OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 8. kapitola

08.09.2013 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1838×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

8. kapitola - A jak to bylo dál?

Se zabouchnutím jsem za sebou zavřela dveře, vyždímala si z vlasů všechnu vodu, která během té chvíle od výtahu až ke dveřím nasákla a ze šatů se jí snažila vytřepat taky. Hm, a deštník nikde… Debilní kabelka, do které se sotva vejde párátko… Potmě jsem zašátrala po vypínači, rozsvítila, skopla lodičky z nohou, až jsem úlevou a taky bolestí vydechla, otočila se směrem k pokoji, ale zaraženě jsem zůstala koukat na mamku.

„Mami? Co tu děláš?“

Máma stála skoro ve stejné pozici na samém místě, když jsem opouštěla dům a vyčítavýma očima mě doslova probodávala. Prohlížela si mě hlavy až po paty a nepřestávala vraždit pohledem.

„Spíš bych se měla zeptat já tebe - co tu děláš v tuhle hodinu? Slíbilas, že přijdeš v devět a kolik je? Půl jedenáctý, Persefono! Ke všemu mi nebereš telefon! Volala jsem ti nejmíň dvacetkrát! Máš na měsíc domácí vězení. A nepokoušej mojí trpělivost.“

S pusou dokořán jsem chvíli nebyla schopná slova. „Ale mami…“

„Žádné námitky - a ne, nehraju si na mámu. Já jí dokonce jsem, jestli ti to nedošlo.“

„Mami…“

„Myslíš si, že ti dovolím, být s tím klukem? Tak to ses spletla, Persefono!“

„Mami!“ zastavila jsem jí tím, že jsem k ní skoro přiskočila a zakryla jí jemně rukou pusu. „Nebyla jsem s Adonidem. Vždyť jsem ti to říkala předtím,“ povolila jsem jí pusu a vyčkávala na její reakci.

Na tváři se jí střídalo několik emocí, ale pak se mě prostě zeptala: „A s kým si tedy byla?“ Nepřestávala mít nasazený stejný naštvaný a provokující tón, ale mě to neodradilo k tomu, abych se s pláčem jí zhroutila v náručí.

„No, já…“ Myšlenkami jsem zabloudila znovu na večeři s Hádem a jeho reakcí na mojí otázku…

„To myslíš vážně? Ty se bojíš říct mámě, že jsi byla se mnou?“ Hádes se šklebil, jak se mu chtělo smát.

Naštvaně jsem mu odsekla: „No a co. Je to tvoje sestra. Měl bys snad vědět, co dokáže dělat za scény, ne?“

„Upřímně, ani ne,“ usmál se o poznání mileji. „Jsi její jediná dcera, takže jsem vlastně žádnou vaší hádku alias „matka s dcerou“ neviděl. Ale pozvi mě. Koupím si k tomu popcorn a budu to se zaujetím sledovat.“

„Vtipný,“ zpražila jsem ho a naštvaně koukala do blba. Artemis a dokonce i tady chlapíkovi v černém můžu říct všechno - ale vlastní matce? Ani náhodou… „Myslím to vážně, Háde. Mám strach. Máma si bude myslet, že jsem byla s Adonidem a to ne -“

„Moment - s kým?“ Hádes se tak naklonil přes stůl, že jsem viděla, jak se mu rozšiřují zorničky.

Trochu vylekaně jsem pípla: „S Adonidem, ale to je jedno, ne?“

„Kdo je Adonid?“ vyslovil jeho jméno, jako by se mu chtělo zvracet.

„O co jde? Říkám, že -“

„Ptal jsem se kdo to je!“

Teď už vyděšená k smrti, jsem se zadívala do jeho rozzuřených očí a odpověděla: „Adonidas - syn Myrrhy a tvého bratra Poseidona. Potkala jsem ho dnes cestou ze školy a on mě doprovodil domů. Byl na mě milý a… ale mamce se moc nezamlouval. Já vím, že je polobůh, ale… není to jedno? Víš, mám pocit jakoby… já nevím… srdce mi chce z hrudi vyletět, když ho vidím. A to ho znám teprve ode dneška!“ zasmála jsem se, ale v duchu si představila jeho kouzelné oči, hnědé, čokoládové vlasy, které ve větru vlály a voněly po písku a mořské soli…

„Neznám ho,“ odpověděl prostě Hádes a měřil si mě pohledem. Já si ho nevšímala. Stále jsem měla v hlavě jeho podobu…

„Myslím, že je čas jít,“ oznámil po chvíli Hádes, zvedl se ze stolu, dopil víno, vhodil na stůl pár drachem a přinutil mě, abych se postavila.

„Doprovodím tě domů.“

„Ne, to není tře-“ Nedořekla jsem ani větu, vzal mě kolem pasu a společně jsme vyšli ze soukromého salónku do mnohem rušnější veřejné části restaurace.

Proplétali jsme se mezi stoly a různými bohy, kteří se hlasitě bavili a smáli. Někteří využili i velmi velkého přítmí.

„Perse... Háde?!“

Jako na povel jsme se zastavili a otočili. Hrůzou jsem zkameněla a naprázdno polkla. Ženský hlas patřil mé zatím největší nepřítelkyni na světě - Héře. Seděla u jednoho stolu s někým, kdo byl v tak velké tmě, že jsem jeho obličej ani nerozeznala.

Dívala se na nás s otevřenou pusou, ale s takovým zároveň šibalským úsměvem. I v tom přítmí jí oči zářily, jako nějaké kočce.

„Héro,“ ujal se vedení Hádes a probodával jí pohledem. Mně nepřestával držet kolem pasu.

„Copak tu děláte?“ Vstala od stolu a přešla k nám. Na tváři jí stále hrál ten posměšný úsměv a nepřestávala se dívat na mě i na Háda.

„My…“

„Jsme tu na večeři,“ odpověděl prostě Hádes a podíval se na mě. Ode mě si vysloužil probodnutí pohledem a od Héry zvednuté obočí.

„Opravdu? To je mi novinkou. Od kdy zve strýc svojí neteř na oběd?“

„Na večeři,“ opravil jí Hádes a přitom mírně zavrčel. „A ano, může. Proč ne? Je snad nějaký nový zákon, který můj bratr zavedl, aby příbuzní nesměli zvát své jiné příbuzné na nějakou společenskou akci?“

„To ne,“ bránila se Héra, „ale zdá se mi to poněkud… divné. Že by bůh podsvětní říše byl v krizi středního věku? Že by se v tobě, Háde, začaly projevovat nějaké city?“

Mrkla na něj, ale Hádes to jako vtipnou poznámku nebral. Hrudní koš se v něm mohutně zvedal a já z něho cítila takové teplo, jako by se mu začala vařit krev. Z očí mu přímo šlehaly blesky a funěl, jak moc se v něm probouzely emoce.

„Háde,“ zašeptala jsem s hlavou přitisknutou k jeho rameni - ne sice dobrovolně, za to teď se strachem, co se tu ještě odehraje.

Podíval se na mě a jeho oči se při pohledu do mých malinko uklidnily. „Jdeme pryč, Persefono,“ oznámil prostě a na Héru se už ani nepodíval.

Vykročili jsme pryč, ale sotva jsme ušli pár kroků, ozvalo se blízko za námi: „Ale no tak, bratříčku! Snad se nám nezačneš urážet! Konec konců - Persefona by to už měla vědět…“

To, co se stalo potom, bylo otázkou jedné vteřiny. Hádes se znovu proměnil. Stal se z něho ten ďábel, kterého jsem viděla dnes ve škole, když se rozčílil nad duší. Plameny kolem něj mihotaly a celý se otřásal vzteky.

Chytil Héru pod krkem a zacloumal s ní. Kolem nás se rozhostilo ticho, které doprovázely zvuky praskajícího ohně kolem Háda. Někdo upustil vidličku… Tmavě hnědé vlasy Héry se jí rozprostřely kolem obličeje, růžové rty měla pootevřené a lapala po dechu a azurové oči se jí ve tmě blýskaly a volaly zoufale po kyslíku.

„Nepleť se mi do života, sestro!“      

Sledovala jsem tu scénu, jako normální divák, který nemůže říct, co by měl od toho čekat a co si o tom všem myslí. Moje já se jakoby rozdělilo na dvě poloviny - zlou a špatnou. Samozřejmě, že ta zlá se zlověstně usmívala, šeptala, že je to přeci Héra, a že ona si takový osud zaslouží. Ta hodná mi přikazovala, ať se mezi ně vrhnu, zachráním Héru ze spásy Hádových rukou a uchráním jí před ním.

Nevyhrála ani jedna strana.

„Háde, prosím, nech toho,“ dala jsem mu ruku na rameno, ignorovala funící Héru a zoufale se zadívala do jeho očí, které se na mě otočily.

Stisk jeho ruky povolil a Héra spadla na zem. Ignorovala jsem jí. Moje pozornost se zaměřila na něco jiného. Hádes ze mě nespouštěl oči a i když už se proměnil zpět do své normální podoby, v které jsem ho znala, pořád se moje srdce chvělo. Strachem a úzkostí.

„Jdeme,“ prohlásil rozhodně a společně jsme znovu vykročili pryč.

U dveří nás zastavil něčí hlas: „Pěkné šaty, Persefono! Adonidovi by se jistě líbily!“ Otočila jsem se, ale Hádes mě postrčil do výtahu, který se hned zavřel, takže jsem jen uviděla, jak se Héra v celé své kráse směje a oči jí prozrazovaly, že se mi pěkně pomstí.

Opřela jsem se o stěnu ve výtahu a lapala po dechu, jako bych to byla já, koho Hádes před chvílí škrtil. Jakmile zmáčkl tlačítko do příslušného patra, otočil se ke mně.

„Jsi v pořádku?“

„Já… jo. Proč jsi to znovu udělal?“

„Co?“ nechápavě povytáhl obočí.

„Toho ďábla. Proč jsi ho udělal?“

„Jo toho, aha.“ Zacukaly mu koutky, oči těkaly sem a tam a od nosu po uši zrůžověl. „No, víš… abych to upřesnil… to je moje pravá podoba.“

V šoku jsem na něj hleděla. „Děláš si srandu.“

„Ani náhodou,“ bránil se. „Myslím to zcela vážně - ale věř mi, že tu podobu nesnáším.“

„Tak proč ses v to přeměnil? Naháníš mi hrůzu.“ Zrudla jsem pro změnu já.

„Tak to mi je líto,“ usmál se na mě, přešel ke mně, stoupl si vedle mě a opřel se o stěnu, jako já. „Jestli chceš, už to dělat nebudu. Tedy - pokud mě sestra nevyprovokuje.“

„Jo, to bych byla moc ráda,“ oddychla jsem si. „Ale na Héru si to klidně dělej. Jen ne na mě,“ usmála jsem se a on se rozesmál. Nemohla jsem si pomoct a přidala se taky.

„Dobře, slibuju,“ odpověděl, ale pořád se smál.

Chvíli bylo mezi námi ticho. Pořád jsme se usmívali, ale už jsme pomalu vlastně zapomínali kvůli čemu. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo mi… fajn.

„Jo! Málem bych zapomněla!“ vyjekla jsem, až celý sebou cuknul. „Co mám říct tý mamce? Bude se mě na to ptát. A hlavně si bude myslet, že jsem byla s Adonidem.“ Protočila jsem oči.

„Coby?“ pokrčil rameny se smíchem. „Řekni jí pravdu.“

„Ha, ha.“ Udělala jsem falešný smích. „Ale ne, teď vážně.“

„Já to myslím, vážně.“

„Háde…,“ založila jsem si ruce a povytáhla obočí.

„Persefono…,“ napodobil mě a já jenom obrátila oči v sloup.

„Jasně. Takže ty mi radíš, abych nakráčela domů a řekla mámě rovnou do očí: „Ahoj mami, byla jsem na večeři s Hádem, abychom si vyříkali ty dnešní trable při rozeznání duší… moment - já ti to neřekla?! Aha! Tak to promiň…“ - To jako vážně?“

Hádes si dal ruku před pusu, aby nevyprskl a semkl rty. „Víš, že je hrozně legrační pozorovat tě, jak něco předvádíš?“

Ušklíbla jsem se a přikývla. „Díky.“

Odtrhl se od stěny a přešel blíž ke mně. „Myslím to vážně. Řekni to mamce. Nebude se zlobit - a pokud ano, tak mi dej vědět a já si s ní popovídám.“ Naznačil pěstmi bitku a mrkl na mě.

Usmála jsem se, skousla si ret a nervózně se utápěla v myšlenkách. Teprve když se dveře výtahu otevřely s hlasitým „cink,“ jsem si uvědomila, že jsem skoro doma. A taky, že prší jako z konve.

„A - do božského zadku,“ zanadávala jsem a přehrabovala se v kabelce. Hm, tak tady asi deštník nebude. Dala jsem si jí nad hlavu, abych jí použila jako provizorní ochranu před deštěm - čili, aby mě to zmáčelo ještě víc.

Otočila jsem se na Háda. „Děkuju za… moc hezký večer.“

Hádes se usmál a podíval se směrem za mě. „Nechceš doprovodit až domů?“

„Ne, to je v pořádku. Pokud nezačne bou-“

Obrovské hřmění otřáslo snad celým Olympem.

„To si snad táta dělá srandu. Zrovna teď vezme svůj blesk „na procházku?“

„No jo, to dělá vždycky.“

Oba jsme se zasmáli a chvíli mlčky na sebe koukali. Prohlíželi jsme se a já vlastně ani nevěděla proč. Na Hádovi jsem měla „něco“ ráda a „něco“ jsem i nenáviděla. Problém byl, že jsem nevěděla, co je co.

Pořád jsem musela uznat, že Hádes je jako chlap vážně pohledný, hlavně když se usmívá. Pak mě fascinovaly jeho oči. Způsob, jakým se na mě díval. Neuměla jsem si představit, že se takhle dívá i na ostatní. Připadala jsem si, jako by ten pohled patřil jenom… mně.

Otřásla jsem se. Co to plácáš, Persefono?

„No, tak asi už budu muset jít…“

„Persefono?“ zastavil mě Hádes a vzal mojí ruku do své. „Děkuju,“ zašeptal.

Stydlivě jsem sklopila pohled, usmála se a pak udělala nečekanou věc: Stoupla jsem si na špičky, přiblížila svojí tvář k jeho a políbila ho na ní. Byl to jen chvilkový okamžik, přesto jsem cítila, jak celý ztuhl.

„Taky děkuju,“ zašeptala jsem a rozeběhla se pryč. Kašlala jsem na kabelku, jen jsem si nadzvedla lem šatů a snažila se vyhýbat se největším kapkám deště. Ani ne po pěti sekundách jsem byla mokrá jak myš, ale ani mi to nevadilo. Popravdě jsem si to užívala.

Asi po sto metrech od výtahu jsem se zastavila, otočila se a uviděla Háda, jak stále stojí ve výtahu a dívá se na mě pohledem, který se rozhodně dal považovat za plný láskou.

Samozřejmě strýcovou láskou...

„Takže už to víš, mami. Byla jsem s Hádem. Pozval mě na večeři. Chtěl si promluvit o plánech ve školním roce a domluvit mi abych se smířila s tím, že až do přísahy mě bude učit on, chápeš?“

Nemohla jsem tvrdit, že by se mámě ulevilo. Popravdě - byla v šoku.

„Jsi v pohodě?“ přistoupila jsem k ní starostlivě a ignorovala louži, která se pode mnou vytvořila.

„Já… ano, jsem,“ snažila se mě utěšit s úsměvem, který byl rozhodně falešný. „Běž spát, zítra máš přeci školu, ne?“

Přikývla jsem. „Asi máš pravdu, tak dobrou.“ Přistoupila jsem k ní, dala jí pusu na čelo a vyšla po schodech. Ještě jsem se otočila. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Unaveně se usmála. „Jasně, že jsem. Jenom jsem malinko unavená.“

Oplatila jsem jí úsměv, vyběhla po schodech do pokoje, sundala ze sebe šaty a lehla si nahá do postele.

Byla jsem tak unavená, že jsem se vykašlala i na zuby i na pyžamo. V hlavě mi myšlenky vířily z dnešního zážitku a já chvíli nemohla usnout. Stále jsem měla před sebou výraz Háda, jak na mě kouká v dálce přes husté provazce deště.

Po chvíli jsem se oddala spánku a černotě.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 8. kapitola: