OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 20. kapitola

11.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1739×

20. kapitola - Vzpomínky u řeky Styx

Z Diova paláce jsem odcházela se stejným pocitem, jakým jsem k němu přišla.

Prázdný.

Nešťastný.

Neuvěřitelně zrazený.

Za branou jsem si vyčerpaně klekla na zem a hodnou chvíli nechala své slzy téct. Bylo mi jedno, že klečím na holé zemi a budu mít děsně špinavé oblečení. Bylo mi jedno už všechno.

Kousek ode mě přistála kapka deště a já zvedla hlavu, abych se podívala do černé oblohy nad Olympem. Nedaleko se začalo i blýskat.

„Jak jsi mohl. Jak jsi mi to mohl udělat, tati,“ šeptala jsem do nebes, i když jsem věděla, že mě nikdo neslyší. O chvíli později se skutečně spustil vydatný déšť doprovázený blesky a větrem.

Klečela jsem na zemi jak přikovaná a dívala se do mraků v naději, že by mi déšť mohl po tvářích odplavit všechny nešťastné chvíle, všechny vzpomínky na Háda a všechno smutné a zlé. Jenže se zdálo, že déšť to vše naplavuje akorát zpět ke mně, jako bych byla kanál, kam všechny ty negativní věci spadají, akorát ještě ve větší míře.

Trvalo dlouho, než jsem se byla ochotná zvednout. Byla jsem úplně promočená, a když ještě uvážím, že byla polovina prosince, měla jsem pěkný náběh na zápal plic.

Jenže nic jiného než umřít jsem si nepřála.

Domů jsem došla úplně mokrá se skoro fialovými prsty na rukou. Připadalo mi, že to trvalo hodiny. Vyhýbala jsem se ostatním, co se to jen dalo, přesto mě pár lidí minulo zachumlaných v teplých péřových bundách a s kapucemi nebo  s deštníky. Všichni se na mě otáčeli, ukazovali prsty a zděšeně uhýbali.

Po dnešku mě tu znali všichni.

Jako Persefonu, holku, co se měla provdat za boha podsvětí a opovážila se zvýšit hlas na otce a odporovat mu. Kdybych to mohla vrátit zpět, odporovala bych mu ještě víc.

Doma jsem si vlezla pod vařící sprchu a stála jsem tam hodnou chvíli. Dívala jsem se, jak kapky kloužou po stěně a cítila, jak i moje slzy stejným způsobem kloužou po tvářích.

Otec mě prodal.

Jak obyčejného otroka. Neptal se, koho bych si přála já, ale o vdavkách s Hádem jsem se měla dozvědět na poslední chvíli, nejlépe den předem. Neznamenala jsem pro něj nic. Jen výhodné zboží, s kterým uzavře skvělý obchod.

Adonid ho vůbec nezajímal. Sice věděl o mém osudu, ale chtěl, abych někde posbírala zkušenosti a nechtěl mi kazit představy, i když musel krotit Háda, který to vše z velké dálky pozoroval.

Hádes nás tajně špehoval a zřejmě se postaral o to, aby si Afrodita vzala Héfaista a Adonidas zmizel z Olympu.

Mě nikdo nepotrestal.

Všichni věděli, co přijde na řadu po mých osmnáctých narozeninách.

Akorát oni to jako trest nebrali.

Brali to jako obyčejnou povinnost.

Pro mě to také trest nebyl. Bylo to horší než smrt. Horší než nechat se navždy uzavřít do Tartaru ke svému dědovi Kronovi. Bylo to horší než Prométheův trest upoutání ke skále. Horší než věčné zatracení.

Otec vše věděl už před třemi měsíci. Věděl, že ten rozvrh budu potřebovat, a proto se o něj ani nestaral. Věděl, co se mnou bude a nechal mě napospas svému osudu.

Nikdy mu na tobě nezáleželo. Pro něj jsi byla jen jedna z mnoha. Pokud si tě někdy všímal, tak jen díky tomu, aby si byl jistý, jak to s tebou jednou dopadne.

Když jsem šla k Diovi se svým rozvrhem, vysmál se mi. Hádes tam tenkrát přišel a už tehdy se choval podivně. Příliš divně. A otec… tenkrát Hádes řekl nějakou větu…

„Nejde o ty předměty. Jde o to všechno! Copak jste se oba úplně zbláznili? Myslíte si, že - s odpuštěním, strýčku - budu se chtít učit o podsvětí? Na co mi to asi jednou bude?“ Rozhazovala jsem rukama a dívala střídavě z jednoho na druhého. Hádes se usmál ještě víc a otec si hluboce povzdechl.

„Persefono -“

„Moment - tys jí to ještě neřekl?“ povytáhl Hádes obočí.

„Bratře -“

„Co mi měl říct?“ vyjekla jsem nechápavě.

„Tak dost!“ zahřměl můj otec a ve tváři se mu míhal vztek. „Háde, odejdi, nebo tě budu muset odsud vykázat!“

„Tak moment,“ postavila jsem se blíž k Hádovi, „chci vědět, cos mi měl říct. Co se tu děje.“

Otec si mohutně povzdechl a už jsem si myslela, že se dá do povídání, ale místo toho prudce vstal a vztáhl mým směrem ruku...

On mě tehdy začaroval! Hrozilo, že Hádes vše prozradí a otec mě omámil jakousi drogou. Nevěděl, jak jinak to zastavit a udělal tohle.

Najednou jsem si na vše vzpomněla. Na rozhovor s mámou, který pak vedl, a na všechny momenty, kdy mohlo dojít k prozrazení.

Vyšla jsem ze sprchy. Kapala ze mě ještě voda a celá koupelna se topila ve velkém dusnu z té vařící páry. Se zaťatými pěstmi jsem nahá přešla ke svému oknu v pokoji a podívala se na Diův palác.

Nejsi jen tak někdo. Jsi dívka, která až do této chvíle musela plnit povinnosti a přání rodičů. Jsi dívka, která musela od dětství snášet posměšky ostatních. Dívka, kterou šikanovali. Dívka, která celou dobu pomáhala všem, přestože jí nikdo pomoc neopětoval. Jsi dívka, co se narodila bez schopností. Dívka, které zlomil srdce polobůh. Dívka, která do této chvíle milovala své nejbližší. Které záleželo i na svém strýci a učiteli.

Jsem Persefona, Dcera Dia a Deméter. A jsem připravená bojovat za svůj osud a svobodu.

∞∞∞›››

Ležela jsem v posteli a dívala se do stropu. Bylo již dávno po půlnoci, ale já nemohla usnout. Nejednou jsem se ještě po svém odhodlání pořádně vybrečela.

Máma dorazila až kolem desáté večer. Věděla, že jsem u sebe v pokoji, přestože jsem nechala všude zhasnuto. Od škvíry pod dveřmi jsem viděla slabé světlo z obýváku v přízemí.

Ačkoliv jsem zavírala oči a snažila se vyčistit všechny myšlenky, nic nepomáhalo. Neustále jsem před očima měla obraz Háda, ve všech chvílích, co jsme spolu prožili.

Viděla jsem Háda, který mě pozval na večeři. Háda, který zmateně stál ve výtahu, když jsem ho políbila jako poděkování na tvář. Háda, který mě celou dobu pozoroval během vyučování. Háda v pekle a v nebi. Háda, který mě s Adonidem pozoroval za oknem v mém pokoji a vyrušil nás v intimní chvilce. Háda, který se mi na hodině mincí snažil naznačit, co je Adonidas doopravdy zač jen proto, že věděl, že patřím jemu. Háda, který mě zlostně probodával v knihovně až po hodinu básní, kde se znovu ze všeho jeho srdce vzpamatovalo.

Boha podsvětí a vlastního strýce, který mě celou dobu viděl v jiných očích než já v jeho.

Do této chvíle jsem neuvažovala nad tím, jak vše vypadá z jeho pohledu, ale když jsem si to uvědomila, najednou se mi udělalo mdlo, zatočila se mi hlava a zhoupl se mi žaludek. Prudce jsem se posadila v momentě, kdy mi do pokoje vtrhla máma.

„Persefono,“ přešla ke mně opatrně, ale já se odsunula až s peřinou ke stěně. „Prosím, vyslechni mě.“

„Na tom není co k vyslechnutí! Vím vše, co vědět potřebuju - že jste mě zradili. Celá moje rodina.“

„Nezradili,“ vrtěla hlavou máma. „Já ne.“

Odvrátila jsem hlavu, aby neviděla, že opět mi tečou slzy. Ach, bože, kdy skončí tohle trápení?

„Proč jsi mě nebránila?“ zeptala jsem se jí, když jsem se na ni znovu podívala a všimla si, že i ona na mě kouká zoufalým výrazem plným smutku.

„Já… já i kdybych sebevíc chtěla, nemůžu s tím udělat nic,“ sklonila hlavu a žmoulala moji peřinu.

„Proč ne?“

„Protože tvůj otec je nejvyšší bůh a já nad ním žádnou moc nemám.“

„A kdo teda má?“

Trvalo chvíli, než máma odpověděla: „Héra.“

„Ne,“ vyjekla jsem hned, když jsem si uvědomila, jakou variantu mi máma nabízí. „Já  s Hérou mluvit nebudu. Navíc by to bylo k ničemu. Akorát by se mi vysmála a ještě popohnala tátu k tomu, aby byla svatba co nejdřív. Ani náhodou. Neudělám to.“

Máma chápavě přikývla a pohladila mě po rameni. „Já vím, holčičko. A mrzí mě to. Když jsem se o tom dozvěděla… málem jsem potratila. Bylo na mě toho hodně. Nejdříve Héra a pak ještě strach, že jestli se mi narodí dcera, stane se jednoho dne manželkou Háda.“ Odmlčela se.

„A já se dokonce snažila všemi způsoby, aby se mi nenarodila. Brala jsem všechny možné lektvary od Styžských čarodějnic, aby se mi narodil syn. Jenže zdá se, že osud ti byl dán již před narozením.“

Když jsem to takhle slyšela od mámy, věřila jsem, že je to skoro až pravda. Zároveň mě děsila myšlenka, když byla těhotná, jak moc si přála dceru. Až teprve teď jsem pochopila, jaký to musí být pocit. Dát vlastní dceru pánovi podsvětí a vzít si Háda jako dospělá bohyně je úplně něco jiného a mnohem horšího.

Kdyby zde stála řada dalších bohyň, které by se také rvaly o Háda, neváhala bych a vhodila bych jim ho do náruče. Jenže on nechtěl řadu bohyň.

Chtěl mě.

Ale já nechtěla jeho. A byla jsem rozhodnutá, že ho ani nikdy chtít nebudu.

„Persefono, holčičko moje,“ oslovila mě po dlouhé chvíli a donutila mě, abych i přes slzy se na ni podívala. „Miluju tě takovou, jaká jsi. A nezpochybňuji tvoji volbu. Na tvém místě bych udělala něco podobného. Najdeme ale řešení. Zajistíme, aby sis Háda brát nemusela, ano?“

Přikývla jsem. Věděla jsem totiž, že i kdybychom žádné řešení nenašly, postarám se o to, abych si Háda nevzala.

Nikdy.

∞∞∞››››››

V den přísahy řeky Styx jsem stále ležela v posteli, jako kdyby mě dokázala ona jediná zachránit.

Jedla jsem. Pila jsem. Dívala se ze své terasy na Olymp, ale z domu jsem nevycházela.  Vše negativní ze mě zmizelo  a já se postarala o to, abych na záležitost, která se stala před týdnem, zapomněla.

Skoro.

Každou noc jsem měla šílené noční můry o Hádovi a jeho pekelné stránce v podsvětí. Mučil mě. Nebyla jsem jeho královnou ale otrokyní. Byla jsem nickou v jeho temném světě.

Vždy jsem se pak probudila s příšerným křikem, kterým jsem samozřejmě přivolala mámu, která se ke mně hned přiřítila a okamžitě mě začala uklidňovat a objímat. Bylo těžké ale usnout po takovém děsivě živém snu, který navíc souvisel se skutečností. Bylo to tak časté a pravidelné, že jsem si říkala, že mě Hádes odněkud sleduje a má z toho divadýlko, nedej bože, že by ještě ty sny sám spouštěl.

Dnes se ten stal také. Byla jsem oděná v letních šatech, které jsou moje nejmilovanější, s roztrženou půlkou trička na hrudníku a sukně. Krčila jsem se v koutě před Hádem, který mě mlátil ohnivým bičem. Křičela jsem, ale nikdo mi nepřišel na pomoc. Nikdo mě neslyšel. Po každé další ráně jsem křičela ještě víc a tím se znásobil i Hádův posměšně krutý úsměv.

Po tomhle snu jsem už usnout nedokázala, takže jsem jen opět ležela a dívala se mimo.

Ráno se společně s prvními jarními paprsky objevila máma.

„Všechno nejlepší, zlato,“ přinesla na velkém podnosu jahodový dort s čokoládovou polevou a šlehačkou napsané číslo osmnáct.

Posadila jsem se na posteli a znovu mi začaly téct slzy.

„Ale no tak, to jsem neměla v úmyslu, abys v den svých narozenin plakala,“ vyhrkla rychle máma, dala mi tác do postele a přisedla si ke mně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to jsou jen slzy štěstí, mami. Byla jsem tak rozrušená všemi těmi věcmi, že jsem zapomněla, že mám dneska narozeniny. Děkuju, moc to pro mě znamená,“ objala jsem ji opatrně.

Usmála se. „Nech si chutnat.“

Zatímco jsem si pochutnávala na výborném moučníku, vytáhla máma balíček, který měla schovaný za sebou. Zaraženě jsem ještě s lžičkou v ruce pozorovala, jak nervózně žmoulá papír a čeká, než dojím.

Dort jsem zhltla raz dva a odsunula stranou tác.

„Víš, chci ti říct, že nechci, aby ses na mě zlobila. Normálně ho rodiče dávají svým dětem dřív, ale já chtěla počkat až na tvé narozeniny.“

Podala mi balíček, který byl na svůj čtvercový malý vzhled celkem těžký, a rozbalila bílou krabici ze zlatého obalu s mašlí. Před otevřením krabice jsem se ještě podívala na mámu, která na mě s úsměvem kývla a já krabici otevřela.

A zároveň jsem otevřela  pusu a zalapala po dechu.

Dárek, který mi máma dala, nebyl jen tak obyčejný. Těžký zlatý vavřínový věnec, který měl navíc ještě ozdobně zapletené i jiné květy, byl ten nejkrásnější, který jsem kdy v životě viděla. Nemohl se rovnat žádnému šperku ani uměleckému předmětu. Byl až příliš jedinečný a dokonalý.

„Mami,“ zajíkla jsem se. „To jsi nemusela.“

„Měla jsem ho na své první přísaze,“ odpověděla, dojatá, že se mi tolik líbí.

Zaraženě jsem polkla a podívala jsem se na ni zpod řas. „Mami, já… na tu přísahu nepůjdu.“

„Jak to myslíš?“

„Nemohu  se podívat Hádovi do očí. Nemohu být tam, kde je i on. Chci se mu vyhýbat, co se dá, pochop.“

Zavřela oči a povzdechla si. „A to jsem si tak myslela, jak krásná tam budeš. Persefono, prosím, nebuď paličatá.“

„To nemá s paličatostí co dělat!“ vykřikla jsem. „Nebudu nikde, kde je on! Nepůjdu nikam, kde budou všichni, kteří mi kdy lhali do očí.“

Máma beze slova vzala tác a přešla ke dveřím. Až teprve tam se zastavila a ohlédla se po mně. „Kromě otce a Háda ti nikdo do očí nelhal. Já byla zavázána mlčenlivostí, protože Zeus věděl, že bych ti určitě vše řekla dřív. A ostatní bohové… ostatní o tom nevěděli.“

∞∞∞››››››

Zírala jsem na dveře ještě dlouho poté, co odešla a co jsem i slyšela prásknout hlavní dveře. Máma, stejně jako ostatní, měla povinnost dostavit se na přísahu, kde museli být všichni. Byla také učitelka, ale jen těch, jejichž budoucnost nějak souvisela s úrodou.

Já jediná byla výjimkou, která nedorazila.

Ostatní o tom nevěděli.

Jak to myslela? Artemis, Afrodita, Héfaistos, Athéna, Áres… oni… oni to doopravdy nevěděli? Byli stejná generace jako já, ale opravdu?

Já byla zavázaná mlčenlivostí…

Mohli být i ostatní starší bohové zavázáni přísahou mlčení? Nedokázala jsem určit. Pro mě byli všichni lháři, kteří mě celé roky jen ponižovali.

Proto jsem nemohla dovolit, nedat jim to potěšení znovu i dnes při přísaze, kdyby už všichni věděli, co se stalo.

Podívala jsem se na hodiny. Přísaha začínala za patnáct minut. Do té doby jsem musela stihnout vše potřebné.

Z postele jsem vylítla rychlostí blesku. Přehrabovala jsem se ve skříni, ve snaze najít vhodné šaty na tuto příležitost. Problém byl, že jsem se nikoho nezeptala, jakéže to vlastně šaty si mám na tuhle událost vzít. Zoufalstvím jsem vytahala všechny šaty, ale žádné se mi nezdály vhodné. Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi slyšela, že na tuto událost si musím obléct klasické bílé šaty antického střihu. Jenže já takové v žádném případě neměla.

Zbývalo deset minut. Šla jsem dolů pro vodu a pomalu se loučila s návštěvou ceremoniálu, když jsem ze schodů uviděla něco přehozeného přes pohovku zabalené ve futrálu.

Přešla jsem k tomu a dala stranou lísteček nadepsaný úhledným máminým písmem. Rozepnula jsem zip a… doslova jsem klesla na kolena.

Na lístečku stálo:

Věděla jsem, že si to rozmyslíš. Snad ti budou pasovat. Nezapomeň si věnec. Pusu, máma.

Usmívala jsem se celou dobu, co jsem se chystala.

∞∞∞››››››

Nastoupila jsem do výtahu, který mě měl dovést k řece Styx. Řeka sice oddělovala podsvětí a naši říši, nicméně pořád jsme se nacházeli jakoby na Olympu.

Výtah podle tlačítek jel maximálně do patra označený jako E v zeleném kolečku. Předpokládala jsem, že to znamená jako zemský povrch, protože až úplně pod ním se nacházelo černě označené U, které rozhodně znamenalo hranici s podsvětím.

Měla jsem sice šanci se ještě vrátit zpět domů, ale s jistým pohybem jsem zmáčkla tlačítko. Tušila jsem správně, protože výtah se známě namluveným hlasem řekl: Řeka Styx, hranice podsvětí a Olympu. Prosím, připoutejte se na sedadle za vámi.

V panice jsem se ohlédla za sebe, kde se zničehonic objevilo ze stěny pevné křeslo. Výtah se pomalu připravoval na sešup dolů a já neváhala ani minutu. Hupsla jsem do křesla a připoutala se.

Stihla jsem to jen tak tak, protože se výtah rozjel tou nejvyšší možnou rychlostí, která byla snad tisícinásobně vyšší než rychlosti do falešného pekla a nebe.

Připadalo mi, že to nejsou ani dvě minuty, když se výtah s trhnutím zastavil a tlak v hlavě povolil. Bylo mi na zvracení, ale místo toho jsem se rychle odpoutala a zkontrolovala vlasy v zrcadle.

Dveře se se známým cink otevřely a hlas znovu řekl: Řeka Styx, hranice podsvětí a Olympu. Děkujeme, že využíváte našich služeb. Pokud chcete být štědří a přispět nám na dopravu, pošlete SMS na číslo…

Ne díky, odfrkla jsem si v duchu a vypadla z výtahu ještě dřív, než hlas stačil domluvit.

Překvapivě jsem vyklopýtala z výtahu do ostrého slunečního světla. Nepředpokládala jsem, že člověk, který se ocitne několik kilometrů pod zemí, dokáže spatřit sluneční světlo. Ale nemýlila jsem se. Skutečně celá plocha před řekou Styx byla osvětlená sluncem, které se právě klonilo nad hlubokou propastí, kam dokázalo své paprsky sklonit.

Za řekou Styx, jejíž druhý břeh byl zahalený v dáli v husté černé mlze, byla tma a bylo jasné, že tam začíná podsvětí. Otřásla jsem se při pomyšlení, že jsem v podsvětí byla. A ještě s Hádem, pár decimetrů od sebe v naprosté tmě.

Zahnala jsem ty nejhorší myšlenky a soustředila se na samotnou slavnost. Zhruba tak sto metrů ode mě po zlatobílých dlážděných deskách, téměř na břehu samotné řeky stálo vyvýšené pódium, kde stála v pozadí řada nejvyšších bohů.

Můj otec osobně předával každému zlatý svitek označený svatou pečetí - doklad o dokončení Božské střední. Pod pódiem byly desítky řad židlí, na kterých seděli všichni oděný v bílých tógách se symbolickými zlatými věnci na hlavách.

Z dálky jsem se snažila rozeznat jednotlivé tváře, ale v ostrém slunečním světle se mi to příliš nepodařilo. Nejistým, ale přesto svižnějším krokem jsem šla po dlážděné cestě směrem k ostatním.

Zhruba tak v polovině jsem rozeznala tváře ostatních, zejména Nemesis, kterou nyní zavolali. Místo aby šla nejdříve na pódium, přešla na molo nad samotnou řekou Styx. Přešla až k jejímu okraji, klekla si na polštář, který zde byl, natáhla ruce do dlaně a ponořila je do řeky. Po chvilce je vytáhla a omyla si vodou z řeky obličej po tvářích a spáncích. Dala si ruce na srdce a odříkávala nějaká slova.

Byla jsem ještě trochu dál, takže jsem ničemu nerozuměla. Ostatní na ni měli dobrý výhled, takže ji celou dobu pozorovali. Jakmile byla hotová, přešla na pódiu k Diovi, kterému se hluboce uklonila a políbila nabízenou ruku. Zeus jí poté stiskl rameno a předal zlatý svitek s pečetí. Znovu se mu uklonila a po té přešla k… Hádovi, který stál v řadě společně s mojí matkou, Hérou a ještě ostatními staršími bohy. Uklonila se i jemu a Hádes jí s vlídným úsměvem potřásl rukou.

Byla jsem tak v šoku, že je tu i Hádes, že jsem na chvíli zapomněla dýchat. Samozřejmě, že jsem věděla, že tu musí být také, ale nepředpokládala a ani si nepřála, abych ho ještě někdy viděla. A teď jsem se mu měla ještě klanět a líbat ruce? Větší ponížení pro mě neexistovalo.

Měla jsem chuť se na vše vykašlat a odejít, ale místo toho jsem uslyšela, jak otec zvolává: „A jako poslední učenkyně… ehm, Persefona. Která tu ale zřejmě není,“ dodal už míň hlasitě.

Nevím, co mě to popadlo.

Byla jsem zřejmě naprostý blázen.

Ale vážně jsem to udělala.

„Jsem tu, otče.“

Uslyšela jsem sebe, jak až překvapivě jistým hlasem jsem promluvila ke všem. Všichni do jednoho se na mě otočili a já si nemohla nevšimnout šťastného úsměvu mámy a překvapeně milého výrazu táty.

„Pojď k nám, Persefono.“

Z davu se ozýval vzrušený šepot, jak byli všichni překvapení.

Nedokázala jsem se zastavit v půli cesty a odejít. Vyšla jsem rychlým krokem kolem pódia, odkud právě odcházela překvapená Nemesis. Když byla těsně u mě, vtiskla mi do dlaně jakýsi papírek. Vyměnila jsem si s ní pohled.

„Použij tohle,“ sykla na mě.

Ani jsem jí nestačila poděkovat a už jsme se minuly. Schovala jsem papírek lépe do dlaně a vydala se po mole k řece. Na jasně červeném polštáři jsem si klekla a naklonila se přes okraj mola nad vodu.

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že stojím na molu, odkud Charón vozí duše do podsvětí. Raději jsem nechtěla znát pravdu.

Jen krátce jsem zaváhala. Řeka byla černá jak samotné tma v dáli a vypadala nebezpečně. Ujišťovala jsem se, že vše bude v pořádku, že se mi nic nestane a že když to zvládli ostatní, já také. Rozbalila jsem v rychlosti papírek od Nemesis před sebe a natáhla dlaně nad hladinu. Pomalu jsem ruce ponořila do řeky, která kolem mých dlaní najednou zesvětlala a já překvapeně málem nahlas vykvikla. Voda byla velmi studená a já vodu v dlaních vytáhla opět na povrch. Dlouho jsem neváhala a omyla si tváře, čelo a spánky tou vodou.

Nezdálo se, že bych pocítila nějaký zázrak, ale podle našeho světa byla voda v této řece posvátná a měla zázračně léčivou moc. Položila jsem si ruce na srdce a po očku se podívala na papírek.

Nahlas jsem četla, ale snažila se, jako bych přísahu znala zpaměti:

Přísahám, že nikdy nezradím svůj lid. Přísahám, že moc a schopnosti využiju v jen to dobré a nezneužiju jejich moc. Budu uctívat jen ty nejvyšší. Přísahám, že se stanu spravedlivou bohyní.

Toť přísahám a slibuji.

Děkovala jsem Nemesis, že i ona mě nezradila a dokázala mi pomoct. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdybych ji neměla. Pěkně bych se akorát ztrapnila a nedokázala ze sebe vymeknout ani slovo.

Zvedla jsem se na nohy, oprášila si šaty a šla z mola směrem k pódiu. Na pódium jsem stoupala pomalým krokem a přidržovala si čisťounce bílé šaty oddělené na dvě ramínka, ovšem na jednom byly sepnuté a nařasené a z druhé strany omotané s posetými flitry u hrudníku. Byly jednoduché, ale nádherné. Zlaté visací náušnice podtrhovaly mé vlasy pracně sčesané do nízkého drdolu s pár opuštěnými pramínky kolem tváří a majestátní vavřínový věnec s květinami zdobící celkový účes.

Podívala jsem se na ostatní bohy sedících na pohodlných židlích se zadrženými dechy. Předpokládala jsem, že už každý ví o tom, co se stalo a zjevně čekali, co udělám zase za scénu.

Přešla jsem k tátovi, který se na mě povzbudivě usmíval. „Jsem rád, že jsi přišla,“ zašeptal, když jsem se mu ukláněla.

„Musela jsem pro svitek.“

Políbila jsem tátovu napřaženou ruku.

„Jsem na tebe pyšný, zlatíčko. Jsi nádherná.“

Vzala jsem si svitek, který mi podával, a krátce se setkala s jeho pohledem. Ještě jednou jsem se uklonila a otočila se na patě.

A znovu se to stalo.

Výtky a vzpomínky.

Udělal se mi obrovský knedlík v krku a teď doopravdy všichni zatajili dech. Hodila jsem zoufalým pohledem po mámě, která ale neznatelně přikývla a já věděla, že se tomu jen tak nevyhnu.

Hádes mírně vystoupil z řady a já k němu šla pomalým krokem se zabodnutým pohledem do země. Přinutila jsem se vzít ho za jeho nabízenou ruku a přiložit ji k ústům. Ovšemže jsem ji políbila sotva na jednu sekundu, pro mě to ale byly skoro minuty.

Odstoupila jsem a čekala, že mi dá znamení, že můžu jít nebo mi řekne pár slov, ale on mě vzal za bradu a tím mě přinutil se mu podívat do očí. Váhala jsem a snažila se dívat se do země, jenže to nešlo a já se po chvíli od ní odlepila. V jeho očích nebylo nic, čím by mi dal najevo, co si myslí, okamžiky jsem viděla i bolest, kterou jsem ale ignorovala.

Po chvilce se na mě něžně usmál, ale já jeho úsměv neopětovala.

A byla jsem si jistá, že už ho nikdy opětovat nebudu.

Tak, další kapitola je za námi. Tentokrát dvacátá. Ještě jedenáct dní a deset kapitol + epilog :)

Per je ještě pořád naštvaná a zřejmě jí to jen tak nepřejde... Ano, Hádes je zatím ještě chudák. Příště se můžete těšit na takový menší ples s pěknou hudbou a s Hádem nebo bez Háda? ;)

Jinak abych vysvětlila pár věcí. Ver v předminulé kapitole vyjádřila svůj názor na tuhle povídku a já jí ho vůbec neberu. Naopak - jsem ráda, že se vyjádřila upřímně a něco mi zkritizovala. Co se týče chyb - ano, někdy člověk chybuje. Ale právě proto jsme lidi. A co se týče samotného příběhu - mám pocit, že vám se líbí a rády tuto povídku čtete. Prostě jsem si příběh trochu poupravila a udělala ho zmodernizovaně. I když ty klíčové situace, jak skutečně byl ten mýtus - ano, skutečně se jim nevyhneme. Ale to vše ještě napíšu potom do doslovu. Zatím jsem ráda, že vás mám, mé věrné "božské fanynky" :))

A lili s Ness minule zmínily něco o pokračování. Abych to tedy vysvětlila. Sama jsem ještě během psaní povídky o něm uvažovala. Zdálo se mi, že možná vím, jak bych navázala, ale pak když jsem to dokončila, tak upřímně ani nevím. Možná, ale fakt jenom MOŽNÁ bych se dala ukecat, kdybyste mi holky pomohly. Až dočtete tuto povídku, tedy po epilogu, můžete mi pak v komentáři vyjádřit, co byste v pokračování chtěly nebo co byste navrhovaly, pokud bych se pro to rozhodla. Že by pořád o Per a Hádovi? Nebo z pohledu jiného boha? Nebo i úplně něco jiného? Nechám to na vás, uvidíte, možná po konci ho ani chtít nebudete, ale neprotestujte - já vím, co říkám :)

Takže se zatím těšte na další kapitoly a já vám jen budu za vaše nádherné a povzbuzující komentáře jen děkovat :))

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 20. kapitola: