OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 28. kapitola

20.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1834×

28. kapitola - Odejít kvůli milované

Hádes

Nemohl jsem se dočkat, až po dlouhých měsících uvidím svou manželku, svou milovanou Persefonou. Doufal jsem, že by se třeba Nemesis pokusila trochu ji zkrotit, jenže jsem v to až příliš nedoufal. Povinnosti nás rozdělily, ale teď už jsem mohl být doma opět dlouho.

Usmíval jsem se a šťastně se rozhlížel po okolí. Avšak jsem zaraženě uviděl svého přítele Charóna, který bědoval na mole a něco na mě křičel. Přes hluk mlhy jsem ho neslyšel a nechápal, co se děje. Nepřítomně jsem letěl dál a jen zavrtěl hlavou.

Nic mi ten den nemohlo zkazit.

Jenže mohlo.

Nedoletěl jsem daleko od mola a v tu chvíli jsem uviděl postavu, která byla ve vodě a zuřivě sebou plácala. Zastavil jsem se a pozoroval, jak se snaží doplavat ke břehům a křičí o pomoc a pokládal jsem, že je to jen obyčejná duše.

Jenže obyčejná duše by se nepotopila na tak dlouho a nevyplavovala. S povzdechem jsem zamířil s mlhou k hladině a skočil do řeky. Chvíli jsem pátral v silném proudu vody a pak ji uviděl. Bezmocně s hnědými vlasy vlajícími kolem tváře a šaty, které ji táhly ještě dál, pomalu ale jistě klesala ke dnu.

Poznal jsem ji.

Persefono! chtěl jsem zakřičet, ale voda mi to nedovolila a ze mě vyšly jen bublinky.

V záchvatu paniky jsem zvýšil svá tempa a připlaval k ní, do větší hloubky, kde jsem sotva viděl. Byla bledá a velmi hubená. Okamžitě jsem ji chytil za paži a vynaložil všechnu svou sílu, abych ji dostal na břeh.

Samotného mě to velmi vyčerpalo, ale nestaral jsem se tolik o sebe jako o svou milovanou. Zakašlal jsem a pak se naklonil k ní a dotkl se její ledové tváře.

„Persefono, má lásko,“ zašeptal jsem a vystrašeně se díval do její bledé tváře. Nereagovala a ani nedýchala. Hladil jsem ji a ona najednou otevřela oči a přimhouřeně se na mě podívala. Viděl jsem nepopsatelnou bolest a trápení. A pak, stejně tak rychle, jak je otevřela, je i zavřela.

„Ne, ne, ne,“ začal jsem mumlat a snažil se provést masáž srdce a dýchání z úst do úst. Ani jedno nezabíralo. Z jejích úst vytekl jen nepatrný pramínek vody, ale nedýchala.

„Ne!“ vykřikl jsem a bouchnul pěstí vedle ní do kamene. Začaly mi téct slzy a já jim dal volný průchod.

Podíval jsem se na ni a viděl jsem její hubené kostnaté paže a vystouplé lícní kosti. Byla bledá. Tak bledá, že jsem nepochyboval, že je mrtvá.

Stiskl jsem jí dlaň. „Odpusť. Odpusť mi za to všechno.“

A náhle jsem se podíval na její břicho. Tak nepřirozeně vystouplé a kulaté. V šoku jsem položil na něj dlaň a ucítil, jak se uvnitř něco pohybuje, ale každou vteřinu už s menší silou. Byla těhotná.

Moje dítě.

„Charóne!“ zařval jsem a o chvíli později uslyšel, jak se ke mně blíží rychlé kroky. Ještě nebyl ani u mě a vyštěkl jsem: „Proměň se. Dělej!“

Charón se přeměnil do své mladé silné podoby s křídly. Když uviděl ležící Persefonu, vyděšeně zalapal po dechu. Jenže nebyl hloupý a porozuměl mému rozkazu. Vzal ji do náruče, ale já mu přesto ještě přes slzy řekl: „Co nejrychleji ji odnes do Erebosu a polož ji do jejího pokoje. Já tam hned dorazím.“

Přestože jsem se snažil, abych vyzněl klidně, rozhodně jsem se tak necítil. Cítil jsem nevýslovnou bolest a nedokázal jsem si pořádně ani stoupnout na nohy. Jak? Jak se to mohlo stát? Co tu dělala? Proč..?

Absolutně jsem nic nechápal, ale v tuhle chvíli na ničem jiném nezáleželo.

Musí žít.

Zatnul jsem zuby a přinutil se znovu nebědovat a nebrečet. Potřeboval jsem uvažovat normálně a se slzami mi to nešlo.

Postavil jsem se na nohy, vyvolal mlhu a přinutil tělo, aby se vzneslo.

Bál jsem se, aby už nebylo pozdě.

∞∞∞›››

Do Erebosu jsem dorazil zrovna v momentě, kdy Charón pokládal Persefonino bezvládné tělo na její postel do pokoje. Sotva jsem vešel k ní do pokoje, málem jsem se zhroutil.

Není nic horšího, než vidět někoho milovaného v tomto stavu. Pro mě ovšem byla celá situace ještě horší. Nosila v sobě další život, který měl být i součástí mého. V hlavě se mi přehrávaly všechny scény, které jsme spolu prožili.

Věděl jsem, že je pozdě, ale netušil jsem jak moc.

Charón odešel a já klesl na kolena u její postele. Znovu jsem se chytl její ruky a díval se do té její nejkrásnější tváře. Ani, když byla celá mokrá a vyhublá a vlasy se jí lepily do čela, nemohl jsem se zbavit známé tíhy u srdce, která mi dokázala zaslepit mysl i rozum. Podíval jsem se na její břicho a pomalu přiložil ruku i na ně.

Necítil jsem už vůbec nic.

„Ne, prosím, ne,“ začal jsem šeptem, ale postupně nabíral na hlasitosti. Za chvíli jsem křičel už po celém hradu. „Já nechtěl. Nemohl jsem. Má duše mi zatemnila mysl. Odpusť mi, je to má vina. Miluju tě, lásko.“

Najednou se prudce otevřely dveře do místnosti, ale já klečel zády k nim, takže jsem nevěděl, kdo přišel. Předpokládal jsem, že to může být jen jediný člověk.

„Nemesis?“ zašeptal jsem nadějně.

„Můj pane, odpusťte -“

Otočil jsem se a uviděl jsem záplavu rusých vlasů. Rozhlédl jsem se po pokoji, jako by se Nemesis někde schovávala.

„Kde je?“ vyštěkl jsem.

„Pane, koho -“

„Kde je Nemesis?!“

„Pane, ona…,“ hlas se jí začal třást a pak se mi podívala do tváře. Zároveň s pohledem na mě, uviděla na posteli ležící Persefonu. Keira vykulila oči a já se podíval jejím směrem.

V tu chvíli jsem si uvědomil znovu všechny důležitější věci. Uvědomil jsem si, že je tu ještě poslední naděje. Jediná naděje.

„Okamžitě mi dones moji truhličku!“

„Pane?“

„Ne,“ vyskočil jsem na nohy a tryskem přešel ke dveřím, „dojdu si pro ni sám. Ty tu buď s ní.“

Nestačila se ani uklonit a já vyrazil po kluzkých kamenných schodech věži. Mé komnaty sice byly kousek, avšak pro mě to bylo, jako bych měl ujít kilometry. Za mnou vlál plášť a mé slzy si znovu našly cestu po tváři. Jedním pohybem jsem je setřel a rozeběhl se chodbou k mému pokoji rychleji. Dorazil jsem ke zlatým dveřím, mávl jsem na stráže, kteří se zmateně uklonili a vběhl do místnosti.

Uvolněný kámen v podlaze bych dokázal najít i po slepu. Přešel jsem k podlaze vytáhl jsem kostku, kterou jsem zahodil a vytáhl z ní truhličku. Nemělo cenu zapírat, že se mi ruce třesou a že skoro ani nedokážu ji ani otevřít. Bez váhání jsem vyndal jedinou věc, která mi měla zachránit mou ženu a dítě a vyrazil jsem zpět k ní do komnat.

Rozrazil jsem dveře a odstrčil jsem Keiru od postele, u které dřepěla a dívala se v šoku na Persefonu. Překvapeně se odkulila, ale já si ji nevšímal. Znovu jsem si klekl k posteli a podíval se nejdříve na ni a až pak rozevřel dlaň, ve které byla má jediná poslední naděje.

S třesoucíma rukama jsem vzal mezi palec a ukazováček zářivě červený plod a pomalu jí ho vložil do úst. Přidržel jsem jí hlavu a postaral se, aby plod spolkla.

Vydechl jsem a oddálil se od ní. Vzal jsem ji opět za ruce a tentokrát je stiskl v dlani. Bylo jen otázkou chvilky, než by se měla probudit. Studené dlaně jsem si přiložil k tváři a poté přiložil k ústům.

„Budeš žít. Budeme tu opět spolu. Všichni… tři.“

Usmál jsem se a zhluboka oddechoval. Vnímal jsem, že je Keira ještě stále v místnosti, ale odhánět ji jsem neměl ani pokušení. V zázračné ovoce života v podobě granátového jablka jsem věřil jako v nic jiného. Byla to má jediná naděje na její záchranu.

Jenže uplynuly minuty.

Desítky minut.

A pak hodiny.

„Pane,“ ozvala se Keira a mně bylo jasné, co mi chtěla říct.

Okamžitě jsem zařval: „Ne!“

Jenže jen obyčejné ne, přešlo v takový povyk, že mě nešlo zastavit. Bylo pozdě. Moc pozdě. A já nemohl pro to nic udělat.

„NE!!!“ zařval jsem na celé podsvětí a obrátil hlavu do stropu.

Zhroutil jsem se.

∞∞∞›››

Zeus

„Můžeš za to všechno! Je to tvá vina, že naše dcera je už měsíce v podsvětí! Díky tvému pitomému slibu a umíněným názorům -“

„Tak dost!“ zařval jsem a bouchl pěstí o opěradlo trůnu.

Už hodiny jsem seděl v trůně na klasické poradě, která se konala poslední půlrok tak často, že jsem se divil, že vůbec ještě dokážu vstoupit do ložnice. A klasicky se už půlrok řešila otázka, co je s naší dcerou.

„Deméter, opakuji ti to už mnohokrát. Tenkrát mi Hádes dal své slovo. Slovo, které měl dodržet. Myslíš, že mu ještě můžu důvěřovat? Ano, zradil nás, ale ty víš stejně dobře jako já, že se do podsvětí nedostanu. Můj bratr všechno moc dobře zamkl a ubezpečil se, že žádnou jinou cestu nenajdeme. Prostě to nejde.“

Postupně jsem ubíral na hlasitosti a ke konci už šeptal. Deméter seděla jako druhá po mé levici a nenávistně mě probodávala očima. Celá rada sledovala naši již několika tisícovou hádku, při které jsem beznadějně opakoval ta samá slova a vlastně se celá hádka opakovala znovu a znovu ve stejném duchu.

„Nemůžu uvěřit, že jsi tak bezcitný. Měla pravdu. Se vším. Prodal jsi ji jako otroka nebo levnou věc.“

Podíval jsem se do její tváře. Za ty měsíce, co Persefona zmizela, se Deméter změnila. Zestárla trápením a bolestí po ztrátě dceři. Neměl jsem jí to za zlé, jenže jsem nemohl nic dělat a to bylo na celé té věci nejhorší.

„Sama víš, že jsem se snažil domluvit se s Hádem. Jenže jeho ubohé odpovědi na svitcích jsi viděla sama, zkrátka už ji zřejmě neuvidíme.“

Deméter se snažila vydržet s vážnou tváří, ale emoce ji přemohly. Usedavě se rozplakala, až se k ní musela naklonit Hestia, která seděla nejblíž, a konejšivě ji pohladit po zádech.

„Otče, já… musím souhlasit s Deméter,“ ozvala se Afrodita a já se na ni podíval. „Persefona se ničím neprovinila, přestože tě předtím urazila, ale… chyba je na Hádově straně.“

Unaveně jsem si povzdychl. „Vždyť já vím. Co mám jiného dělat? Vyhlásit mu válku? Válku bohů?“

„Myslím, že by to bylo prozatím nejlepší řešení,“ souhlasně přikývl Poseidon po mé levici. „Hádes se jí jen tak nevzdá.“

„Poseidon má pravdu, otče. Jiné řešení opravdu není. Navíc - přeci víš, že jsem vše viděla,“ ozvala se šeptem Afrodita a já se při pohledu do jejích vystrašených očí znovu ocitl v situaci, kdy v šoku přispěchala do mého paláce a oznámila, že Hádes unesl Persefonu k sobě do podsvětí. Okamžitě jsem povolal Deméter, která se ještě od té doby nevzpamatovala a začal jednat. Jenže všechny pokusy na záchranu mé milované dcery byly beznadějné.

„Moc dobře víš, že lidé zahynou, pokud jim nedám úrodu. Nemůžu se starat o ně, když se trápím kvůli své dceři, Die. Takže laskavě, prosím, začni jednat.“

„Deméter,“ promluvil jsem silným hlasem, která se odrážel v síni jako ozvěna. „Dělám, co můžu. Chci, aby se má dcera vrátila stejně jako ty. Ale do té doby, než bude podsvětní říše uzamčená, ani já, ani Poseidon se tam nedostaneme. Musíš to už konečně pochopit.“

„Já zatím pochopila až moc dobře, co jsi za lháře a kuplíře!“ vyštěkla na mě a já zaťal pěsti.

„Já -“

Nestačil jsem větu ani doříct a já se zakymácel. Zamotala se mi hlava a já málem ztratil rovnováhu. Chytil jsem se okraje trůnu a snažil se popadnout dech. Uvnitř mě jsem cítil, jako by něco prasklo, nebo se zlomilo. Uslyšel jsem hrozivý křik, který se až moc nápadně podobal Hádově hlasu. Křik přešel v pískání až v hučení. Při pohledu na Poseidona, který se tvářil stejně jako já, jsem pochopil, že se mé obavy potvrdily.

„Co se stalo?“ vyjekli skoro všichni okamžitě, především Héra s Deméter. Héra, která byla po mé pravici, se mi starostlivě zadívala do tváře a chytla se mé ruky.

Neměl jsem sílu ji odstrčit, i když jsem si to teď přál.

Vyměnil jsem si pohled s Poseidonem a naše myšlenky se sloučily. Věděli jsme, co se stalo, jen jsme se to oba báli vyslovit.

Takhle najednou k tomu mohlo dojít jen, pokud se stalo něco velmi závažného.

„Die? Tak co je ti?“ vykřikla Deméter a sestoupila od svého trůnu před můj.

Lapal jsem po dechu, ale snažil jsem se ho chytit. Pohlédl jsem na ni.

„Brána podsvětí se zlomila.“

∞∞∞›››

Hádes

Bušil jsem pěstí do kamenné podlahy a o chvíli jsem jí zase svíral ruce, které jsem bezmocně líbal, a nešeptal nic jiného než slova o odpuštění. Křičel jsem z plných plic a bylo mi jedno, že mě každý slyší nebo že mi dochází hlasivky.

Záleželo mi jen na ní.

„Háde, prosím,“ ozvala se za mnou Keira a podle jejího hlasu jsem poznal, že i ona brečela. Položila mi ruce na ramena, které jsem okamžitě setřásl a naštvaně vstal.

„Co si na mě dovoluješ sahat?“ štěkl jsem na ni a přiblížil se k ní. Viděl jsem hrůzu v jejích očí a strach, když jsem jí uštědřil dost mlaskavý políček. „Jak se opovažuješ tu i být? Co ty jsi udělala pro její záchranu?!“

Byla v šoku a nedokázala se zvednout z podlahy. Zírala na mě a lapala po dechu, mezitím co jí začaly téct slzy. Prudce jsem oddechoval a znovu zatínal pěsti. Měl jsem takový vztek, takovou bolest a neskutečnou bezmoc, že jsem se opět svezl na podlahu a vzlykal.

Nikdy se mi nestala situace, kdybych se pro něco nebo pro někoho rozbrečel. Uvědomil jsem si, jak moc mi na ní záleží. Jak moc ji miluju. A už nikdy jí nebudu moct říct všechny ty věci, které jsem jí chtěl říct. Především, co jsem jí udělal. Jak hrozně jsem se k ní zachoval. A díky mně otěhotněla.

Moje dítě.

Další vzlykání a slzy naplnily ticho v pokoji. Byl jsem sám. Neměl jsem svou manželku, královnu, lásku, ani své dítě. Neměl jsem nikoho.

Jen vzdáleně jsem si uvědomoval, že slyším zvedání větru a práskání okenic. Seděl jsem se založenýma rukama, kterýma jsem si podpíral čelo u její postele, a cítil, jak z ní sálá mrtvolný chlad. Jen ohlušující vítr a nová síla, kterou se naplnil pokoj mi přiměla na chvíli zbystřit.

„Ty hajzle!“ zaječela vysokým hlasem a přiřítila se ke mně. Odhodila mě od postele a já, který se díval do Deméteřiných rozzuřených uplakaných očí, snášel její rány, kterými mě mlátila na zemi.

„Ukradl jsi mi dceru, ty parchante! Kde je? Kde je má dcera, ty zrádce?!“

Snášel jsem její rány, ale přesto se snažil rukama bránit. Po očku jsem sledoval, jak se objevují další a další postavy, ovšem hlavně jsem si všiml Dia, který stál u krbu a díval se na mě nenávistným pohledem.

„Deméter, prosím!“ zakřičel jsem, ale tím jsem spíš zvýšil intenzitu jejích ran.

Z posledních sil jsem před sebe natáhl ruku a mrštil jsem ji od sebe, až spadla na postel k Persefoniným nohám. Bolestně zaskučela, ale pak se podívala vedle sebe a zaječela tak vysokým hlasem, že jsem pochyboval, že by smrtelníkovi nepraskly ušní bubínky.

„Persefono!“

Celá Božská rada se jako na povel obrátila k posteli a v šoku unisono zalapali po dechu. Ovšem největší bolest jsem vzdáleně rozeznal z Diova pohledu. Deméter spustila svůj křik a okamžitě začala na ni volat, jenže já věděl, že je až moc pozdě.

Zatímco jsem ji pozoroval, nevšiml jsem si, že se Zeus ke mně přiřítil nadpřirozenou rychlostí a chytl mě pod krkem. Doletěl se mnou k nejbližší stěně a třískl mou hlavou o zeď.

„Měli jsme dohodu a tys jí ublížil! Kvůli tobě je teď mrtvá! Unesl jsi ji a zabil! ZABIL JSI MOU DCERU!“

Další třísknutí o zeď a já nevěděl, co mi působí větší bolest - jestli škrcení, při kterém jsem se dusil, nebo omračující bolest na týlu hlavy, při které jsem začínal vidět černě a zmateně. Navíc jsem ucítil i ostrý pach krve.

„Tak bude to?! Co jsi s ní udělal!“

Zeus chtěl se mnou opět hodit o zeď, ale já se začal dávit, protože jsem přes jeho silný stisk chtěl odpovědět. „Já jsem… já…“

„Tak co?!“

„Zabiju tě vlastníma rukama! Zabiju tě!“

Už z větší dálky jsem uslyšel, jak Deméter v neskutečných slzách a s vlasy ulepenými od slz a potu se za mnou přiřítila a vrazila mi ohromný políček. Zaskučel jsem, a kdyby mě Zeus nedržel pod krkem vysoko nad zemí, jistě by se pode mnou ztratila podlaha.

Další facka zabarvila mou tvář, tentokrát na druhou stranu a já se dusivě bolestí stáhl. „Jak jsi mohl? Jak jsi jí to mohl udělat!“

Znovu jsem chtěl odpovědět, ale nemohl jsem.

Ne přes stažené hrdlo.

Ale vyřešil to za mě někdo jiný.

„Mami?“ zaskuhral hlas z postele.

Všichni se znovu jako na povel otočili a já se podíval na tvář své milované, která právě otevírala namáhavě oči. Deméter byla během jedné vteřiny u ní a Zeus trochu povolil stisk na krku a díval se na svou dceru.

Srdce se mi prudce rozbušilo a pak se náhle zastavilo.

Žije. Má láska žije.

Neviděl jsem už nic, než že jí začala líbat její ruce a hladit ji po vlasech. Zeus znovu zesílil stisk, ale já se usmál.

Jedna slza si našla cestičku po mé tváři. A já zavíral oči směrem, abych se naposledy na ni podíval.

Teď už jsem mohl konečně zemřít.

Tak nevím, jestli vás to bavilo sledovat vše z pohledu Háda (tedy vlastně skoro vše), ale jinak jsem to napsat nedokázala. Persefona prostě byla "mrtvá" a psát to, jako že vše pozoruje její duše, jsem také nechtěla. Takhle mi to prostě přišlo nejlepší a doufám, že se pro vás Hádes opět vyšvihl v tom nejlepším světle ;)

Příště se můžete těšit na Olymp a vše tentokrát z Persefonina pohledu. No a taky budeme soudit. A konec příští kapitoly - snad už vás konečně potěším :) Ale to už prozrazuji mnoho - zkrátka se těšte klasicky na zítřek a také na předposlední kapitolu :)

Děkuju za krásné komentáře! ♥

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 28. kapitola: