OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 21. kapitola

12.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1812×

21. kapitola - Všichni mě rozhodně rádi vidí

(tanec na plese, doporučuju si pustit ;))

„Za všechny mé kolegy vám chci ze srdce všem pogratulovat a poděkovat, že jste byli naprosto vzorní učenci, kteří dle učitelů měli výborné předpoklady ke studiu a skvěle s nimi spolupracovali. Konec školního roku a předání oficiálních svitků o dokončení studia z vás možná udělal dospělé bohy, nicméně nezapomeňte, že každý se učí všemu po celý život.“

Otec se na všechny významně podíval, já protočila oči a z davu zazněl smích.

Když si otec se smíchem odkašlal, pokračoval: „Tímto vás oficiálně zvu na ples na počest ukončení školního roku, který začne již za hodinu v mém paláci. Doufám, že dorazíte a užijete si večer. Ještě jednou děkuji.“

Strhl se ohromný potlesk a také hluk, jak všichni vstávali a ze stoje tleskali. Samozřejmě, že jsem tleskala také, dokonce šikovně se svitkem podrženým v podpaží, ale myšlenkami jsem bloudila do jiných koutů a očima pozorovala okolí.

Jakmile tleskání ustalo, všichni se pomalu jak jedna velká vlna začali přesouvat k výtahu, který nás všechny měl dopravit zpátky na horu Olymp. Nečekala jsem na nic a na nikoho a vyrazila s davem. Chtěla jsem se strašákovi vyhnout, co se dalo, a tak trochu se bála, že jako například ostatní učitelé zde vyhledávali ještě své učence, aby jim pogratulovali k ukončení studia, to samé mohl udělat i Hádes.

A to jsem nechtěla.

Zdálky jsem opravdu zahlédla hlouček mých spolužáků a Háda, který k nim přes dav mířil. Otočila jsem se rychle směrem k výtahu, aby někoho z nich nenapadlo na mě přes dav zavolat a tím i dát další možnost se s Hádem setkat.

Po tomhle jsem netoužila už nikdy.

Výtah odvážel ostatní překvapivě rychle, a přestože jsem byla mezi posledními v davu, po pár minutách se dostala řada i na nás a my se vměstnali do výtahu. Přestože jel obrovskou rychlostí, nebyla možnost si už sednout a připoutat se, protože nás bylo tolik namačkaných u sebe, že jsme sotva pozorovali rychlost.

Jakmile jsem se dostala z výtahu na čerstvý vzduch a nikdy dřív si tolik nevážila otevřeného prostoru hory Olymp, vydechla jsem. Vzduch, který jsem zadržovala v plicích snad už z domova, se dostal ze mě až teď a já úlevou a volností dýchala.

Ale ne na dlouho.

„Zlatíčko!“

Otočila jsem se na mámu zrovna v momentě, co se ke mně rozeběhla a mohutně mě objala, až jsme se obě zakymácely.

„Mami, nemůžu… nemůžu dýchat.“

„Jo, promiň.“

Odtáhla se ode mě, ale nepouštěla mě. „Jsem na tebe pyšná. Zvládla jsi to. Konečně je z tebe dospělá bohyně,“ usmívala se na mě.

„Já, no-“

„A jak ti to sluší! Ty šaty jsem trefila, že jo?“

„Ano, ale-“

„Chtěl mluvit s tebou i táta, tak snad ho potkáme na plese-“

„Já… Počkej, co?“ zarazila jsem se.

„No, půjdeme na ten ples, ne?“ zeptala se mě máma zmateně a ukazovala směrem na Diův palác, který se v zapadajícím slunci leskl jako hromádka zlata.

Začala jsem horlivě vrtět hlavou. „Ne, ani ne. Vlastně vůbec ne. Ne. Nepůjdu tam.“

„Proč?“ zeptala se máma zamračeně.

„Protože… já…“ hledala jsem vhodná slova i výmluvu, ale momentálně mě zrovna nic dobrého nenapadalo. „Protože tam bude Hádes.“ Tak fajn, nakonec jsem si i já sama dokázala přiznat hlavní důvod, proč nepůjdu na slavnost.

Mámě se najednou vyjasnil výraz a chápavě přikývla. „Aha. Jenže ty to asi nevíš.“

„Co?“

„Hádes to na poslední chvíli zrušil. Má nějakou práci, nebo co.“

Skoro jsem se úlevou zhroutila na zem, ale stačilo mi, že jsem jen zavřela oči, vydechla jsem a usmála se. „Tak to se mi ulevilo.“

Máma na mě koukala dál, ale nezdálo se, že by měla ve tváři nějaké emoce.

„Vlastně je to škoda, hrozná škoda,“ řekla jsem ironicky a na důraz se zatvářila i vážně.

Teprve pak se mamka rozesmála. „Ty kecko. Ale už nech toho, přijdeme pozdě.“

S úsměvem na tváři jsem vyšla směrem k tátovu paláci. Nechápala jsem, proč mě ale pronásleduje stále takový divný pocit jako stín.

∞∞∞

Když jsme už konečně dorazili k paláci, smrákalo se.

Cesta po schodech byla ale osvětlená zapálenými pochodněmi, a když se člověk podíval dozadu, viděl celou cestu, která se stáčela po Olympu až k vrcholku krásně osvětlenou.

Byli jsme mezi posledními, co dorazili na ples. U brány už si odškrtávali všechny jména příchozích a sbírali kabáty a kožešiny, které případně měli na sobě. Nás s mámou samozřejmě něco takového nenapadlo, přestože byl skoro konec prosince a normálně by dalo rozum, abychom se pořádně na tenké šaty oblékly. Naštěstí zima nebyla tak ukrutná, takže jsme měly jen husí kůži.

Jakmile jsme však vešly přes stráže brány do sálu, okamžitě nás polilo teplo. Diův palác byl sice největší na celém Olympu, ale vměstnat všechny obyvatele Olympu do jednoho sálu přeci jen taková sranda nebyla. Obávala jsem se vydýchaného vzduchu, ale naštěstí se dalo dýchat dobře. Uvnitř se palác třpytil jak na slunci, celý ponořený ve zlatých barvách s mramorově bílou podlahou a sloupy, které stály po stranách. Ze stropu visely zlaté orchideje, které se složitě proplétaly na obrovských lustrech. V sále se zpívalo, hodovalo a hrála hudba, na kterou se uprostřed tančilo. Člověk měl hned chuť dát se do kola také.

S mamkou jsme vstoupily do sálu s úsměvem a vyměnily si pohledy. Kolem nás chodili sloužící se džbány vína a dobrým jídlem a musely jsme si dát pozor, abychom se s někým nesraziliy

„Půjdu se pozdravit s ostatními,“ zakřičela na mě přes hluk máma a já jen na ni kývla.

Zatímco se proplétala davem za Hestií, svojí sestrou, plížila jsem se kolem sloupů a dívala se po tančících párech. Zaplesalo mi srdce, když jsem uviděla Afroditu s Héfaistem. Šťastně se na sebe usmívali a při letmých dotecích vyjadřovali tolik lásky, že já samotná si přála prožít to samé. Zvlášť Héfaistos vypadal hned o několik let mladší a doslova vedle bohyně krásy štěstím zářil.

Usmívala jsem se a dívala se na slavnost, když mi někdo poklepal lehce na rameno. V obavách, že je to Hádes, jsem se prudce otočila a s úlevou vydechla, když jsem uviděla šťastný obličej táty.

„Chtěl jsem s tebou mluvit.“

„Já vím, máma říkala.“

„Jak se ti daří?“

„No, teď momentálně docela dobře,“ pokrčila jsem rameny. „Ale-“

„Ale předtím ses měla hůř,“ dopověděl za mě a já jen přikývla. Nemělo cenu nic skrývat a zalhávat.

„Ano, předtím jsem si přála umřít.“

„To neříkej,“ okřikl mě táta. „To se na bohyni tvého postavení nesluší.“

„Jistěže ne,“ odsekla jsem. „Přeci je úplně normální brát jednoho člověka od narození jako blízkého přítele a pak zjistit, že si ho mám vlastně vzít. Ó, nezapomněla jsem se zmínit, že je to ještě ke všemu můj vlastní strýc?“

„Persefono,“ povzdechl si unaveně táta. „Prosím.“

Na chvíli jsme oba mlčeli, ale ačkoliv jsem se dívala do davu a na tanec a snažila se zaposlouchat se do hudby, na nic jiného, než neustála vracející se vzpomínky, jsem nemyslela.

„Tati, ty asi nechápeš, jaký to pro mě byl-“

„Užívala sis dnešní přísahu? Opravdu jsem byl rád, že jsi tam přišla,“ odvedl rychle téma.

Vydechla jsem. „Ano, užívala, velice se ti to povedlo. A tahle hostina též.“

Otec se podíval do davu a svoji pozornost zaměřil na mámu. Chvíli ji pozoroval, pak se usmál a podíval se na mě, konkrétně na hlavu. „Ten věnec je mamky, ne?“

Přikývla jsem. „Dala mi ho k narozeninám.“ Významně jsem se na tátu podívala a ten už se začal culit.

„Přeci si nemyslíš, že bych nechal svoji dceru bez dárku.“

„No, posledních sedmnáct let tomu tak bylo,“ komentovala jsem všechny svoje narozeniny.

„No, teď tomu bude jinak.“

Čekala jsem, že vytáhne nějaký balíček nebo něco z kapsy, ale nic se nestalo a on jen stál přede mnou s tajuplným úsměvem. Znovu jsem zamrkala a přestávala mít naděje, že mi vůbec něco dá, když se zasmál.

„Víš, že jsi hodně podobná mamince, když něco očekávala? Dost mi ji v tomhle směru připomínáš.“

„Jakpak by ne, tati. Jsem její dcera,“ pronesla jsem se sarkasmem.

Usmál se. „Vždyť já vím. A proto,“ odmlčel se. „Proto ti nechci dát nic hmotného. Chtěl jsem ti říct, že... uvážil jsem svatbu s mým bratrem.“

Otevřela jsem pusu a plná naděje probodávala tátu očima. „Ano?“

„Nemůžu svatbu zrušit,“ dodal na vysvětlenou a mě okamžitě opustily všechny naděje. „Nicméně bych ji mohl posunout. Na jak dlouho bys chtěla. Mluvil jsem o tom s bratrem.“

„Na jak dlouho bych mohla?“ zeptala jsem se šeptem po dlouhé chvíli.

„Jak bys chtěla.“

„Jak na to reagoval Hádes?“

Otec se mírně zamračil. „No, nejdřív vůbec nemluvil. Potom, když jsem dodal, že bys určitě byla šťastnější, kdyby ti nechal nějakou dobu patřičnou volnost a trochu smíření se skutečností, byla bys mu vděčná. Řekl jsem mu, že pár let by ti pomohlo.“

Nejdřív jsem stála a zamyšleně se dívala do podlahy, ale při poslední větě jsem doslova nadskočila. Prudce jsem se podívala na otce. „Cože? Pár let?!“

„Jestli je to pro tebe moc, tak-“

„Blázníš? Krásnější dárek jsi mi dát nemohl!“ objímala jsem tátu v slzách štěstí a on se znovu rozesmál a pak mi vážně řekl: „Ale po těch několika letech, až budeš připravená, spravíme Háda a uspořádáme přípravy ke svatbě. Slibuju, že bude nádherná.“

Chápavě jsem přikývla, ale pořád se usmívala.

∞∞∞

Jakmile jsem se s otcem rozloučila a on šel vyzvat své sestry k tanci, včetně mé mámy, proplétala jsem se davem tentokrát já, protože jsem v dálce uviděla zrzavou hřívu.

Artemis stála v hloučku s bohy, které jsem neznala, ale podle divokého vzhledu jsem usoudila, že to budou její spolužáci. Zrovna se něčemu smála, když ji někdo z nich upozornil na mě, blížící se k nim, a ona se s úsměvem ještě otočila mým směrem.

Hned jak mě uviděla, usmála se překvapeně ještě víc, podala sklenici s vínem nejbližšímu spolužákovi a vyběhla za mnou. „Persefono! Tys mi tak chyběla!“ objímala mě. Přitulila jsem se k ní a vychutnávala si kamarádčinu blízkost.

„Tak dlouho jsem tě neviděla. Moc ti to sluší,“ poznamenala s obdivem.

„Ty jsi taky nádherná,“ odpověděla jsem jí na velmi jednoduché šaty a věnec. Přestože měla prosté oblečení podobné tomu, jaké měli ostatní, ona díky svým zrzavým dlouhým vlasům a hnědým čokoládovým očím vynikala.

„Jsem ráda, že jsi přišla.“

„Tak to už jsi dnes třetí člověk, co mi to řekl. A zřejmě i jediný.“

„To není pravda, mnoho bohů tě tu rádo vidí.“

Podívaly jsme se na okolní bohy, kteří postávali kolem nás, a opravdu, většina k nám zabloudila pohledem.

Ušklíbla jsem se. „Myslím, že všechny zajímám jen kvůli nedávným událostem.“

„No, možná,“ usoudila, ale pak se na mě podívala starostlivě. „Co otec? Viděla jsem tě s ním mluvit.“

„No, ano, chtěl mi dát dárek k narozeninám. Prý mám pár let na to, abych si mohla v hlavě projít všechny klady a zápory na Háda.“

„Takhle to řekl?“ podivila se.

„Ne,“ zasmála jsem se. „Ale prostě mi dal nějaký čas, než se svatba uskuteční. Hezký dárek, co?“

„No, trochu jiný, ale myslím, že jsi ráda.“

„To jo. Ale přesto jsem čekala od otce taky něco výjimečného, však víš, když mám narozky.“

„Chápu,“ přikývla. „A proto,“ vytáhla z kapsičky přidělané u výstřihu jakousi zvláštní květinu. Měla tak krásně žlutou barvu, že ostře kontrastovala se všudypřítomným zlatem. Podala mi ji a já si ji obdivně podržela v dlani. „Květina štěstí. Našla jsem ji při lovu na Zemi, ale je poměrně vzácná. Měla by tě naplňovat štěstím,“ usmála se. „Dárek ode mě.“

Děkovně jsem se na ni usmála a ona mi ji vložila do vlasů za ucho. „Děkuju, je nádherná.“

Usmála se, ale pak zvážněla. „Jaký to pro tebe bylo? Víš co…“

„Já nevím,“ sklopila jsem pohled. „Je to, jako kdybys byla dlouho zvyklá na jednu věc, kterou jsi měla ráda, a pak jsi najednou zjistila, že je nebezpečná. S radostí by ses jí chtěla zbavit, jenže ona nelze odstranit.“

„Asi nechápu.“

„Nevím, prostě jsem to nečekala. Hádes byl celou dobu jiný, brala jsem ho jinak a teď…“ povzdechla jsem si.

„Teď to byl šok,“ dořekla za mě a já jen přikývla. „Nemůžu uvěřit, že by ti to náš otec udělal. Copak je tak krutý? Co ho to napadlo? Hádes? To je snad horší než Héfaistos,“ řekla s pohledem na tančící Afroditu s manželem.

Nic jsem na to neříkala a jen je sledovala spolu s ní. Po chvíli jsem řekla: „On to věděl. Proto jsem neměla žádné schopnosti. Myslel si, že jako královna podsvětí je ani nebudu potřebovat.“

„Ať si vládne v podsvětí sám, když ho to tak baví,“ odfrkla si a já se zasmála.

„Kéž by.“

„Ahoj, dámy.“

Leknutím jsme obě nadskočily zrovna v momentě, když nás Apollón, dvojče Artemis, zezadu obě objal kolem pasu. Měl stejně zrzavé vlasy jako Artemis, jen modré oči. Nedalo se říct, že byl nějak hezký, ale byl pohledný a rozhodně se uměl chovat, i když byl chvilkami menší moula.

„Blbečku, co nás tak děsíš?“ reagovala okamžitě Artemis a odstrčila ho od sebe. Apollón se ale nedal a znovu si ji k sobě přitáhl.

„No tak, sestřičko, nebuď tak tvrdá, dneska se všichni veselíme, zapomnělas?“

„Leda tak bez tebe,“ odfrkla si, ale Apollón to neslyšel.

A já také ne.

Jakmile jsem totiž se smíchem odvrátila hlavu směrem k východu sálu, uviděla jsem někoho, koho jsem si za žádnou cenu vidět nepřála. Hádes se proplétal neurčitě sálem a zdravil všechny přítomné, úsměv měl na tváři.

Když mě po pár sekundách uviděl, zarazil se, ale tajuplný úsměv z tváře mu nezmizel. Začala jsem panikařit, když se pomalu přibližoval mým směrem.

„Nechcete si jedna z vás se mnou trsnout?“

„Zešílels?“

Ale já neodpovídala, protože se mi začal dělat v krku čím dál větší knedlík. Zejména když byl Hádes ode mě pět metrů.

„Persefono-“

„Jdeme si trsnout,“ reagovala jsem s tím nejkřivějším úsměvem na Apollóna a doslova ho dotáhla na taneční parket, kde se, díkybohu, zrovna chystala hrát nová píseň.

Překvapený Apollón se nezmohl na slovo a tak se jen zařadil do jedné řady mužů naproti ženám. Jakmile se spustila hudba, uklonili se nejdřív bohové a poté bohyně. Začala hrát veselá a chytlavá melodie, na kterou se tančil hopsavý tanec s točením kolem rukou. Sice jsem tančit neuměla, ale do rytmu hudby jsem se dostala rychle a přizpůsobila se tempu a krokům.

Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky, ale jakmile jsem uviděla zírající Artemis a nedaleko od ní i o sloup opřeného Háda, který mě sledoval s lehce pobaveným výrazem, prohloubila jsem svůj křečovitý úsměv a točila se rychleji.

Kroky přešly z párového tance do čtverylky a vedle nás se dostali tančící opilý Dionýsos s Nemesis. Byla jsem ale tak zabraná po očku sledováním Háda, že jsem jim vůbec nevěnovala pozornost.

Dokonce ani tomu, když dohrála hudba.

S pohledem přilepeným na Hádovi jsem se uklonila Apollónovi, který byl v obličeji červený a zjevně nabitý energií a štěstím celý zářil. Teprve pak jsem se na něj usmála. „Vyřiď sestře, že už si půjdu lehnout.“

Nečekala jsem na jeho odpověď ani reakci a tou největší možnou rychlostí se proplétala mezi páry. Ze sálu jsem vypadla do mrazivé, ale zářivé noci.

Bylo mi osmnáct let a neváhala jsem vyzkoušet svůj nový dopravní prostředek - a sice mrak. Nevěděla jsem, jak mám na něm plout, ale nakonec jsem záhadným způsobem doplachtila domů, kde jsem hladce přistála na terase a vešla do tmavého domu.

Rozsvítila jsem si až v pokoji a okamžitě začala ze sebe strhávat všechny šperky. Naštvaně jsem sundala náušnice a věnec a vzteky otevřela na balkón, abych měla čistý proud vzduchu.

Co si vůbec o sobě myslí? Že mě bude pronásledovat na každém kroku? Hodně práce, to vidím!

Přešla jsem k postel a začala si rozepínat zezadu šaty, když mě vyrušil jakýsi dunivý zvuk. S leknutím jsem se otočila a dívala se do Hádových pobavených očích s křenícím se výrazem stojícím u dveří mého balkónu.

„Persefono, jaké milé překvapení.“

Heh, tak si troufám říct, že se nemůžete dočkat příští kapitoly a tak trochu i Hádovýho "balení." Poprvé náš Hádes bude dost k sežrání ;) A samozřejmě i přeskočíme nějakou tu dobu a dostaneme se tam, kde se už dostáváme ke klíčové situaci celého příběhu... :)

Jinak ještě jednou moc moc moc děkuju za vaše BOŽSKÉ komentáře ♥

P.S. Snad se líbila i má oblíbená píseň... :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 21. kapitola: