OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 9. kapitola

14.09.2013 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2272×

9. kapitola - Reggae koza

Utíkala jsem po chodbě, v jedné ruce létající botky, ve druhé nedopité kafe, které jsem si provizorně udělala ve spěchu, a ještě s vakem na zádech. Vlasy mi lítaly z jedné strany na druhou, na nohy mi táhl chlad od země a uštvaně - s určitě vyplazeným jazykem jsem vypadala jak pes, který běží dost velkou rychlostí na to, aby mu lítala huba.

No, stoprocentně krásný pohled.

„Počkej, počkej! Už běžím!“ křičela jsem z dálky na Háda, který stál ve dveřích učebny, ruku nataženou po klice, aby zavřel dveře.

Když mě uviděl, usmál se, ale trpělivě počkal, dokud jsem k němu nedoběhla (málem pár metrů před ním uklouzla) a vpadla do třídy.

„Zase pozdě, Persefono?“ poškádlil mě a zavřel dveře.

Věnovala jsem mu jenom nevinný úsměv a sedla si do lavice. Zakroutil hlavou, ale už to nekomentoval. Dnes mu to slušelo víc než jindy. Na sobě měl černé tričko, k němu si vzal džíny, vyleštěné boty a přes tričko kolem ramen uvázal šedý pruhovaný svetr.

Ležérně se opřel o předek lavice, založil si ruce a se zaujetím sledoval, jak si vybaluju poznámkový blok z vaku. Až když jsem dopila kafe a seděla rovně, konečně promluvil: „Takže, vážení. Dnes mám na programu velmi speciální věc. Řekl jsem si, že místo normální nudné hodiny v lavici bychom se měli vydat na nějakou exkurzi, co říkáte?“

Exkurzi? Dělal si z nás bůh podsvětí legraci?

Otočila jsem se na Nemesis, která seděla za mnou a vypadala zřejmě tak vykuleně jako já. No, i ostatní měli zaražené výrazy. Hádes se rozesmál, když nás viděl a zeptal se: „To si vážně myslíte, že se mnou nebude taková legrace?“

Úplně jsem cítila, jak všichni měli chuť zakroutit hlavami, ale potlačili jsme to. Jen jsme rozpačitě zrudli a neodpovídali.

Hádes se usmál. „Ale no tak. Vypadám tak zle?“

Ušklíbla jsem se. Někdy jo…

„Tušíte, kam bychom se mohli vydat?“

„Do svýho bejváčku?“ zeptala se Keira se smíchem a ostatní včetně mě se přidali.

„Chtěla bys?“ reagoval koketně Hádes a Keira jen laškovně pokrčila rameny.

„Ne, ale vážně - kam si myslíte, že bychom dnes šli?“ nepřestával se ptát Hádes a čekal na naši odpověď. Tušila jsem, koho se zeptá, a uhnula jsem pohledem. „Persefono?“

Podívala jsem se na něj, jako bych ho viděla poprvé, a očima těkala. Kousala jsem se do rtu a klepala prsty o stůl. „No, co třeba pod povrch zemský?“

Usmál se. „Nejsi daleko od pravdy, ale pořád to není ono.“

Všichni jsme nedočkavě na něj civěli, dokud si mohutně nepovzdychl a neřekl: „Rozhodl jsem se vás vzít do pekla.“

„Co?!“ vykřikli jsme všichni najednou, ale ani jsme se nezasmáli. Bylo to fakt šílené. Do pekla? Zbláznil se? Co tam?!

Zíral na nás, jako by očekával pozitivní reakci. „To jako vážně? Vy tam nechcete?“

Apaté zalapala po dechu. „Proboha, a kdo by tam jako chtěl? Myslíš, že toužíme vidět čerty a oheň… a čerty… bože, už i při pomyšlení na to je mi špatně.“

Souhlasně jsme přikývli a mračili se. Hádes zase zklamaně protáhl tvář, přešel k oknu, chvíli se díval ven a pak se na nás obrátil: „Takže tam opravdu nechcete?“

Zavrtěli jsme hlavami.

„Radši budete sedět tady ve třídě?“

Přikývli jsme.

Hádes obrátil oči v sloup. „No tak! A co kdybych vám řekl, že to bude legrace?“

„Jo, asi tak jako mlátit amorky paličkou na gong,“ zašklebila se Eris a já se na ni otočila. Nevěděla jsem, že něco takového jde. Kdybych to věděla dřív, už dávno by žádní amorci neexistovali. Střetla se s mým pohledem a mrkla na mě.

„Moc vtipný,“ zpražil ji Hádes. „Myslel jsem si, že bychom dneska šli do pekla a zítra do nebe. Dvě exkurze - dva dny.“

„Skvělý,“ reagovala jsem hlasitě, i když jsem to neměla v plánu. Spíš jsem myslela, že to řeknu ironicky, ale vyznělo to tak, že to myslím vážně.

Hádes se na mě podíval, usmál se a ukázal na mě. „Vidíte? To je reakce, kterou bych čekal! A ne to vaše: Ne, já tam nechci, radši budu sedět celý den na zadku… Takže je rozhodnuto - jde se do pekla!“

Vytřeštila jsem oči a sklouzla níž na židli. V duchu jsem úplně slyšela, jak všichni říkají: Díky, Persefono, fakt moc díky.

„No tak šup, vstávejte!“ pobídl nás a my se s lenivostí a pomalostí stupně číslo milion zvedli a vyčkávali na pokyny Háda. Ten kývl, ať jdeme za ním, takže jsme pomalu vyšli ze dveří na chodbu, pak z chodby po schodech do hlavní haly plné našich soch až před budovu, a dali se doprava kolem zahrady, plné nejlahodnějšího Dionýsova vína, až směrem do středu hory Olymp k výtahu.

„To si jako myslí, že se všichni vejdeme do jednoho výtahu? Vždyť je nás i s Hádem deset!“ reagoval Thanatos a vytřeštěně zíral na výtah, ve kterém jsem jela včera večer z restaurace s Hádem a ve kterém bylo, pravda že, dost těsno.

„Jo, a nebo chce z nás nadělat božské sardinky, bezva,“ ušklíbla se Megaira a zamrkala svýma hnědýma očima.

„Nechci z vás udělat sardinky, a už vůbec ne ty božské. Prostě si do toho výtahu vlezte a nekomentujte to.“

S trochou nedůvěřivosti jsme se vměstnali do výtahu, přičemž já byla poslední, takže jsem slyšela od stěny zezadu samé au a ty idiote a podobně. S Hádem jsme byli namačkaní na dveřích, a upřímně, i za těch pár sekund ve výtahu už začal vzduch houstnout.

„Persefono,“ otočil na mě hlavu, „zmáčkla bys támhleto červené tlačítko? Děkuji, a teď se skrč, abych mohl naťukat…“

ÁÁÁ!!!

Řvala jsem v duchu, nebo to řvali ostatní? Bylo mi to jedno. Řítili jsme se dolů takovou rychlostí, že se nikdo nestačil ani nadechnout, natož otevřít oči. Vlasy nám všem vlály, jedině Hádes s kamennou tváří hleděl strnule před sebe.

Všichni jsme prudce vydechli, když asi dvaceti sekundách výtah zastavil a dveře se s hlasitým cink otevřely a řekly: „Vítejte v pekle.“

Děkuju, tak to jsem si zrovna nepředstavovala, že jednou skončím tady, pomyslela jsem si.

„Asi budu zvracet,“ pronesl někdo vzadu.

„Ne na mě!“ reagoval vystrašeně jiný hlas.

Vyšli jsme z výtahu, a i když jsme stále byli mimo a celí zelení od rychlé jízdy, očima jsme rychle zamrkali a šok z toho, co jsme viděli, nedokázal ani vyjádřit to, co jsme prožívali.

Vytřeštěně jsme zírali na místo, kde jsme se ocitli, a ze snění nás probral až Hádes, který s úsměvem na rtech prohlásil: „Přesně tak: Vítejte v pekle.“

Spousta a spousta lidí pobíhala na obrovském prostoru kolem nás a někteří na sebe křičeli, někteří žertovali, ale vážně to vypadalo, že pracují. O tom místě by se dalo říct, že je to obrovská „jeskyně“ mající strop tak sto metrů nad námi a povrch utvořený převážně z kamení a sopečného tmelu.

Jeskyně probleskovala záblesky od červené barvy až po oranžovou a žlutou a zase obráceně. Místy z kamenů vycházela pára, která buď měla dodat patřičný efekt, a nebo se pod námi nacházela láva, která páru tak hezky po kousku vypouštěla.

Že bych si takhle peklo představovala, by se nedalo říct. Čekala jsem takové ohnivé místo, kde bude jen zlo a násilí. Až děsivě mi to však připomínalo uměle vytvořenou sopku jako atrakci pro ostatní.

„Tohle že je peklo?“ reagovala Nemesis a já s ní musela souhlasit. Čekala jsem to vážně o moc horší a děsivější…

Hádes se na ni otočil a zaraženě se zeptal: „A ne snad?“

„Ne?“ nechápavě kulila oči a stejně jako ostatní se zmateně rozhlížela.

„Háde! Můj starý příteli!“

Leknutím jsme (včetně Háda) nadskočili a podívali se na pravou stranu, odkud se ozval zvučný a hluboký hlas. Blížil se k nám muž, který byl buď černoch nebo strašně špinavý (nebo něco mezi tím), s rozzářeným bílým úsměvem, polonahý, takže měl odhalenou celou hruď včetně vypracovaných svalů, a černé upnuté kožené kalhoty, které zdůrazňovaly jeho mužné nohy. Místo vlasů měl dredy zatočené v malinkých kudrlinkách, na bradě větší plnovous a ve vlasech dva malé…

„Rohy! Čert!“ ječela Aléktó a běžela se schovat za sestry. Trochu nechápavě jsme se koukli jejím směrem, ale pak se otočili zpátky na toho podivného chlapíka.

„Graviene!“ rozpřáhl Hádes ruce a poplácal se s ním po rameni. „Jak se máš, brácho? Už dlouho jsem tě neviděl!“

„Jde to, kamaráde, jde to, ale to víš - ty zatracení mizerové měli minulý týden přivézt támhle na tu skálu -“ ukázal někam za sebe -„obrazovku živého televizního přenosu z Olympu, abychom tu měli taky nějakou srandu. A víš, co ti idioti řekli? Že se jim do toho nechce! No, kámo, to sis neuměl představit, jak ty moje rohy svítily zlostí, když mi tohle řekli. Ale příští týden to jdou udělat a za poloviční cenu… No páni! Ty sis přivedl doprovod!“

„Ehm, takže, třído, tohle je můj kamarád Gravien - znal jsem jeho tátu -“

„Jo, jenomže ten se na tebe pak vykašlal,“ dořekl za něj Gravien.

„To si děláte srandu? Proč mi někdo neřekl, že v pekle dělají takový fešný chlapy?“ dělala na oko uraženou Keira, ale zamrkala svými dlouhými řasami a pohodila šarlatovou hřívou.

„Díky,“ zazubil se na ni Gravien a oplatil jí mrknutí. „Tak co? Už jste si to tu stačili prohlídnout?“

„Vy… vy… vy jste čert?“ vylezla zpod sester Aléktó a nepřestávala se klepat a očima vytřeštěně dívat na Graviena.

Ten na ni zůstal asi deset sekund zírat a pak se rozesmál. „Čert? Pane bože, Háde, co ty děti vlastně učíš?“ otíral si slzy a poklepal Háda na rameni.

Hádes jen zamrkal po herdě do zad a naštvaně stisknul rty. „Tak jim to pověz ty, když jsi tak chytrej.“

„Co já?“ začal se bránit Gravien, ale pak se na nás podíval. „Holčičko, podívej -“

„Jsem Aléktó,“ pípla a stále se klepala nervozitou.

„Jo, jasně, Atéko, já nejsem čert - to si, prosím tě, lidi vymysleli, aby zakryli tu pravdu, co vlastně jsme. Čert - bože, jak já to slovo nesnáším,“ zamračil se a mlaskl. „Jsme satyrové - to je to správné označení.“

„Napůl koza, napůl člověk?“ vyprskla Nemesis vedle mě smíchy a nepřestávala se hihňat, dokud jsme se na ni všichni nedívali. „Co? No ne?“

„Když, tak napůl kozel,“ opravil ji s vražedným pohledem Gravien a rozhlédl se. „Tak… potřebujete průvodce?“

∞∞∞ 

Za dvě hodiny jsme nestačili projít ani čtvrtinu pekla. Celé se táhlo napříč jeskyní a vypadalo, že nemá konce. Ani jsme nedýchali nad vším, co nám Gravien vyprávěl. Musela jsem uznat, že ačkoliv byl o pár let starší než já, působil velmi vyspěle a moudře. Jeho vyprávění, legendy a poučení byly jako balzám pro uši. Cokoliv řekl, nemohl čekat jinou reakci než: lapání po dechu, smích nebo obdivné povzdechy. Když jsem se sem tam po očku podívala po Hádovi, sice se nepatrně usmíval a díval se na Graviena, přesto mi to přišlo, jako že je myšlenkami úplně jinde. Nechápala jsem ale, na co mohl myslet v tomhle úžasném prostředí…

„… Každý si představuje peklo jako ohněm spálené místo, plné dýmu a zatuchlosti…“

„Ale to snad je, ne? Chci říct - ten dým a oheň. Copak neprobleskují celou jeskyní záře z jisker ohně?“ přerušila ho nechápavě Eris.

Gravien zamrkal a pak se k ní naklonil. „Svěřím ti tajemství - koukej.“

Přešel za jednu skálu, chvíli se ozývalo nějaké vrzání a vzdechy z námahy a pak nějaké žuchnutí, jako když strčíte do něčeho těžkého, co dopadne na své místo. V tu chvíli se celým peklem přestalo šířit to podivné světlo a celé peklo se ponořilo do tmy jeskyně. Slyšela jsem bručení a nesouhlasné výkřiky ostatních satyrů, kteří při práci ztratili zdroj světla.

Pak se ozvalo znovu zavrzání a zaklapnutí, takže se jeskyně znovu proměnila na ohněm polknutou. Nechápavě jsme civěli na kašlajícího Graviena, který vyšel ze skály, ale na tváři se mu usadil zazubený úsměv.

„Takže už chápeš?“

Eris zamrkala a pak zavrtěla hlavou. Ostatně - já to taky pořád nechápala.

Gravien si povzdechl, oprášil si kalhoty, usadil se na velkém sopečném šutříku a řekl: „Není to oheň. Ani žádné jiskry. Je to trik - celé peklo není v ohni. Jsou to jen… lávové lampy.“

„Lávové lampy?“ zopakovali jsme všichni jak největší hlupáci na světě.

„Ale to není možné… to je…“ Eris měla skoro slzy na krajíčku. Přeběhla k jedné díře ze země a ukázala na stoupající páru. „A tohle není od lávy? Vždyť to tak smrdí! Vypadá to, jako by se pod námi budila sopka!“

Gravien zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, zlato, ale smrdí to tak, protože dole je prádelna a pekelné prací prášky už holt takový jsou.“

Eris byla neodbytná. „A co tenhle kotel?“ přiběhla k jednomu, který stál nedaleko, celý se leskl z mědi, ale byl dost zaprášený, takže to takový nebylo. „V tomhle vaříte lidi, že jo?“

Gravien se ušklíbl. „To je na polívku.“

Zdálo se, že Eris nemůže být zklamanější. Popotahovala a s určitou nenávistí se dívala na peklo i na Graviena. Utěšil ji až Hádes, který k ní přešel: „Mrzí mě, že jsi měla o pekle jiné představy.“

„Jiné představy?“ vyštěkla. „Tohle není peklo! Nemůže být! To je určitě jen jedna z částí tvého podsvětí a nás tady vodíš za nos! Chci do pravého pekla!“

Hádes si vyměnil pohled z Gravienem, který k ní taky přešel a zezadu se jí dotkl ramene. „Ty bys vážně chtěla vidět pravé peklo?“

Eris nadšeně přikývla, a jen co se to stalo, Gravien luskl a my všichni se vzápětí ocitli někde úplně jinde. Bylo to mnohem, ale fakt mnohem horší místo, než ve „falešném pekle.“ V temnějším místě jsme se nacházet už vážně ani nemohli. Čpělo to tu po žule a čediči, takže jsme si museli zacpat nos, aby se nám ten pach nedostal až do hlavy. Kolem nás se vznášel mlžný opar, ve kterém se pohybovaly průhledné postavy…

„Duchové,“ zašeptala jsem užasle a sledovala je, jak pracují, tahají různé těžké věci a v jejich tvářích naštvaně probodávali sami sebe a ani nedokázali vyjádřit vztek, který se kolem nich míhal jak jejich stín.

Gravien přikývl. „Duše hříšníků, kteří platí za své skutky. Tohle je skutečné peklo.“

Šokovaně jsme hleděli na průhledné přízraky, které kolem nás přelétávaly, dokonce i někteří odvážlivci přes nás. Místo jejich srdce pulsovala zvláštní energie, která vydávala jasně červenou barvu a vypadala jako mrtvá plazma.

„Tak už ti to připadá dost jako peklo?“ otočil se Gravien na strnulou Eris, která se divže nerozbrečela.

„Myslela jsem si, že peklo je jiné… a ono je ještě horší…“ zašeptala. „Kdo… kdo je sem poslal?“ ukázala na chudáky trestané duše.

Gravien zamrkal, mírně zakašlal a pohledem i očima ukazoval na chlapíka v černém tričku, v džínsech a s temnýma očima.

„Hádes,“ pronesla jsem nahlas a setkala se s jeho pohledem. Ucuknul a dlaně svíral v pěsti.

„Dostaň nás odtud,“ nařídil Gravienovi, a stejně tak rychle, jak jsme se dostali sem, ocitli jsme se i ve „falešném pekle“ plném satyrů a napodobeninách výparů a svítivé lávy. Úlevou jsme skoro až vydechli, jak se nám po těle rozlilo teplo a přešel nás pocit plné prázdnoty a stísněnosti.

Hádes poodešel stranou, odvrátil tvář a pak se otočil na nás. „Nemůžu jinak, než hříšníky posílat tam, co jiného mi podle vás zbývá?“

„Dát jim šanci,“ ozvala jsem se sebejistě. „Zkusit je nechat projít zkouškou, zda jsou skutečně hodni být v nebi, a pokud ne, poslat je do pekla. Každý,“ zdůraznila jsem, „si zaslouží šanci.“

Nastalo mlčení, které bylo skoro až nekonečné. Od spolužáků jsem si vysloužila obdivné pohledy, od Nemesis uznalý úsměv, od Graviena vykulený, ale přesto zmatený výraz a od Háda kamennou tvář, kterou si mě dlouho prohlížel.

„Ta holka se mi líbí,“ pronesl Gravien po dlouhé chvíli a zazubil se na mě.

Oplatila jsem mu úsměv, ale čekala jsem reakci od Háda. Jediný on, jakožto pán podsvětí, mi dokázal říct, co si o mém návrhu na rozřazování duší myslí. Stála jsem si za svým názorem. A měla jsem právo ho vyslovit.

„A jak bych to podle tebe měl udělat?“ zeptal se mě a přimhouřil oči.

Usmála jsem se, protože jsem od něj přesně takovou otázku čekala. „Za prvé: poslouchat své srdce a nepoddat se myšlence, že jsi pán podsvětí. Nejsi přeci pán zla. Jsi bůh podsvětní říše, který má rozhodovat o budoucnosti jednotlivých duší a zajistit rovnováhu mezi peklem a nebem. Dokázal bys konat spravedlivě a dobře, jedině pokud bys dal všem ještě jednu šanci.“

Odmlčela jsem se. „Udělej to, co považuješ za správné. Při rozhodování nepoužívej svůj špinavý trik, který jsi nám předváděl. Je zbabělý a nečestný. Použij rozum. V podsvětí jim dej určitou dobu, kdy pro tebe budou vykonávat práci. Sám jim určíš jakou a podle toho se pak rozhodneš. Pokud všechny úkoly splní a bude se ti zamlouvat, pošli ho do nebe. Jestli z nebe obdržíš stížnosti, pak mu polož otázky a potom ho pošli do pekla. Dej všem šanci a všichni ti budou klečet u nohou.“

Lapala jsem po dechu a koukla se na Nemesis, která mi uznale kývla a mrkla na mě. Hádes se tvářil všelijak. Avšak při poslední reakci ke mně přešel tak blízko, až jsem se vyděsila. Se stále kamennou tváří mi hleděl do očí a já mu pohled oplácela. Až po několika sekundách zvedl ruku a natáhl ji ke mně. Usmál se. „Jak si přejete, má paní,“ uklonil se a políbil mi ruku, kterou jsem mu podala.

Jeho gesto mě sice potěšilo, přesto jsem v myšlenkách zůstala neskutečně zmatená.

∞∞∞ 

„Ahoj, Graviene, a ozvi se nám někdy!“ mávala Aléktó a podala mu papírek. „Tady je moje číslo, kdybys ho někdy potřeboval,“ usmála se koketně.

Gravien se jí uklonil, vzal si papírek, radostně zaklepal svými kopyty a zamával nám. „Bylo mi ctí, děti.“

„Pche, děti,“ reagovala Nemesis, když se snažila vměstnat do výtahu. „Já dám tý reggae-koze děti.“

„Kozlíkovi,“ opravila ji Aléktó a Eris s Nemesis obrátila oči v sloup.

Usmála jsem se, někdy ta sranda prostě být musí.

Zase jsme s Hádem zůstali jako poslední namáčklí ke dveřím výtahu, takže mi zase řekl: „Zmáčkneš to červené tlačítko?“ Udělala jsem to, co řekl, a otevřel se šuplík s čísly a čtyřmístnou tabulkou.

„Moment? To zase pojedeme tímhle?“ reagoval poplašeně Thanatos. A Keira naprázdno polkla. „Jo, ale… nahoru.“

Nestačili jsme ani křičet, když se Hádes natáhl přese mě, naťukal kombinaci a výtah se zase bleskovou rychlostí rozjel. Za několik vteřin jsme prudce zastavili a zase vydechli. Výtah se se známým cink otevřel a nás oslepilo sluneční světlo.

„Olymp, vítejte v hlavním sídle.“

„Díky,“ vydechli jsme suše a spořádaně vystoupili z výtahu.

„Asi budu zvracet,“ ozval se nějaký hlas a druhý odpověděl: „Jo, tak teď už můžeš.“

Ukázalo se, že komu se udělalo špatně, tak byla Eris, odběhla za výtah a pár sekund nevycházela. Počkali jsme na ni, než vyšla celá zelená, ale šťastná, že konečně nemusí jezdit výtahem.

∞∞∞ 

„Cítím z tebe přímo pekelný smrad,“ zasmála se Artemis, když jsme letěly zase zpátky domů.

„Díky,“ odpověděla jsem na oko uraženě, ale zasmála jsem se taky. „Já z tebe cítím… trávu?“

Artemis se na mě překvapeně podívala. „A kterou myslíš? Marihuanu, nebo trávu jako trávu?“

„Trávu jako trávu,“ prohýbala jsem se smíchy nad dvojsmyslem, který vymyslela. „Jak je to možné?“

„Těm, kterým už bylo osmnáct, měli dnes možnost vyjet si na lov na zemi po nějaké louce, kterou nám vybrali,“ odpověděla se zasněným úsměvem. „Byla to nádhera! Spousta květin, lesa, zvířat… úplně něco jiného než Olymp - takže bych řekla, že ráj na zemi taky existuje.“

Závistivě jsem se na ni podívala, ale obměkčil mě její spokojený a milý úsměv, kterým dávala najevo, že štěstím přímo září. Po chvilce se otřepala a pak se zeptala: „A jaký vlastně bylo peklo?“

„Pekelně skvělý,“ odpověděla jsem zase popravdě já.

„A zítra?“ vyptávala se. „Nebe?“

„Nebe,“ přikývla jsem a srdce mi nepatrně poskočilo. „To bude ještě lepší.“

„Tak tomu vážně věřím,“ zasmála se, objala mě na rozloučenou a já vletěla jako na příletovou dráhu na naší terasu, kde jsem zaraženě pozorovala černého gryfa, který stál pár metrů přede mnou, spokojeně frkal, pozoroval mě zvědavýma orlíma očima, úhledně si protáhl křídla a zahrabal pařáty o dlažbu, až to zazvonilo.  

To mohlo znamenat jediné - máme návštěvu v podobě temného chlapíka z podsvětí.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 9. kapitola: