OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 7. kapitola

31.08.2013 (12:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2475×

7. kapitola - Večeře s vládcem podsvětí

Restaurace U Třech čarodějnic byl nóbl podnik v samotném srdci hory Olymp. Provozovaly ji tři styžské čarodějnice, které byly slepé, ale všechny dohromady měly jedno oko, které si navzájem „půjčovaly.“ 

Do restaurace chodili většinou nejvýznamnější bohové, dalo by se to tedy přirovnat k místu celebrit. Navíc - ale to byla jen taková drobnost - ten, kdo si chtěl tady posedět, musel mít rezervaci na nejmíň půl roku dopředu. Proto mě udivilo, že Hádes se chce sejít zrovna tady. Věděl snad před půl rokem, že se tohle stane, a objednal nám místa?

Raději jsem na to nechtěla ani pomyslet.

Popravdě - váhala jsem, jestli tam mám jít. Nebyla to totiž jen tak obyčejná restaurace. Obvykle si tam dávali dostaveníčko mladí milenci nebo jen hodně dobří kamarádi. Já s Hádem nebyla ani to, ani to. Jenže - proč jsem se tam nakonec rozhodla jít?

Hádes měl být mým učitelem na ještě necelé tři měsíce. Měla jsem se s ním stýkat každý den ve škole, a pokud bych trucovala, nepřinášelo by to ani jednomu dobrotu. Navíc jsem si říkala, že možná má opravdu zájem vysvětlit mi jeho dnešní chování a lstivé zacházení s dušemi. A ještě poslední bod: Jelikož je to bratr mého táty, rozhodně by se o tom dozvěděl jako první a bylo by to jen: „Persefono, chovej se slušně“ nebo „Persefono, je to jeho práce, tak ji laskavě respektuj…“ No jo, jasně! Ale jak mám respektovat něco, co ke mně ani nepatří?! K čemu nemám vůbec vztah!

Raději jsem zatřepala hlavou a dala sbohem mým k ničemu vedoucím myšlenkám.

Stála jsem před skříní a nervózně svírala úchytky od dveří. Zamyšleně jsem přejížděla očima mezi společenskými šaty a halenkami a sukněmi. Copak je tak těžký vybrat si šaty na schůzku se strýcem?

O pět minut později jsem dokončovala poslední úpravy na už tak dokonalém make-upu, pročísla jsem si vlasy, nastříkala jsem se jedinou voňavkou, kterou jsem měla - dárek od Potha (bůh chtíče a touhy), zamrkala na sebe do zrcadla a vyrazila po schodech dolů do obýváku.

Už jsem brala za kliku od dveří, když mě zastavil ostrý hlas: „Prrr, kam to jdeš?“

Otráveně jsem si povzdychla a otočila jsem se. Máminy už tak dost vykulené oči se jí vyvalily ještě víc. „A ještě ke všemu takhle?!“

„Mami, prosím tě, nezačínej. Já… budu brzo zpátky, slibuju.“

„A kam jdeš?“

„Já… musím na důležitou schůzku.“ Váhavě jsem volila správné věty, abych mámě nepřivodila ještě větší infarkt. Ale co jsem měla dělat? Měla jsem jí říct, že jdu na schůzku s Hádem? Pokládala by mě za divnou a určitě by se divila ještě víc, než kdybych jí řekla, že mám schůzku s Adonidem.

„S tím klukem?“ Mamka vyjekla a založila si ruce na prsou. „Persefono, tohle mi dělat nemůžeš…“

„Mami! Prosím, přestaň. Ne, nemám schůzku s tím „klukem“ - a když tak má jméno Adonid.“

„Tak s kým?“ Mámě se evidentně ulevilo, ale zřejmě jí to nestačilo.

„Mami,“ začala jsem pomalu, „je mi sedmnáct. Zanedlouho budu plnoletá. Nezdá se ti, že mám právo mít trochu svého soukromí?“

„Persefono,“ napodobila mě máma, „máš právo na soukromí. Jenže je sedm večer, moje dcera je oblečená jak někam na ples a já vůbec nevím, s kým a kde máš schůzku.“

Neměla jsem sílu se s ní moc dohadovat, tak jsem jen odpověděla: „Mami, budu v pořádku. Vážně. Přísahám, že přijdu brzo - třeba v devět?“

Mamka se podívala na hodiny a pak znovu na mě. Poraženě si povzdychla a mávla rukou. Usmála jsem se a vykročila ke dveřím. Zastavil mě ještě její hlas. „Ale vezmeš si mobil.“

Povzdychla jsem si, vzala si ho ze stolku a konečně vyběhla ven, abych to stihla.

∞∞∞ 

Že to bylo na minutu přesně - takhle bych to asi charakterizovala.

V šatech se moc běhat nedá - zkuste si to doma, můžete klidně použít prostěradlo nebo cokoliv, do čeho byste se mohli lehce „zabalit“, a udělat pár kroků - no, to by ještě šlo. A teď zkuste běžet, jako kdyby vám hořelo za patami, a pak něco povídejte. Že to nejde? Já vám to říkala…

No, každopádně jsem nějak doběhla k hlavnímu výtahu a sjela do 282. patra. Oproti patru, kde bydlíme my s mámou, jsem vážně musela sjet o několik stovek pater dolů.

Dveře se s hlasitým cink otevřely a z reproduktoru se ozvalo: „Restaurace U Tří čarodějnic - přejeme vám dobrou chuť.“ Díky, pronesla jsem kousavě a vyšla z výtahu, který rychlostí blesku vyjel do příslušného patra, kde si ho někdo přivolal.

Restaurace stála přímo přede mnou a já se teprve teď lekla, protože mi došla úplně šílená věc. Nejenže to byla nóbl restaurace, kde byly tyhle šaty, co jsem měla na sobě, skoro povinné, ale taky mi došlo, že to byla jediná restaurace, kde světlo skoro neexistovalo. A bylo to z několika důvodů:

1. Pokud si chtěl nějaký zamilovaný páreček užívat trochu soukromí, měl možnost jedině tady.

2. Styžské čarodějnice, jak jsem výše zmínila, měly jen jedno společné oko, jinak byly totálně slepé. A na co by jim bylo svítit jak blázen, když nemusí tolik platit za elektřinu a postačí si s pouhými mdlými svíčkami u jednotlivých stolů?

A za 3., což jsem nepokládala jako o restauraci osobně, ale spíš o mně - Proč se Hádes chtěl sejít se mnou v takovém typu restaurace? Bylo to kvůli tomu, že je pán podsvětí a je zvyklý na tmu? Nebo - no, radši už nechci ani pomyslet.

No, ale zpátky do reality.

Restaurace s nápisem „U Třech čarodějnic“ byla kamenná budova dřevěnými mohutnými dveřmi. Co se týče nápisu - škrábance s nějakými symboly, a aby to zřejmě dodalo i nějakou patřičnou „šťávu,“ místo „o“ ve slově „čarodějnic“ bylo namalované červené napuchlé oko.

Zírala jsem na nápis a na celý vnějšek restaurace jako blázen, dokud mě ze snění neprobralo otevření dveří, ze kterých vyšel nějaký pár, který se držel kolem ramen a něčemu se smál. Zřejmě bych si ani nevšimla, kdo to je, kdyby mě neoslovila ta dívka: „Persefono?“

Podívala jsem se jí do tváře a překvapením vyjekla. „Nemesis?“

Usmála se, pustila toho kluka - mimochodem, byl to Dionýsos, který vypadal, že opilostí za chvíli omdlí - a přešla ke mně. „Páni, vypadáš tak… úžasně. Co tu, proboha, děláš?“

„No… já… vlastně jdu na schůzku.“

Nemesis se zatvářila překvapeně. „Vážně? A s kým?“

„Není to nic vážného,“ odpověděla jsem jí rychle, když nasadila laškovný výraz. „Jen… je to taková prostě normální schůzka.“

„Aha,“ přikývla, ale nepřestávala se culit.

„A co tu vůbec děláš ty?“ zeptala jsem se jí pro změnu já.

„No, s Dionýsem jsem teprve krátce, přesto mě na něm něco přitahuje, viď, zlato?“ přešla k němu a dala mu pusu na tvář.

Dionýsos se zachechtal a přitáhl si ji k sobě blíž. Jo, kéž bych se s někým taky takhle muchlovala, jako to dělala teď Nemesis.

Když skončili, Nemesis se na mě znovu podívala a já se jí zeptala: „Měli jste spolu rande?“

Přikývla a objala nespokojeného a opilého Dionýsa. „Vydrž, zlato, ještě chvíli, už půjdeme, ano?“

„Já… vlastně už taky musím.“

„Ne, čekej. On počká,“ mávla za sebe na Dionýsa a otočila se ke mně. „Je mi líto, co se stalo dneska. Hádes byl… neměl ti to ukazovat.“

„Asi ano, ale celé to byla chyba.“

„Proč?“

„Neměla jsem se učit tyhle předměty, je to na nic.“ Kdybych měla u sebe něco, do čeho bych mohla kopnout, stoprocentně bych to udělala.

„Tohle neříkej,“ zatvářila se soucitně. „Hned po tom, co jsi odešla, bylo na Hádovi vidět, jak ho to uvnitř bolí, když se to stalo. Měla jsi ho vidět! Pár minut skoro nepromluvil, jen seděl za stolem, hlavu opřenou o ruce, a div že nebrečel. Záleží mu na tobě.“

„Jo? A proč to tedy udělal? Myslíš, že mě nezná? Navíc - proč mu na mně tak záleží? Jsem jedna z mnoha jeho neteří a synovců a jsem jediná, u které skoro brečí, když se na něho naštve. Proč?“

„Každý má někoho oblíbeného. Není možné, že jste si spolu vybudovali nějaký hezký vztah, když jsi byla malá?“ navrhovala.

„Asi máš pravdu,“ připustila jsem, ale jistá jsem si nebyla. To, že Hádes k nám chodil často, když jsem byla malá, byla pravda. Mamka mi vyprávěla, že mě často choval v zavinovačce a že jsem se na něj už jako čerstvě narozené miminko usmívala. Ve čtyřech letech, když odcházel, tak jsem se na něj pověsila jak klíště a nechtěla se ho pustit. A sladká tečka na konec - jako první slovo jsem řekla „strejda.“

Nemesis se usmála a ještě dodala: „Nebuď smutná, vsadím se, že vše bude v pořádku. Hádes má jen takové sklony… přehánět. Tak jo, nebudu tě už zdržovat, taky musím,“ kývla na spícího Dionýsa ve stoje. „Uvidíme se zítra, pa.“

Kývla jsem jí na pozdrav, pořádně se nadechla, popadla lem šatů a vyšla vstříc schůzce s Hádem. Uvnitř byla taková tma, že ani bídné svíčky u jednotlivých stolů nemohly vrátit do místnosti světlo. Jediné, co jsem věděla, bylo, že mrtvo tady rozhodně není, protože se ozývaly vzrušené hlasy a cinkání příbory o talíře. A abych nezapomněla - rozhodně jsem nevstoupila do nekuřáckého oddělení.

„Smím nějak pomoci, děvenko?“ Starý nakřáplý hlas se ozval za mnou a já doslova nadskočila a umřela hrůzou při pohledu na jednu z vedoucích podniku - styžskou čarodějnici. Byla malá a dalo by se říci, že i plesnivá. Místo očních důlků měla rovnou pokožku - až na ty vrásky -  vypadalo to jen jako větší čelo. Šedé cáry vlasů měla stáhnuté do uzlu a na sobě starou a špinavou zástěru, kterou nosila snad od batolecího věku. Co mě ale překvapilo nejvíce - natož, že neměla u sebe ani oko, dokázala poznat holku i jako slepá.

„Já jen… jsem Persefona. Mám tu schůzku s… Hádem.“

Měla jsem co dělat, abych jeho jméno dokázala vyslovit. Když jsem to brala takhle, vyznělo to divně, a hlavně to vážně divně vypadá - vážně jdou neteř a strýc spolu na večeři?

„Persefona, jistě, slečinko. Tudy, prosím.“ Babizna se ukláněla, až tím, jak byla malá, se skoro bradou dotýkala podlahy.

Divila jsem se, že mě nevede za ruku, natož, jak byla milá.

Když jsem procházela kolem stolů, pár lidí na mě stočilo pohled, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě v tomhle dýmu a tmě poznávají. Došly jsme až na druhý konec části restaurace a já se začala ošívat, protože se dým a puch ještě zdvojnásobil. Úlevou jsem proto vydechla, když mě čarodějnice zavedla ke stolu, který byl trochu za stěnou a oddělený přepážkou (asi něco jako VIP) a kde už nebyly žádné stopy po cigaretách.

Hádes seděl zády ke zdi, takže mě viděl přicházet. Vyskočil jak mladá laň a díval se na mě s posvátnou úctou a nemohl ode mě odlepit zrak.

„Persefono, ty… vypadáš… no, ehm… krásně.“

Zaraženě jsem ho pozorovala, jak přešel k mé židli, odsunul ji a pokývnul mi, abych si sedla. Hm, gentleman…

Když jsme si konečně oba sedli, prohlédla jsem si ho i já. Bylo vidět, že si se sebou dal záležet. Na sobě měl sice stejné oblečení jako ve škole, avšak přes košili si přehodil sako. Vlasy měl nagelované dozadu a místo strniště hladce oholená tvář. Cítila jsem z něj výraznou pánskou kolínskou a mátový dech. Bylo sice hezké, že si dal kvůli mně na sobě záležet, ale zase na druhou stranu - nemusel to přehánět.

Nervózně jsem se dívala všemi směry, jenom ne na něj. Upřeně mě pozoroval a na rtech mu hrál milý úsměv. To jsem dokázala poznat, aniž bych se na něj dívala.

„Děkuju,“ promluvila jsem po chvíli a Hádes se zaraženě zamračil. „Za tu chválu… a tak.“

„Jo, jistě, nemáš zač.“ Znovu se usmál a mávl někam rukou za mě. „Myslel jsem si, že už nepřijdeš.“

Nechtěla jsem vypadat jako sebejistá husa, která hned po přečtení vzkazu kývala hlavou, že půjde (i když to v podstatě byla pravda) a prostě odpověděla: „No, uvažovala jsem, že nepřijdu, ale pak jsem si uvědomila, že je tu jedna věc, kvůli které bych asi jít měla.“

Hádes se znovu zatvářil překvapeně. „Jaká?“

„Tátovi by se to nelíbilo. Nebyl by nadšený z toho, že se hádáme. A po dnešku si troufám říct, že i máma by z toho nebyla nadšená.“

„Vážně? Aha. Takže jenom díky tomu jsi přišla?“ zeptal se mírně (čti hodně) zklamaně.

„Ani ne. Vlastně… chtěla jsem si poslechnout tvoji „omluvu.“ Jen jsem si nebyla jistá, jestli mi stojí za to, abych šla kvůli ní v sedm hodin do nejluxusnější restaurace na Olympu. Když už jsme u toho - jak jsi sehnal rezervaci? To jsi věděl, že se naštvu, půl roku dopředu?“

„No, možná,“ uculil se Hádes a já ho probodla pohledem. „Ne, ale berou tady „malé přídavky“ i v hotovosti.“

No jasně, Hádes a úplatky - to dokonale sedí k sobě.

„Jo a mimochodem, s těmi sedmi hodinami nemáš pravdu. Už je půl osmý.“

Aha, tak proto si nebyl jistý, že přijdu.

Mezitím přišla další baba, která vypadala úplně stejně jako ta předchozí, akorát s tácem a dvěma skleničkami s nějakou rudou tekutinou. Rozdílem se ale lišila. Na rukou jako náramek měla zavěšená nejméně pěticentimetrové oko, které se jí houpalo sem a tam a zorničkami pátralo po okolí.

„Zde je vaše vínko, milostpáni,“ zaskřehotala babka, položila sklenice, sundala si z ruky oko a pokračovala: „Copak si dáte k hamání?“

Až teprve teď jsem se podívala na menu před sebou a rychle ho přelétla očima: telecí žaludky přelité játrovým sosem, kuřecí hlava plněná pomerančovou šťávou, vepřové ocásky obalené ve strouhance atd. atd.

Znechuceně jsem se ušklíbla a v duchu zvažovala místo, kam bych se mohla vyzvracet. Hádes zřejmě postřehl můj pohled a odpověděl: „Dáme si klasické makarony se sýrem. Jednu velkou porci, prosím.“

Hádes se střetl s mým překvapeným pohledem a mrkl, že je to v pořádku. Usmála jsem se na babku a modlila se, ať mi to oko nespadne do klína a ona ať pohotově odejde.

„Chiré, slyšelas? Máme nějaké makarony?“ Babizna ječela na druhou přes celou restauraci a divoce se ošívala.

„Jo, máme!“ odpověděla jí stejným skřehotáním druhá babka, která se zřejmě jmenovala Chiré.

Čarodějnice, která stále stála u našeho stolu, se divoce otočila, ušklíbla se a…

Fuj!!!

Přesně, čeho jsem se obávala, se stalo, akorát mnohem horším způsobem. Oko, které držela, jí vypadlo z ruky a místo aby mi přistálo v klíně, dalo dokonale gól přímo do skleničky mého vína.

„Éééé… ehm.“ Hádes přemáhal smích a mně bylo do breku. Moje víno…

„Babo, ukliď to a přines mé… ehm, neteři nové víno,“ promluvil po chvíli a mávl na babku, která stála pořád u nás.

„Jistě, jistě.“ Čarodějnice se hluboce uklonila a začala šátrat ve víně pro oko, které se divoce zmítalo. Když ho vylovila, otřela si ho do starých šatů, až to zavrzalo, vzala sklenici a odešla.

Za chvíli se vrátila s novým vínem, poklonila se a ještě dodala: „Ještě jednou se omlouvám, vaše božstvo.“

Natáhla jsem se pro sklenici a přičichla k ní. Bála jsem se, že by mi mohla dát nové víno do té samé sklenice, jen to staré že by vylila.

„Neboj, není jedovaté,“ usmál se Hádes, který mě se smíchem pozoroval.

„Hm,“ mrzutě jsem se ušklíbla a trochu se napila. Naštěstí nechutnalo tak špatně, oproti vnějšímu vzhledu. „Neměla bych ho pít, není mi osmnáct.“

„A dozví se snad někdo o tom?“ povytáhl laškovně obočí Hádes. „Leda, že bys žalovala taťkovi nebo mamce.“

„Jo, jasně, jsem ten typ, který se jde vypovídat nejvyššímu bohovi, že jsem porušila bůhví kolikátý zákon a že jsem se napila o tři měsíce dřív, než bych správně měla. To jsi správně odhadl,“ pronesla jsem kousavě.

„No, ujistím tě, že já nic neřeknu. Ale hlavně - nepřišli jsme sem řešit, kdy máš pít a kdy ne, ne? Stejně vypadáš na osmnáct i víc už dávno, tak je to fuk.“ Hádes mi pohlédl zpříma do očí a s úsměvem na rtech se napil svého vína.

Jen jsem se na něj podívala a měla chuť se zasmát, ale neodhodlala jsem se. Pořád ve mně zůstávala vzpomínka na jeho oči, které po mně zoufale volaly, když jsem ráno utíkala ze třídy.

A pak se to stalo.

Vzpomínka se najednou proměnila, jen zůstaly jeho oči. Skláněl se nade mnou a dychtivě se ke mně přibližoval. Třásla jsem se - cítila jsem to, i když jsem si připadala jako pozorovatel nějaké scény.

Viděla jsem sebe - nahá, ale zahalená ve tmě. Jediným zdrojem světla byl oheň plápolající v mohutném krbu a svíčky, které plápolaly u stolu v louči. Připadalo mi to až moc jako děj z minulosti. Žádná elektřina. Žádný moderní nábytek. Jen já a -

Měla jsem chuť vykřiknout, i když jsem věděla, že tohle není realita, jen jakási vize. Lapala jsem po dechu a snažila se uniknout z jeho sevření. Bránila jsem se. Hádes měl ale neskutečnou sílu a rukama se o mě zapřel, abych sebou přestala škubat.

Rty se otřel o moji tvář a v jeho očích se odrážela nesmírná touha. Nevydržela jsem to, a jen co si na mě lehl, vykřikla jsem a…

„Persefono?“

Škubla jsem sebou a zaostřila zrak na muže sedícího přede mnou. Byl tady. Jak? Co se stalo? Co se to se mnou děje? Jsem v pořádku? Jsem vůbec normální?

„Stalo se něco? Celá jsi jakoby najednou ztuhla.“

„Já…. jsem v pořádku.“ Přinutila jsem se k úsměvu a ignorovala jeho zmatený výraz. Nedokázala bych přenést přes srdce, kdyby se mi něco takového stalo znova.

Hádes se už více nepodivoval, napil se a odkašlal si. „No, tak myslím, že by bylo moudré, kdybychom si řekli, proč jsem tě sem vlastně pozval.“

„Ale to já vím,“ odsekla jsem mu mírně podrážděně a v duchu se modlila, aby večeři tolik nenapínal. „Přeci, abys mi vysvětlil, proč jsi se dnes takhle zachoval.“

„Jo, přesně tak,“ přikývl. „Rád bych ti řekl, že…“

„Moment,“ zarazila jsem ho. „Otázky tady budu klást já. A ty budeš odpovídat, jasné?“

Hádes chtěl protestovat, ale pak se poddal a přikývl. „Fajn.“

„Dobře, takže, chtěla bych vědět, proč jsi to dneska udělal? První hodina, a ty už se snažíš, abych raději umřela, než viděla to, co jsi dnes udělal, strýčku?“

Zarazil se a naklonil se ke mně. „Předtím, než ti odpovím, rád bych tě poprosil, Persefono, zda bys mi nemohla říkat jako každý jiný, klasicky Háde. Za prvé, jsem sice tvůj strýc, ale tady ty vztahy nějak zvlášť neplatí, a za druhé mi to bude i příjemnější.“

Protočila jsem oči a opravila se: „Fajn, tak mi řekni, proč jsi to udělal, Háde.“

Hádes spokojeně zamručel a usmál se. „Rozeznání duší patří k mým nejdůležitějším funkcím. Má to spojitost i s peklem i s nebem, ale hlavní jsou charakteristické znaky. To, co jsi dnes viděla, jsem dokázal spojit dohromady.“

„Jenže na rozvrhu je i druhý předmět - peklo a ráj - kdo může kam? - s tímhle jsi to spojil? Nebo co znamená tenhle předmět?“ nechápala jsem.

„To se dozvíš už zítra.“

Opřela jsem se o židli a konsternovaně jsem hleděla před sebe. Po dlouhé chvíli mlčení jsem odpověděla: „Zítra už nepřijdu.“

„Cože?!“ Hádes skoro vylétl ze židle, jak ho to překvapilo. „Co tím, proboha, myslíš?“

„Myslím tím, že nemám zapotřebí vidět podobný způsoby divadýlek, jak jsi mi to dnes ukázal ty. Ne, díky, vážně nechci.“

„Persefono,“ namítl šokovaně, „nechci, abys -“

„Požádám otce o přerušení,“ skočila jsem mu do řeči. „Klidně mu vysvětlím důvody a povím, že nemám žaludek, abych něco podobného viděla. Z tvého způsobu se mi dělá nanejvýš zle.“ Snažila jsem se mluvit dospěle a rozumně, ale zadrhávala jsem a těkala očima. Nedokázala jsem být tak rozhodná, jak to uměli někteří jiní.

„Persefono -“

„A taky chci -“

„Poslouchej mě, ksakru!“ vyjel Hádes a vztekle praštil do stolu. „Já ti zakazuji chodit za otcem. Nepřeju si, abys tohle dělala. Nemělo by to cenu. Otec by ti stejně přikázal, abys na hodiny chodila. I kdybys měla být svědkem vraždy, kdyby to bylo nutné, chápeš?“

Zaraženě jsem zamrkala, abych zahnala slzy, a skoro pípla: „Ne, nechápu.“

Hádes si mohutně povzdychl, složil ruce do dlaní a mlčel. Nejméně deset minut bylo mezi námi ticho, které provázely tlumené hlasy, cinkání příborů, Hádovy povzdechy i moje popotahování.

Pak jsem konečně promluvila: „Promiň.“

Moje jednoslovná věta stačila Hádovi k tomu, aby tentokrát zaraženě zíral on. „A za co?“

„Že se chovám jak neskutečná fiflena,“ sklopila jsem stydlivě oči.

Zase chvíli bylo mezi námi ticho a po chvíli jsem ucítila, jak Hádes dal ruku na moji. „Ne, nejsi. To já bych se měl omluvit. Neuvědomoval jsem si své chyby a hned při první hodině jsem se zachoval jako naprostý hlupák, který ti zkazil celé vyučování pro zbytek roku. Ale Persefono,“ přinutil mě, abych se mu podívala do očí, „já ti slibuju, že takové předměty o podsvětí už nebudou. Dal jsem si předsevzetí, že zažijete legraci a zároveň se poučíte, co ty na to?“

„Nebyla jsem tam jediná. Měl by ses omluvit i ostatním,“ připomněla jsem mu, ale usmála se. „Omluvu přijímám.“

Hádes se zářivě usmál a mrkl. „Tak já taky. A mimochodem - takže zítra přijdeš?“

Usmála jsem se a pokrčila rameny. „Co mi zbývá?“

„Žalování tátovi?“ připomněl mi větu, kterou jsem řekla před chvíli.

Povzdechla jsem si. „Další tátovy moudré kecy? Ani náhodou...“

Hádes se zasmál a lokl si vína. Mezitím se otevřely dveře a dovnitř vešla Chiré, která nesla kouřící se obrovský talíř s něčím, co doopravdy připomínalo makarony v sýrové omáčce.

„Dobrou chuť!“ zaskřehotala babka, uklonila se a ještě v úkloně couvala, takže málem spadla z vyvýšeného stupínku, znovu se uklonila a vyšla ze dveří.

Ušklíbla jsem se. „Senzační personál.“ Zvedla jsem vidličku a ochutnala, co nám přinesla. Naštěstí jsem mohla prohlásit, že domů rozhodně nedorazím s prázdným žaludkem.

„No, úplně skvělý,“ přidal se smíchem Hádes a nandal si velkou porci do úst.

Mlčky jsme chvíli seděli a vychutnávali si jídlo. „Makarony? Jak jsi věděl, co je moje nejoblíbenější jídlo?“

„To si nejde nezapamatovat. Mám ho rád taky.“

Zamračila jsem se. „A není tvoje nejoblíbenější náhodou chilli con carne?“

Hádes se na mě podíval s pusou otevřenou dokořán. „A tohle víš jak?“

„Ani nevím,“ nechápala jsem a myšlenkami bloudila, odkud jsem se dozvěděla, že jeho nejoblíbenější jídlo je americká specialita.

„No vidíš, že si to pamatujeme oba dva,“ mrkl na mě.

„Mimochodem - kdy mi hodláte s tátou říct, proč se moje budoucnost týká podsvětí?“ zeptala jsem se ho se zájmem, abych změnila téma, a nabrala si vidličkou další porci.

Hádes chvíli mlčel a zřejmě přemýšlel o vhodné odpovědi. „Až nastane správný čas.“

Zklamaně jsem prohlásila. „Jo, a to je kdy?“

„Brzy.“

Prostá odpověď, která nepotřebovala komentář, mě dokázala umlčet po zbytek chvíle, takže jsem stačila dojíst večeři a vypít si víno, než se mě Hádes s úsměvem zeptal: „Nechceš doprovodit domů?“

„Ne,“ prohlásila jsem rychle a jistě a pak dodala: „Spíš mi ale pomoz vymyslet, co mám říct jedné osobě, kde jsem byla.“

„Komu?“

„Mamce.“ 

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 7. kapitola: