OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 23. kapitola

14.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1698×

23. kapitola - Temné vězení v podsvětí

Nevnímala jsem nic jiného, než že neustále křičím a že s Hádem jedeme jakýmsi tunelem. Kolem mě byl příšerný chlad a vlhko, které se mi zažíralo do kůže. Hučelo mi v uších, nejen z obrovské rychlosti, ale také z jakýchsi divných zvuků kolem mě.

Najednou kočár vyletěl z temnoty a objevil se ohromný příkop se žhnoucí lávou, nad kterou jsme letěli. Vyděšenýma očima jsem se podívala před sebe, kde jsem v dálce na vyvýšené planině uviděla obrovský černý hrad s mnoha věžičkami, mohutnou hradbou a několik částí hradu, které byly osvětlené.

Když jsem se podívala nad sebe, obloha byla naprosto černá a táhla se do nekonečné dáli. Sem tam jsem však viděla jiskry a létající kusy žhavé lávy.

K hradu jsme se přibližovali obrovskou rychlostí a kromě obrovské planiny s příkopem a lávou jsem uviděla i jakási pole, kde se míhaly šedé stíny. Když jsem se podívala za sebe, uviděla jsem obrovskou horu a v ní velký černý otvor, odkud vycházely v zástupu zářivě šedé stíny.

V naprostém šoku jsem se znovu otočila dopředu a pak se podívala i na Háda, který mě neustále svíral jak kleště. Díval se strnule před sebe a s naprostou jistotou řídil jednou rukou mohutný kočár. Stáli jsme a já cítila, jak se celý kočár chvěje.

Jakmile kočár bezpečně doletěl na nádvoří toho mohutného hradu, seběhlo se k nám hejno lidí, ale moje oči se nedokázaly ještě tmě přizpůsobit. Hádes seskočil obratně z kočáru a tím mě na okamžik pustil. Instinktivně jsem se začala třást a Hádes až na zemi vztáhl ruce.

Byla jsem tak mimo, že jsem vůbec na něj nereagovala a nevnímala, jak mě silou vytahuje z kočáru a táhne mě pryč od nádvoří do hradu. Otáčela jsem se v setmělé budově na všechny strany a hledala možný útěk, ale nic nepřicházelo v úvahu. Popostrčil mě k širokým schodům, na kterých jsem doklopýtala až do třetího patra, kde mě chodbou vedl až k užším schodům, které zřejmě vedly do věže.

Vysíleně jsem vybelhala těch několik desítek úzkých a kluzkých schodů, než se přede mnou objevily těžké železné dveře. Hádes mě odstrčil ke stěně a já si až teď uvědomila, že mám celou mokrou tvář, po které teče řeka slz. Jakmile Hádes otevřel dveře do pokoje, okamžitě mě jako první do ní strčil a já se zřítila na zem.

„Nefňukej mi tady,“ řekl Hádes agresivně a otočil mě tak, abych na něj viděla. „Věděla jsi, že to jednou přijde, tak přestaň dělat scény a začni se připravovat.“

Chvěla jsem se po celém těle a nedokázala přestat. Nebylo to jen chladem od podlahy a celkové místnosti vůbec, ale proto, že Háda jsem v takovém stavu ještě nikdy neviděla.

„Ale podívejme,“ řekl s úšklebkem na tváři a vzal si ode mě pramen vlasů, který si se zaujetím prohlížel. „Už na tebe začíná doléhat síla podsvětí.“

Podívala jsem se na své vlasy, které neměly svou obvyklou, krásnou blonďatou barvu, ale byly hnědé. Vykřikla jsem a odstrčila Háda od sebe. „Jdi ode mě! Nech mě na pokoji, ty pekelníku!“ křičela jsem a couvala do nejbližšího rohu místnosti.

Hádes se zasmál. „Tak pekelníku, jo? Řeknu ti pravdu. Ano, nejsem nic jiného než obyčejné monstrum, ale to už jsi přeci měla dávno vědět. Celou dobu jsem se možná choval k tobě s úctou, ale to jsem si taky myslel, že budeš mé city jednou opětovat a svatbě se dobrovolně podvolíš. Zdá se ale, že to s tebou tak jednoduché nebude. Měla jsi dlouhou dobu na rozmyšlenou a teď už nastal pravý čas. Zítra se staneš mojí ženou.“

„Nikdy! Nikdy se jí nestanu, Háde. Afrodita vše viděla a spraví o tom otce, budou tu každou chvíli.“

Znovu se zasmál, tentokrát však hrozivějším smíchem. „Ale no tak, drahoušku, přece sis nemyslela, že na nic nemyslím? Ovšem, že se bude bratr dožadovat přístupu ke mně do podsvětí, jenže já mu takovou radost nedopřeju. Mám totiž na to fígl.“

Mlčela jsem a svírala ruce v pěsti, až mi zbělely klouby. Probodávala jsem Háda nenávistným pohledem, ale on si toho nevšímal.

S krutým úsměvem se ke mně otočil. „Kdysi, když se rozdělovaly jednotlivé říše nám třem, Zeus vydal prohlášení, že nebe, hora Olymp, bude pro všechny bohy vždy přístupná. Nevydal ale rozkaz, že i podsvětní říše a mořská říše, musí být vždy všem otevřená. Nikdy jsem svou říši nezamykal. Až do teď. Tebe ochráním od všech nezvaných hostů. Možná budou všichni vědět, že jsi zde, ale nikdy se k tobě nedostanou. Nikdy. Ne do té doby, co jim otevřu bránu ke mně.“

Zalapala jsem po dechu a přitiskla se ke stěně ještě víc. Bylo to zbytečné. Veškeré úsilí, veškeré naděje na záchranu praskly jak bublina. Hádes tenhle plán celé ty roky vymýšlel. Věděl, co se stane a nalákal mě do pasti. Matka s otcem už touhle dobou museli o tom všem vědět. Jenže vše bylo na nic. Nedalo se nic dělat.

Zavřela jsem oči a potlačila slzy, které se mi draly do očí. Kdybych tu bývala byla sama, zřejmě bych hystericky převrátila celou místnosti vzhůru nohama, jenže takovou podívanou jsem Hádovi dát nechtěla. Zatím ne.

„Takže se připrav, zítra bude obřad,“ řekl a chtěl odejít z místnosti.

„Myslíš, že se jen tak nechám? Nikdy tvoje nebudu, Háde.“

Zarazil se a chvíli stál zády ke mně. Pak se jen natočil, abych viděla jeho usměvavou tvář. „To se ještě uvidí.“

Jakmile odešel, zaklaply se za ním ohromné železné dveře a slyšela jsem, jak v zámku cvakl klíč. Pak jsem poslouchala jeho odeznívající kroky na schodech, dokud se místnost neponořila do hrobového ticha. Teprve pak jsem byla schopná se zhroutit.

Začala jsem hystericky plakat a křičet, ale vše bylo marné. Ruce jsem vzpírala do stropu v naději na záchranu, která ale nikdy nepřijde. Rukama a tváří jsem spadla na podlahu, kde jsem nechala průchod svým emocím. Bylo mi jedno, že budu špinavá. Bylo mi jedno, že mě Hádes odněkud třeba tajně pozoruje. Nepřála jsem si nic jiného než odejít z tohohle špinavého místa.

S námahou jsem se vyškrábala na nohy a utřela si obličej. Až teprve teď jsem si všimla, že podlaha i stěny jsou z tmavě šedého zatuchlého kamene a v místnosti se nenachází nic jiného než mohutný krb, který svým světlem osvětloval celou místnost, obrovská postel s nebesy a zlatými přikrývkami s polštáři, pár stolků, kde byly většinou vázy, šedý, zaprášený koberec, pohovka před krbem a v rohu místnosti i lavor s všelijakými nádobkami na umytí.

Pro mě ovšem bylo nejpodstatnější okno, které se nacházelo pár metrů ode mě. Velmi slabá jsem k němu doběhla, otevřela popraskané staré okenice a v naději, že budu moct skočit dolů, jsem vztáhla ruku. Jenže okno bylo sotva velké k mému hrudníku a ještě zapevněné mřížemi.

Měla jsem výhled na celé nádvoří a v dáli i na propasti s lávami a pole s dušemi. Vztáhla jsem ruku z okna v naději, že se odtud dostanu, ale i přes svou hubenou stránku, jsem dokázala vytáhnout ruku jen do poloviny své paže a bezmocně lapala prsty ve vzduchu.

Přitiskla jsem tvář k mřížím a začala křičet, jenže jsem tušila, že mě nikdo neslyší, a i kdyby ano, měl rozkaz od Háda, že nesmí na mě vůbec reagovat.

Beznadějně mi začaly téct znovu slzy a já tentokrát v dřepu svírala bezmocně studený kov. „Pomoc.“ Docházely mi síly v slzách a v hlasivkách.

Zhroutila jsem se na zem pod oknem.

∞∞∞›››

Probudilo mě jemné zaklepání na dveře.

Trhla jsem sebou, jako bych dostala ránu do hlavy, a bolestně si třela stranu boku, na které jsem celou dobu ležela na zemi. Nevěděla jsem, kolik je hodin, protože slunce ani měsíc tu samozřejmě nikdy nebyly, ale musela jsem být v bezvědomí snad už několik hodin.

Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát silněji.

Vyděšeně jsem zírala na dveře a v záchvatu paniky uvažovala, kdo to může být. Věděla jsem jistě, že Hádes to není, protože měl zaprvé klíč a za druhé by sem určitě bez pozvání vtrhl. Bála jsem se, jakou zrůdu mohl na mě sám vládce podsvětí poslat.

Znovu se ozvalo klepání, které trvalo delší dobu a bylo silnější.

S bolestivým hekáním jsem vstala a všimla jsem si, že se i třesu, zřejmě zimou. Nebylo divu, kamenné desky byly velmi studené a oheň už pomalu dohoříval. Navíc jsem měla na sobě ještě letní šaty a rozhodně jsem si nemyslela, že by byl strašák tak štědrý, že by mi poskytl nové teplejší oblečení.

Pomalu jsem šla ke dveřím a očima, které se pomalu přivykaly tmě,  jsem hledala cokoliv, co by mi posloužilo jako zbraň. Jediné, co jsem našla, byl starý pohrabáč u krbu.

Zaklepání se už neozývalo a místo toho se začaly ozývat divné zvuky v zámku. Dotyčný se pokoušel odstranit západku a pak odemknout i samotné dveře. Začal pomalu točit klíčem v zámku, ale to už jsem byla připravená. Svírala jsem pohrabáč a schovala se za dveřmi. Jakmile se s hlasitým skřípotem otevřely, vystartovala jsem a s křikem se vrhla na vetřelce.

„Jau! Persefono, no tak! To jsem já!“

Ten hlas jsem poznávala, ale nedokázala jsem si ho s ničím spojit. Poodešla jsem od postavy a sledovala, jak se těžce škrábe na nohy, ovšem já stála pořád s pohrabáčem v ruce.

Jakmile si dotyčná osoba hodila blonďaté kratší vlasy do zadu, v šoku jsem málem spadla na zem.

„Nemesis?“ zašeptala jsem a nedokázala uvěřit, že má kamarádka je zde.

„Jo, jsem to já,“ přikývla a pořád si třela hlavu a záda, kam jsem ji uhodila. Jakmile se na mě podívala, vykřikla: „Panebože, co se ti stalo?“

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, a když ukázala na mé vlasy, smutně jsem si povzdychla. „Hádes… on… podsvětí a…“

Začaly mi téct znovu slzy a já si klekla na podlahu. Odhodila jsem pohrabáč do kouta a dala si ruce před obličej. Cítila jsem, jak mě objímá zezadu kolem ramen.

„To bude dobrý, no tak, klid.“

Jenže já dobře věděla, že to v žádném případě dobré už nebude. Měla jsem nulovou šanci na záchranu, a že tu byla má kamarádka ze školy, ničemu nepomáhalo. Vlastně - co tu dělala?

Pomohla mi na nohy a jemně mi utřela slzy. Usmála se. „I jako bruneta jsi strašně krásná.“

Sklopila jsem hlavu a zavrtěla hlavou. „Ne, ani náhodou.“ Pak jsem se na ni podívala. „Co tu děláš, Nemesis? Kde ses tu vzala? Nebo tě snad Hádes chytil taky? Pochytá nás všechny ze třídy a zavře pod zámek?“

Smutně si povzdychla. „Není třeba. Všichni tu už jsou.“

„Jak to myslíš?“

„Hádes je k ničemu nemusel nutit. Všichni věděli, že po škole budou muset odejít do podsvětí.“

Odstoupila jsem od ní a v šoku na ni civěla. „Tys to věděla? Věděla jsi celou dobu, že si mě Hádes jednou vezme? Věděla jsi, že se mám stát královnou podsvětí?“

„No, já…“

„Mluv!“ štěkla jsem na ni, ale lámal se mi hlas.

„Ne. Teda, možná jsem to tušila. Ale přísahám, že nikdo kromě Háda, tvého otce a matky, o tom nevěděl. Já měla jen podezření. Ten způsob, jak se Hádes na tebe díval, jak ho to sebralo, když si na jeho první hodině na něj křičela…“

Umlčela jsem ji mávnutím ruky a polkla další příval slz. „Kdo další tu ještě je?“

„Všichni.“

„Kdo všichni?“ podívala jsem se na ni.

„Úplně všichni ze třídy.“

Podlaha se se mnou zatočila a já cítila, jak mě opouští duše z těla. Nemesis mě stihla v rychlosti zachytit. „Persefono, Persefono, no tak, prober se.“

Držela mě kolem boků, ale třeštila mě tak hlava a hučelo mi v uších, že mi musela pomoct na pohovku u krbu. Položila mě na ni a já jen slyšela, jak se přehrabuje hromadou polen a škrtá novou sirkou. Uslyšela jsem mírné zapraskání a pak už krb vydával jasné světlo a teplo.

Odněkud přinesla hromadu zaprášených, ale teplých dek. „Teď už ti bude dobře.“

Chytla jsem ji za ruku a stiskla jsem. Donutila jsem ji, aby se na mě podívala. „Zradila jsi mě.“

Zavrtěla hlavou, ale všimla jsem si slz, které měla v očích. „Nezradila, Persefono, tebe ne.“

„Kdo skutečně jsi?“

„Tvá přítelkyně.“

„Ne, Nemesis, to nejsi.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jsi jedna z nich. Nikoho už nemám.“

„Máš mě,“ oplatila mi stisk. „Já jsem tvá přítelkyně.“

„Ne.“ Znovu mi tekly slzy. „Všichni jste mě zradili. I mí přátelé, mí spolužáci, o kterých jsem si myslela něco jiného.“

„Spi,“ přikryla mě, ale já jí nepustila ruku.

„Chci znát pravdu.“

Povzdechla si a utřela si slzu, která se jí kutálela po tváři. „Pravdu? Měla bych být bohyně spravedlivé odplaty a jako ostatní mít zde v sídle Erebos vlastní komnaty a věnovat se své funkci. A víš, co já jsem? Otrokyně Háda. Otrokyně! Jeho prý věrná služebnice. Persefono, kdybych mohla, okamžitě bych se všeho vzdala, ale já nemůžu. Nemůžu. Hádes mě zabije, jestli se proti jeho příkazům vzbouřím.“

Rozšířily se mi zorničky, jak jsem všechno pochopila. „Takže ty mi pomoct nemůžeš. Nepomůžeš mi odsud odejít. Radši prostě budeš věrná Hádovi.“

„Ale takhle to není, Persefono! Já ti chci pomoct, ale nemůžu.“

„Proč? Bojíš se Háda? Bojíš se svého pána?“

Zavrtěla hlavou. „Bojím se o tebe.“

Dívala jsem se na ni a přemýšlela, jestli to myslí vážně nebo ne. V přítmí pokoje a od krbového světla měla oči hodně tmavé a nedokázala jsem poznat, jestli mi lže nebo ne. Dívala jsem se na ni jinak než kdysi. Dívala jsem se na ni s nenávistí a předsudkem, že jí nemůžu už věřit.

Že nemůžu věřit už nikomu.

„Bojíš se o mě? Nemyslím si. Co horšího by mi podle tebe mohl udělat Hádes, kdybych utekla? Nebo kdybych neposlechla jeho příkazu? Kdybych mu vzdorovala?“

„To radši nechtěj vědět.“

Odfrkla jsem si. „Horší než to, že mě přivedl sem to být už ani nemůže,“

Přešla ke mně a posadila se vedle mě na pohovku. Dala jsem si kolena k sobě, ale stále jsem měla deku na sobě. „Persefono,“ položila dlaň na deku v místě, kde jsem měla nohy, „prosím, nedělej před Hádem problémy. Podrob se jeho příkazům. Nemá cenu se mu vzpírat.“

„Myslíš si, že se mu poddám? Že se stanu jeho královnou?“ podívala jsem se znovu na ni se slzami v očích.

„A co jiného ti zbývá? Nelze dělat nic! Nemůžeš se vzepřít jednomu z nejmocnějších bohů.“

„Nemesis, ale ty jsi na něco zapomněla.“ Podívala se na mě se zvědavým výrazem. „Zapomněla jsi, že můj otec je nejmocnější bůh. A Afrodita mu už jistě podala zprávu. Určitě už mě všichni hledají a vyhlásí Hádovi válku.“

„A co když ne, Persefono? Co když si Afrodita hrála pak na tvoji kamarádku, ale ve skutečnosti jí nebyla? Co když Diovi nic neřekla?“

Stiskla jsem čelisti a vzpřímeně jí do očí řekla. „Věřím jí víc než tobě. Holce, která i přesto, že to jen tušila, mohla svoji přítelkyni upozornit.“

Promnula si rty a podívala se do ohně. Netušila to. Ona to musela vědět, ale nic mi neřekla. Čekala na tuhle příležitost, aby se mi vysmála v téhle zubožené podobě beznadějné bohyně poddané pánovi podsvětí. Nemesis nebyla má pravá přítelkyně. Jenže teď to byla moje jediná ještě možní záchrana.

A já jsem byla odhodlaná ji nepromarnit.

I za cenu života a smrti.

„Celou dobu jsem byla a jsem tvá přítelkyně. Nikdy jsem tě nezradila a ani tě nezradím. Pomůžu ti se odtud dostat. Vymyslím nějaký způsob,“ podívala se na mě, zatímco jsem na ni zírala vykulenýma očima, ale zároveň se i přes uslzené tváře usmívala. Vstala a klekla si pode mě a dívala se mi žádoucíma očima do tváře. „Jen tě proboha prosím, prosím, abys zítra šla k oltáři se vztyčenou hlavou. Staň se jeho manželkou. Naplň proroctví a slib, který ti byl dán. Nebo se strhne opravdu válka bohů.“

„Tak ať,“ vyprskla jsem. „Nikdy, Nemesis, slyšíš? Nikdy nedovolím Hádovi, aby mi nasadil na prst snubní prsten. NIKDY!“

Beznadějně svěsila hlavu a vstala. Po očku jsem ji sledovala, jak jde do vzdálenějšího kouta na druhém konci místnosti, odkud vyndala zlatý tác se dvěma pohárky a nalévala do nich vodu. Podívala jsem se znovu do ohně a myšlenkami bloudila po jiných částech osudu.

Nehodlala jsem stát se Hádovou manželkou ani za cenu smrti.

Nemesis chvíli ještě cinkala poháry a pak je na tácku ke mně přinesla. Měla jsem žízeň, ale toužila jsem zemřít jakoukoliv smrtí, která bude časově nejbližší.

Jenže vyhrál můj vyprahlý krk.

Vzala jsem si od ní pohár a vydatně se napila do dna. Podala jsem jí prázdný pohár a opřela si hlavu o opěradlo sedačky s výhledem na ohniště.

„Persefono,“ donutila mě, abych se na ni ještě podívala. „Prosím.“

„Ne, Nemesis,“ zvedla jsem se prudce a přiblížila se k ní. „Nedonutíš mě k tomu. Háda si nikdy nevezmu.“

„Jenže ty musíš.“

„Nic nemusím! Nenechám si poroučet od hloupé služky -“

Najednou mě tak zatřeštila hlava, až jsem bolestí sykla. Třeštění přešlo v mžiky před očima, které pomalu začaly tmavnout, a mně klesala hlava.           

„Cos mi to -?“

„Odpusť mi,“ slyšela jsem její prosebný plačtivý šepot jako ozvěnu. „Ale musela jsem.“

Nedokázala jsem už se zeptat na nic a já padla na sedačku jak mrtvá.

Nevnímala jsem nic než další padání do temnoty.

Taaakže jsme už v podsvětí. Trochu depresivní, že jo? No nic, nedá se nic dělat. Holt to nějakou chvíli ještě bude. Zatím ještě Háda tolerujte, ale v příští kapitolce... no... :)

Co se týče Nemesis, určitě se ještě nechte překvapit.

Příště bude kapitola taky trochu z jiného pohledu. A taky samozřejmě nás čeká "okroužkování" Per a Háda a taková menší, trochu horší záležitost... ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 23. kapitola: