OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 13. kapitola 2/2

03.08.2014 (19:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1480×

13. kapitola 2/2 - „Haf, haf, Háde.“

Jestli předtím byli všichni v šoku, tak teď přestali dýchat. Člověk slyšel sebemenší zvuk, dokonce jak někdo ve třídě vedle škrábe brkem o pergamen. Nedá se říct, že já bych byla v šoku nejvíc. Dokonce i možná nejmíň, protože  bylo jen otázkou času, kdy se bůh podsvětí, který učí o podsvětí, se nás logicky rozhodne do podsvětí vzít. Vážně jsem zmínila v jedné větě třikrát slovo „podsvětí?“

„Ne!“ vyjekla Apaté a tím nás probudila z transu. Otočili jsme se na ni a sice jí zrudly tváře, ale nepřestávala zírat na Háda. „Nikam nejdu, ještě na to nejsem připravená.“

„Na co bys měla být připravená?“ zeptal se Hádes.

„Odejít,“ fňukla.

„Apaté,“ začal se smíchem, „přeci víš, že tam půjdete se mnou, nic se vám nemůže stát. Navíc tam jdeme jen na pár hodin, ještě dnes se vrátíš domů, slibuju.“

„Chceš mě oklamat, že jo?“ zeptala se nedůvěřivě.

„To je trošku směšný, když jsi vlastně bohyně klamu ty, ne?“ ušklíbla se Keira.

Apaté na ni vyplázla jazyk, ale jako srandu to vůbec nebrala. Zdálo se, že se svým vztahem k podsvětí to myslí opravdu vážně.

„Nechci tě oklamat, opravdu říkám pravdu. Chci, abyste věděli, že si užijeme zábavu, že to dnes neberte jako učení, ale spíš takovou hru, za kterou vítěz dostane odměnu.“

Všichni rázem ožili a horečně diskutovali, co bůh podsvětí pokládá za odměnu. Je to snad zpáteční vstupenka z říše mrtvých? Nebo vyvenčení kerbera? Nebo že by oblíbenost u něj?

Hádes nás chvíli s úsměvem pozoroval a pak znovu zatleskal. „Tak, vážení, kdo tedy se mnou půjde do podsvětí?“

Přihlásili se všichni najednou kromě mě a Apaté. Nejistě jsem zvedla ruku a už trochu uvolněnější Apaté po chvíli s povzdechem taky.

Hádes se usmál. „Skvělé. Takže všichni vstaňte a pojďte blíž ke mně.“

Zatímco jsme vstávali z lavic, vytáhl odněkud záhadně černý dlouhý lesklý plášť a přehodil si ho přes ramena. Byl tak majestátní, že jsem nepochybovala, že tohle je jeho plášť hodný boha podsvětí používaný při speciálních a oficiálních příležitostech. Proto jsem nechápala, proč ho vytahuje právě teď.

„Abyste se měli za co chytnout,“ dodal na vysvětlení.

„Chytnout?“ podivili jsme se.

„My nepojedeme výtahem?“ zeptal se Thanatos a Hádes zavrtěl hlavou. Eris si úlevně povzdychla. Zjevně nechtěla zažít další nával zvracení.

„Do podsvětí se mohou dostat jen hlavní tři bohové. Pokud s sebou chtějí vzít nějaké návštěvníky, musí se ho chytit. A navíc musí mít ode mě dovolení. Tam platí jiný řád než tady na Olympu. Takže to udělejte a chytněte se mě všude.“

Většina holek se zatvářila šokovaně, protože Hádes rozpřáhl ruce a v podstatě byl v dost komické a trochu divné póze. Když viděl jejich výraz, protočil oči. „Skoro všude, to dá rozum.“

Apaté s Keirou a Nemesis se zachichotaly a já se k nim i pak přidala. Okamžitě se všichni rozestoupili kolem jeho rukou a nohou. Nemesis byla dokonce tak odvážná, že si chtěla stoupnout za Háda a chytit ho za pozadí. Když ji ale Hádes se smíchem napomenul, pokrčila rameny a chytila se ho zezadu za pas. Samozřejmě jsem zbyla jako poslední já a samozřejmě už všechny normální části těla byly obsazené.

„Ehm, jasně,“ zhodnotila jsem celou situaci.

Hádes, který až do této chvíle kontroloval, zda ho někdo nemačká nebo neškrtí, se na mě podíval a zakabonil se. „Asi se mě budeš muset chytit kolem krku.“

Potlačila jsem znechucení a polknutí a udělala, co mi řekl. Překvapilo mě, jak moc má širokou hruď. Když jsem se mu podívala do očí, trochu jsem zrozpačitěla, ale nedala jsem nic najevo. Když už jsme se ho konečně všichni drželi, řekl nám ještě: „Až tam dorazíme, nevyjekávejte. Budete asi v šoku, protože je tam větší tma než tady, ale věřte mi, že tam bude ještě dost světlo. Pravidla si řekneme na místě. Hodně pevně se držte, bude to házet. Připravení?“

Všichni jsme neznatelně přikývli a jakmile nás stáhl vír černé mlhy, byla jsem ráda, že se držím Háda kolem krku. Automaticky jsem se k němu přitiskla a zavřela oči. Skoro jsem se mu opírala hlavou o rameno, ale bylo mi to jedno. Takový tlak jsem v životě ještě nezažila a snad ani vysokorychlostní výtah se nevyrovnal té rychlosti, která teď nastala. Hučelo mi v uších a měla jsem chuť křičet.

Jenže stejně jak to všechno během jedné sekundy začalo, tak to také po pár sekundách pominulo a my stáli ve tmě někde v jeskyni. Hádes měl pravdu: skoro to bolelo, jak si oči zvyklé na jasné světlo z Olympu zvykly a teď se musely přizpůsobit tmě. Naštěstí po chvilce se tak opravdu stalo a stejně jako ostatní jsem mžourala do tmy.

„Můžete se pustit,“ řekl Hádes s hlasem tak jasným v této části, že jsme všichni vyjekli, ale pustili se.

Pomalu jsme začali prozkoumávat místo, kde jsme se ocitli a zcela jistě si přivykli temnotě, která tu byla. Jenže jsme zjistili, že kruhová místnost jeskyně se stropem vysokým čtyři metry byla vlastně osvětlená pochodněmi, které to tu však přes velkolepost jeskyně neosvětlovaly dostatečně. Ohmatala jsem stěnu a zjistila, že se skládá ze směsi čediče a gabra, byla velmi hrubá na povrch a také studená. Předpokládala jsem, že ze stejného materiálu je i podlaha.

„Hele, podívejte!“ vyjekla Megaira a ukázala na několik malých chodeb, které zřejmě vedly dál z jeskyně. Bylo jich pět a byly tak úzké a nízké, že jsem se divila, že tím vůbec někdo projde.

Hádes po chvíli přišel k nám. „Výborně, Megairo, takže jste si už všimli, že je zde několik chodeb, které vedou do jednoho cíle. Jenže v každé chodbě si musíte dávat pozor, protože vás budou zrazovat nohy i mysl, takže budete mít halucinace. Navíc - jestli vám nepřipadá tato místnost dost temná, tak tam vás temnota skoro pohltí.“

Všichni jsme polkli na opravdu temné a děsivé cesty. Nikdo se nepřiznával, že se nebojí, všichni měli strach.

„Takže to bude vlastně váš úkol. Dojít v pořádku do cíle. Ten cíl bude vlastně na první pohled úplně stejná jeskyně, jen mnohem větší a mnohem více osvětlená, abych vám udělal radost,“ usmál se.

„Chceš nás zabít?“ zeptala se bez okolků Eris. „A co když v nějaké té chodbě umřeme strachy?“

„Klid, Eris,“ ukonejšil ji. „Myslím na všechno.“ Odněkud záhadně opět vytáhl nějaké předměty. Když jsme se podívali pozorněji, zjistili jsme, že jsou to provazy.

„Ta cesta není dlouhá, a že je nebezpečná, se tváří jen tak naoko. Věřte mi, že se nikomu nic nestane. Protože,“ odmlčel se, „půjdete ve dvojicích.“

Všichni si tak hlasitě povzdechli, že se to až komicky odrazilo od stěny a zvuk byl, jak kdyby zafoukal vítr. Dokonce jsme se i úlevně rozesmáli. Všichni začali tvořit dvojice.

„Keiro?“ nabídl jí ruku Thanatos a ona jen pokrčila rameny.

Apaté se dala dohromady s Megairou, Aléktó s Tísifoné a Thanatos s Keirou. Zbývala už jen Eris a Nemesis, tak jsem s úsměvem zamířila za Nemesis, ale předběhla mě Eris: „Nemesis, budeš, prosím, se mnou?“

Nejdřív nevěděla, co má dělat, ale pak se na mě smutně usmála a já kývla hlavou. Skvělé. Půjdu tou chodbičkou sama.

„Zdá se, že jsme tu zbyli jen my dva,“ ozval se Hádův hlas za mnou, a když jsem se za ním otočila, usmál se.

Já zůstala ale jen šokovaně zírat. „To jako vážně? Vždyť já myslela, že ty tomu tady velíš.“

„To je sice pravda, ale přeci tě nenechám jít samotnou.“

Zrozpačitěla jsem a měla jsem chuť mu poděkovat, ale nakonec jsem si to rozmyslela z důvodu, že by si to mohl vyložit jako ironickou poznámku ode mě. A to jsem nechtěla. Nelákala mě představa, že budu s pánem podsvětí sama v úzké chodbě, ale přeci jen mi moje svědomí pokládalo otázku, zda sama nebo s ním. Rozhodně jsem vítala společnost.

Hádes rozdal všem provazy, do dvojice jeden a sám si nechal jeden pro sebe. „Ta chodba je sice úzká, ale doporučuji vám chodit vedle sebe a přivažte se tím. Hlavně nezmatkujte a nepanikařte. Na konci čeká vítěznou dvojici odměna, tak se snažte.“

Když byli všichni kromě nás přivázání, Hádes dal znamení a všichni vyrazili. Zůstali jsme tu sami a já si teprve až teď všimla, jaká je tu zima. Třela jsem si paže, ale zůstávala jsem chladně stát a nedala tolik na sobě znát. Hádes mi začal obvazovat provaz kolem pasu, a ač se snažil neškrtit, utáhl ho dost pevně. Čekala jsem, že to samé udělá se sebou, ale on si ho jen omotal kolem ruky.

„Ty se neomotáš,“

Vzhlédl a usmál se. „Ne, já to nepotřebuju. Budeš můj pes.“

„Haf, haf, Háde,“ předvedla jsem ironicky a pozorovala, jak omotává dost zvláštním způsobem provazy kolem svých rukou.

Povytáhla jsem obočí, ale nic neřekla, když na mě kývl, ať jdu, otočila jsem se směrem k chladné chodbě. Je mi jedno, že ostatní vyrazili dřív, chtěla jsem to už mít co nejdřív za sebou. Když jsem však zírala do prázdného otvoru, polkla jsem a v tu chvíli mě všechna odvaha přešla.

„Nezvládnu to.“

„Ale zvládneš,“ zašeptal Hádes a otočil mě ještě čelem k sobě. „Budu pořád za tebou, neměj strach a nezapomeň, že zrak nepotřebuješ. Ten pravý, máš tady.“ Ukázal na srdce a povzbudivě se usmál.

Znovu jsem se otočila směrem k chodbě a tentokrát nezaváhala. „Tak jdeme.“

Jakmile jsem do té chodby vstoupila, mé smysly zbystřily o tisíc procent víc. Nejen, že zde byla taková zima, že jsem se divila, že už mně nezačínají odpadávat prsty, ale ta temnota byla děsivá. Nedalo se to srovnat s nejtemnějším koutem, na Zemi. Tady jsem až skutečně pochopila, co je doopravdy temnota, chlad a strach. Tma se mi zažírala pod kůži a neskutečně to bolelo, jako kdyby mě to sžíralo zevnitř. Třásla jsem se a lapala po dechu, ačkoliv jsem obláček páry vidět nemohla a přála si, aby to už skončilo.

Připadalo mi, že jsem nešla ani pět minut, když jsem do něčeho nohou narazila a to odlétlo, takže to vydalo hrozivě strašidelný zvuk. Lekla jsem se, vyjekla a Hádes narazil zezadu do mě. „Klid, to byl jen kámen.“

Zlomila jsem se v pase a předklonila se: „Háde, já to nezvládnu. Vůbec nic nevidím a nemám sílu.“

Poprvé jsem si skutečně připadala bezmocná a neskutečně sama. Hádes si mě přitáhl blíž, takže mě na okamžik zamrazilo po celém těle, jak se mi rozlévalo teplo, ale rázem mi zašeptal do ucha povzbudivá slova a já si skutečně nepřipadala už tak sama. Dokonce i chlad už nebyl takový, spíš jako bych byla potažená nějakou blánou, která mě od toho chladu chránila, přestože ho člověk cítil.

Přestože jsem ještě stála na místě, mrkala jsem a usilovně si přála vidět, ale ač jsem se snažila sebevíc, nic se nedělo. A jakmile jsem se znovu narovnala, přišlo to. Byl to jako zásah z čistého nebe. Nedá se říct, že bych viděla úplně jasně, ale obraz byl po stranách jasný a směrem ke středu se jeho jasnost horšila. Stačilo to však natolik, abych si byla jistá, že tu je bezpečno, a že kousek přede mnou leží opravdu malý kousek skály.

Byla jsem příliš nadšená, ale přesto jsem radši svoji moc najednou nechtěla přecenit, tak jsem si dávala pozor a zticha jsem vykročila už jistější nohou před sebe. Toto zvláštní vidění mě neopustilo ani po pár minutách a já teď už skoro jistě šla přímo před sebe.

Nevyděsila jsem se, když mi nad hlavou přeletěli netopýři a ležela přede mnou hromádka suti, kterou jsem lehce překročila, ale bez tohoto zraku, bych o ni hezky zakopla a vyklubal by se z toho pěkný držkopád.

Po několika desítkách krocích a době, která mi připadala jako celá věčnost, jsem na konci chodby zahlédla jakési světlo a měla z toho takovou radost, že bych bývala se rozeběhla, kdybych nebyla před Hádem jako pejsek.

Rychlejším krokem jsem tedy alespoň přidala a světlo se do mého vidění tak vlilo, že jsem musela několikrát zamrkat a zatřepat hlavou, abych ho znovu odstranila. Dostala jsem se nakonec chodby a přestože světlo nebylo tak silné jako při mém dokonalejším vidění, musela jsem stejně přivřít oči a z posledních sil jsem natáhla ruku. Světlo mě pohltilo a já doklopýtala do jasně osvětlené větší jeskyně, jak předtím říkal Hádes. Co bylo ale nejlepší - dorazila jsem jako první.

Padla jsem na zem a lehla si na záda, neuvědomila jsem si ale, že Hádes je stále ke mně přivázaný, takže jsem ho strhla na zem taky. „Jej, promiň!“ Chtěla jsem se rychle zvednout, ale zamotali jsme se natolik, že jsem se nemohla ani pohnout.

Myslela jsem, že se bude zlobit, ale místo toho se začal nahlas smát a nedokázal přestat. Po chvíli jsem se k němu přidala a hystericky jsme se smáli oba. Leželi jsme vedle sebe a ani jeden z nás neměl chuť vstát.

Po chvíli jsem uslyšela kroky a hlasy, které se čím dál více přibližovaly. „Říkala jsem ti, ty idiote, že mě už máš pustit!“

Podle agresivního tónu jsem poznala Keiru, která za chvíli opravdu vyklopýtala z jedné chodby a chvíli po ní i vykulený Thanatos s rukama zamotanýma v dost povoleném provazu. „Skvělý,“ zhodnotila situaci, když viděla mě a Háda, jak ležíme vedle sebe na zemi. „Tak my tam chodíme jak idioti a oni si už tady dávají šlofíka, skvělý.“

Opatrně jsem se zvedla a chtěla něco dodat, ale Hádes nepatrně zavrtěl hlavou a zvedl se taky, aby mi pomohl z provazů. Když jsme se konečně vymotali, byli už v jeskyni skoro všichni.

„Kde je Nemesis s Eris?“ zeptal se Hádes a rozhlížel se kolem sebe. „Jakou chodbou by měly přijít?“ Když jsme si všichni ujasnili, kdo odkud přišel, shodli jsme se na jedné, ze které by měly přijít.

„Co když se jim vážně něco stalo?“ zašeptala vystrašeně Apaté, ale Hádes ji probodl pohledem.

„Nic se jim nestalo budou v poř-“

Nejdřív jsme uslyšeli rychlé kroky, které postupně sílily, a nakonec i jekot, který se z chodby, odkud měly holky přijít, ozýval. O minutu později z otvoru vyběhla Eris, kterou zastavila až protější stěna jeskyně. Celá se klepala a byla bílá jak stěna. „Co - co - co to tam bylo?“

„Co tam bylo Eris? Kde je Nemesis?“ přiběhl k ní Hádes první a zatřásl s ní. Jenže ta byla tak v šoku, že vůbec nereagovala.

Po chvíli vyšla pomalou chůzí z chodby Nemesis a zmateně se rozhlížela, když viděla naše vyděšené tváře. „Co je? Viděli jste ducha nebo co?“

„Nemesis, co je s Eris? A kdes byla?“ zeptala se jí tvrdě Tísifoné.

Nemesis se poprvé podívala na protější stranu jeskyně, kde se ke stěně tiskla ustrašená Eris a prudce oddechovala, přestože ji Hádes konejšivě hladil po rameni.

Nemesis zamrkala a pak se zasmála. Probodli jsme ji všichni pohledem. „Ale no tak. Snad sis nemyslela, že je to nějaký vetřelec, zlato.“

Teď teprve se Eris probudila a nenávistně zaťala pěsti. „Ty hnusná mrcho. Už v životě s tebou ve skupině nebudu. Dokážeš jenom člověka zabít.“

„Co udělala?“ ozvala jsem se.

Nemesis zakroutila hlavou a protočila oči. „Jenom jsem ji trochu postrašila. Šly jsme vedle sebe přivázané rukama, jenže tu jednu jsem uvolnila a šáhla jí zezadu na rameno. Původně jsem ji chtěla tímhle gestem jen uklidnit, ale ona se zeptala, jestli jsem to byla já, a když jsem řekla ze srandy, že ne, vytrhla se mi a utekla.“

Na konci se ještě ušklíbla, ale nikdo se nezasmál. Hádes k ní pomalu přešel a s vážným výrazem jí řekl: „Teda, Nemesis, to bylo od tebe velice neuctivé. Víš, že Eris není zrovna nejstatečnější a ty jí tohle uděláš? Docela jsi mě zklamala.“

Nemesis se zatvářila nevinně, ale jakmile se Hádes otočil, protočila oči. Ačkoliv jsem si myslela, že je fajn, byla velmi zákeřná. A upřímně jsem se jí začala i bát. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem šla s Hádem.

Hádes zřejmě vycítil, že myslím na to stejné a mile se usmál. Pak si odkašlal a pokračoval: „Eris, neboj, Nemesis nezůstane bez trestu,“ přísně se na ni podíval. Znovu rozpřáhl ruce, a aniž by něco řekl, všichni jsme věděli, co máme udělat a docela rádi se k němu vydali. Automaticky jsem ho objala kolem krku, a když se na mě překvapeně podíval, omluvně jsem sklopila zrak. „Fakt to v tom víru hází.“

Nepodívala jsem se na něj znovu, ale zjevně měl pobavený výraz. Když si byl jistý, že se ho všichni držíme, znovu nás pohltil vír černé mlhy, který po několika sekundách zmizel a my se znovu ocitli v naší třídě. Světlo bylo tak ostré, že jsme zpočátku jen měli pevně semknutá víčka, ale postupně jsme si znovu zvykli.

„Nikdy víc tohleto,“ zakroutila hlavou Apaté, když jsme se vrátili zpátky do lavic.

„Radši se vás ani nebudu ptát, jak se vám to líbilo, protože byste my všichni řekli, že jsem šílenec a že to bylo nebezpečné. Ano, chápu. Ale alespoň na chvíli jste překonali svůj strach,“ usmál se na nás a pokračoval: „Persefona vyhrála a tudíž získává možnost, že nemusí psát do zítřka úvahu na téma „Můj první zážitek v podsvětí“,“ mrkl na mě a já si úlevně vydechla. Ostatní naštvaně zavzdychali. „A Nemesis si ji napíše dvakrát dlouhý,“ pohlédl na ni přísně.

Pak se podíval na mě. „Tedy, pokud chceš, můžeš ji napsat,“ dodal.

Zasmála jsem se. „Ne, děkuju. Tu hrůzu nechci prožít znovu na pergamenu, takže si to nechám pro sebe.“ Chápavě přikývl.

„Jak máme vědět, že vyhrála právem? Vždyť jsi jí mohl pomáhat,“ poznamenala Keira a ostatní se přidali.

Povzdechla jsem si a pohlédla na Háda, který se mě chystal hájit, ale nakonec jsem to udělala já. Vstala jsem a tím jsem přerušila dohadující se hlasy a vysloužila si ticho. „Zřejmě si to myslíte, ale opak je pravdou. Hádes nedělal nic víc, než mi řekl věci, které byly pravda. Uklidňoval mě stejně, jako jste se uklidňovali navzájem vy a navíc nechal první jít mě. Já jenom nebyla hloupá a poslechla jeho radu, takže jsem se pak dívala srdcem a díkybohu jsem se pak už tolik nebála. A navíc tím, že jsem šla před ním, tak jsem spíš tahala já jeho,“ zašklebila jsem se a Hádes se pobaveně zaculil.

„Persefona si hraje ráda na pejska.“

Nikdo pak už nic nenamítal a já se smála celou cestu až domů, kde jsem si užívala poslední zbytky západu slunce.

První taková intimnější chvilka mezi Hádem a Persefonou. Příště se můžete těšit spíš na větší s Adonidem ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 13. kapitola 2/2: