OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 16. kapitola

07.08.2014 (11:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1774×

16. kapitola - Neštěstí ve štěstí

Nedělala jsem nic jiného, než zírala do stropu, usínala s nadějí a probouzela se opět v slzách. Po pár dnech už jsem ani nedokázala plakat, protože už mi všechny slzy z očních kanálků vytekly a po nich zůstalo jen sucho a prázdnota. Stejně jako v mém srdci, které se dost špatně hojilo. Když už jsem myslela, že je zašité, pohnula jsem se a opět se celé roztrhlo a já musela začít znova.

Netušila jsem, kdo mě dostal po úpadku do bezvědomí domů, nicméně jsem mu byla vděčná. Předpokládala jsem, že ať už to byl kdokoliv, měl dobré srdce, protože mi nezapomněl vzít ani vak.

Máma byla nejdřív z toho všeho úplně v šoku, ale když pochopila, že se moc ode mě nedozví, přestala se snažit a nechala mě v pokoji samotnou. Chodila mi tam, jen aby kontrolovala, zda jsem něco snědla. Samozřejmě jsem vždy nechávala talíře v původním stavu.

Artemis za mnou chodila každý den, ale moc jsme spolu nenamluvily. Nejdřív se chtěla vyptávat a povídat si, ale stejně jako máma pak pochopila, že se jen zbytečně namáhá, a tak mi vyprávěla o sobě. Vzala to od začátku září a vyprávěla, co všechno dělali ve škole. Doháněla naše ztracené časy a alespoň z tohohle jsem měla radost. Že má pro mě v každé chvíli pochopení a dokáže mě alespoň na chvíli rozptýlit.

Já však pochybovala, že se to jednoho dne vrátí do starých kolejí.

Jak jsem tušila správně, uběhl přesně týden od skvělé události s Adonidovým překvápkem „Obě vás najednou podvádím!“. Dozvěděla jsem se to tak, že jsem se konečně odhodlala vstát, podívat se do kalendáře a aspoň na chvíli se nadýchat čerstvého vzduchu. Jen co jsem otevřela okno, čerstvý vzduch mě málem porazil. Byla jsem z toho, že jsem tolik dní nejedla, tak oslabená, že jsem se zachytila rámu okna a pak jen dopajdala znovu do postele, kde jsem se opět málem složila.

Tak špatně mi už dlouho nebylo.

Máma mě nechala ten týden doma a podle svitků, které mi posílala Nemesis, se vlastně ani nic moc nedělo. Hádes chtěl počkat, až mi bude líp, abych byla přítomná na naší předposlední hodině o příšerách a já trochu litovala, že má takovou starost, abych to nezameškala. Zrovna o tohle téma jsem mohla bez problému přijít.

Zrovna jsem uvažovala, že si znovu zdřímnu, když na dveře někdo zaťukal. Bylo ale jedenáct hodin, takže jsem pochybovala, že to bude Nemesis. O chvíli později do pokoje vstoupila mamka s tácem plného jídla, který tradičně odložila vedle mé postele.

Se zavřenýma očima jsem si povzdechla. „Nemám hlad, mami.“ Opět jsem lhala. Umírala jsem hlady.

„Zlato, prosím, sněz aspoň trochu. Vždyť ti lezou úplně kosti. Netrap mě, prosím.“

Neodpovídala jsem a zůstala v klidu ležet. Počkala jsem pár minut a pak otevřela oči, ale stála nad mojí postelí a zamyšleně se dívala z okna.

„Fajn, tak já se najím.“

Pomohla mi dát tác na postel a v klidu se posadit. Opřela jsem se o polštáře a pustila se do vařící kuřecí polévky. Nikdy jsem snad nejedla lepší.

Máma se usmála, ale pak zvážněla. „Musím ti něco říct.“

Podívala jsem se na ni v očekávání, ale ona chvíli mlčela. Očima jsem ji pobídla, ale ona si jen povzdechla a sedla si vedle mě na postel. Po chvíli konečně promluvila: „Víš, Adonidas…“

„Nechci o něm nic slyšet,“ zarazila jsem ji rázně.

„Persefono…“

„Řekla jsem, že se o něm bavit nechci.“

„Byl vykázán z Olympu.“

„Cože?!“ vyjekla jsem tak překvapeně, až jsem si málem celou polívku vylila do postele. „Jak to myslíš?“

„Myslím tím to, že tvůj otec po domluvě s naším bratrem Poseidonem posílá Adonida zpátky za Zem k matce. Poseidon se ho navíc zříká a Adonid ztratil i své schopnosti poloboha.“

Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla nejdřív vůbec na slovo. „Takže mu vymazali vzpomínky na to, aby věděl o našem světě?“

„To sice ne, ale zavázal se kouzlem mlčenlivosti, což znamená, že i kdyby sebevíc chtěl, nic nemůže vyzradit. A už se nikdy nevrátí na Olymp.“

Neřekla bych, že jsem byla šťastná, přesto jsem rozhodně netruchlila. Mé vnitřní já mě uklidňovalo, že tak je to správně a že si to tak zaslouží. Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit, přesto jsem si uvědomila, jak hrozný trest to pro něj musí být. Když jsem si však uvědomila, co všechno jsme s Afroditou kvůli němu prožily, už kvůli ní jsem byla ráda, že to tak dopadlo, protože až teprve později jsem si uvědomila, že jsem do něj zamilovaná nebyla. Byla to jen touha z poznání, z něčeho nového. U Afrodity to byla upřímná zamilovanost a také si představovala něco do budoucna.

Ačkoliv už jsem pomalu začínala myslet na manželství, nevím proč, ale Adonid se v roli mého manžela a otce našich dětí nevyskytoval. Na to byl až příliš mladý a chtěl si užívat volnosti.

Usmála jsem se nad tím, že mi to všechno došlo až teď, ale hlavně, že jsem si dokázala přiznat chybu. Podívala jsem se na hodiny - bylo jedenáct hodin ráno a přestože jsem se ještě dnes na školu necítila, bylo tu pár věcí, které jsem chtěla zařídit.

Co nejrychleji jsem dojedla, vstala a přešla k šatníku. Máma se na mě překvapeně podívala.

„Co to děláš?“

Zamyšleně jsem se na ni otočila s úsměvem na rtech. „Víš, mám neskutečnou chuť jít ven, potřebuju zařídit pár věcí mimo školu. Nechci se tu ukrývat do konce života.“

Máma měla radost. „No konečně se vrátila moje stará dcera. Už jsem si říkala, proč si vzala tak dlouhou dovolenou.“

Zasmála jsem se, a zatímco jsem se oblékala do teplého oblečení, snažila jsem se od mamky něco dozvědět o Božské radě, která měla vyvěsit každou chvíli výsledky, kdo se stane její součástí. Věřila jsem tak moc, že se tam dostanu, že mi bušilo srdce už jen při pomyšlení na to.

„Hm, mami?“

„Ano?“

„Co Božská rada? Už jste něco zjistili?“

Mamce zmrzl úsměv na rtech a těkala po mém pokoji očima. Nevím proč, ale připadalo mi, že mi buď něco tají, nebo nechce o tom mluvit. Zjevně obojí.

„Během dneška by měly být výsledky,“ řekla co nejprostším tónem, kterým by odbyla naprosto cizího člověka, který by jí uvěřil. Jenže to byla moje máma a já za ta léta věděla, že se něco děje.

„Mami?“ přešla jsem k ní a přidřepla si před ní, takže na mě koukala ze shora. „Co se děje? Ty už to víš, ne? Ty výsledky. Jsi součástí rady, proč mi to nemůžeš prozradit?“

„Protože to prostě nejde,“ povzdechla si, vstala a přešla k oknu.

Obrátila jsem oči v sloup a ještě v dřepu se zeptala. „Vždyť jsem tvoje dcera, mami! A že ostatní se to dozví o pár hodin později, to už je snad jen nepatrný rozdíl, ne?“

„Já nemůžu!“ obrátila se máma a v očích měla slzy. „Zavázala jsem se slibem mlčení, dokud nebudou výsledky oficiálně vyvěšeny. Prostě ti nemůžu nic říct, promiň.“

Přikývla jsem a stoupla si. „Ty promiň. Neměla jsem tak naléhat. Mělo mi to dojít.“

Máma pořád stála u okna, tak jsem přešla ke dveřím a chtěla vyjít, ale ještě jsem se zeptala: „Je Afrodita doma?“

„Ano je. Stará se o ni otec a někdy i Athéna. Ale je na tom hodně špatně, zvlášť když -“

Jenže já jí nedala prostor to doříct, měla jsem v plánu dvě věci a chtěla je zařídit. Ještě, že byl čas oběda. Potřebovala jsem vidět Artemis.

∞›››∞›››∞›››

„Persefono, zpomal! Vždyť se zakuckám!“

Táhla jsem ji sice z jídelny jako psa, ale kupodivu se nechala vést. Nezapomněla si vzít kuřecí stehno na cestu, protože bylo vidět, že si lov v poslední době oblíbila a rozhodně si ho chtěla náramně vychutnat. Zabíjením nevinných zvířátek.

Trochu jsem zpomalila, ale jen, co jsem si všimla stále většího hloučku u brány, skoro jsem se rozeběhla.

Tak a je to tady. Pravda nastává. Konečně uplatním své charismatické schopnosti alespoň v radě nejvyššího božstva. Konečně všem ukážu, že Persefona, dcera nejvyššího boha Dia a jeho sestry Deméter, k něčemu je. Konečně jsem měla jistou budoucnost.

Hlouček nebyl takový jako tenkrát, protože byl svitek opravdu čerstvě vyvěšený a my si stouply až těsně k němu. Stálo tam:

Já, Zeus, nejvyšší vládce bohů a lidí, bůh hromů, počasí a vegetace, ochránce rodiny a města a původní bůh nebe, zveřejňuji výsledky voleb nejvyšších bohů do Božské rady, která bude řešit politické záležitosti, vztahy mezi bohy na Olympu, chování lidí na Zemi a nakonec přísně tajné věci, ke kterým budou mít přístup jen ti vybraní. Od této chvíle budou patřit mezi ty nejvyšší a také mi budou hned po boku, na samém vrcholu Olympu u jednací síně a mého paláce v největších vilách.

Zde přikládám seznam zvolených, kteří se zúčastní prvního jednání již od zítřejší páté hodiny odpolední:

Afrodita, dcera Dia a Dióny

Apollón, syn Dia a Létó

Áres, syn Dia a Héry

Artemis, dcera Dia a Létó

Athéna, dcera Dia

Héfaistos, syn Dia a Héry

Hermés, syn Dia a Maiy

Čas všech konání rady se bude ještě blíže specifikovat. Za celý tým s poděkováním původní bohové Zeus, Héra, Deméter, Poseidon a Hestia.

Třetí nejvyšší bůh Hádes bude v radě zařazen neoficiálně a zúčastní se jen vybraných jednání.

Neměla jsem daleko k tomu, abych se zhroutila. Vedle mě nadšeně vykřikovala Athéna, Áres a Artemis se jen usmívali. Vyklopýtala jsem z davu a zachytila se nejbližšího sloupu. Udělalo se mi špatně a celý svět se se mnou zatočil. Sklouzla jsem podél sloupu a zaklonila hlavu. Slzy mi automaticky začaly téct.

„Persefono,“ uslyšela jsem o chvíli později Artemis, která si ke mně hned přidřepla a začala mě hladit po vlasech.

Přitiskla jsem se k ní a pořádně se rozbrečela. Bylo mi jedno, že jsem vystavená všem na odiv. Bylo mi jedno, že se tam dostala Artemis. Za ni jsem dokonce byla i ráda. Přála jsem jí to. Ale že otec dosadil do rady i Afroditu, Athénu a Árese. Zrovna ty největší sígry pod sluncem? To jsem vážně pochopit nedokázala.

„Podívejte se na tu ubožačku. Vážně si myslela, že se dostane do Božské rady? Ona? Ta potáhne leda tak do pekla.“

Od slz jsem měla ještě zastřený pohled, ale dokázala jsem poznat, že mě Artemis pustila a ohromnou rychlostí a silou vrazila Athéně políček. Athéna byla sice vyšší a mohutnější postavy, za to však Artemis díky lovu nabrala na síle a dokázala vytvořit na její tváři jasně červenou skvrnu.

„Nebudeš říkat, že je někdo ubožák. Ty si to nedovoluj, ty tatínkův mazánku.“

Athéna se svou bandou překvapeně ani nemrkla a držící se za tvář rychle odešla.

Promnula jsem si oči a otřela uslzené tváře. Pak jsem se už jasně podívala na Artemis, která se sice vítězoslavně usmívala, ale v jejím pohledu byla taková lítost, až jsem se málem zase rozbrečela. „Artemis, co když tě z té rady vyhodí? Riskovala jsi kvůli mně hodně.“

Obě jsme věděly, že hádky a rvačky na Olympu nebyly tolik tolerovány a že Artemis mohla klidně dostat dost přísný trest. Jenže v jejích očích byla taková láska ke kamarádce, že mě to až dojalo.

„Zlato, já bych se kvůli tobě vzdala i toho být bohyní.“

S novými slzami v očích jsem se usmála. „Ale no tak, zas takovou cenu nemám.“

„Pro mě ano.“ Objala mě a já se k ní přivinula.

„Persefono, táta si neuvědomuje, jakou dělá chybu. Nicméně možná ti nebylo souzeno být v radě, ale věř mi, že jednou v životě budeš šťastná, to cítím,“ usmála se na mě.

Oplatila jsem jí úsměv a odpověděla: „Možná, ale ty si být radě zasloužíš.“ Pak jsem se ušklíbla. „A taky ještě, že tam není Hádes.“

Náš smích mě zachránil před dalším přívalem slz.

∞∞›››∞››››››

Zazvonila jsem na dveře.

Doufala jsem, že Afrodita bude doma, ale hlavně - že mi otevře. Její vila vypadala stejně jako naše, akorát byla menší. Její matka Dióna - bohyně zúrodňujícího deště - s dcerou nebydlela a na Olympu ji vídal každý málokdy. A náš táta Zeus žil pochopitelně na samém vrcholu Olympu, sám ve svém paláci. To byla ta oficiální část příběhu. Ve skutečnosti však se zřejmě zrodila z mořské pěny, oplodněné genitáliemi vedlejšího boha nebes Urana, které mu uřízl syn Kronos. Sice jsem si tento děj neuměla vůbec představit, ale co už by nebylo možné?

Chvíli jsem čekala a pak jsem couvla trochu dál od domu a snažila se alespoň podívat do oken. V tu ránu se však spustil ohromný liják a já jen zírala na oblohu a v duchu proklínala svého tátu a všechny ostatní bohy, co měli co všechno společného s tímhle počasím.

Důvod číslo dva jít k Afroditě: Schovat se před tímhle příšerným lijákem.

„Sakra, Afrodito, otevři nebo tady umřu na promoknutí!“  bušila jsem na dveře a křičela z plných plic.

Abrakadabra, Sezame, otevři se, najednou stála ve dveřích Afrodita. Nebo spíš stvoření, co tak vypadalo.

Nejdřív jsem se nepohnula ani o centimetr a jen na ni zírala. Kdybych ji viděla poprvé v životě a někdo mi teď oznámil, že mi představuje bohyni krásy, asi bych se rozesmála na celé kolo a nemohla přestat.

Jenže jsem byla příliš v šoku, a když ustoupila dál od dveří, beze slova jsem vešla dovnitř. Uvnitř to vypadalo jak po výbuchu - všude byly poházené a zpřeházené věci, na zemi, na stolcích a na gauči se válely posmrkané kapesníčky a koš jimi byl úplně přecpaný. Dokonce u jedné stěny byly smetené střepy zřejmě nějaké vázy. Nechápala jsem, jak je tohle vůbec možné.

Afrodita přešla ke gauči, smetla vše, co na něm bylo, a sedla si. Já udělala totéž, akorát s rozdílem, že jsem si nejdřív stáhla rukáv, abych na ty posmrkané kapesníky nesahala a až poté jsem si sedla. Cítila jsem se dost nepříjemně.

Pak jsem se znovu podívala na Afroditu, která si brala z krabice další kapesník a hlasitě se do něj vysmrkala. Její nádherné blonďaté vlasy (ano, bohužel ještě hezčí než moje) byly zacuchané a mastné, pokožku měla také mastnou a v obličeji ještě červené fleky, hlavně nos. Její oči byly zarudlé a měla výrazné kruhy pod očima.

Ještě před týdnem bych se jí v tomhle stavu vysmála a měla z toho radost, jenže teď jsem byla v takovém šoku, že jsem začala opatrně. „Nevěděla jsem, že ještě takhle truchlíš po Adonidovi.“

Počkala jsem, až se vysměje a nakřáplým hlasem prohlásí: „Po tom hajzlíkovi? Ani náhodou, ten mě přešel po pár hodinách.“

Věděla jsem, že to není pravda, ale mlčela jsem. Tak jsem se prohodila. „Vyhodili ho z Olympu.“

„Jo, slyšela jsem.“ Povytáhla jsem obočí.

„Táta mě byl párkrát navštívit. Hlavně jsem mu to celý řekla. Dokonce i Poseidonovi. Oba byli z toho zachmuření. Jenže já jsem se dožadovala odplaty.“

„Takže to jsi byla ty?“ zeptala jsem se jí překvapeně.

Přikývla. „Chtěla jsem, aby nevyšel z toho bez trestu. Táta to ale pak vzal zjevně vážně, a když mi to přišel oznámit, nehnula jsem ani brvou a souhlasila.“ Odmlčela se, ale pak pokračovala: „Poslední den, co měl strávit na Olympu, za mnou přišel a přemlouval mě a prosil, že miloval doopravdy jen mě a že se určitě polepší. A že pokud nebudu chtít, klidně spolu nebudeme, ale hlavně ať odvolá otec ten trest.

Když jsem se mu vysmála a řekla, že radši se vzdám své krásy, jen abych to odvolala, prohlásil, že jsem stejně obyčejná děvka.“

Jízlivě se zasmála, ale v očích měla slzy a já se zamračila. „To nejsi, nezasloužil si tě. Ani mě. Nezasloužil si ani jednu z nás.“

Podívala se na mě a trochu se usmála. „Ano, to je pravda.“

Obě jsme chvíli mlčely a já neměla rozmyšlené, co bude po tématu „Adonid“ dál. Nervózně jsem těkala očima po místnosti a opět si kousala ret.

Po chvíli jsem řekla: „Víš, že tě otec zvolil do rady?“

„To je od něj hezký, za to všechno,“ zasmála se, ale její smích přišel do zoufalého breku.

Zavřela jsem oči a překonala se. Vstala jsem, smetla všechno z místa vedle ní a přisedla si k ní. Stálo mě to hodně přemáhání, ale pohladila jsem ji po zádech. Po chvíli se znovu vysmrkala. „Nechci nic z toho. Nechci nikoho. Chci, aby mi všichni dali pokoj. Aby mě nechali samotnou. Nechci, aby si mě otec všímal. Chci, aby mě nechal mému vlastnímu osudu. Nechci do Božský rady. A především se nechci vdát.“

Hladila jsem ji po zádech a vlasech, ale při poslední větě jsem ztuhla. „Cože?“

Semkla rty a ještě s očima v slzách se mi podívala do očí. „Otec mě chce provdat.“

„Cože?“ zopakovala jsem šokovaně. „Kdy? Jak? Za koho?“

Trvalo hodnou chvíli než promluvila. Neplakala, jen zírala bezděčně do země a myšlenkami zjevně byla mimo. Pak se vzpamatovala: „Když tu byl Zeus, aby mi oznámil, že se Adonid vrací na Zem, oznámil mi další novinku:

‚Víš, Afrodito, mám tě rád, ale pro tvoje dobro jsem učinil rozhodnutí, který chci naplnit.‘

‚Jaký?‘ zeptala jsem se ho.

Chvíli mlčel, ale pak odpověděl: ‚Chci tě provdat.‘ “

„Za koho, Afrodito?“ zopakovala jsem.

„Za Héfaista.“

Otevřela jsem pusu a pak ji zase zaklapla jak ryba na suchu. Byla jsem natolik v šoku, že jsem na to vůbec nereagovala. Jen jsem mrkala a dívala se na Afroditu, která zase začala brečet.

Héfaistos byl bůh ohně a řemesel, syn Dia a Héry. Přestože byl syn původních bohů a bylo mu stejně jako nám, byl tak nevzhledný, že se ho každý bál a nechtěl se s ním bavit. Měl navíc slabé nohy a vypadal ve svých osmnácti na šedesát. Prostý a stále nemocný stařec. Kdysi jsme se mu s Artemis smály, jenže když jsem se na to podívala už z jiného pohledu, najednou mi přišel jako hrozný chudák.

Najednou jsem začala vnímat lidi okolo jinak. Především Afroditu jsem neviděla už jako rozmazlenou a nafoukanou nánu, ale velice statečnou dívku, která to měla už od dětství těžký. Samotnou mě až překvapilo, kolik jsem toho schopná změnit a odpustit. Asi jsem dospěla.

Myšlenkami mimo jsem se znovu vrátila do reality a znovu začala hladit Afroditu, která nepřestávala plakat. Byla v takovém stresu, že mi jí bylo líto. Ona, bohyně krásy a lásky by si měla vzít Héfaista, nejošklivějšího boha na Olympu.

„Afrodito, to je mi líto. Ale třeba otec své rozhodnutí změní, přeci by ti to neudělal,“ začala jsem mírně.

„Ále udělal, náš otec je toho schopný. Chce mě tím potrestat, chce mi dokázat, že to je on, kdo tady rozhoduje o lásce a vztazích. Zklamala jsem ho.“ Znovu se rozbrečela.

Zakroutila jsem hlavou. „Co to povídáš? Proč bys ho měla zklamat? Co jsi mu udělala takového, že by tě chtěl takhle potrestat?“

„Každý přeci ví, že flirtuju skoro s každým. Jenže se zdá, že se o tom otec dozvěděl až teď. Obvinil mě, že zneužívám své schopnosti pro svou potřebu a Adonida, jeho synovce, jsem zneužívala také, ale jiným způsobem. Nic z toho ale nebyla pravda. Nebo - možná někdy flirtuju jen tak ze zábavy, ale byly to vždy nevinné hrátky. S Adonidem jsem to myslela upřímně. Milovala jsem ho!“ Poslední slovo vykřikla a sklenici s vodou hodila po nejbližší stěně, kde se roztříštila na milion střepů. Zároveň se opět rozeštkala. Divila jsem se, že má ještě vůbec sílu brečet.

„A teď?“ pokračovala. „Mám si podle otce vzít nějakého mizerného šeredu, který mě prý bude milovat?“

„Mluvila jsi o tom s Héfaistem?“ ozvala jsem se.

Zavrtěla hlavou a poté se ušklíbla. „S ním mluvit nebudu, nechci.“

„Afrodito, najdeme nějaké řešení. Braň se. Omluv se otci a pros. Uvidíš, že to pomůže.“

Na chvíli si dala kapesník z obličeje a smutně se na mě usmála. „Nemůžu. Nepomohlo by to a otec by byl naštvaný ještě víc. Musím ho poslechnout. Za dva týdny bude svatba.“

„Za dva týdny?!“ vyjekla jsem překvapeně.

Zavřela oči a po chvilce přikývla.

Vydechla jsem. „A není to moc brzy?“

„Podle otce ne, je rád, když se svatba uskuteční co nejdřív a Héfaistos mě naučí poslušnosti.“

„To je neskutečné,“ zavrtěla jsem hlavou. Afrodita neodpovídala a jen se zamyšleně dívala jinam.

Dala jsem svoji ruku na její a řekla: „Slibuju, že tu pro tebe vždy budu.“ Když se na mě otočila, pokračovala jsem: „Pomůžu ti s Artemis tady uklidit a dát tě do pořádku. Budeš krásná nevěsta.“

Při posledním slově se sice ušklíbla, ale jinak se smutně usmála, a když se na mě podívala, z očí jí stekly ještě dvě osamělé slzy. Myslela jsem, že mě odbude, ale místo toho si přisedla blíž a objala mě. Na chvíli mě to zarazilo, ale pak už jsem se k ní přitiskla.

„Děkuju ti, Persefono.“

Usmála jsem se.

Pokud chcete vědět, jak vypadá Héfaistos, podívejte se na video ;)

Persefona se naštěstí z toho vzpamatovala, ale Afrodita... sotva se vzpamatuje z Adonida, už je tu svatba s někým jiným. Konkrétně - tím nejošklivějším bohem. No, snad to nebude tak zlé ;)

Příště se můžete těšit na hodinu o "příšerách" a také svatbu... :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 16. kapitola: