OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 18. kapitola

27.06.2011 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1087×

18. KAPITOLA

„Není ti toho všeho líto?“ zeptala jsem se a přitom poukázala na zdejší krajinu. David jen pokrčil rameny: „Ani ne, to, že ti dám výprask je přednější,“ usmál se.

„Ty mě?“ řekla jsem naoko naštvaným hlasem. „Nevím, kdo z nás je vyvolená...“

David se tomu jen zasmál.

„Můžeme?“ zeptal se hned vzápětí. Přikývla jsem: „Ukaž, co dokážeš.“ Hned jak jsem to dořekla, David padl na zem. Začal se příšerně třást, vypadalo to, že celé jeho tělo je v křečích. Lekla jsem se co mu je a udělala krok vpřed.

„Ne,“ vysoukal ze sebe David mezi křečemi. Zaslechla jsem praskání. Nespouštěla jsem Davida z očí, a tomu, co jsem viděla, nemohla jsem tomu uvěřit. Jedním škubnutím ze sebe strhl tričko a na jeho těle začala růst srst.

Netrvalo to dlouho a přede mnou stál nádherný, sněhobílý vlk, ale nebyl klasický. Věděla jsem, že vlkodlaci jsou velcí, ale David... ten byl přímo obrovský. Musela jsem trochu zvednout hlavu, abych mu viděla do očí.

Usmála jsem se na něho a ještě stále omráčena jeho krásou, jsem se postavila do obranného postoje.

Viděla jsem, jak David vycenil zuby a rozběhl se na mě. Bylo mi jasné, že takhle obrovskému zvířeti se uhnu docela těžko, ale na druhou stranu jsem mu nechtěla ublížit. Než jsem se rozhodla co udělám, David ke mně přiběhl a odhodil mě asi deset metrů dozadu.

„Hej,“ křikla jsem na něj. „Nezapomínej, že jsem tvoje sestra!“ Místo nějaké odpovědi jsem zaslechla podivný zvuk, který připomínal něco jako chrchlavý smích.

„Fajn, teď právě zapomínám, že jsi můj bratr,“ s těmito slovy jsem po něm hodila ohnivou kouli. Těšila jsem se na to, jak se mu budu škodolibě smát, že jsem ho trefila, ale mýlila jsem se.

David se s přirozenou lehkostí, elegancí a vší ladností vyhnul letící kouli. Nechápavě jsem otevřela a hned zase zavřela pusu. Nechápala jsem, jak tohle, na první pohled nemotorné zvíře, se mohlo takhle lehce vyhnout rychle letící kouli.

Jen jsem zakroutila hlavou a věnovala se znovu útočícímu bratrovi. Myslela jsem si, že jsem na jeho útok lépe připravená, ale znovu jsem se mýlila. Jen těsně jsem se vyhnula ostrým tesákům. Usmála jsem se a polevila ve své pozornosti. První chyba, se kterou se nesla i první rána. Davidovy drápy přejely po mé tváři a táhly se po krku až k rameni.

Naštvaně jsem ho od sebe odhodila a utřela si stékající krev.

„Ty jsi se snad zbláznil?!?“ vykřikla jsem. Doufám, že mi nezůstane jizva. Přišel další náraz. Nevšimla jsem si, že se na mě David znovu rozeběhl.

Tentokrát jsem skončila na zemi a on mě zavalil celou svojí vahou. Jen tak tak jsem držela jeho tlamu s ostrými tesáky dál od svého obličeje.

Dobře, tak budeme hrát tvrdě. Začala jsem do něho kopat. Nevím jak, ale podařilo se mi ho ze sebe skopnout. Neváhala jsem a házela jsem po něm jednu malou ohnivou kouli za druhou.

Teď jsem byla opravdu naštvaná. Všimla jsem si, že Davidovi pomalu chytá srst, ale bylo mi to jedno. Nepolevovala jsem ve svém útoku.

Když se zdálo, že je David nepozorný, rychle jsem k němu přiskočila a odkopla ho pár metrů dozadu. Znovu jsem na nic nečekala a připravovala jsem si blesk. Musela jsem ho trochu upravit, protože jsem nechtěla Davidovi ublížit, alespoň ne moc. Malý výboj ho nezabije... doufám.

Vpálila jsem jeden z menších blesků do Davidova ležícího těla. Nic se nedělo. Začínala jsem pochybovat o tom, že je v pořádku. Naštěstí se za chvilku postavil. Jeho srst už nebyla tak sněhobílá jako na začátku. Tentokrát měl všude po sobě větvičky a byl celý od bahna.

Jak asi vypadám já? Ještěže tu není žádné zrcadlo nebo něco, v čem bych se mohla vidět.

David se proti mně znovu rozeběhl. Tentokrát jsem byla na jeho útok více než připravená a jen jsem v klidu vyčkávala, až se přiblíží.

Když byl v polovině cesty ke mně, stalo se něco zvláštního. Ozval se výstřel a David se zakňučením upadl. Udělal pár salt, v jedné chvíli dělal salta vlk, a v té druhé to byl David ve své lidské podobě.

Okamžitě jsem k němu přiběhla. Pramínky krve mu vytékaly z ramene.

„Davide, jsi v pořádku?“ Lehce jsem s ním zatřásla, ale neodpovídal. „Davide!“

Pomalu otevřel jedno oko a po chvilce i to druhé.

„Musíš...,“ snažil se mi něco říct. „Musíš...“

„Co musím?“ ptala jsem se s panikou v hlase.

„Běž, ten lovec, musíš, chyť ho!“ vysoukal ze sebe. Konečně jsem pochopila co po mně chce. Přikývla jsem a rychle se rozběhla za střelcem.

Netrvalo mi to vůbec dlouho a hned jsem ho dohnala.

První, co jsem udělala, když jsem ho dohnala bylo, že jsem ho srazila k zemi. Tím pádem si rozbil hlavu a stékající pramínek tak krásně voněl, myslela jsem si, že se neudržím.

Chytla jsem ho pod krkem a zvedla do výšky.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se nenávistným hlasem. Střelec na mě vyděšeně zíral. Věděla jsem, že se dusí, proto neodpovídá.

„Budeš mluvit?“ položila jsem další otázku. Střelec nepatrně přikývl a já ho pustila. Chvilku si mnul krk, ale potom se snažil rychle postavit a utéct. Okamžitě jsem ho chytla a zlomila mu nohy: „To aby ses nepokoušel utéct,“ vysvětlila jsem mu, i když nám oběma bylo jasné, že by mi neutekl.

„Tak co jsi zač?“ zopakovala jsem mu otázku. Střelec na sucho polkl a podíval se mi do očí.

„Já,“ začal. „Já.“

„No?“ řekla jsem netrpělivě, a to, jako by mu dodalo odvahu.

„Klidně bych ti to mohl říct, protože tebe taky dostaneme,“ usmál se. Nechápavě jsem se na něho podívala: „Co?“

„Zabil jsem vlkodlaka, sice nevím, co jsi ty, ale zabiju tě taky,“ odpověděl nenávistným hlasem. On mě musel nenávidět víc, než já jeho.

„Promiň, ale ty mě asi jen těžko zabiješ,“ vysmála jsem se mu do obličeje.

„Když ne já, tak někdo jiný určitě,“ stál si na svém.

„To určitě jo,“ souhlasila jsem s ním. „Pokud se dřív nezabiju sama,“ řekla jsem si sama pro sebe tak, aby to neslyšel.

„Tak už to vyklop, co jsi zač,“ vyzvala jsem ho.

„Jsem lovec,“ řekl pyšně.

Věnováno marketasky a superduper12 za jejich komenty k minulé kapitole. Moc vám za ně děkuji =).

19. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 18. kapitola: