OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 22. kapitola

13.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1896×

22. kapitola - „Překvápko!“

Prožila jsem menší infarkt.

Nebyla jsem schopná slova, takže jsem jen s otevřenou pusou civěla na Háda, který se ležérně opíral o rám dveří a se zaujetím si mě prohlížel. Svírala jsem předek šatů, co se dalo, protože zezadu jsem je měla už rozepnuté a byla jsem si vědoma, že stačil jen jediný pohyb a měla bych je na zemi.

Takový pohled bych Hádovi nikdy nedopřála.

„Pomůžu ti s tím, jestli chceš,“ řekl pobaveně a pomalu ke mně přešel. Odtáhla jsem se od něj co nejvíc a málem zakopla o svou postel a svalila se na ni. Místo toho jsem si na ni jen sedla a snažila se zapnout si zadní část šatů, co nejrychleji to šlo.

Poté jsem znovu vstala. „Co tu chceš?“

„Jen jsem tě chtěl pozdravit,“ odpověděl a prohlížel si se zaujetím můj pokoj.

„Jasně,“ odfrkla jsem si a stoupla si naproti němu se založenýma rukama. Díval se na můj noční stolek, kde jsem měla vystavenou fotku naši společnou s Artemis a pak taky… Adonida.

Ztuhl a vzal si ji do ruky. Zarazila jsem se taky, ale vůbec jsem nereagovala. I když jsem si už dávno říkala, že ji vyhodím.

Svíral ji v rukou tak silně, až jsem se bála, že rámeček a sklíčko praskne a střepy se mi rozletí po celém pokoji. Vytrhla jsem mu ji z ruky a dala ji do šuplíku pod stolkem.

„Bál jsem se, že nepřijdeš na obřad.“

„Málem se to stalo. Nechtěla jsem přijít.“

„Kvůli mně?“

Nemělo cenu nic zapírat. „Ano.“

„Co proti mně máš, Persefono? Udělal jsem ti v minulosti něco, co se ti nelíbilo nebo i urazilo? Byl jsem špatný učitel?“ Přecházel po mém pokoji a prohlížel si každý detail. „Máš to tu moc hezký.“

„Co proti tobě mám?“ zasmála jsem se pro sebe a jeho pochvalu ignorovala. „To je snad zbytečná otázka, ne?“

Otočil se na mě. „Vlastně ani ne.“

„Už jen to tvoje namyšlené chování během té chvíle, co jsem chodila s Adonidem, příliš zaujaté chování ke mně při hodině, jedinečné pozvání do předražené nejluxusnější restaurace na Olympu, velmi „nenápadné“ spárování do dvojice tam dole v podzemí a ještě k tomu, že se mám stát tvojí ženou. Hm, to jsou určitě zbytečná fakta.“

„Nelíbilo se ti, jak jsem se ti dvořil?“ zaculil se.

Povytáhla jsem obočí. „Ty tomuhle říkáš dvoření? Protože já tomu říkám chování úchyláka. Mělo mi to dojít už dávno, že tohle není normální.“

„Nechtěl jsem být příliš nápadný.“

„Když se nad tím zamyslím, bylo to až moc nápadné. Problém byl, že já jsem tě v očích viděla jako svého strýce a ne něco… víc.“

Povzdechl si. „A tohohle jsem tě přesně chtěl zbavit.“

Nic jsem na to neříkala. Přešla jsem k oknu a podívala se na zářivě osvětlený otcův palác a litovala, že jsem tam neskotačila se všemi až do rána. Tolik jsem se bála toho setkání s Hádem o samotě, že mě vůbec nenapadlo, že by mě mohl navštívit doma. I když to samozřejmě bylo velmi neuctivé a neslušné a mně pomalu začínala docházet trpělivost.

Začala jsem se otáčet. „Velmi bych ocenila, kdybys -“

„A jak mě vidíš teď?“zašeptal mi do tváře.

Hádes se najednou objevil těsně u mě, takže jsem mu mohla rozeznat detaily tváře a rozšířené zorničky v přítmí mého pokoje. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a snažila se couvnout, ale okno mi v tom zabraňovalo.

„Mám strach,“ přiznala jsem po chvíli, ale neucukla jsem pohledem. „Pořád tě vidím jako monstrum.“

„Nechápu ale proč!“ rozkřikl se najednou a odstoupil ode mě. „Co mám ještě udělat proto, abys moji lásku opětovala?“

„Nic, protože já ji nikdy opětovat nebudu.“

Trhl sebou, ale mně bylo jedno, jak se cítí a co si myslí. Byla jsem unavená a nepřála si nic jiného, než aby mě nechal na pokoji.

„Celé dny na tebe myslím. Už od chvíle, co jsem tě spatřil v září v bratrově paláci,“ přiznal se a přešel blíž ke mně. „Jsi tak krásná.“ Vztáhl ke mně ruku a chtěl mě pohladit po tváři, ale já ucukla.

„Nech mě na pokoji, Háde.“

Stáhl ruku zase zpátky, ale já se na něj nedívala. Podívala jsem se na něj, až když mě přestal utiskovat u okna a odtáhl se. „Udělal bych tě šťastnou. Měla by ses v podsvětí ještě lépe než v nebi. Byla bys má manželka, má panovnice a královna. Byl bych tvůj otrok a všeho, čeho by sis žádala, tak bys měla. Celé podsvětní říši bys vládla a všichni by byli z tvé krásy ohromení.“

„Nikdy bych se neměla v podsvětí báječně. Pro mě by bylo vládnout po tvém boku ještě horší než smrt.“

„Važ slova, Persefono,“ přiblížil se ke mně, ale něžná tvář mu zmizela. „Brzy změníš na svůj nový domov názor.“

„Brzy? Tak to se nestane. Využiju otcova dárku k narozeninám a nechám si pár let do rezervy, abych zajistila, že se to nikdy neuskuteční.“

Hádes se zasmál. „Myslíš, že i kdybys mi utekla, že bych tě nenašel? Persefono, má drahá, já toho vidím hodně. Přesněji řečeno vidím vše.“

Nechápavě jsem se na něj dívala a sledovala, jak si to štráduje po mém pokoji. „Jak to myslíš?“

„Možná mám nevinnou tvář, ale pořád jsem bůh podsvětí, jeden ze tří nejvyšších vládců a mám ohromnou moc. Nevěřila bys, jak je podsvětní říše obrovská, mnohem větší než samotné moře nebo nebe. Společně bychom vládli tomuto novému světu, jako manželé.“

Znuděně jsem obrátila oči v sloup. „Ale no tak, na pohádky jsem už dost velká.“

Ušklíbl se. „Však se přesvědčíš.“

„Jasně, možná tak za těch pár desítek let,“ pronesla jsem suše.

Zasmál se a pak znovu ke mně přešel. Instinktivně jsem znovu chtěla couvnout a ucuknout, ale on se mě pohybem ruky snažil uklidnit. „Neboj se. Nic ti neudělám.“

Z kapsy svého pláště vytáhl jakousi draze zabalenou krabičku a podal mi ji. „Dárek ode mě pro tebe. Všechno nejlepší k narozeninám.“

Váhavě jsem si od něj krabičku vzala a třesoucíma rukama jsem ji pomalu otevírala. Nezdálo se, že je v ní nějaký štír nebo jakékoliv zvíře, které by mě mohlo uštknout. Ani překvapivě nápoj lásky, který by mi Hádes mohl s chutí nacpat do krku, na mě nečekal v jeho dárku. Dívala jsem se na velmi skvostný zlatý náhrdelník s černým obrovským kamenem. Byl nádherný.

„Obsidián,“ komentoval šeptem Hádes a díval se s úctou na nádherný klenot. Bříškem prstů hladil jeho jednotlivé detaily. „Vyrobil jsem ho pro tebe.“

„Ty?“ podívala jsem se na něj překvapeně.

Přikývl.

„Nevěděla jsem, že máš zálibu ve špercích.“

„Jen pro krásnou ženu.“

Nedívala jsem se na něj, ale na náhrdelník. Musela jsem uznat, že je opravdu nádherný. Věděla jsem, že je obsidián velmi vzácný kámen a zjevně byl náhrdelník vyrobený z podsvětí. Temná stránka kamene mi ho hodně připomínala. Proto jsem ho nemohla přijmout.

„Pomůžu ti ho zapnout,“ nabídl se a chtěl ho vytáhnout z krabičky, ale já jsem ji zavřela a podala mu ji.

„Není třeba. Nemůžu ho od tebe přijmout.“

Vypadalo to, že se urazil. „Proč? Nelíbí se ti? Mám udělat jiný? Jiný tvar nebo snad jiný kámen?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, je krásný. Ale prostě ho nechci. Daruj ho někomu jinému.“

„Je to dárek pro tebe. K narozeninám. Přijmi ho, prosím.“ Podával mi ho zpátky, ale já zavrtěla hlavou.

„Opravdu ho nechci. Nemůžu ho přijmout.“

Hádes na mě doslova zíral a neschopný pohybu se v něm určitě střídalo mnoho emocí. Vzal si krabičku, kterou jsem mu podávala, a strčil si ji za plášť. Prohrábl si vlasy a zíral do prázdna.

„Jsi si jistá?“ podíval se na mě.

„Ano,“ přikývla jsem.

Chvíli bylo ticho a já se konečně odhodlala odlepit od okna a přejít ke dveřím. „Jsem unavená, byla bych ti moc vděčná, kdybys už odešel.“

Hádes se podíval na mě a pak ven. Byl zjevně hodně zklamaný, ale snažila jsem se netrápit jeho pocity. Byla jsem odhodlaná, že už si od něj nikdy nic nevezmu. A nikdy ho ani k sobě nepozvu.

Přešel ke dveřím a podíval se ještě na mě. Stáli jsme od sebe pár centimetrů, ale já se dívala na podlahu. Čekala jsem, že beze slova odejde, ale on přešel ještě ke mně blíž a znovu mi zvedl bradu. „Jsem na tebe pyšný.“

Polkla jsem a nic neříkala.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Persefono. Jsem rád, že ti ten papírek na přísaze pomohl. Uvidíme se na naší svatbě.“

Chtěl mě políbit na tvář, ale já ucukla, takže mě místo toho políbil na čelo a pohladil po vlasech.

Papírek? Jaký papírek? Ale Nemesis přece... to bylo od Háda...?

„Nedělej si hned naděje,“ zašeptala jsem za ním, když seskakoval z balkónu bez problému na pět metrů pod námi terasu a vyhoupl se na svého černého gryfa a ještě mi věnoval poslední úsměv. Tu větu určitě musel slyšet a teď tím svým odvážným úsměvem mi odpovídal.

Zavřela jsem okno a zatáhla záclony. Únavou jsem se svezla po okně na podlahu a zavřela oči.

Pro sebe jsem si ještě zamumlala: „Nikdy si tě totiž nevezmu.“

›››∞∞∞

O dva a půl roku později

„Harmonie! Nechoď od nás moc daleko!“

„Nech ji, máme na ni dobrý rozhled.“

„Měla by se naučit poslušnosti.“

„Stejně jako maminka, že?“

S Afroditou jsme se obě zasmály a dívaly se na malou, rok a tři čtvrtě starou holčičku, která capkala mezi květinami na obrovské louce. Smála se poletujícím včeličkám a trhala ty nejkrásnější kytičky.

Odpolední slunce svítilo jasně a dávalo nám červnové příjemné teplo. Šťastně jsem se usmála.

„Harmonie! To je bodlák! Netrhej ho!“ Afrodita zakroutila hlavou. „Já si od ní nikdy neodpočinu.“

„Je nádherná.“

„Harmonie znamená líbezná, víš o tom? Vybírali jsme to jméno dlouho.“

„Je to krásné jméno,“ zhodnotila jsem a pak nastavila tvář slunci. „Na Zemi je krásně, že?“

Přikývla. „To tedy ano.“

S Afroditou jsme se rozhodly uspořádat si odpolední výlet na Zemi, kde Afrodita měla na jedné louce menší chatu. Nacházela se daleko od civilizace, takže jsme se nemusely bát prozrazení. Okolní lesy ohraničovaly kouzelnou louku, kde jsme ležely, na terase před chatou.

„Musíme sem chodit častěji.“

„Pozor, aby ses tu nezabydlela.“

„Ne to ne, jen je někdy příjemné odpoutat se od našeho světa plného božských věcí a manželství,“ odpověděla s ušklíbnutím.

Dala jsem si sluneční brýle na hlavu a podívala se na ni. „Myslela jsem, že jste s Héfaistem šťastní,“ kývla jsem na její pětiměsíční těhotenské bříško, které si neustále s láskou hladila.

„To ano, ale -“

„Maminko, tohle jsem ti přinesla,“ přicupitala k nám Harmonie a dala jí do ruky kopretinu. Nebyla sice krásná, řekněme, že už celkem zvadlá, ale Afrodita se láskyplně usmála.

„Ty můj poklade, je nádherná,“ dala jí pusu na tvářičku, až malá holčička vypískla a běžela na louku kousek dál, kde znovu začala hledat nové květiny.

Prohlížela jsem si její krásně blonďaté vlásky a jasně zelené oči, které mohla mít sice po mamince, ale Afrodita ani takhle jasné oči neměla. Natož pak Héfaistos, který je měl jasně modré.

Zatřepala jsem hlavou. Nad čím to proboha přemýšlím?

„Rozhodně musíte být šťastnější než já. Sice je to dva a půl roku, ale Háda ze vzpomínek a myšlenek vymazat nedokážu. Neumím si představit, že až se znovu po dvou letech objeví na Olympu, budu si ho muset vzít. Zatím jsem na to prostě ani nepomyslela.“

„Tak na to ani nemysli,“ položila mi ruku na paži ze svého lehátka. „Nemá to cenu.“

Zakroutila jsem hlavou. „Moc to nejde. Obzvlášť když si vzpomenu, jaká měl přede mnou tajemství, jak se ke mně choval. Chci se zamilovat a vdát se. Mít kupu dětí a být šťastná.“

„Však se ti to jednou splní, to mi věř. Budeš ještě šťastnější než já.“

Usmála jsem se na ni. „Kéž by.“

Chvíli jsme si užívaly čistého vzduchu, bzučení čmeláků a zpívání ptáčků z lesa, když se Afrodita najednou prudce napřímila.

Lekla jsem se a vstala taky. „Stalo se něco? Bolesti?“

„Ne,“ zasmála se. „Jsem sice ještě v pátém, ale už cítím, že pomalu začíná kopat. Zřejmě to bude syn. Udatný a silný jako jeho otec. Ve všech bitvách vyhraje.“

Usmála jsem se na ni, ale pak mi to došlo. „Cože?“

Afrodita si dala ruku před pusu. „A sakra. Promiň.“

„Udatný a silný? Ve všech bitvách vyhraje? Afrodito, o čem to mluvíš?“

„No, víš,“ znovu se položila opatrně na sedačku a hladila při tom bříško. „Hádes nebyl jediný, který měl tajemství.“

Nechápavě jsem se na ni podívala.

Zakroutila očima a zrudla. „Není to Héfaistovo dítě.“

„Cože?!“ vyletěla jsem málem z lehátka a šokovaně na ni zírala. „Když ne Héfaistos, tak kdo…?“

„Áres,“ přiznala po dlouhém mlčení.

„Áres?“ zopakovala jsem překvapeně a vybavila si silného boha s hnědými, krátkými vlasy, jasnýma zelenýma očima a mohutnou hrudí. Ano, Áres byl rozhodně velmi pěkný bůh, po kterém zatoužila nejedna bohyně, ale muselo dát rozum, že jednoznačně vyhraje nejkrásnější bohyně na Olympu. A stejně jako Afrodita, i Áres byl pověstný se svými častými románky. Jenže se zdálo, že přivést do jiného stavu nějakou bohyni se mu ještě nepodařilo. Kromě Afrodity.

„Jak? Kdy?“

„Týden po tom, co jsem se dozvěděla, že mě otec chce provdat.“

„Cože?!“ vyletěla jsem znovu. „Ale vždyť to je před více než dvěma roky. Tak jak…?“ nechápala jsem a dívala se střídavě z Afroditiny tváře na břicho.

Afrodita zrudla. „No… neřekla jsem, že jenom dítě v mém břichu.“

Obě jsme se podívaly na smějící se Harmonii a mně to teprve až teď došlo. Afrodita se týden před sňatkem rozhodla, že o svoje panenství chce přijít s někým jiným než se škaredým Héfaistem. Otec jí pár dní, co jí oznámil své rozhodnutí, poslal lékařky, které ji vyšetřily a podaly zprávy Diovi o její nevinnosti. Svatba se tedy mohla bez problému uskutečnit, ale nikoho by nenapadlo, že Afrodita prožije ještě před ní po vyšetření románek s jiným bohem. Zřejmě s Áresem flirtovala už delší dobu a pak k tomu došlo.

S Héfaistem zřejmě lože sdílet musela také, ale to už ji netrápilo tolik jako pravidelné románky s Áresem. Jakmile otěhotněla, nikdo neměl tušení, že to dítě není Héfaista. Dokonce ani on sám. Afrodita pak tedy mohla bez problému nepozorovaně sdílet lože i s Áresem, zatímco musela někdy předstírat oddanost i Héfaistovi.

Obě děti ale byly Áresovy.

„Afrodito,“ zakroutila jsem hlavou nad šíleným tajemstvím své přítelkyně. „Myslela jsem, že Héfaista miluješ. Ubližuje ti?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou rychle a nešťastně se usmála. „Héfaistos je ten nejlaskavější člověk, kterého znám. Lepšího manžela jsem si přát nemohla, opravdu. Jen…“

„Nejsi s ním šťastná,“ dořekla jsem za ni.

„Jsem, ale není to ono… Áres je milenec a on je… starostlivý otec a manžel. Je mi věrný a nosí mě na rukou. Ale já toužím po dobrodružství.“

Povzdechla jsem si. „A přesto o tom neví, že?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „A ani mu to nemůžu říkat. Byl by neskutečně… zklamaný.“

„Afrodito, co ale uděláš, až se vše provalí? Co když se prozradí Áres? Nebo Harmonie a tvé nenarozené dítě - budou po otci a bude jasné, že nejsou děti Héfaista.“

„Já vím,“ odpověděla se sklopenou hlavou. „Pak už něco vymyslím, ale prozatím…“

„Chápu,“ přikývla jsem.

„Možná je na obzoru nový milenec,“ zaculila se.

„Ale no tak,“ zakroutila jsem očima, ale obě jsme se zasmály. Ach ano, Afrodita, bohyně lásky a krásy bude mít ještě hodně co vysvětlovat manželovi. Kdo by si byl kdy pomyslil, že mě jednou bude brát jako nejbližší přítelkyni? Zkrátka si chce užívat. A ty bys měla taky, Persefono.

„Zapomeň na Háda,“ usmála se na mě a dala mi ruku na paži. „Nestojí ti ani za tisíc myšlenek. Však čas pravdu ještě v pravý čas ukáže. Osud nám ukáže cestu.“

Souhlasně jsem se usmála a dala svou ruku i na její. Obě jsme se jako dvě nejlepší přítelkyně bavily až do chvíle, kdy k nám opět přiběhla Harmonie.

„Tetičko, tady máš,“ podávala mi pampelišku a já ji pohladila po vláskách.

„Děkuju mnohokrát.“

„Půjdeš se mnou trhat kytičky?“našpulila prosebně rtíky, a když jsem si vyměnila pobavený pohled s Afroditou, která souhlasně přikývla, usmála jsem se na malou nezbedu.

„Samozřejmě.“

„Dojdu nám zatím udělat na osvěžení limonádu a zmrzlinu,“ vstávala z lehátka, zatímco jsme si vyměnily ještě úsměvy a já se nechala táhnout Harmonií dál na louku.

„Chci je natrhat mamince,“ prozradila mi šeptem vzrušeně svoje překvapení.

„Dobře, tak natrháme hromadu květin a uvážeme z toho obrovskou kytici, co ty na to?“

Nadšeně přikývla a rozeběhla se hned k nejbližší vzrostlé květině. Následovala jsem ji a začala sbírat stejně jako ona krásně barevné květiny. Po pár minutách jsem měla už dost velkou kytici, tak jsem se zvedla z podřepu a zavolala na Harmonii: „Tak co? Už máš nějakou kytičku?“

„Mám jich hodně,“ zvedla se taky a zatřepetala jí ve vzduchu.

„Jsi šikovná,“ pochválila jsem ji.

„Tetičko, já jdu trochu dál, tady už jich moc není.“

„Dobře, ale buď opatrná,“ zavolala jsem na ni a odpovědí mi bylo dětské dívčí zpívání.

V rytmu svého pobrukování jsem nastavila tvář jasnému, skoro už zapadajícímu slunci a v letních šatech s květinami si užívala volnosti a svobody. Zatočila jsem se a přičichla si k nasbíraným květinám.

Šla jsem po louce ještě dál, protože jsem kousek od sebe uviděla ještě barevnější květiny. Sehnula jsem se, abych sebrala mák a různé velikosti kopretin. Podívala jsem se před sebe a uviděla krásně rozkvetlý narcis.

Přiblížila jsem se k němu a dotkla se jeho zářivě žlutých květů, když jsem najednou ucítila záchvěv půdy. Netrvalo to ani tři sekundy a už bylo vše v pořádku. Zatřepala jsem hlavou a znovu se dotkla narcisu, tentokrát na stonku. Záchvěv půdy se ozval znovu, ale tentokrát trval déle.

Stoupla jsem si a podívala se na poklidnou Harmonii a chatku, kde uvnitř připravovala Afrodita občerstvení. Byla jsem sama ze sebe zmatená, že možná už mám halucinace a sama pro sebe se zasmála. Znovu jsem si přidřepla a tentokrát narcis utrhla.

A v tom se strhla bouře.

Ne bouře.

Chaos.

Země přede mnou se doslova rozpadla a otřesy byly tak intenzivní, že jsem se sotva držela na nohou. Ani ne dva metry se přede mnou vytvořila obrovská jáma, kam padaly všechny kameny a věci z okolí. Vyděšeně jsem se dívala na obrovskou propast a snažila se couvnout a dostat se z jejího dosahu, ale nic nepomáhalo.

Ani ne o půl minuty později z díry vyjel obrovský kočár, tažený třemi černými gryfy. Byl tak obrovský a gryfové tak mohutní a majestátní, až jsem leknutím upustila nasbíranou kytici. V tu chvíli se kočár otočil tak, že jsem viděla na stojícího jezdce.

Hádes svíral otěže a krotil koně jedním pohybem ruky. Jeho tvář byla starší, ale pořád na svůj věk vypadal svěže. Vlasy měl o něco delší a neposedně rozházené kolem obličeje a tělo mu zakrýval dlouhý černý lesklý plášť.

Srdce mi začalo prudce bušit a pak se doslova zastavilo. Hádes se natočil mým směrem a pozoroval mě, jak vyděšeně couvám a snažím se dostat z jeho dosahu. Upadla jsem na zem, ale nepřestávala jsem couvat. Hádes se zároveň nepřestával přibližovat, i přes neustálé, stále intenzivnější otřesy půdy.

Přála jsem si křičet a bránit se, ale nevyšla ze mě ani hláska.

„Překvápko,“ zareagoval první, s úšklebkem na tváři a vytáhl mě na nohy. Zároveň mě sevřel těsně kolem pasu v kočáře a až teď jsem byla schopná křičet.

„Afrodito!“ řvala jsem z plných plic a uviděla ještě blonďatou hlavu, která v šoku běžela naším směrem, mezitím co Hádes práskal do kočáru, který se okamžitě rozjel do propasti.

Pohltila mě naprostá temnota.

Tak a jdeme do podsvětí... :)

Doufám, že nejste z toho moc v šoku, ale věřte mi, že budete ještě víc (jen vás na to připravuju :D)

Snad se kapitola líbila :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 22. kapitola: