OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 17. kapitola

08.08.2014 (19:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1645×

17. kapitola - Kerberos smrdí jako tchoř

„Artemis, no tak, slíbila jsem jí to!“

„Uklízet jí v domě? Umýt ji a udělat ji krásnou? Ty ses snad dočista zbláznila!“

Artemis na mě zírala už úctyhodných deset minut a rozhodným tónem odmítala moje přání. Slíbila jsem Afroditě, že se o ni postarám, že jí vynahradím vše a že se rozhodně budu snažit jí pomoct. Zvláště když se má vdát za hrůzostrašného Héfaista.

Když Artemis slyšela, koho si bude naše dávná (nebo spíš nedávná) nepřítelkyně brát, byla sice překvapená, ale spíš se pomstychtivě chichotala. Takovou reakci jsem neměla ani já, a to už je co říct, protože jsem měla spíš pocit, že jsem to já, ta, která nesnáší Afroditu ze všeho nejvíc na světě. Zdá se, že Artemis byla na tom stejně.

„Prosím. Jsi moje kamarádka a já jí to slíbila. Slíbila jsem, že obě půjdeme k ní a dnes odpoledne tam uklidíme. Chci už to nepřátelství ukončit, Artemis.“

Artemis si odfrkla. „Spíš to ona by nám měla vynahrazovat všechny hrozné chvíle, které jsme si kvůli vytrpěly.“

Povzdechla jsem si a zakroutila očima. Ano, měla pravdu, že spíš my trpěly kvůli ní, ale někdo ten první krok udělat musel a předpokládala jsem, že ona to asi nebude…

„Vezmi si, že bys to měla být ty, kdo si má brát Héfaista. Jak bys na to reagovala? Ještě kdybys měla být k tomu bohyně krásy a lásky. Já myslím, že bys byla na tom ještě hůř než ona sama. Pro ní to musí být doslova utrpení, zvlášť když obřad bude už pozítří. Co myslíš?“

Zamyslela se. „Já nevím. Asi… asi jo, no. Ale to ji neomlouvá, Persefono. Otec byl spravedlivý, když ji takhle potrestal.“

„Bude nešťastná,“ namítla jsem.

„Ať si je,“ pokrčila rameny. „Zrovna jí tenhle osud přeju.“

Probodla jsem ji pohledem a otočila se na patě. S Artemis jsme si daly schůzku opravdu brzo, jen abychom si mohly o tomhle ještě promluvit, před tím, než se dneska vracím poprvé na hodinu o příšerách. Jupí.

Už jsem ušla pár metrů, když skoro neslyšně něco zamumlala. A ačkoliv jsem ji slyšela, otočila jsem se a zeptala se jí ještě jednou, co říkala.

„Že to přijímám! Ale jen kvůli tobě,“ zašklebila se na mě.

Přiběhla jsem k ní, vlepila jí pusu na tvář a objala ji. „Já věděla, že jsi ta nejlepší kámoška na světě.“

„No jo, no jo,“ odstrkovala mě, ale byla rudá a celá v rozpacích.

Odskákala jsem od ní jak malá školačka.

∞∞∞›››

Ještě nebyl slyšet ani gong a já byla u třídy. Na chodbě jsem se potkala i s Nemesis, která se na mě usmívala a byla zjevně ráda, že jsem zpátky. Já za to byla ráda taky, jen ne kvůli hodině „Příšer z podsvětí.“ Doufala jsem, že Háda nenapadne, že nám vezme nějakého na ukázku.

A jestli jo, tak se budu modlit, ať má hlad a sežere třeba… Háda.

Otevřela jsem dveře a světe div se, ve třídě jsem byla poprvé skoro první. Až na sestry Erinye a Thanatose. Ostatní zjevně teprve měli dorazit.

Když jsem dveře zavírala za sebou a Nemesis, setkala jsem se s Hádovým pohledem, který stal nad katedrou a rovnal si nějakou hromádku papírů. V jeho kamenné tváři se nezračily žádné emoce, žádné zacukání koutků, žádné mrknutí, leda tak že mu zasvítily oči.

Okamžitě jsem sklopila pohled a vyrazila lavici. Nechala jsem vak vakem a až do konce přestávky se bavila s Nemesis a ostatními za občasného po očku koukání na Háda, jehož vlasy mu spadaly do obličeje, takže jsem mu moc do tváře neviděla, ale někdy jsem si všimla mírného zvednutí pohledu směrem k nám. Bylo mi to ale jedno. Po jeho divném chování jsem nepředpokládala, že by se něco mohlo vrátit do starých kolejí.

Když se ozval gong, hlasitě se ozval: „Tak, vážení, prosím na místa.“

Všichni se bez řečí vydali ke svým lavicím a Hádes si mírně odkašlal, když byli všichni na místech a začali se pilně soustředit.

„Takže, jak jistě dnes víte, čeká nás hodina o příšerách a netvorech, které žijí, pochází nebo mají něco společného s podsvětím. Vyjmenujeme si jen ty nejobvyklejší, na které můžete narazit.“

„Nebudeš nám je ukazovat živě, že ne?“ ozvala se první roztřeseným hlasem Eris.

Hádes se tajuplně usmál, ale když zavrtěl hlavou, všichni si vydechli.

„Ne, budeme si je ukazovat také na plátně, ale každého proberu trochu podrobněji.“

Když viděl, že všichni vytahují pergameny a brka, mávnutím ruky nás zastavil. „Myslím, že není potřeba, abyste si něco psali, stačí, když budete dávat bedlivý pozor.“ S pokrčením ramen všichni své věci tedy uklidili zpátky do vaků a pohodlně se opřeli na křeslech a opřeli se na lavicích.

Hádes chvíli zápasil s technikou, ale za chvíli nám již naskočila stará známá prezentace, tentokrát s názvem „Příšery podsvětí.“ Spokojeně mlaskl a začal: „Tak tedy, domnívám se, že nikdo z vás moc zvířat z podsvětí nezná. A nebo třeba zná, ale předtím ho nenapadlo si je spojit s podsvětím.“

Otočil se k plátnu a chtěl začít, když se však otočil zpátky a se zvědavým úsměvem se zeptal: „Ještě předtím - řekli byste mi, které znáte takové příšery?“

„Kerberos.“

„Chiméra.“

„Harpyje.“

Hádes spokojeně kýval hlavou. „Ještě nějaké další?“

„Počítá se jako příšera i Charón?“ ozvala se Keira.

Všichni se zasmáli včetně Háda, který nejdřív zakýval hlavou, ale pak naklonil hlavu na stranu. „No, možná, svým způsobem.“

Když se všichni uklidnili, pokračoval: „Dobře tedy. Je vidět, že nějaké ty obludy znáte, ale možná vás překvapí, že jich je ještě o trochu víc.“

Mávl na plátno, kde se jako první objevila první jakási nestvůra se lvíma nohama a dvěma hlavami, které měla každou na opačných koncích. Jedna hlava se podobala hlavě dračí, kdežto ta druhá spíš hlavě šakala. Z pohledu hlavy dračí měla příšera jakási křídla, ale kterého ptáka byly, to se nedalo posoudit.

„Amfisbena symbolizuje hrůzu a podsvětí. Její uštknutí znamená okamžitou, ale velmi bolestivou smrt. Jenže abyste si nemysleli, že má i záporné vlastnosti - pokud je někdo smrtelně zraněn, její jed dokáže i léčit. Jenže si nevybírá každého - jen u těch, u kterých rozhodne, že mají dobré srdce.“

„To je jak z pohádky,“ vyprskla smíchy Apaté a Hádes se jen ušklíbl.

Mávl rukou a objevila se další příšera, tentokráte netvor s kohoutí hlavou a hadím ocasem. Jeho oči tak oranžově plály, až jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Radši jsem se zaměřila na jeho tělo - mohutný, nejmíň dvacet metrů dlouhý hadí ocas a mohutná ptačí křídla.

„Bazilišek je docela nebezpečný, samozřejmě stejně jako ostatní zvířata, nicméně on jediný dokáže člověka proměnit v kámen už jen díky jednomu pohledu do jeho očí. Navíc, ale to jsou spíš už jen legendy, zanechává za sebou poušť a z vody, které se napije, se stane na několik dalších let neviditelná jedovatá břečka.“

„Počkej - dokáže proměnit v kámen při pohledu do jeho očí?“ zeptala se Tísifoné.

„Nu, ano,“ odpověděl lehce zmateně Hádes.

Tísifoné ihned navázala: „Takže má něco společného s Gorgonou Medúzou?“

Všichni včetně mě se na Háda zahleděli tázavým pohledem. Nikdy mě předtím tahle otázka nenapadla, ale když jsem si to teď uvědomila, docela mě zajímala Hádova odpověď. A ostatních zjevně taky.

Hádes nejdřív zaraženě mlčel, ale pak se trochu usmál a v rozpacích nám pověděl: „Gorgona Medúza je vlastně jeho něco jako dcera. Pravdou ale je, že ten původní bazilišek je zároveň jejím milencem.“

Tísifoné znechuceně nakrčila obočí a nějaké holky se zachichotaly. Mně to přišlo samozřejmě také divné, ale zároveň i k smíchu, když jsem si představila, že oba se vlastně na sebe asi ani nemůžou kouknout nebo zkamení navzájem. Nebo jsem to alespoň tak předpokládala. Jak to bylo ve skutečnosti jsem ale radši ani vědět nechtěla.

Hádes zvedl ruku, abychom se ztišili, a ještě s úsměvem si odkašlal. Zjevně pro něj byla tahle skutečnost stejně vtipná jako pro nás.

Znovu se zaměřil na plátno, kde se objevila další příšerka. Tentokrát jsem byla v rozpacích já a ostatní děvčata také. Jediný Thanatos a dokonce i Hádes obdivně sledovali obraz do půli těla nahé dívky, která měla obrovská orlí křídla včetně orlích nohou. Krásné lidské tělo s vystouplými kostmi, avšak dost výraznými svaly zakrývaly dlouhé uhlově černé vlasy, které zároveň jen tak tak zakrývaly mohutné pevné poprsí s bradavkami. Vlastně ty vlasy nezakrývaly skoro hlavně prsa.

Její tvář byla ďábelsky krásná s výraznýma očima a krutým úsměvem. Sama démonka z podsvětí.

„Harpyje jsou moje služebnice a strážkyně, mám je velmi v oblibě,“ usmál se na plátno Hádes a mně se zvedl žaludek.

O chvíli později mi Nemesis hodila na lavici papírek, ale když jsem chtěla na ni zavrtět hlavou, že už se radši o tohle pokoušet nebudeme, nedívala se na mě. Vzala jsem tedy papírek a co nejrychleji jsem ho přečetla: Potvrdila se moje domněnka, že je Hádes úchylák. Pod tím ještě menším písmem: A že Harpyje jsou jeho děvky.

Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála, zmuchlala papírek a sevřela ho pevně v dlani, aby Hádes na nic nepřišel.

Mezitím Hádes pokračoval: „Harpyje požírají skoro vše včetně lidí, někdy i hříšníků, pokud se dopustí něčeho velmi závažného,“ dodal smrtelně vážně. „Jejich panenská část znamená věrnost a oddanost, orlí část moudrost a silnou mysl.“

Megaira zazívala a ostatní holky se také tvářily znuděně, Ovšem kromě strašáka a Thanatose, který by se nejraději přilepil na plátno a díval se na harpyji celý den. Nemesis si odkašlala a Hádes se také probral ze zasnění. Znovu mávl rukou a my všechny kromě Thanatose úlevně vydechly, jedině on si zamračeně povzdychl.

Na plátně se objevila obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami, kterou poznal každý. Hydra na obrázku vypadala ještě strašněji než z vyprávění našeho známého Herkula.

„Hydru snad z vás poznal každý. U ní je zajímavostí to, že každá její useknutá hlava znamená nárůst dvou nových a její dech byl také velmi smrtelný.“

„Počkat. Já myslela, že ji zabil Herkules,“ namítla Apaté.

„Jen jejich maminku,“ mrkl na ni Hádes a Apaté znechuceně stáhla obličej.

Plátno se znovu změnilo, tentokrát na jakéhosi obyčejného ptáka, jehož hlava, krk a konec ocasu byly uhlově černé, jinak se na jeho těle střídaly barvy od světle šedé po béžovou. Stál na štíhlých nohách a měl velmi jasné zelené oči.

„Myslím, že toto stvoření znát asi nemůžete. Je velmi vzácný, protože je na světě jen jeden a to u mě v podsvětí. Každých sto let zemře a zrodí se nový, něco jako fénix. Nedá se ani považovat za obludu, má totiž velmi vzácnou schopnost - pozná, kdo z nemocných má šanci na záchranu. Pokud je někdo smrtelně nemocný, odvrátí hlavu a tím dá znamení, že musí vstoupit do naší říše, pokud je tu však šance, že se ještě může zachránit a pokud je velmi štědrý, upře na něj svůj pohled a otevřeným zobákem z něj vysaje nemoc. Pak má ještě zatoulaná duše ještě šanci na záchranu a může se vrátit zpět. Pomáhá mi před řekou Styx před tím, než duše vstoupí k Charónovi do člunu. Říkáme mu Charadrius.“

„Je krásný,“ usmála jsem se, protože na rozdíl od ostatních příšerek se mi opravdu jeho vzhled líbil. Připadal mi na rozdíl od ostatních… neškodný.

Hádes na to nic neříkal a znovu mávl rukou, kde se objevila nestvůra se zvláštním tělem. Jeho jedna hlava byla lví, tělo měla lví a křídla dračí. Ostatní hlavy byly koza a had. Hadí hlava navíc byla zobrazená s chrlícím ohněm.

„Není to Chiméra?“ zeptala se Nemesis a Hádes se na ni obdivně usmál.

„Ano, to je.“

Dlouho jsme se u ní nezdrželi a na plátně se objevila další nestvůra. Rudý lev s lidskou tváří a ocasem zakončeným ostnem. U téhle jsem si byla jistá, že ji neznám.

„Mantichora je symbolem hrůzy a strachu. Pojídá vše, včetně lidského masa, a její hlas má jako hlahol a píšťalu. Proto je tím symbolem.“

Nikdo se netvářil, že ho Mantichora zaujala, každý už zíval únavou a bylo na něj příliš zvířat během jedné hodiny. Hádes se tedy přesunul na další - a doufala jsem že i poslední - obludu.

„Kerberos!“ vykřikli jsme všichni najednou ještě dřív, než se vůbec ukázal obrázek ostře.

Hádes se rozesmál. „No podívejme, kolik máte najednou energie.“

Prohlíželi jsme si známého tříhlavého psa, který vypadal sice nebezpečně, ale byl na plátně, takže jsme se nemuseli ničeho obávat. Jeho ocas byl jako ocas hada, ale celé tělo měl jinak psí.

„Kerberos je můj věrný mazlíček. Hlídá všechny duše, které by se pokusily proklouznout z říše mrtvých. Ti, co kolem něho prošli, byli hrdinové, kterým pomáhali ostatní bohové. Své místo má před bránou, za řekou Styx.“ Odmlčel se a pak pokračoval zvesela: „A co bych to byl za učitele, kdybych vám ho neukázal naživo?“

Všichni jsme byli tak zaujatí obrázkem, že jsme tu větu zaregistrovali až pár sekund, co ji řekl. Okamžitě jsme začali všichni křičet, že ne. Jenže bylo pozdě. Hádes už vyvolával černou mlhu a všichni se začali připravovat na to, že z ní vyskočí desetimetrový trojhlavý strašákův mazlík Kerberos.

Chvíli se nic nedělo a po chvilce z ní opravdu vyskočil.

Až na to, že nebyl desetimetrový.

Z mlhy vyskočilo štěně Kerbera velikosti pozemského pudla.

Všichni tak překvapeně vyjekli, že se to podobalo předchozímu křičení a žadonění o milost. Hádes chytl mini-Kerbera do náruče, který se mu okamžitě v ní schoulil a kvičel jak malé štěně nebo selátko.

„Tak co? Kdo si pohladí mého malého Kerbertíka?“

Kromě mě a Nemesis vystartovaly všechny holky ke štěněti a začaly si ho chovat a hladit. S Nemesis jsme se spíš loudaly a trochu nedůvěřivě k němu šly. Kerbertíkovi se pozornost líbila, ale přesto byl trochu nervózní a šil sebou.

Když jsme přišly blíž, Hádes ho dal na zem, kde začaly všechny jeho hlavy čenichat jako o život. Nejdřív jen tak vrávoral a díval se na nás z jednoho na druhého, když najednou zvedl hlavu a podíval se na mě. Během jedné sekundy přiběhl kolébavým krokem za mnou a za obrovského kvičení a chrochtání se mi začal otírat o nohu. Překvapeně jsem ho pohladila za uchem na jedné hlavě a on se ke mně ještě víc přitiskl a dožadoval se, že chce ke mně do náruče.

Na svoji velikost a počet hlav byl velmi lehký. Okamžitě se mi schoulil v náručí a během pár vteřin už oddechoval ke spánku. Odvážila jsem zvednout pohled k ostatním, kteří přemáhali smích, ale zároveň se obdivně na mě dívali. Nejvíc však Hádesův pohled měl spalující účinky. Usmíval se, ale zároveň zachovával chladnou tvář a očima se vpíjel do těch mých. Po chvilce jsem pohled sklopila a usmívala se na malé štěně v náručí.

„Je to jen Kerberova zmenšená verze. A ačkoliv je ve skutečnosti jako dospělý nebezpečný, teď je jen mazlivý,“ řekl nám, když ho pustil zpět do podsvětí.

„Je slaďoučkej,“ reagovala většina z nás.

Já jsem se jen usmívala. Nechtěla jsem říkat, že ve skutečnosti z téhle těsné blízkosti páchne jako tchoř.

∞›››∞∞

K Afroditě jsme dorazily s menším zpožděním.

Artemis trval oběd trochu dýl, a ačkoliv se vymlouvala, že je to jen díky zdržení lovu na Zemi, tušila jsem, že to chce před návštěvou Afrodity co nejdéle protáhnout.

Nemusely jsme klepat dvakrát. Otevřela nám stále stejně vypadající Afrodita se stejně vypadajícím domem, jako před několika dny. Jediného rozdílu, kterého jsem si všimla, že měla převlečené čisté oblečení. Alespoň jedna dobrá věc.

„Nazdárek, tak kde máš saponáty, kýbl a houbičky?“ vypálila na ni Artemis, jen co vešla dovnitř. Domluvily jsme se předtím, že já dám do pořádku Afroditu a ona si vezme na starosti úklid. Přestože je to jediná věc, kterou nesnáší. Až po Afroditě.

Afrodita beze slova ukázala na komoru za kuchyní, kam Artemis okamžitě zaplula. Chtěla jsem vyběhnout nahoru, ale Afrodita mě zarazila.

„Persefono? Mohla bych s tebou mluvit?“

Přikývla jsem a následovala jsem ji za roh, kde nás Artemis nemohla slyšet.

„Víš,“ začala, „chtěla jsem ti poděkovat, že to pro mě děláte. Ale nenutím vás do toho. A zároveň si toho moc cením.“

Usmála jsem se na ni. „Udělám to ráda a Artemis…,“ zarazila jsem se, když jsem uslyšela zvuk padání kýblů a smetáků na podlahu, „… také.“

Sklopila pohled a skousla si ret. Pokračovala jsem za ni. „Ale to asi není to, co mi chceš říct, že?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Svatba už je za dva dny a přípravy jsou v plném proudu. Už je skoro vše zařízené - místo, čas, šaty, hosté, kromě…“

„Kromě čeho?“

„Kromě mých družiček.“

Povytáhla jsem nechápavě obočí.

Znovu si povzdechla a tentokrát se mi podívala i do očí. „Chci, abys mi šla za družičku. Ty a Artemis, jestli bude chtít. Mimo jiné půjde i Athéna, Iris a Niké.“

„Nevím, jestli by chtěla jít i Artemis.“

„To jsem předpokládala, ale… ty?“

„Proč bys chtěla, abych ti šla za družičku na svatbě?“ zeptala jsem se podezřívavě.

Její oči se zalily slzami. „Protože to chci. Dlužím ti to. A změnila jsem na tebe názor. Jsi… milá, laskavá, krásná a statečná bohyně.“

∞∞∞›››

Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych vypadala tak, jak jsem vypadala teď.

Sice to nebyl můj svatební den, ale těm šatům, vlasům a celkovému vzhledu se skutečně blížil. Měla jsem stejné šaty jak ostatní dívky, ale musela jsem uznat sama, že mně jediné skutečně pasovaly a slušely nejvíce.

Měly světlounce modrou barvu s nařaseným vrškem, v pasu převázaným lehkou krémovou stuhou a ozdobenou mašlí, dlouhé a splývavé po kolena. Střevíce byly páskové na vysokém podpatku a jediný šperk, který jsem měla, byly světlounce růžové diamanty, které ladily ke třpytivému psaníčku.

Stály jsme před vchodem do paláce, kde se měl konat obřad. Palác sice spíše sloužil jako jednací místo, kde probíhaly všelijaké malé soudy a také někdy společensky významné události. Byl majestátní, avšak k Diově paláci, kde se účastnilo Božské rady dvanáct nejvyšších bohů, k němu měl tento palác dost daleko.

U vchodu panovalo rušno. Sice už byla většina hostů uvnitř usazená na místech, nicméně poslední hosté postávali ještě u hlavních dveří a dost nám znemožňovali výhled na hlavní schody, kde se každou chvíli měla objevit Afrodita.

Zatímco jsem stála vedle dost nervózní Athény a pokukovaly jsme po schodech, přehnal se kolem nás Héfaistos. Jeho jasně modré oči zářily vzrušením, ale ruce se nervózně klepaly. Na to, že byl nejošklivější bůh na Olympu se konečně pořádně vyparádil. Oholil se, vzal si čisté sako s košilí a kalhotami a vyleštil si boty.

Usmál se na nás a mrkl. Oplatila jsem mu úsměv a on tryskem vběhl dovnitř k oltáři. Vyměnila jsem si pohled s Athénou, která sice nervózně těkala očima po okolí, zároveň jsme se na sebe povzbudivě usmály. Obě jsme to potřebovaly, už jen kvůli Afroditě.

Ze vzájemného pohledu nás vyrušil klapot podpatků na schodech. O několik vteřin později se už objevila bohyně krásy. Opravdu doslova. Nevěřila jsem, že ještě před týdnem lze z ní udělat tak nádhernou bohyni, jenže jak se k nám blížila, začala jsem věřit, že je vše skutečné.

Vlasy měla spletené ve složitém zamotaném copu zdobeném zlatými kuličkami hozeným na jednu stranu a zpevněné zlatou sponou. Šaty byly čisťounce bílé, splývavé až na zem, jednoduché antického střihu na jedno rameno sepnuté zlatou sponou a ozdobené zlatým kroužkovým páskem. Jako doplněk zvolila krátké zlaté náušnice s malým kamínkem diamantem a jednoduchý, ve stejném stylu úzký náramek.

Její vzhled podtrhoval přirozený make-up. Avšak květina byla nejkrásnější. Bílé orchideje se zlatými listy. Měla ji tak složitě svázanou a dlouhou, že jsem se divila, že ji nevláčí po zemi stejně jako šaty. Avšak ukázalo se, že Afrodita si umí poradit.

Už zdálky se na nás usmívala křečovitým a nervózním úsměvem, který rozhodně neznačil štěstí ale smutek. Obdivně jsem vzdychla s ostatními stojícími před bránou. Pomalým krokem přešla k nám a zastavila se přesně v prostředku dveří.

Zatímco jí pomocné stylistky upravovaly šaty a všechny nedokonalosti, špitla na mě: „Persefono, mám strach.“

Přešla jsem k ní blíž a stiskla jí za ruku.

Oplatila mi studenou rukou ještě větší stisk a ještě se na mě otočila s naléhavostí v očích: „Prosím, buď hned za mnou jako moje hlavní družička. Moc tě o to prosím.“

Usmála jsem se, přikývla, a když mě konečně pustila, vzala jsem si od pomocnic podávaný koš se zlatými květy, které jsme měly rozhazovat za Afroditou. Jiné barvy než bílá a zlatá se tu nevyskytovaly.

Po chvíli jsem zevnitř slyšela šoupání židlí a vstávání všech bohů a polobohů. Dveře se s pokynem otevřely a já se rychle zařadila za Afroditu. Nic moc jsem sice neviděla, ale dokázala jsem poznat i slyšet, že všichni zalapali po dechu. Poté Afrodita vykročila po zlatobílém koberci dlouhou uličkou směrem k oltáři.

Na Olympu nebylo zvykem, že by nevěstu odvedl k oltáři otec, ještě k tomu samotný nejvyšší bůh, ale nevěsta šla sama, pomalým krokem a za ní družičky v patách. Významnost hostů se stupňovala směrem k oltáři. Ti nejméně významní měli místo u hlavních dveří, kdežto ti, jako náš otec a výjimečně Dióné, matka Afrodity, měli své čestné místo v prvních řadách.

Od Afroditiny dlouhé vlečky šatů jsem si udržovala značný odstup a poslušně rozhazovala květy. Hudba nebyla jako na klasickém pozemském obřadu, ale hrála uklidňující melodie, která byla u našeho božstva oblíbená. Něco jako naše hymna.

Usmívala jsem se a rozhlížela se po hostech, jako bych to byla já, kdo se vdává. Všichni se samozřejmě soustředili na krásu Afrodity, ale většina pak zabloudila i obdivným pohledem ke mně.

Čím víc se Afrodita blížila k oltáři a zářícímu Héfaistovi, tím více zpomalovala a klepala se. Dokázala jsem si představit její hrdě zvednutou tvář a kamenný falešný úsměv, kterým obdarovávala všechny přítomné včetně svého nastávajícího.

Jakmile jsme byly u prvních řad, uviděla jsem Artemis, která se na mě usmála a mrkla na mě. Oplatila jsem jí úsměv a pokračovala dále kolem první řady, kde stál náš otec, hrdý a vznešený jako vždy s nafintěnou Hérou po pravém boku a po levém s Dióné, která rozhodně nebyla tak krásná jako její dcera, nicméně určitá podoba tam byla.

Na druhé straně uličky seděla mamka, která obdivně vzdychala spíš nade mnou, a Hádes, kterého jsem si nejdřív nevšimla, se zdálo, že se znovu dívá tím pohledem jen na mě. Ucukla jsem a usmála jsem se neurčitě dopředu, kde Afrodita už šla k Héfaistovi a chytila se ho za ruce.

Přešly jsme kousek stranou a dívaly se na obřad. Diké, bohyně spravedlnosti, přinesla oběma zlaté zdobené prsteny, které si oba nejdříve nasadili a poté začali odříkávat přísahu, kterou se naučili před obřadem, spojení oba za ruce. Jakmile byla přísaha odříkána, za kývnutí našeho otce se směli novomanželé políbit. Afrodita nejdříve sklopila pohled, potlačila polknutí a pak se zářivě usmála na Héfaista, který ji popadl do náruče a vášnivě ji políbil.

Všichni začali jásat a tleskat a o chvíli později už s manžely v čele se všichni vydávali na hostinu mimo palác. Afrodita se venku zastavila a s úsměvem na rtech odhodila za sebe kytici.

Světe div se, kdybych bývala nezvedla hlavu včas, přistála by mi na hlavě. Chytla jsem ji a překvapeně jí zamávala.

„Do roka se vdáš,“ zasmála se vedle mě Artemis a já se jen ušklíbla. No to určitě.

Jakmile všichni začali proudit po schodech níž na Olympu, sledovala jsem zapadající červánky prostředku prosince. Přestože byla zima, hřál mě příjemný pocit, že mě čeká zanedlouho poslední hodina ve škole a následné předání svitku a narozeniny.

Jako by to cítil i Hádes, na co myslím, z dálky se na mě usmál.

Přičichla jsem si ke zlatobílým orchidejím a spokojeně vydechla.

Tak co, líbila se svatba a... Hádes? :P :)) Připravte se, že tohle je ještě uvolněnější kapitola, ale příště... světe div se, začnou se dít věci... teda spíš na konci ;)

Můžete se těšit na hodinu "hudby mrtvých" a po vyučování i Hádovo odhalení tajemství... hmmm, už tušíte, o co půjde? ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 17. kapitola: