OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 2. kapitola

29.07.2013 (13:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1915×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

2. kapitola - Chybný rozvrh?

Héru jsem nenáviděla.

Už nejen kvůli tomu, že to byla naše učitelka, a že její hlavní zábavou bylo dusit své učence (u nás se tak říkalo žákům). Nenáviděla jsem ji, protože nebyla součástí mé rodiny. Za mou rodinu totiž považuju jen svojí mámu a tátu. Artemis je sice má „nevlastní sestra“, ale mluvím o jen o vlastní rodině.

Příběh o románku mezi mámou a tátou, jsem už slyšela několikrát a nikdy mě neomrzel. Moje matka Deméter - Diova sestra, bohyně plodnosti země a rolnictví, se zamilovala do táty ještě dřív než on do ní. Svazky mezi bohy, ať už to byli příbuzní nebo ne, byly povoleny.

Po boji mezi titány a bohy, se dali rodiče dohromady. Noc prožili v Diově sídle, na samém vrcholku Olympu a nejen jednou. Po čase jsem se mámě narodila já. Oba si díky mně to pouto, které mezi sebou měli, zpevnili ještě víc.

Zeus, jako vládce, si musel vybrat manželku. Stala se jí Héra, která si své vítězství náramně užívala. Mámě to zlomilo srdce a ačkoliv čas od času k nám táta zašel, nikdy už spolu netrávili noc. Mně pak trhalo srdce, když jsem viděla mámu, která po jeho odchodu vždy sklesla  a uzavřela se do sebe. Chápala jsem jí, a proto jsem měla na otce vztek.

Momentálně jsem ale možná měla větší vztek na Héru.

Její ledový úsměv a zákeřný výraz mluvil za vše. Užívala si, když viděla, že máme problémy. Užívala si, když viděla, že součástí problému jsem já. A dokázala udělat vše proto, abych se do nějakého problému dostala.

Teď se tetelila štěstím, že jsem se tam dostala. Bez její pomoci.

„Ehm… my…“

„Omlouváme se, že jsme přišly pozdě,“ dořekla jsem za Artemis a bez řečí jsme si sedly na pohodlné mramorové židle ozdobené slonovinou a zlatem. Každý seděl ještě extra na jemném hedvábném polštáři, který měl zlaté tretky, ale jinak byl čistě bílý.

Za tu chvíli, co jsme vstoupily do nově opravené školy, jsem stačila postřehnout, že jiné barvy než bílou, zlatou a perleťovou byste tu ani nenašli. Přesto se mi zdálo trošku divný, že tu musí být jenom tyhle barvy a ne moderní hezká škola, jakou si bohové zaslouží. Jo, bylo to sice hezký, ale jak pro koho. Antické Řecko mě už víc oblbnout ani nedokázalo.

„Takže, slečny. Zrovna jsem třídě vykládala nová pravidla školního řádu, která se nesmějí porušit. Jedním z těch pravidel bylo, že nesmíte přijít pozdě. Jak mi to tedy vysvětlíte?“ Héra přecházela po místnosti mezi mramorovými lavicemi pro jednotlivce a zadívala se na nás trpkým, ale posměšným pohledem.

„My…“

„Proč bychom vám to měli vysvětlovat, když jsme ty pravidla neslyšely? Není to naše vina, že jste je řekla ostatním dřív, než jsme stačily dorazit. Na to jste také mohla myslet, Héro.“ Její jméno jsem vyslovila jako nechutné nebo sprosté slovo a ještě  jsem se přitom ušklíbla. Měla jsem však smůlu, protože si toho všimla.

„Persefono, ty mi nebudeš říkat, co kdy mám říct a co ne. Tvoje matka mi do toho ustavičně žvaní taky - a je snad bohyně času? Ne, není. Je to jen sprostá a naivní ženská, která na Olympu nemá co dělat!“ skláněla se nade mnou a oči jí zlověstně plály.

Změnila se, uvědomila jsem si. Její dříve obyčejné modré oči nabraly bravu jasné laguny a třpytily se ve slunci. Černé vlasy, které měla dříve kratší, jí narostly až do půli zad a měly rovné a pravidelné prameny. Jako by omládla…

Svým zamyšlením jsem úplně zapomněla, že sedím v místnosti mezi dvaceti bohy v mém věku a všichni upírají oči na mě. Teprve teď mi vlastně došlo, co předtím řekla.

„Vy, nebudete říkat, že moje máma je naivka! Užitečnější bohyni ani neznám! Ona ovlivňuje životy lidí. Její úkol je nadmíru důležitý - jestli nebude půda úrodná, lidi se dlouho neuživí a brzy zahynou. Za to vy, co je to být bohyně ochraňující manželství? Jediný, proč si vás všichni váží je, že jste manželkou mého otce. Takže já bych neoznačovala mou mámu za naivní a neužitečnou ženskou.“

Sotva jsem popadala dech a sotva jsem dokázala jí hledět zpříma do očí. Věděla jsem, že si zadělávám na problémech, ale už mě nebavilo, nedokázat vyjádřit svůj názor. Stejně jsem těch problému měla za dnešek nespočitatelně.

Héra si jen trpce odfrkla a dál si mě nevšímala. Nechápala jsem to. Vždycky měla chuť se se mnou hádat do vyčerpání. Což já konec konců taky, když na to přijde…

„Takže budeme pokračovat. Myslím, že celý školní řád jsem už řekla, pro jistotu ho vám však později dám i písemně a budete ho znát nazpaměť.“

Hip, hip, hurá!

„Nyní tedy pokročíme k rozvrhům a plánům akcí v tento školní rok, i co se týče vaší budoucnosti.“

Prošla kolem nás, zpátky k dokonale černé tabuli a mramorovému deskovému stolu s pohodlným křeslem - ještě více pohodlným než jsme měli my sami. Na něm ležel cosi, jako pergamen, kde byl čitelným písmem vyobrazené různé poznámky, týkající se našeho roku.

Héra si odkašlala a začala číst: „Tento rok, poslední na této škole, budete muset více poznat lidi a jejich chování, zapojovat se do božských aktivit, věnovat se politickému uspořádání u nás, zúčastnit se u soudu s nejvyšším Diem…“

Nedořekla všechno a já už začala neskutečně zívat a poslouchat jedním uchem. Rozhlédla jsem se po třídě, jestli jí poslouchají nebo stejně jako já ignorují. Nezdálo se ani jedno. Třída jako by se rozdělila na dvě poloviny.

Jedna část opravdu poslouchala a střídali se jim na tváři reakce, podle toho, co Héra řekla. Ta druhá si naopak dělala svoje věci a patřila jsem do ní já a dokonce i Artemis. Znechuceně protáhla obličej kývla hlavou za mě.

Vedle mě přes uličku seděla Afrodita - bohyně lásky a krásy a dívala se do zrcátka. Podle potřeby si malovala pusu, nebo jen se upravovala a špulila jí. Nedivila bych se ani, kdyby vytáhla foťák a začala dělat různé pózy.

Za ní seděla Athéna - bohyně moudrosti a válečné strategie, která měla sice trochu víc rozumu, aby se nechovala, jak někde v salónu, ale brousila svoje dýky a meče, které vždy nosila s sebou a dělala přitom kyselé výrazy. Takže ve finále stejná pipina jako Afrodita.

Kdybych popsala vlastnosti všech bohů tady v místnosti, rovnaly by se jejich schopnostem. A kdybych popravdě řekla, co si o nich myslím, nebyly by to pozitivní věci. Právě proto jsem měla ze všech nejraději Artemis. Byla jiná než ostatní a mnohem více si užívala zábavu. Navíc vždy dokázala utěšit i poradit a ne se někomu vysmát nebo se na něj vykašlat.

Stále zamyšlená jsem si nevšimla, že najednou v místnosti bylo ticho jako v hrobě, protože Héra čekala na klid. Samozřejmě se hlavně dívala na mě.

Narovnala jsem se v křesle a s trochou (alespoň trochou) pozornosti jsem se znovu začala soustředit. Možná jenom naoko.

„Vím, že jste v posledním ročníku a na konci vás čeká úspěšně - tedy jen v některých případech - složená svatá přísaha bohů u řeky Styx. Do přísahy je daleko a čeká vás hodně práce. Je začátek vašeho školního božského roku a co by to bylo za učení bez rozvrhů?“

Konečně…

Zatleskala a zanedlouho přiletělo k nám hejno malých okřídlených amorků, kteří si dělali srandu u brány s gongem. V ruce nesly zlaté svitky s našimi rozvrhy. Jak já ty malé kudrnáče nenávidím!

„Vaše rozvrhy budou přizpůsobeny schopnostem, které máte a budoucnosti a povinnosti, které se od vás očekává.“

Ke mně přilétl jeden z těch malých parchantů u brány s gongem a posměšně se na mě zašklebil. V jeho malých ručičkách držel svitek a podal mi ho. Zůstal u mě déle, než bylo nutné, tak jsem ho rukou pobídla ať letí, kam si zachce. Místo toho na mě vyplázl jazyk, otočil se, svlékl si své „božské plenky“ a ukázal mi - fuj - amorovo - ehm ehm - pozadí.

Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo se vyzvracet do jedné z vystavených váz, kam se ukládalo víno. Udělala jsem proto něco mezi tím a znechuceně se zašklebila. Rozhlídla jsem se po ostatních, ale ti byli tak zaujatí pochlubit se svým rozvrhem, že nikoho nevnímali. Bezva a já ještě jsem svitek ani nerozbalila. Díky amore s baculatým pozadím!

Ještě než se otočil, popadla jsem ho za jeho malé křídla a odhodila ho daleko za sebe. No co? Neměl být tak sprostej…

Konečně jsem spokojeně vydechla a rozložila si svitek na klíně:

1. Rozeznání duší - kdo je hříšník a kdo je nevinný?

2. Peklo a ráj - kdo může kam?

3. Druhy převozních mincí - jak poznáme padělek?

4. Velká černota - zvykání si na temnotu dole v podsvětí

5. Byliny - které způsobují zapomnění a které naopak pomáhají na svět?

6. Příšery podsvětí - několik důvodů, proč se jim vyhýbat

7. Stísněné prostory jeskyní - podsvětí může být dost depresivní

8. Hudba mrtvých - dokázat si na tyto zvuky zvykat

Chvíli mi trvalo, než jsem mohla znovu nastartovat mysl a normálně se rozkoukat po svitku. Srdce mi přestalo tlouct, sotva jsem svůj rozvrh uviděla. Pak jsem udělala tu nejšílenější věc, kterou jsem asi dělat neměla.

„Ha ha ha, to je vtipný,“ rozesmála jsem se, ale smích se mi zadrhával v zoufalství. Co to ksakru mělo znamenat?

Všichni se po mně podívali, jako bych byla blázen. Co jsem ale měla dělat? Jak byste na tom byli vy, kdybyste dostali do rukou takový rozvrh? Já myslím, že byste radostí neskákali, především ne hned, ale až po tom, co by se zjistilo, že vám určitě dali špatný rozvrh.

„Něco se stalo, Persefono?“ povytáhla obočí Héra, ale ve skrytu duše jsem viděla, že se usmívá. Zlým a šibalským úsměvem, který mohl znamenat jediné - musela o tom vědět.

„Myslím, že se musela stát určitě někde chyba. Tohle nemůže být můj rozvrh. Rozeznání duší? Peklo a ráj? Hudba mrtvých? Co to do božského píp má znamenat?“

Čím déle jsem se dívala na rozvrh, tím víc mi připadalo, že mi to snad někdo udělal naschvál.

„Ten rozvrh patří *Erinyím nebo **Kéře, mně ani náhodou.“

„Persefono, tvůj rozvrh je na zcela správném místě. Nevidím žádný důvod, proč by ses měla rozčilovat. Každopádně - promluv si s otcem, možná ti vysvětlí důvod, proč máš tyto předměty.“

Zlověstný úšklebek a planoucí oči mě dokázaly umlčet po zbytek hodiny. Dokonce i chechtající spolužáci a nechápavá Artemis mě nerozptýlila od mého rozvrhu. Celou dobu jsem ho hypnotizovala a teprve gong a zaklepání na rameno mě dokázaly dokonale vzbudit.

∞∞∞ 

„Někde se musela stát chyba. Proč by ti to otec udělal?“ nechápavě kroutila hlavou Artemis, když jsme šly po chodbě na oběd.

„Protože jsem na něj drzá? Protože už jsem pro něj jen jedna z mnoha?“ hádala jsem a naštvaně šoupala sandály.

„To není pravda,“ prohlásila a stiskla mi rameno. „Otec tě má rád, jen - možná ti to nedává tolik najevo.“

„Artemis, otec mě nemá rád. Kdy se za mnou a za mámou naposledy zastavil? Žádné narozeniny se mnou ani neslavil, možná jen ty, kdy mi byl rok. Nikdy mi neposlal zprávu, že by nás chtěl vidět. Nezajímal se ani, jak se mám. Právě! Ani ty blbý amorky ke mně -“

„Persefono, váš otec chce s vámi mluvit.“ Malý amorek, který vypadal snad nejroztomileji ze všech ostatních, se vznášel ve výšce mých očích a čekal, dokud nepůjdu s ním.

Artemis se vítězoslavně usmála a zamávala mi. „Myslím, že má o tebe zájem. Pak mi to budeš vyprávět.“

Pokynula jsem jí a vydala se za malým okřídlencem, přímo k vládci božské říše.

∞∞∞ 

Pěsti jsem měla úplně zbělené do kloubů, jak urputně jsem je zatínala. Nepomáhaly ani modlitby nebo nervózní kousání do rtu. V ruce jsem stále držela svitek a snažila se nezakopnout o asi milióntý schod, který k tátovi vedl.

A to jsme ještě neprošli všechny místnosti a síně.

Snažila jsem se držet s malým amorkem krok, ale ten roztomilý parchant letěl tak rychle, že jsem skoro běžela. I v džínových  úzkých šortkách a bílém volném topu, jsem si připadala jak zabalená do toaleťáku.

Pot by se ze mě dal ždímat a svitek mi z rukou skoro klouzal. Že já si blbec dneska nedala můj úžasný levandulový deodorant?

Konečně jsme doběhli a doletěli k největším masivním dveřím na Olympu ze zlata a mramoru. Zastavili jsme se u dveří a já ukázala amorkovi, ať mi dá chvilku, protože i pokrčená v kolenech jsem sotva dýchala.

Brána se před námi otevřela a amorek vedle mě odlétl pryč. Určitě takhle pomalou a udýchanou bohyni ještě nedoprovázel. Vstoupila jsem do nejkrásnější síně v paláci a údivem jsem skoro ani nedýchala.

Celá místnost jako by se více zkrášlila. Měla kruhový tvar a střechu nad námi podpíraly masivní mramorové sloupy. Uprostřed byla obrovská koule, která vypadala jako svět a kolem ní bylo dvanáct zlatých křesel, jehož největší patřilo mému otci, otočenému ke mně zády.

Udělala jsem pukrle, které se lišilo od ostatních, že se bůh mírně předklonil, pravou nohu dal za levou a malíčky s prsteníčky ohnul. Prosté a jednoduché - přesto bylo známkou nejvyšší úcty k Diovi.

„Otče, přál sis se mnou mluvit.“

Laskavé modré oči, kolem nichž byly mírné vrásky a přátelský, milý úsměv se otočily na mě a doslova mě zaslepily.

„Vítej Persefono, dcero moje.“

*Erinye - bohyně trestající posmrtně - bohyně pomsty a kletby (byly tři: Aléktó, Tísifoné, Megaira)

**Kéra - bohyně násilné smrti          

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 2. kapitola: