OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 27. kapitola

19.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1782×

27. kapitola - Spravedlivá odplata

Zírala jsem do husté šedé mlhy před sebou, která pomalu začala tmavnout.

Jak? Proč? Co se stalo? Co udělala Nemesis?

A pak jsem se poprvé za celou tu dobu otočila. Bývala bych ráda řekla, že je Nemesis stejně zmatená jako já, jenže opak byl pravdou. Dívala se na mě, oči se jí zlomyslně leskly a na tváři se jí usadil posměšný úsměv. Pobaveně se na mě dívala, jak na ni nechápavě zírám a po tvářích se mi kutálí slzy.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se, abych prolomila ticho, které doprovázelo jen šplouchání vlnek o člun. Byly jsme někde uprostřed řeky, daleko ztracené v husté mlze mezi podsvětní a nebeskou říší.

„Co by?“ pokrčila rameny, jako bych jí řekla, že k obědu nebude ovoce, ale zelenina. „Přeci sis nemyslela, že tě vydám tomu pitomému poslíčkovi? Slíbila jsem ti, že tě dostanu z podsvětí. Což jsem udělala, ale neřekla jsem, že tě dostanu na Olymp.“

„O čem to mluvíš?“

Povzdechla si. „Ach, Persefono, opravdu jsi tak hloupá, jak vypadáš? Prostě máš smůlu. Nikam tě neodvezu. Nikdy už neuvidíš svého tatíčka a maminečku. Vím, co by se mnou udělal Hádes, kdyby to zjistil.“

„Vždyť jsi říkala, že půjdeš se mnou!“ rozkřikla jsem se, ale hlas se mi zajíkával.

„Vážně? Možná. Ani nevím. Ale nemůžu. Už jsem tu jedla mnohokrát a vydržet těch pár dní bez jídla, abych ti dělala doprovod - no, nevím jestli bylo pro mě horší ten hlad vydržet nebo být ve tvé společnosti,“ ušklíbla se tak, jako by chtěla zvracet.

„Navíc,“ dodala, „opravdu jsem potěšeně sledovala, jak slábneš, tedy… jen na některých místech.“

„Nemesis, o čem to sakra mluvíš? Já to nechápu,“ řekla jsem tím nejklidnějším hlasem, který se mi ale čím dál tím víc zadrhával.

Hlasitě a znuděně si povzdechla. „To ti to mám říct celý od začátku? No dobře. Tak tady to je.“ Spokojeně si sedla na dřevěné prkýnko, vytáhla z vaku, který jí ještě zbyl kus pečiva a s mlaskavým zvukem se do něj zakousla. „Na posílení,“ dodala se smíchem, když viděla můj výraz, ale já ji ignorovala. Byla jsem ještě příliš v šoku a nechápavě na ni koukala do chvíle, než si odkašlala a začala vyprávět.

„Věděla jsem už od začátku, že se staneš Hádovou manželkou, i když jsem ti tady lhala. Neřekl mi to nikdo, ale dokázala jsem si to zjistit sama. Věděla jsem, že můj osud bude jednou v rukách podsvětí, ale kdo další tam se mnou bude, jsem netušila. Když jsem poprvé, krátce před začátkem školního roku, spatřila Háda, okamžitě jsem se do něj zamilovala. Čekala jsem zrovna u Diova paláce, kde jsem měla dohodnutý sraz s mými přáteli, když jsem ho uviděla. Stála jsem jak solný sloup a nedokázala se pohnout. Šel zrovna kolem mě a tak mile se usmíval. Okamžitě věděl, kdo jsem a mile si se mnou povídal. Když jsme se pak rozloučili, nezapomněl mě přátelsky pohladit po tváři. Byla jsem stále v šoku i po té, co ode mě odešel a vešel k Diovi do paláce. Vykašlala jsem se na přátele a raději šla zjistit, co se děje. A zrovna tam jsem se to dozvěděla. Hádes chtěl vědět, kde jsi a moc si tě přál navštívit. A také se zmínil o manželství.

Ani si nedokážeš představit tu moji vnitřní bolest, kterou jsem prožívala, přestože jsem ho znala teprve krátce. Jenže pro mě to bylo, jako bych ho znala věky.

Sledovala jsem každý jeho pohyb a vždy se snažila, abych byla tam, kde byl i on. Samozřejmě… nenápadně,“ zasmála se a ukousla si kousek pečiva. „A dařilo se mi to. Hádes se se mnou spřátelil ještě dřív, než začal školní rok. A já to považovala za úspěch. Dlouho jsme si povídali, smáli se a rozebírali různá témata. Zajímala jsem se o podsvětí a to ho evidentně moc potěšilo. Jednoho dne mi přišel zlatý svitek a v něm byla pozvánka od něj s pozváním na večeři.“

Zalapala jsem po dechu. Nemesis se na mě podívala nejdřív soucitným falešným výrazem a pak zakroutila očima.

„Ale, drahoušku, snad sis nemyslela, že jsi byla Hádova první kořist? Přišla jsem nádherně oblečená do luxusní restaurace U Třech čarodějnic. Celý večer byl mnou okouzlen, to jsem poznala podle jeho dychtivého výrazu po mém těle. Když mě vyprovázel, usmíval se a já poznala, že je šťastný. V té době jsem byla ještě celkem naivní, takže jsem ho políbila.“

Odmlčela se a pak pokračovala se zatnutými pěstmi. „Okamžitě se odtáhl a řekl, že už je zamilovaný. Od toho večera jsem ho neviděla, až do prvního školního dne, kdy jsem poznala i tebe. Pozorovala jsem vás, jak se k sobě chováte. A musím říct, Persefono,“ ušklíbla se, „že jsi byla celkem hloupá, když jsi už od začátku nepoznala, co k tobě vládce podsvětí cítí.“

Cukla jsem pohledem, ale mlčela.

„Ty jeho pohledy, které se k tobě vždy zatoulaly. A tak romantické, jak se sesypal kvůli tobě, kvůli jedné dušince. Opravdu sladké,“ naznačila, že se jí chce zvracet.

„Po chvíli jsem poznala i Adonida. Chodil s Afroditou ještě dřív, než s tebou. A já ho k tobě hezky navedla. V podstatě jsem se nemusela ani moc snažit a přišel sám. Jakmile jsem poznala, že jsi do něj zamilovaná jak malá puberťačka, okamžitě mi srdce jásalo a já si myslela, že Hádes hned ke mně přiskočí a třeba si to rozmyslí. O Adonidovi a o tobě jsem mu ještě neříkala, ale sama jsem se začala snažit. Jenže on na mé podněty nijak zvlášť nereagoval, ani když jsem mu jednoho večera přinesla čerstvě upečené čokoládové sušenky, které má rád a rozmasírovala jsem mu záda. Byl spokojený, až do té doby, kdy jsem ho znovu nepolíbila. Tentokrát však s větší vášní a dokonce mi i deset sekund polibek oplácel. Jenže pak mě rozčíleně vyhnal a prohlásil, že už mě nikdy nechce vidět.

O nějakou dobu později se dozvěděl o tobě a Adonidovi. Okamžitě se mu zhoršila nálada a měl vztek a já mu poradila, aby zachovával klid a dělal, jako že se nic neděje, že to stejně nemá dlouhodobé trvání. Zklidnil se, ale požadoval, abych mu o tobě donášela.

S radostí jsem tě celou tu dobu špehovala. Hlavně toho osudného večera.“

Napřímila jsem se a podívala se na ni. „To jsi byla ty? Ten stín, který okamžitě zmizel, jakmile jsem odhrnula záclonu? Ty jsi nás pozorovala při našem milování?“

„Skoro milování,“ opravila mě a zasmála se. „Ach ano. Byla jsem to já. Bavilo mě to celou dobu, však víš. Odešel od tebe, přišel za Afroditou, odešel od Afrodity, přišel za tebou...“ Cítila jsem, jak zatínám tou největší možnou silou pěsti. „… Ach ano, byla to velmi zábavná hra. Ještě toho večera jsem podala zprávu Hádovi, který zuřil. Zuřil tak, že mě znovu vyhnal a dokonce mi vrazil i políček, protože si potřeboval vylít zlost.“

Tentokrát jsem se ušklíbla já, i když mi do takového smíchu nebylo. Naštěstí si toho Nemesis nevšimla, protože pokračovala a tentokrát se zamilovaným úsměvem na tváři, který jsem na ní ještě ani neviděla.

„Druhý den, to bylo ten den, kdy tě potkal s Artemis u knihovny, si mě večer zavolal. Bylo ale už tak pozdě, že jsem se neobtěžovala s převlékáním své krajkové krátké košilky a nechala i své vlasy ve vlnách spadat na ramena. Přišla jsem k němu a uviděla ho na kraji své postele, kde držel skleničku a v ní měl zbytky toho nejsilnějšího vína. Díval se do podlahy a skoro si ani nevšiml, že tam jsem, kdybych si neodkašlala. Podíval se na mě a v očích měl skelný pohled. Začal se mi vylévat se srdcem a mezitím jsem si přisedla k němu na postel. Všimla jsem si, že se s oblékáním také moc neobtěžoval, protože měl jen kalhoty od pyžama bez trika a přes ramena jen přehozený lehký župan, který však zdůrazňoval jeho málo odhalenou mužnou hruď se silnými černými chloupky.

Říkal, jak moc tě miluje a já mu mezitím sebrala skleničku z ruky. Ubožáček se ihned rozbrečel a já mu vzala hlavu do dlaní. Se vzájemným pohledem do očí jsem ho uklidňovala, až se dotkl mé ruky na jeho tváři. V záchvatu vzteku a lítosti mě okamžitě začal líbat a nakonec to skončilo dlouhým a hlasitým milováním. A i když jsem se mu probudila ráno schoulená v náruči, nemluvil se mnou, jako by ta noc neexistovala. Až do jedné chvíle.

Jakmile se ti vyznal se svojí láskou a ty jsi ho odmítla, nešťastně chodil takhle několik týdnů. Měsíc po přísaze pozval všechny spolužáky kromě tebe do podsvětí… a já se stala jeho milenkou. Nebylo noci, kdybychom se spolu nemilovali, kolikrát i v rychlosti ve dne,“ zasmála se a laškovně zakroutila rameny. „Po čase si však uvědomil, že se spolu sice milujeme, ale já mu nedala dítě. Nejdřív si myslel, že je vina na jeho straně, ale po tomhle,“ kývla směrem k mému břichu, „se ukázalo, že to byla chyba na mojí straně. Navíc Hádes ještě nemá ani tušení, že jsi těhotná. Plakala jsem několik nocí, protože jsem dítě chtěla. A po dvou a půl letech, když už jsem mu nestačila, tak si znovu vyhlédl tebe. A to vše kvůli pitomému slibu!“ odfrkla si nahlas.

„Nejdřív jsem zuřila, měla jsem chuť tě zabít, jenže pak mi došlo, že když tě znovu přinutím, abys mi důvěřovala, můžu tě zabít pomalu a mnohem zábavnějším způsobem, i když… obětování jídla taky nebylo lehké. Teď jsi tady - ubohá, vyčerpaná královnička, která mi celou dobu důvěřovala. Kdyby ses viděla - jak jsi tu noc vyváděla, když do tebe pronikal. Přitom já ho uměla dohánět k šílenství.“

Už jsem to nevydržela, bylo toho na mě příliš. „Lhářko! Obyčejná couro!“ zvedla jsem se a celý člun se zakymácel.

Zasmála se a dál poklidně seděla. „Ale no tak, uklidni se. Máme spoustu času, můžeme si ještě povídat.“

„Není o čem, řekla jsi mi všechno. A já teď vidím, co jsi zač. Hloupá děvka!“ vykřikla jsem a poslední slovo zdůraznila.

Nemesis okamžitě zmizel úsměv z tváře a pomalu vstala. „Já a děvka? Prosím tě. Ty jenom žárlíš, protože jsem dala Hádovi to, co ty ne, viď?“

„Co ty bys mu tak mohla dát?!“ vyštěkla jsem.

Usmála se. „Touhu. Uspokojení. Čistou vášeň a nekonečnou slast.“

Znovu jsem zatínala ruce v pěsti a doslova funěla. Všimla si toho a zasmála se.

„Trefa do černého, že? Nikdy mu nedáš žádné potěšení, kromě toho bastarda!“

„Tak dost!“ zařvala jsem a došly mi všechny nervy. Okamžitě jsem vystartovala, jak moc mi to stabilita člunu dovolovala a vyběhla za ní. Jenže ona nebyla hloupá a zareagovala stejně rychle a popadla pádlo - na chvíli jsem se zastavila, jenže to ji ještě víc přimělo k úsměvu, protože ho líným pohybem zvedla a vší silou ho mrštila do vody daleko od nás.

Zírala jsem jako přikovaná a zoufalostí neměla daleko k pláči.

„Tak co? Ještě pořád jsem ‚obyčejná coura‘ a ‚hloupá děvka‘?“

Nemluvila jsem a sbírala jen všechnu svou sílu.

Opět se zasmála. „Já věděla, že jsi bezmocná chudinka. Nemáš na nic. Nechápu, co Hádes na tobě vidí. Ale řeknu ti jedno,“ přešla ke mně blíž, až byla jen pár centimetrů od mé tváře a zašeptala: „nikdy ho neuspokojíš. Nikdy mu nedáš tu lásku, kterou jsem mu dala já. Budeš navždy ta druhá, protože já jsem byla jeho první.“

Pohár nervů přetekl přes okraj a já se nekontrolovaně na ni vyřítila. Se svým sarkastickým úšklebkem mě pozorovala do té doby, než jsem ji vší silou strčila, až spadla na dno člunu. Byla sice v šoku, ale dokázala se mi neustále smát. A já, i přes velmi nestabilní člun, jsem dokázala jediné.

Vytáhla jsem dýku schovanou v plášti.

Smích ji přešel ve vykulený výraz a tvář se jí rozjasnila, jak vše pochopila. „Persefono, ne, to nemůžeš,“ couvala v člunu a ruce se jí začaly třást.

Svírala jsem rukojeť dýky tak pevně, až mi málem praskly klouby. Tentokrát jsem se zasmála já. „Ale můžu, co mi brání?“

„Byla jsem tvá přítelkyně,“ fňukla a já viděla, že se doopravdy začala bát.

Usmála jsem se, pohladila ji po tváři a přiblížila jsem se ústy k jejímu uchu. „Tak kdo je teď bezmocná chudinka? Jsi možná bohyně spravedlivé odplaty, ale tu spravedlivou odplatu ti dám já sama.“

Nestačila jsem se ani odtáhnout a ona se zatnutými čelistmi se mi snažila dýku z ruky sebrat. Jenže to mě namíchlo ještě mnohem více, takže jsem ji jedním pohybem setřásla.

A spravedlivě jsem zareagovala.

„Tohle je za Háda,“ vrazila jsem dýku do hrudi, až bolestně vyjekla a stáhla obličej hrůzou.

„Tohle je za mé přátele,“ vytáhla jsem ji a prudce jsem ji vrazila do jiného místa.

„A tohle je za mě a za všechny, které jsi kdy oklamala!“ vykřikla jsem a nebodla ji jednou. Bodala jsem ji tolikrát, že povolila všechny svaly a z koutku úst jí začala téct jasně červená krev. Poslední ránu jsem jí zasadila přesně do srdce a silou jsem tlačila do jejího těla.

Neuvědomila jsem si, že se neovládám. Zachvátil mě vztek a bolest, kvůli které jsem takhle konala. Toužila jsem se pomstít. Za všechno, co mi udělala. Co udělala mým přátelům, známým a Hádovi. Jak všem lhala a klamala je ve svůj prospěch.

Až teprve když se vykulenýma očima dívala do jiného místa a já poznala, že jí skutečně přestalo srdce tlouct, v šoku jsem vytáhla jedním pohybem dýku a dívala se na její zkrvavenou čepel. Třesoucíma rukama a nohama jsem se postavila a zároveň mi dýka spadla na dně člunu. Až teď mi došlo, co jsem skutečně udělala. Potvrdily mi to i krvavé skvrny na šatech a na rukou.

„Ach, bože,“ zaúpěla jsem a nechala průchod svým slzám. „Co jsem to udělala? Co jsem to udělala?“

Zakymácela jsem se při pohledu na zkrvavené tělo, které leželo kousek ode mě a já se beznadějně rozhlédla. Byla jsem sama. Sama uprostřed ničeho. Ztracená ve tmě a kolem mě nebylo daleko vůbec nic.

Nemesis byla sice bohyně, tudíž byla nesmrtelná, jenže v našem světě byl čas, věk i život rozlišovány úplně jinak. Nemohli jsme sice umřít jen tak, ale pokud nás někdo jiný zabil, tomu už se zabránit nedalo. Duše bohů neexistovaly. Jejich stará duše - nová duše přešla do jiného těla a jen čas pak mohl ukázat, kde se vlastně bohyně nebo bůh skrývají. Nejlepší na tom ovšem bylo to, že vlastnosti a povaha se tvořily úplně nové.

A přesně to bylo také mým úmyslem.

Jenže vidět u sebe tělo, které jsem zabila, a také šlapat v krvi, která pomalu plnila dno člunu, to jsem nesnesla, ani i když jsem ji nenáviděla. Neměla jsem na to sílu, svědomí a ani žaludek.

Snažila jsem se nabrat všechnu svou sílu a opatrně jsem vzala její tělo. V zoufalosti jsem bědovala, ale nic jiného mi nezbývalo. Položila jsem její tělo na okraj člunu, až se zakymácel a nebezpečně naklonil na jednu stranu. Naposledy jsem se podívala do rozbouřených vod řeky Styx, jejíž černá voda lákala ke smrti a já do jejího těla strčila. Přepadla přes okraj a se zvukem cákání vody chvíli plavala na hladině, ale pak bezvládně klesala ke dnu. Dívala jsem se na její tělo, které beznadějně unášel podvodní proud a vlající vlasy a tógu ve vodě, kde bylo její tělo ještě bělejší. Z celkem pěti ran vytékala krev a ve vodě za sebou zanechávala jen červený kouř. Přihlížela jsem jejímu klesání se srdce rvoucím nářkem a držela se okraje člunu. Zanedlouho mi zmizela z dohledu a černé vody Styx ji bezlítostně pohltily.

Ještě chvíli jsem bědovala. Co jsem to udělala. Proč? Jsem vrah? Budu si to vyčítat do konce života… Mohla jsem najít jiné řešení… Proč, Persefono? Proč jsi to udělala? Proč?

Bylo mi jedno, že mám ještě stále zkrvavené ruce a svěsila jsem hlavu do dlaní. Slzy mi stále tekly proudem a brzy vzlykání přešlo až v šílené škytání. Loďka se mnou kolébala a já si přála umřít také. Jenže tu byla naděje. Byla tu naděje, že se odtud ještě dostanu.

Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem sebe. Všude mlha - nelítostná a tmavá mlha. Viděla jsem kolem sebe sice na pět metrů, přesto mi přišlo, že je mlha i ve mně. A pak jsem to uviděla. Pádlo, které odhodila Nemesis do vody. Plavalo přesně ve vzdálenosti dvou metrů od vody.

Bez váhání jsem se zapřela do boku lodi a natáhla ruku, jak nejvíc to šlo. Byla jsem od něj asi dvacet centimetrů, když se najednou začalo ode mě vzdalovat. Připadalo mi až neskutečné, že osud si se mnou hraje jak s loutkou.

Znovu jsem začala plakat, protože jiná naděje už nebyla.

Jenže ona byla.

Jako mávnutí proutkem jsem dostala ten šílený nápad. Nejšílenější ze všech nápadů, co mě kdy napadly.

Jenže byla to má úplně poslední naděje.

Podívala jsem se na dno loďky, kde stále ještě byla její krev a celá loďka se v silném proudu houpala. Zavřela jsem oči a prudce vydechla. Na třesoucích nohách jsem se zvedla a podívala se kolem sebe, hlavně do zčernalé vody. Kolem mě nebylo nic a já opravdu neměla jinou šanci.

Jestli tohle přežiju, vybuduju tady most.

Polkla jsem a zatnula pěsti.

Tohle nepřežiju.

Jenže je to tvá poslední naděje.

Znovu jsem vydechla a podívala se nad sebe. Připravila jsem se. „Bože, odpusť mi!“ vykřikla jsem a skočila.

Nevnímala jsem nic než hučení v uších a všudypřítomný tlak, jak mě vody pohltily. Máchala jsem kolem sebe rukama a snažila se nohama kopat, abych vyplavala na povrch, jenže těžká promočená tóga a těhotenské břicho mě táhly hloub a hloub. Cítila jsem, jak mi dochází všechny síly a opouští mě i veškerá naděje. Vztáhla jsem ruku vzhůru a mávla jí kolem sebe.

Proud kolem mě se změnil a já po chvilce cítila, jak mé tělo stoupá vzhůru. Bolestivě mě už začalo pálit v plicích, když však bolest pominula a já se nadechla vzduchu. Byla jsem asi čtyři metry od loďky, ale byla jsem rozhodnutá, že už se tam nevrátím.

Zatnula jsem zuby a začala plavat.

Nikdy jsem nebyla nějak extra dobrý plavec, ale když se člověk dostane do situace, kdy je to jen otázka života a smrti, jeho reflexy ho nutily, aby ještě vydržel. A přesně to se dělo i mně. I když mi dítě uvnitř mě bralo neskutečnou dávku energie a síly, já musela pracovat dvakrát více, abych nás zachránila.

Nevěděla jsem, kam plavu, ale doufala jsem, že to nebude zpátky na břehy podsvětí.

Pažemi jsem dělala tempa kolem sebe a vší silou zabírala. Pomáhalo mi i kopání a hlavně pravidelné dýchání. Cítila jsem, jak mi srdce prudce buší, ale musela jsem bojovat.

Nevím, kolik metrů nebo desítek metrů jsem uplavala, ale začaly mě opouštět síly. Celé tělo zoufale křičelo po přestávce, ale já věděla, že kdybych se byť jen zastavila, už nikdy by řeka mé tělo na břeh nevydala.

Beznadějně jsem skoro zanaříkala, když jsem zjistila, že mlha ještě více černá a houstne a pak najednou vidím tmavou oblohu, mohutnou horu a černou kamenitou pláž.

Nevím, jestli jsem se měla radovat nebo ne, ale plavala jsem opačným směrem.

Znovu směrem na podsvětí.

Věděla jsem ale, že sílu, abych se otočila a vrátila, jsem za žádnou cenu neměla. Byla jsem nucená plavat dál, ale už jsem ani skoro necítila nohy, ruce a pomalu i celé tělo.

Byla jsem asi deset metrů před břehem, když mě chytla neskutečná křeč do nohy. Postupovala nohou až směrem do páteře a do krku. Bolestí jsem vykřikla a všelijak se i ve vodě kroutila. Sice jsem nevnímala skoro nic jiného než ostrou bolest v těle, ale mé ještě zbytkové pozornosti neunikl fakt, že slyším dunění na obloze a že se zvedá neskutečný vítr.

Jenže v tom okamžiku jsem se potopila. Hlubiny Styx mě tahaly k sobě na dno a já se už nedokázala bránit. Beznadějně jsem lapala rukama ve vodě a mé oči se pomalu s klížením zavíraly. Už jsem necítila ani ostré pálení v plicích.

Věděla jsem, že už umírám.

Poslední, co jsem dokázala zaznamenat, bylo prudké škubnutí, jak mě někdo chytil za ruku a táhl určitým směrem. Zakrátko mě i dotáhl po ostrých kamenech na pláž, jenže já už jsem nebyla schopná se nadechnout.

Ten někdo mi položil oproti mému tělu neskutečně teplou ruku na tvář a vyděšeně mi dýchal do tváře.

„Persefono, má lásko,“ vydechl vystrašeně a já se ještě krátce podívala do modrých očí a vystrašené tváře Háda.

Pak už jsem cítila, jak mě opouští má duše.

A tak Hádes zůstal navždy sám v podsvětí.

KONEC

Ne, dělám si legraci :D Jasně, že ne :)

Co se bude dít příště uvidíte opět zítra. Prozradím, že bude kapitola z Hádova pohledu a kousek i z Diova. A samozřejmě se budeme snažit zachránit naši Persefonu.

Děkuju všem za krásné komentáře ♥

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 27. kapitola: