OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 13. kapitola

09.05.2011 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1319×

13. KAPITOLA

„Cože?“ zeptala jsem se překvapeně. Nevím čemu jsem se tak divila. Kdybych byla člověk a potkala upíra, určitě bych chtěla to samé. Asi mě překvapilo to, že se zeptala tak brzy.

„Proměníš mě v upíra?“ zeptala se znovu, tentokrát trochu nejistě.

Posadila jsem se zpět k ní a podívala se jí do očí: „Věř mi, tohle bys nechtěla.“ Sklopila jsem oči a prohlížela si své ruce, které jsem nervózně zatínala v pěst. „Dala bych nevím co za to, abych mohla být člověk.“

Dominika se na mě nechápavě podívala: „Ale proč? Nechápu to, vždyť jsi upír, máš dokonalý život.“

„Jo,“ odfrkla jsem si. „Je to dokonalý, zabíjet lidi. To vědomí, že někdo zemřel tvojí rukou, a co hůř, oblíbíš si to, baví tě to. Už nezabíjíš jen kvůli hladu, děláš to proto, abys zahnala nudu.“

„Ale, ale nemusíš to dělat,“ namítla Dominika.

„Když jednou začneš lovit, pohltí tě to a většinou tě nic nezastaví. Tvé svědomí se ztratí a v tobě nezbude nic, než zvířecí instinkty,“ odpověděla jsem pohotově s trochou nenávisti v hlase.

„To by mi nevadilo. Věřím, že bys mi pomohla,“ vyhrkla po chvilce přemýšlení. Nenapadlo mě, že bych se o ni, po proměně, musela starat.

Znovu jsem si ji začala prohlížet. Ta holka mě nepřestane překvapovat.

„Proč mi tolik věříš?“ zeptala jsem se náhle a snažila se skrýt svoje dojetí.

„Připadáš mi, nevím jak to popsat, ale, prostě mi přijde, že si jiná,“ dostala ze sebe nakonec.

„Jsem jiná, jsem upír,“ usmála jsem se.

„Ano, to jsi, ale tak jsem to nemyslela. Připadáš mi..., dobrá.“ Našla vhodné slovo.

„Dobrá,“ vyhrkla jsem s odporem. „Dobrá. Vždyť než si mě vyrušila, tak jsem zabila devět nevinných lidí, a věř mi, neměla jsem hlad a upřímně, kdyby ses nechovala tak, jak ses chovala, zabila bych i tebe,“ odpověděla jsem naprosto upřímně a na důkaz toho, že to myslím opravdu vážně, nespouštěla jsem oči z těch jejích.

Zahlédla jsem, že se v Dominičiných očích objevil strach, ale i přesto se mnou nadále mluvila: „Ale nezabila jsi mě.“

„Ne, ale můžu to udělat, kdy se mi zachce.“ Chtěla jsem ji trochu postrašit.

„Nezabiješ mě,“ odpověděla odhodlaným hlasem, jako by to mohla nějak zastavit. Její odpověď mě naštvala, ale nemohla jsem ji zabít. Dominika mě brala takovou, jaká jsem. Většina lidí by přede mnou utekla, ale ona byla jiná, jiná než ostatní lidé. Tak jako já jsem jiná, než ostatní upíři. Rozhodla jsem, Dominika musí zůstat člověkem.

„Máš pravdu, zatím tě nezabiju,“ promluvila jsem tiše.

„Vrátíme se k naší předešlé konverzaci?“ navrhla.

Nechtěla jsem jí říct, že ji prostě neproměním, chtěla jsem, aby na to přišla sama, aby už nechtěla být tím, čím jsem já.

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Upíři mají spoustu nepřátel, většinu věčnosti bojujeme. Už několikrát jsem zažila tu bolest, když ztratíš někoho blízkého.“ Vzpomněla jsem si na Colina a cítila, že se mi krvavé slzy derou do očí. Naštěstí se mi je podařilo potlačit.

„Nemám nikoho, koho bych mohla ztratit,“ přerušila moje smutnění nad Colinem.

„Ano, teď třeba nikoho nemáš, ale později, kdyby ses přidala do nějakého klanu, našla by sis přátelé a možná i svoji pravou lásku.“ Už jsem nekontrolovala to, co jí říkám, cítila jsem, že Dominika může znát pravdu.

„Pravou lásku?“ zeptala se nevěřícně. „To zní jako nějaký romantický film.“

Usmála jsem se: „Je to to nejlepší u upírů, ale zároveň i to nejhorší.“ Smutně jsem sklonila hlavu. V místnosti zavládlo hrobové ticho, jen hodiny tiše tikaly. Dominika se na nic nevyptávala, jen tiše čekala, až začnu mluvit sama. Po pár minutách, které mi připadaly jako hodiny, jsem začala: „Víš, upíři se mohou zamilovat jen jednou, proto se tomu říká pravá láska. Jedině s pravou láskou může mít upír dítě. Je to to nejlepší, co tě může potkat. Myslím si, že právě proto máme věčnost. Můžeme hledat tak dlouho, dokud ji nenajdeme. Ale má to i svoji nevýhodu. Pokud ti tvoji pravou lásku zabijí, tak se „zblázníš“, a řekněme si upřímně, věčnost je dlouhá doba, když víš, že ji strávíš sama, proto každý upír, který svoji lásku ztratí, moc dlouho nepřežije,“ řekla jsem vše, co jsem o pravých láskách věděla.

„Páni,“ řekla ohromeně Dominika. „A ty jsi už svoji lásku našla?“

„Ano,“ přiznala jsem. Dominika se začala radovat: „A jaký je?“

Usmála jsem se při vzpomínce na Colina: „No, Colin pro mě byl vším. To on mě proměnil.“ První krvavá slza mi stekla po tváři. Nesetřela jsem ji, nechala jsem ji téct.

„Byl?“ zeptala se Dominika.

„Včera jsem se dozvěděla, že ho zabili,“ odpovídala jsem na její otázky.

„Co se stalo?“ zeptala se a já zvedla oči k těm jejím. „Vím, že je těžké o tom mluvit, ale když mi to řekneš, tak se ti třeba uleví,“ pokračovala.

Zkoumavě jsem se jí dívala do očí a snažila se přečíst její úmysly. Jediné, co jsem viděla byl soucit a snaha pomoct mi.

Zhluboka jsem se nadechla a začala vyprávět: „Moje teta mě zradila. Pokusila se zabít mého bratra. Chtěla, abych ho nikdy nepoznala, ale to se jí nepodařilo. Přidala jsem se k němu a teta podplatila jeden upíří klan, aby Colina zajali, a pak ho zabili, aby to vypadalo tak, že to způsobil můj bratr. To byl celý její plán. Měla jsem se vrátit k ní a pomoct jí zabít mého bratra.“ Sklonila jsem hlavu do rukou. Po chvilce jsem ucítila ruku kolem svých ramen. Zvedla jsem hlavu a usmála se na Dominiku: „Jsme prostě trošku divná rodina.“

Dominika se na mě zmateně podívala a chvilku po tom se rozesmála.

„Jo, trošku,“ přitakala. Když se přestala smát, položila mi další otázku: „Zabila si svoji tetu?“

„Ne,“ odpověděla jsem pohotově, „ale chtěla jsem.“

„Vidíš, přesně o tom jsem mluvila, když jsem řekla, že jsi jiná, dobrá,“ povzbudivě se na mě usmála.

„Chystám se vyvraždit všechny, co mají něco společného s Colinovým únosem.. Pořád ti připadám dobrá?“ otočila jsem se na ni.

„Myslím, že jo. Ty se jim chystáš způsobit stejně velkou bolest, kterou způsobili oni tobě,“ uvažovala Dominika. „Sama o sobě jsi dobrá.“

„Už chápeš, proč tě nezměním? Nedovolím, aby někdo, kvůli mně, tohle musel prožívat. Já sama neměla na výběr. Ty máš možnost výběru. Radím ti, zvol si lidský život, je mnohem lepší než ten můj,“ řekla jsem upřímně.

„I když si zvolím upíří, tak mě neproměníš?“ zeptala se ještě Dominika. Mlčky jsem zakroutila hlavou.

„Dobře, budu i nadále člověk, ale stále to chci. Třeba někdy změníš názor a proměníš mě,“ rozhodla se Dominika a já si tiše opakovala, že svůj názor nikdy nezměním.

Věnováno Safiře -> už jsi mi odpustila to s tím Colinem? =)

14. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 13. kapitola: