je něčí obličej a znovu se ozval můj křik.

Nebylo to kvůli tomu, že někdo stál tak blízko, ale kvůli tomu, jak ten obličej vypadal. Všude byla krev a na některých místech chyběla kůže a já viděla holé maso nebo dokonce kost.

Okamžitě jsem zavřela oči, nechtěla jsem se na tu hrůzu koukat. Chvilku poté, co jsem zavřela oči, mě znovu začala štípat tvář.

Několikrát jsem zamrkala, a snažila se zjistit, kdo mě to uhodil. Přede mnou se objevil ten samý obličej, akorát, tentokrát už byl normální. Nebyla na něm žádná krev a kůže zakrývala ta správná místa.

Věděla jsem, že ten obličej znám, ale nemohla jsem si vybavit odkud.

„Co to se mnou je?“ vykřikla jsem zoufale a zadívala se tomu neznámému do očí.

„Abadone, přines mi trochu vody,“ rozkázal ten, po kterém jsem vyžadovala odpovědi.

„Cože? Ty jí budeš dávat vodu?“ ptal se překvapeně Abadon.

„Ne, mám žízeň,“ odpověděl ten první a znovu se na mě otočil. Musela jsem ho začít obdivovat za ten jeho klidný hlas.

„Vím o tom, že jsi vyvolená,“ začal příjemným tónem. „Proto jsem ti musel dávat větší dávky, vlastně, dával jsem ti trojitou dávku, aby to vůbec působilo. Z tvého těla to dělá... řekl bych, že nejlépe se to dá přirovnat k pouhé skořápce. Kdybychom tě teď postavili, nebudeš schopná se sama udržet, natož udělat nějaký krok. Proto nefunguje to tvoje čáry máry.“

Chvíli jsem na něho zírala a snažila se pochopit, co právě řekl. Dávají mi trojitou dávku a to mě trochu brzdí. Musím se soustředit, protože se mi blbě přemýšlí.

„Co jsi viděla, že jsi začala křičet?“ zeptal se ustaraně.

„Tady máš tu vodu, Filipe,“ skočil nám do hovoru Abadon.

Nejprve jsem na ně střídavě zírala a snažila se odhadnout, jestli jim to můžu říct, jestli jim můžu aspoň trochu věřit. Nakonec jsem se rozhodla, že ano a všechno jsem jim vyklopila: „Zdál se mi sen. Nejdříve jsem někoho zabila, a pak... všude byla jen krev.“

Filip se za chvíli zamyslel, a pak chápavě pokýval hlavou, což u mě vyvolalo naději, že snad ví, co se se mnou stalo.

„To bude asi tím dávkováním,“ prohlásil po chvíli, když si všiml, jak toužím po vysvětlení. „Způsobuje ti to halucinace... zajímavé.“

„Říkal jsem ti, že to trochu přeháníš.“ Abadon se snažil svést všechnu vinu na Filipa, který se vůči tomuto obvinění vůbec nebránil. Jen jednou se na Abadona otočil a pohledem ho umlčel.

Zvedla jsem hlavu a podívala se Filipovi do očí. Najednou mě napadla dobrá otázka: „Kdo vlastně jste?“ Nebyla to ani chvilka, co mě napadla daleko příhodnější otázka: „A kdo jsem vlastně já?“

Věnováno všem, co u téhle povídky vydrželi =D

24. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 23. kapitola: