OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 19. kapitola

10.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1698×

19. kapitola - Slib

To byla moje první reakce na tuto větu. Tedy slovní reakce. Ta první byla zástava srdce a dýchací soustavy na úctyhodných pět minut.

„Ne!“

To byla moje druhá slovní reakce, když jsem přestala svírat opěradlo křesla, až mi málem praskly klouby.

„NE!“

A to byla moje třetí slovní reakce, když jsem vyskočila ze židle tak rychle, až jsem ji překlopila.

Hádes vstal se mnou. „Persefono, vyslechni mě, prosím…“

Odstrčila jsem ho prudce, jak se ke mně blížil opatrným krokem. Nečekala jsem na jeho reakci a rozeběhla jsem se.

Pryč. Ven ze třídy.

Původně jsem nevěděla kam, ale postupně jsem si rozmyslela, kam zamířím.

V životě jsem neběžela tak jako teď. A ačkoliv jsem si dala motivaci, že si mám představit, že mě chce dohnat smrt, nebyla jsem daleko od pravdy. Hádes se rozeběhl okamžitě za mnou, ale ve svém vyšším věku mě neměl šanci dohnat.

Běžela jsem přímo a nehleděla na ostatní, kteří jen tak tak stačili uhnout na stranu. Přes zaslzené oči a štípající vítr do tváří jsem nic neviděla a ani se o to nesnažila. Pomalu mi docházely síly, ale já na to nedbala a ještě zvýšila na rychlosti.

Schody k nejvyššímu paláci jsem brala po dvou a ještě se stejnou rychlostí. Už zdálky jsem křičela na hlídače brány, aby mě pustili. Původně to měli zakázáno, jenže byli tak zmatení z mé přítomnosti uřícené Diovy dcery, že začali bránu pomalu otvírat.

Doběhla jsem k ní, nezastavila se a rozrazila dveře sama. Vpadla jsem dovnitř a zastavila se až v prostředku místnosti na zemi. Ruch, který tu panoval, se okamžitě změnil v hrobové ticho, když jsem se tam objevila já. Klečela jsem na podlaze, zírala do ní a odháněla slzy, které odehnat ale nešly.

Podívala jsem se před sebe, ještě stále s mlhou před očima, na otce, který seděl na svém nejvyšším trůně a s vážným výrazem vstával.

„JAK JSI MI TO MOHL UDĚLAT?! JAK?!“ řvala jsem přes celou místnost a bylo mi jedno, že se na mě každý dívá jak na blázna.

Zeus se zamračil a zmateně se díval po ostatních bozích. Hystericky jsem se rozbrečela ještě víc a stále v kleče popadala dech z běhu i z breku. Nedokázala jsem přestat.

O vteřinu později se ozvaly dunivé kroky, které se neustále přibližovaly. Aniž bych se musela otáčet, poznala jsem, že dorazil už i Hádes. Místo toho jsem se podívala přes slzy na otce, který až poté, co uviděl Háda, stáhl obličej pochopením. Nechápala jsem, co se to děje.

„Die, omlouvám se, chtěl jsem ji zadr-“

„Jak jsi mohl? Jak?!“ začala jsem šeptem, ale můj hlas nabíral ještě větší intenzity než předtím.

Znovu jsem se rozbrečela a všimla si, že mě někdo pevně objal a zvedá mě nahoru. „Zlato, ššš, to bude dobrý.“ Mamka mi uhlazovala vlasy z obličeje a tiskla mě k sobě.

Zeus se konečně chopil slova. „Proč jsi jí to řekl teď? Proč? Žádal jsem tě, ať to necháš na později!“

„Bratře, Persefona se už měla dozvědět tuhle věc dávno!“

„Neměl jsi právo!“

Oba na sebe křičeli čím dál víc a já jen s vykulenýma a uslzenýma očima přihlížela. Jenže ta hrozná pravda a skutečnost mi došla až teď. „Moment. Vy jste to věděli! Věděli jste to oba dva.“ Podívala jsem se po celém sále ostatních bohů z Božské rady, kteří tomu přihlíželi. „VŠICHNI jste to věděli!!!“

Vzpírala jsem se máminu nátlaku, kterým mě pevně držela. „Věděli jste to už od začátku. A manipulovali jste s mým osudem. VŠICHNI.“

„Persefono, uklidni se, prosím,“ reagovala plačtivě máma, ale já se jí vzepřela.

„NE! Nechte mě všichni na pokoji!“

„Persefono, uklidni se, prosím. Vše ti vysvětlíme,“ řekl mi klidným tónem otec.

Vrtěla jsem hlavou a neposlouchala je. Nechtěla jsem nic slyšet. Nechtěla jsem nikoho vidět. Pro mě život skončil a já si přála, abych došla klidu a pokoji alespoň v ráji. Tohle vše byl pro mě takový šok, že jsem si nedokázala představit, že by mě někdo měl překvapit ještě něčím dalším.

„Proč?!“ dala jsem si obličej do dlaní, a ačkoliv mě máma konejšivě hladila po zádech a šeptala mi uklidňující slova, nerozuměla jsem jí a ani jsem se o to nesnažila. Neustále jsem se od ní odvracela.

Sice mi hučelo v uších, ale dokázala jsem poznat, že je v sále hrobové ticho a všichni zírají na nás. Ignorovala jsem všechny, pro které to bylo jen divadlo. Ignorovala jsem všechny, kteří o tom věděli. Považovala jsem je za zrádce. Mé přátele, rodiče a především učitele, který si hrál na nejlaskavějšího strýce.

Po chvíli jsem uslyšela: „Prohlašuji Božskou radu pro dnešek za uzavřenou. Můžete jít.“

Rychle jsem se vzpamatovala, otřela si tvář a stoupla si na nohy. „Ne. Jen ať všichni vědí, co jsi mi udělal. Jak jsi mě prodal.“

Všichni přítomní v radě se zaraženě zastavili, když vstávali. Někteří si znovu sedli, někteří stáli a zírali na nás, protože nevěděli, co mají udělat. Vyměňovali si zmatené pohledy, které jsem prohlašovala za stejně falešné, jako byl Hádes celou dobu.

Otec stál nade mnou stejně zaražený a evidentně nevěděl, jestli má ostatní propustit, nebo je na mé výslovné přání nechat v sále. Jen ať si všichni uvědomí, co mi udělali. Co mi zamlčeli. Ať si uvědomí, jak mě zradili…

Poté si otec povzdechl a vrátil se po schůdcích zpět nahoru na trůn, aby měl větší rozhled. Mnul si rty a evidentně nevěděl, jak začít.

Jenže já to věděla.

„Proč? Za co?“ řekla jsem tak potichu, že jsem se sotva sama slyšela. Přes své neustálé vzlyky a nadouvání hrudníku mi docházely pomalu, ale jistě síly. Jenže jsem byla ochotná vydržet. Byla jsem ochotná zjistit pravdu a bojovat za sebe.

„Protože to prostě jinak nešlo!“ zakřičel na mě otec, který si podpíral hlavu a teď se na mě díval rozzuřeným pohledem. „Jak jsem jinak mohl?“

„Já… nechápu.“

„Ovšemže ne, stalo se to už dávno.“

„Die,“ ozvala se jemně máma lámavým hlasem a já si až teď všimla, že pláče také. „Řekni jí to, musí to vědět.“

Znovu jsem se podívala na otce a tentokrát s větší sílou v hlase vykřikla: „Co? Co mám vědět? Tati!“

„Jak se to všechno stalo,“ ozval se první Hádes, který stál kousek ode mě, ale já se na něj ani nepodívala. Neustále jsem zírala na otce v naději, že mi konečně řekne, jak je mohl takový nápad vůbec napadnout. Jestli je to vůbec pravda.

Opět mi začaly téct slzy, když otec spustil: „Stalo se to před osmnácti, skoro devatenácti lety. V té době se rodila zrovna nová generace bohů, ovšem s různými rozestupy. My, tři nejvyšší bohové - já, Poseidon a Hádes -  jsme se rozhodli oženit se, abychom zpečetili svoji oficiální vládu nad třemi nejdůležitějšími říšemi. Každý jsme vybíral dlouho, protože většina bohyň čekala v té době dítě, ale nejen kvůli dítěti, ale i kvůli schopnostem a sympatiím jsme si měli zvolit naší manželku a spoluvládkyni. Já si vybral Héru a Poseidon Amfitrítu.“

Po očku jsem se podívala na mámu, která stála těsně vedle mě se svěšenou hlavou a hypnotizovala podlahu. Uměla jsem si představit, jak hrozné to pro ni muselo být, když si můj otec, její jediná láska, vybral za ženu její sokyni. Hrozná rána do srdce, jestliže uvážím, že ještě v té době čekala mě.

„Samozřejmě, že se několik dalších bohyň bouřilo a soupeřily o to být královnami a manželkami nejvyšších bohů, ale zároveň tu byla pro ně ještě poslední naděje.“ Otec se odmlčel a podíval se za mě. Otočila jsem se a na chvíli spočinula pohledem na Hádovi, který stál za mnou se svěšenýma rukama a nešťastným výrazem. Ani když se na mě podíval a v očích měl slzy, nepřestávala jsem ho nenávistně probodávat.

„Hádes byl jako jediný poslední nejvyšší bůh, který neměl k sobě královnu,“ pokračoval otec a já se ušklíbla. „Ale nemysli si, Persefono, že neměl zájemkyně. Měl jich dokonce tolik, že by ses divila.“ Hm, rozhodně se každý běžně rozhodne stát spoluvládcem podsvětí. Pche, zlatokopky…

„Ale ačkoliv se Hádes několik měsíců rozmýšlel, váhal a dokonce si zkoušel promluvit s Delfskou věštkyní, nerozhodl se pro žádnou. Neustále jsem na něj naléhal, aby se už rozhodl a vybral si, jenže on stále odmítal. Jakmile se totiž rozhodneš jednou někoho vzít, svazek trvá až navěky a v žádném případě nelze zrušit. Ovšem je povoleno mít bezpočet milenců a milenek.“

Otec zrudl a mírně se usmál, a já i přes slzy se znechuceně ušklíbla. Prosím, teď o tom nezačínej, tati.

Odkašlal si a pokračoval: „Hádes si přál skutečně se zamilovat, aby mohl být s tou, kterou by na rukou nosil a dokázal ji přesvědčit, že s žádnou jinou nikdy mít nic nebude, že je to tak, bratře?“

Pootočila jsem hlavu a podívala se na Háda, který měl sklopenou tvář a zavřené oči. Po chvíli mírně přikývl, ale neodpověděl.

„Nejdřív jsem Hádovu paličatost pokládal za roztomile naivní, jenže když uplynula dlouhá doba a on si skutečně mezi dospělými bohyněmi nevybral, došla mi trpělivost. Vydal jsem příkaz, že si bude muset vybrat mezi mladší generací.“

Zavřela jsem oči. Tak, a je to tady. Teď přicházím na scénu já.

„Můj zoufalý bratr už dále neprotestoval a poddal se mému rozkazu. A protože jsem chtěl být spravedlivý, nakázal jsem, že první dcera, která se narodí jakékoliv vysoce postavené bohyni, stane se Hádovou manželkou, vládkyní podsvětí. V tu chvíli byly těhotné jen dvě bohyně. Má manželka Héra a Deméter. Po dvou měsících od mého rozhodnutí se narodilo první dítě. Narodil se syn Héry, Héfaistos. Dítě Deméter se narodilo po měsíci a půl, o půlnoci jednadvacátého prosince za bouřlivé noci. Narodila se dcera, narodila ses ty, Persefono. Od této chvíle se vědělo, kdo bude příští vládkyní podsvětí a Hádovou manželkou.“

Zavrtěla jsem hlavou, ale nové slzy to nezahnalo. Nedokázala jsem uvěřit, že hned po mém narození už mě všichni viděli jako příští královnu. Jako manželku o šestadvacet let staršího Háda.

Otec se zvedl z trůnu a pomalým krokem šel směrem k nám. „Hádes tě navštívil ještě tutéž noc, aby se na tebe podíval. Byl jsem svědkem a nelžu, když říkám, že se na první pohled do tebe zamiloval. Byl tebou přímo okouzlen.“

Polkla jsem se znechucením knedlík v krku a pro jistotu se nedívala ani na Háda. Začalo mi být špatně. Nejen z té skutečnosti, ale také z toho, že jsem začínala chápat, jak se to všechno semlelo.

„Druhý den jsem povolal sudičky Moiry, aby jednoho dne došlo k naplnění našeho, mého slibu. Moiry tvůj osud změnily a od této chvíle jsi byla Hádovi zaslíbená.“

Začala jsem vrtět hlavou a cítila, že se mi podlamují kolena. Znovu jsem začala brečet a nebyla jsem k utišení. Máma si klekla vedle mě a objímala mě celou dobu. Jenže já nevnímala nic jiného, než všechny vzpomínky, které se mi staly za poslední tři měsíce. Všechny chvíle, co jsem prožila s Hádem…  s mámou… a s tátou… ti všichni mě zradili.

„Ten slib se musí naplnit, Persefono.“ Ucítila jsem, jak táta ke mně došel a dal mi ruku na rameno. „Vím, že si přeješ něco jiného, ale já jinak nemohu, než provdat tě za svého bratra. I kdybych sebevíc nechtěl… nemohu.“

Ještě stále mnou otřásaly zvyky, ale najednou mě popadl takový vztek, že jsem se zaťatými pěstmi vstala a podívala se Diovi do očí.

„A co ostatní bohyně, co se narodily přede mnou? Proč je jsi nemohl zaslíbit Hádovi? Co to bylo za nápad - čekat, až kdo porodí první dceru, ta se stane tou vyvolenou, co?!“ vyštěkla jsem.

Táta zakroutil hlavou. „Tak to prostě je.“

Přiblížila jsem se k němu ještě víc. „Tak to prostě je?! Co je to za odpověď? Otče, ty jsi mi celou dobu lhal! Ty i s mámou. Oba jste mi lhali. Ovšem nejvíce Hádes a jeho hraní si na strýčka: ‚Pojď se mnou na večeři, Persefono, chci se ti omluvit za svou ďábelskou stránku‘, nebo ‚Záleží mi na tobě a chci, abys byla v budoucnu šťastná s někým, kdo tě bude milovat´.“ Přešla jsem k Hádovi a zapíchla mu prst do hrudi. „Ty jsi mě celou dobu jen vodil za nos. Hrál sis přede mnou na nevinného strýčka, co má rád svou neteřinku, a myslel sis, že mě jednou do budoucna takhle podplatíš a já ti pak nadšením skočím kolem krku, až se dozvím, že se stanu tvou manželkou. Omyl, Háde. Nestanu. Nikdy. Zapomeň na mě. Zapomeň na všechno, co jsi ke mně cítil. Najdi si jinou, která ti city bude opětovat. A jestli jsem zranila tvou pýchu a tys promarnil těch osmnáct let, jenom abys počkal, než vyrostu a řeknu ti na to svůj názor, tak promiň. Ale já mám na to takový: nemilovala jsem tě, nemiluju tě a nikdy tě milovat nebudu. To si pamatuj!“

Skoro  jsem se dotýkala jeho tváře, jak jsem byla u něj blízko. A jakmile jsem dokázala vystát jeho stupňující bolest v očích, odpíchla jsem od něj prst a svižným krokem jsem šla k bráně.

Pohledem jsem zabloudila mezi ostatní, stále šokované bohy na vyvýšených trůnech. Na tom těsně u brány seděla Artemis s tak vykuleným výrazem, že za jiné komické situace bych si ji vyfotila. Dokonce měla rukama přikrytou pusu. Jenže tohle nebyla jen tak obyčejná situace. Tady se řešila moje budoucnost, o které se osmnáct let vědělo, že je v rukách podsvětí.

Znovu jsem odcházela v slzách, ve kterých jsem se málem za branou rozpustila.

Tak dobře, nevydržela jsem to. Byla jsem na vás hodná a dala jsem vám ji zase za kratičkou dobu. Zejména proto, že jste, holky, fakt úžasný a moc vám děkuju za vaše úžasné komentáře :)

A taky proto, že povídku vám sem podle mých výpočtů dodám těsně předtím, než pojedu na dovolenou, protože týden by se vám čekat asi nechtělo na epilog, co? :o)

No, a k samotnému vývoji situace? Asi něco takového jste čekaly. No, možná to Persefona přehání, ale to už je zkrátka ona. Holt jsou tu někteří, kdo by Hádovi skočili nejradši kolem krku a odkývaly každou větu, kterou řekne (hehe, že Poisson? :D), ale Persefona je prostě jiná. I když - chudák Hádes...

Příště se můžete těšit na nějaké to přemýšlení (ale ne zas tak dlouhé) a pak i samotná přísaha, i když - půjde tam Persefona přeci jen, když tam bude i Hádes? :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 19. kapitola: