OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 14. kapitola

05.08.2014 (12:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1820×

14. kapitola - Kéž by šlo vrátit čas zpátky

Navíc se nám přehoupl říjen na listopad a já přes čím dál častěji zamlženější okno v pokoji ráno, když jsem vstávala, jsem si dávala pozor a vytáhla zimní věci. Už jsem si začala brát svetry a dlouhé džíny, a přestože jsem měla ráda pohodlí, Adonid mě dokázal uklidnit, že jsem i tak stále sexy.

Mimo počasí a naše „zábavné vyučování“ jsem si čím dál častěji všímala, že táta nás navštěvuje už pravidelně. S mámou měli v obýváku na stole rozdělaný štos pergamenů, nicméně vždy měli před sebou kafe a dost nahlas se vždy smáli, takže v podstatě se ani moc nevěnovali vládě, ale spíš povídání. Co mě děsilo čím dál víc - každou další tátovou návštěvou se k sobě na pohovce přibližovali víc a víc.

Nezdálo se, že mě ani zaregistrovali, takže jsem vždycky kolem nich jen prošla nahoru do pokoje se svým odpoledním občerstvením z ledničky a dala si sluchátka vždy na plné pecky, protože ten smích se mi zažíral do morků kostí. Ano, věděla jsem, že bych měla být ráda, jenže jsem věděla, že toto období nemá dlouhého trvání, a až pominou důležité jednání ohledně vlády, znovu se vše vrátí do starých kolejí. Prozatím jsem tedy jen mlčela a tolerovala to.

Stejně jako dnes jsem ležela na posteli se zavřenýma očima a sluchátky a ignorovala hlasitý rozhovor zezdola. Pískala jsem si melodii momentální skladby, která mi tam naskočila, ačkoliv jsem byla duchem mimo. Myslela jsem na Adonida a přála si, abych se s ním taky tak hlasitě smála a bavila. Bylo by fajn být mimo pravidla.

Skladba postupně slábla a já znovu uslyšela smích. Tentokrát to byla máma. Protočila jsem oči. A mimo jiné jsem uslyšela jakýsi zvuk, který se odrážel o mé okno. Sundala jsem si sluchátka a uviděla Adonida, který stál na mém balkóně. Když viděl, že v šoku na něj zírám, hned si dal prst před ústa a naznačil, ať ho pustím. Okamžitě se mi vzrušením rozbušilo srdce, smetla jsem všechny věci z postele a přešla ke dveřím od balkónu. Když jsem je otevřela, opatrně se protáhl škvírou, kterou jsem mu otevřela, a vešel do pokoje. První, co udělal, bylo, že přešel k vypínači a zhasl mi světlo v pokoji. Neprotestovala jsem, bylo to tu útulnější.

„Co tady děláš?“ zašeptala jsem, když jsem si sedla vedle něj na postel a on mě okamžitě strhl pod sebe a vášnivě mě políbil.

Po chvilce jsme se odlepili, on mi uhladil rozcuchané vlasy a šeptem odpověděl: „Zažívám dobrodružství.“

„No to teda, kdyby ti smějící se dole se dozv-“

Umlčel mě znovu polibkem a já mu ani nedořekla, že mám dole rodiče a že by ho jistojistě zabili, kdyby zjistili, že mě přišel navštívit. A hlavně táta, který by se dožadoval o jeho smrti i v podsvětí, kdyby viděl, co tu děláme.

Jenže jsem byla tak rozrušená, že jsem vše nechala plavat a poddala se mu. Po chvíli polibek ještě zvášnil a mimo jiné přidal i ruce, které mě hladily kolem boků a stoupaly výš. Přeběhl mi mráz po zádech, obzvlášť když jsem si uvědomila, že vím, co naznačuje.

Odlepila jsem se od něj. „Adonide, počkej.“

„Persefono,“ přiložil mi prst na rty a já měla chuť ho zlíbat. „Miluju tě, můj zlatovlasý andílku.“

Jeho slova mě ohromila natolik, že jsem vůbec nejdřív nebyla schopná pohybu a jen zírala do jeho modrých očí s hnědými skvrnkami, které byly stejně roztoužené jako moje. Pak jsem se vzpamatovala a má rebelská duše se ve mně probudila. Silou, o které jsem ani nevěděla, že ji v sobě mám, jsem přetočila Adonida pod sebe, hluboce ho políbila a sundala si svetr. Odhodila jsem ho stranou a Adonid jen zalapal po dechu, když jsem mu přejela rukou po hrudi a donutila ho sundat si triko. Políbila jsem ho všude, kde se dalo, a po chvíli jsem si snažila sundat i džíny, jenže to nešlo tak lehce, obzvlášť když jsem byla na Adonidovi.

„Sakra,“ zanadávala jsem a snažila se je sundat alespoň ve stoje, jenže se mi zasekl pásek. Pobavený Adonid mě nejdřív pozoroval, ale pak už to nevydržel a přešel ke mně.

„Počkej, pomůžu ti.“ Opatrně, ale rychlým pohybem mi strhl pásek a pak už mi je jednoduše sundal.

„Pořád ti připadám v tomto nabaleném oblečení sexy? Kdybych měla šortky, byla bych cobydup,“ zaculila jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Ty bys byla sexy i v pytli.“

Vzal mi hlavu do dlaní a vášnivě mě líbal i ve stoje až do té chvíle, než jsem si klekla a začala mu sundávat džíny, které šly mnohem líp než ty moje. Oba jsme tam stáli ve spodním prádle. On ještě s pekáčem buchet, které měl na břiše a které jsem na něm tolik obdivovala.

Znovu jsme se políbili a Adonid mi zezadu nahmatal na zapínání podprsenky, chtěla jsem mu pomoct, ale překvapilo mě, že to zvládá naprosto dobře. Během chvíli jsem stála před ním polonahá a instinktivně si zakryla rukama hrudník, ale on mi ruce odstrčil. „Neschovávej se přede mnou.“

Pustila jsem ruce a místo toho ho objala. Během líbání mě zvedl a odnesl znovu na postel, kde se po chvíli odlepil a já i v naprostém šeru viděla v jeho očích otázku, jestli smí. Neznatelně jsem přikývla a on stáhl boxerky nejdřív sobě a po chvíli i kalhotky mě. Leželi jsme tam ve vášnivém objetí propletení nohama a dokonce jsem cítila jeho touhu. Ještě mezi polibky jsem se ho zeptala: „Adonide, co když…?“

„Budu si dávat pozor, neboj.“

Vím, že to byl naprostý hřích, že jsem se chystala s někým vyspat před svatbou, kde u nás to platilo přesně přísnými podmínky jako na zemi u jiných náboženství, ale nemohla jsem si pomoct. Něco uvnitř mi říkalo, že je to správně. Navíc tu byla ale jiná horší věc. Na rozdíl od pozemského sexu byl ten božský trochu nebezpečnější. Vášnivější, to ano, ale problém byl, že jsme neměli k dispozici, co by nás ochránilo před nedopatřeným těhotenstvím, takže jsem se obávala, že Adonid to nechá na náhodě. Neumím si představit, co by se stalo, kdybych otěhotněla s polobohem v sedmnácti, který by nebyl ani mým manželem.

Ale Adonidovi jsem věřila, a když se mě naposledy otázal, jestli to opravdu chci, kývla jsem. Pomalu jsem cítila, jak se do mě pokouší vniknout, když tu nás oba vyrušila realita. Oba jsme uslyšeli prásknutí domovních dveří a mně došlo, že už chvíli neslyším hlasy a smích. Vyděsila jsem se a oba jsme s Adonidem si vyměnili pohledy.

„Máš tu někoho?“

„No to se ti snažím celou dobu říct, ale teď zjevně zmizel táta. Je jen otázka času, než mě půjde máma zkontrolovat.“

Oba jsme rychlostí blesků ze sebe slezli a v temnotě mého pokoje osvětlené jen jasným měsíčním světlem jsme se snažili posbírat, co se dalo, jakmile jsem uslyšela první krok dupání na schodech, skoro jsem Adonida vyhodila, ale ve dveřích na balkon jsme se ještě zastavili.

„Omlouvám se,“ šeptala jsem plačtivě, protože jsem se tak opravdu cítila. Mizerně a tak vyrušeně.

„To nic,“ šeptal Adonid a pohladil mi volnou rukou, kterou nedržel oblečení kromě boxerek tvář. „Dokončíme to jindy.“

Rychle mě ještě políbil a pak utekl do noci. Čím dál hlasitější kroky na schodech mě probraly ze snění a já ještě stále nahá odhodila své věci do kouta a hupsla do postele, kde jsem se zachumlala do peřiny. Máma už brala za kliku, když jsem si všimla Adonidova oblíbeného trička ležícího vedle své postele, takže jsem stihla jen tak tak ho schovat k sobě pod peřinu a zachumlat se tak, abych vypadala, že spím.

Za chvíli se otevřely dveře a já viděla jen mámin stín, kterým nakukovala do mého pokoje. „Persefono? Zlato, už spíš?“

Zamumlala jsem: „Jojo, dobrou.“

„Dobrou, holčičko,“ zašeptala a zavřela za sebou. Byla jsem tak nehorázně šťastná, že neměla tendenci jít k mé posteli a políbit mě na čelo, že jsem si úlevně povzdychla.

Pro jistotu jsem počkala ještě pár minut, abych si byla jistá, že máma odešla dolů, vymotala jsem se z peřiny a ještě nahá došla k oknu, kde jsem rozdělala záclonu, abych se podívala na měsíc. V tu chvíli se před mým oknem na balkóně mihl jakýsi stín, který zmizel stejně tak rychle, jako jsem ho postřehla. Zmateně jsem se rozhlédla za zavřeným oknem, vytáhla ze skříně svou oblíbenou saténovou košili a tentokrát oblečená se už podívala na svit měsíce.

Po chvíli koukání jsem se svalila do postele a chtěla se smát a zároveň brečet. Místo toho jsem ale upadla do hlubokého spánku.

∞∞∞›››

„Pořád se na mě usmíval, přestože jsme se předtím nikdy nebavili a ani vlastně nevím, jestli znal moje jméno, každopádně mluvil tak přirozeně a inteligentně, vyprávěl nám ty nejpozoruhodnější příběhy s takovým citem a emocemi, že jsme je prožívali společně s ním. Ach, Persefono, kdybys viděla jeho oči! A ty roztomilý kopýtka! A taky jak strašně kouzelně hrál na flétnu! Skoro jsem měla pocit, že chci tančit s ním do skonání… Myslíš, že je to láska?“

Usmívala jsem se nad plynulou řečí a myšlenkami, kterými mě zasypávala Artemis už půl hodiny. Skutečně jsem ji ale poslouchala, protože jsem byla zvědavá, jak se má moje nejlepší kamarádka, kterou jsem neviděla už věčnost. Procházely jsme se přes nádvoří a pomalu stoupaly po schodech směrem do naší hlavní knihovny.  Přestože byla zima a já byla vděčná, že mám na sobě kabát, nebavilo mě takové počasí.

„… A taky mi naznačil, že mám vlasy jak červánky na obloze!... Persefono? Posloucháš mě vůbec?“

Zastavily jsme se a já se otočila jejím směrem. „Jasně, že ano. Mám jen ohromnou radost, že tě vidím,“ usmála se na ni, přešla k ní a objala ji.

Zaskočeně nejdřív vůbec nereagovala, ale pak se ke mně přitiskla a rozesmála se. „Taky jsem ráda. Už jsem dlouho neslyšela nějakou legrační historku o strašákovi.“

„Radši se prosím bavme o Panovi,“ zakroutila jsem hlavou.

Artemis dlouho neváhala změnit téma a znovu se rozpovídala. Když skončila, chvíli jen zamyšleně zírala do prázdna. „Vlastně ti závidím, že to nemáš tak komplikované s klukama. Mít přítele je tedy něco.“

„Jo, to vím moc dobře.“

Vyletělo to ze mě dřív, než jsem to stačila zarazit a omluvně se stáhla. „Promiň.“

„Cože?“ reagovala a já litovala, že ji nemůžu vyfotit a zachytit její výraz. Držela jsem se, abych se nerozesmála a tedy jen zrudla a pokrčila rameny.

„No, jo. Už tomu tak bude.“

Myslela jsem, že na mě začne nadávat, ale jen vyjekla a s úžasem se ptala: „Kdo? Co? Jak? Kdy?“

„Ale no tak,“ zasmála jsem se a přitáhla si štos knih blíž k tělu. „Je to už dlouho, skoro měsíc.“

„A to mi říkáš jen tak?!“

„Čekala jsem na správný moment. Nebyla jsem si jistá, že to bere vážně, ale po včerejšku, už asi ano.“

Vykulila oči ještě víc. „Co jste…? Nechceš mi říct, že jste spolu…?“

Kousla jsem se do rtu a chvíli mlčela. Myslela jsem, že si to vyloží jako souhlas, ale čekala s napjatým výrazem, dokud jsem jí nepověděla šeptem: „Skoro.“

„Jak skoro? Persefono, víš, jak to mohlo být nebezpečný? Dcera hlavního boha a užívá si milostné radovánky? A ještě k tomu neprovdaná?“

Sykla jsem: „Přišlo to náhle.“

Hodila po mně významným pohledem. „A taky to tak rychle odešlo? Vážně? Myslíš vůbec někdy?“

„Ano,“ procedila jsem skrz zuby a vydala se znovu po schodech a Artemis mě po chvíli dohonila. „Ale vážně k ničemu nedošlo, takže se nemusíš obávat,“ dodala jsem.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to přede mnou dokázala tajit celou dobu.“

„Taky jsem ze sebe překvapená.“

Obě jsme chvíli mlčely a vstřebávaly myšlenky. Tušila jsem, že mi to bude mít za zlé, protože jsme si až do této doby říkaly všechno hned, jenže teď jsem prostě cítila, že opravdu jí to budu muset říct, až to nebude jen obyčejný flirt, ale opravdový krásný vztah.

Proto jsem se znovu zastavila a řekla: „Artemis, omlouvám se. Měla jsem ti to říct hned a ne až-“

„Kdo je to?“ zeptala jsem a já se na ni podívala. Nedívala se na mě rozzlobeně, spíš zvědavě a trochu se při tom culila. Pokládala jsem to za dobré znamení, tak jsem odpověděla: „Adonidas, syn Myrrhy a Poseidona.“

„Takže polobůh? Slyšela jsem, že ti mají svaly snad všude. I na místech, kde by je normálně někdo mít neměl.“

Překvapeně jsem se na ni podívala a zasmála se. „A to jsi slyšela odkud?“

„Ani nevím,“ odpověděla se smíchem. „Zřejmě jen klepy.“

„No, nejsi daleko od pravdy,“ přiznala jsem. „Adonid má ten nejkrásnější hrudník na světě. Dokážu se v něm ztratit, až tak je mohutný, a ta síla…“

Mezitím jsme se smíchem došly až do knihovny, kde jsem jich hromadu vrátila knihovnici (zřejmě polobohyni), a chodily mezi regály a prohlížely si další. Zamyšleně jsem jednu vyndala a chvilku v ní listovala, aniž bych jí věnovala jakoukoliv pozornost.

„Víš,“ ozvala jsem se po chvíli. „Po včerejšku mám pocit, že je to opravdové. Že by se z toho mohla vyklubat láska na celý život.“

„Třeba máš pravdu, musela bys požádat jen tátu o svolení, aby ti dovolil si ho vzít,“ opáčila Artemis, která stála vedle mě.

Vzpomněla jsem si na tátovy slova: ‚Tak to bych ho poznal o to raději. Třeba má ještě dost rozumu.‘ Hned mi bylo líp a měla jsem větší radost, podělila jsem se i se vzpomínkou Artemis. Ta se zatvářila nadšeně. „No vidíš! Třeba jste si souzení! Obzvlášť, když jsi to slyšela od našeho táty, který je dost striktní ohledně těchto věcí. Nemám ti říkat: ‚Persefono, dcero Dia a Deméter, manželko Adonida?‘“

„Nech toho!“ okřikla jsem ji se smíchem, ale Artemis, když se rozjela, nedokázala jsem ji zastavit, aby mě nerozesmávala.

„Persefono, vezmi si mě, budeme mít kupu malých Persefon a Adonidů,“ poskakovala kolem mě s hlubokým hlasem a já se rozesmála ještě víc. Svalily jsme se obě na jednu hromadu a nedokázaly se přestat smát.

Smích mě přešel až v okamžiku, kdy jsem si vedle sebe na zemi všimla černých naleštěných bot, které nosila jen jedna osoba. „Háde,“ oslovila jsem ho, stále ještě rudá a nemohla popadnout dech.

Pomohla jsem sobě a Artemis na nohy a stále ještě smějící se zadívala do jeho očí, které na mě vrhaly zuřivé blesky, a výraz, při kterém mrazilo až v konečcích prstů. Potlačila jsem polknutí a couvání dozadu, abych nenarazila do Artemis.

Místo toho jsem prohodila: „Háde, pamatuješ si na svoji neteř Artemis?“

Artemis, která tohle setkání nečekala, mě probodla jen pohledem a křečovitě se usmála na Háda. Popravdě - ona se s ním ještě nikdy nesetkala. Ne s jeho opravdovým já. Znala ho jen z mého děsivého vyprávění. Tedy povahově. Vzhledově ho vídávala na sochách, malbách a určitě i sem tam nějaké vzácné příležitosti. Hádes byl zjevně až moc zaneprázdněný a z hromady svých synovců a neteří znal jen hrstku včetně mě. Ostatní ho nezajímali. Zjevně do nich patřila i Artemis, protože sice ode mě odpoutal na chvíli zrak a kývl na ni, ale opět se na mě podíval tím svým spalujícím pohledem, který jsem neviděla tak často. Vlastně ještě nikdy.

„Jak se máš?“ zeptala jsem ho zvesela s tak lámavým hlasem, že jsem skoro zaskřehotala. Další bod na seznamu věcí, které musím udělat - trénovat hlas před zrcadlem, jinak se nikdy nezbavím své bojácnosti. No tak, vždyť už jsi zažila s Hádem horší věci, tak by tě snad nevyděsil tento bezdůvodně podivný výraz. Vážně jsem obdivovala lidi, kteří uměli měnit nálady jak chameleon.

Hádes nehnul ani vrbou, jen stroze odpověděl: „Ujde to, děkuju za optání.“

Našpulila jsem rty. „Stalo se něco, strejdo?“

Hádes na mě otočil hlavu tak prudce, jako bych mu dala facku a já se vyděsila ještě víc. Tentokrát jsem opravdu couvla i naprázdno polkla. „No tak nic, promiň, že se pt-“

„Nic se nestalo, jsem v naprostém pořádku.“

No teda. Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem si takhle skvěle popovídala se strašákem, ale nemohla si vzpomenout ani na jeden okamžik. Od okamžiku, co jsem ho viděla po roce znovu na audienci u táty, se ke mně choval jako k nějakému svému vzácnému klenotu, o který se bojí přijít a nechce ho poškodit. Dokonce jsem si říkala, že kdyby se konal konkurz o jeho nejoblíbenější neteř nebo synovce, vyhrála bych. Jenže teď jsem si zase naopak říkala, že mě možná pošle za dědou Kronem do Tartaru. Jauvajs.

„Persefono,“ zašeptala za mnou nesměle Artemis a naznačila, že bychom měly jít.

„Jo, jasně,“ přikývla jsem a natáhla se blízko Háda k polici, kam jsem vrátila knihu, kterou jsem si předtím prohlížela. „Ještě jednou se omlouvám. Sice nevím, co jsem ti udělala, ale omlouvám se.“

Ani jsem se na něj nepodívala a rychlým krokem zamířila za Artemis. Okamžitě, co jsem se dostala z dosahu jeho pohledu, se mi jaksi vnitřně ulevilo, ale myšlenky a zakaboněné čelo mojí zmatenou mysl prozradily.

„Persefono,“ řekl klidně po pár sekundách Hádes, protože jsme byli od sebe ještě tak sedm metrů. Zdráhala jsem se otočit, ale nakonec jsem se překonala a s co nejneutrálnějším výrazem se na něj podívala. Jeho výraz se vůbec nezměnil. „Pozítří nás čeká hodina bylin, tak jen abys o tom věděla.“

Neptala jsem se, jestli budeme něco přesazovat nebo se máme připravit na smrt hrozící z otrávení, ale jen jsem přikývla a tentokrát doopravdy odešla.

Zpropadený slzy, který se mi bezdůvodně vehnaly venku do tváře.

No jo, tak se zase trochu pohádali... Ale nebojte, v příští kapitolce se spíš bude jednat o Adonida - překvapí Persefonu totiž něčím nečekaným... ehm... nepříjemným... (Přijímám sázky xD)

A samozřejmě bude i hodina s rostlinkami a také novou událostí od Dia :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 14. kapitola: