OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 13. kapitola 1/2

02.08.2014 (20:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1334×

13. kapitola 1/2 - „Haf, haf, Háde.“

Obrátila jsem oči v sloup a zamumlala: „Kdekoliv kromě tam.“

Máma mě dohnala na mraku a donutila posadit si mě vedle sebe. Poslala jsem své unavené nohy s boty s křidýlky na dovolenou a pohodlně se na mraku uvelebila. „Odvez mě domů, prosím.“

Kupodivu jsme až do obýváku nepromluvily ani slovo. Když jsem si sundala boty a chystala se vyběhnout nahoru do pokoje, konečně mě zarazila: „Tak, teď si promluvíme. Chci vědět, co se děje nebo co se stalo. Poslední dobou to nejsi ty, Persefono.“

Potlačila jsem všelijaké negativní reakce na to, že mě teď bude čekat znovu chvíli výslech, ale přemohla jsem se a usedla na pohovku naproti mámě. Chvíli si mě jen tak prohlížela a já už začínala přemýšlet, jestli náhodou nečeká, že spustím, když sama začala: „Zdá se mi to, nebo to všechno začalo tím, když jsi poznala Adonida?“

Ani jsem se na mámu nepodívala. Kdybych to totiž udělala, zřejmě bych na ni naštvaně začala křičet nebo se rozbrečela. A to jsem nechtěla ani jedno. Věděla jsem, že má určitě pravdu. Všechno to začalo Adonidem, jenže jsem nevěděla, co vše se změnilo k horšímu a co k lepšímu. Když jsem nad tím tak chvilku přemýšlela, uvědomila jsem si, že kromě mé nové (a také první) milostné zkušenosti šlo vlastně všechno dolů. Vztahy s mamkou, Artemis, Hádem, tátou… Ne, tím vlastně ne, protože od té chvíle, co si mě dal zavolat na začátku školního roku, jsem ho ani neviděla.

„Hm? Není to tak?“

Máma si vyložila mé mlčení jako souhlas, ale chtěla ho ještě říct nahlas. Když jsem si po chvíli povzdechla a zahnala slzy, které se mi draly do očí, přikývla jsem. „Asi jo.“

Myslela jsem, že bude nadšená, ale ona se zatvářila ještě starostlivěji. „A nechceš s tím něco udělat?“

„A co?“ zvýšila jsem hlas a podívala se na ni. Co čekala, že udělám? Že se rozejdu s Adonidem? Že všechny budu přesvědčovat, jak moc jsem v pořádku a šťastná, že už s ním nejsem? Já jsem s ním šťastná byla - moc. Přesto mi jakési vnitřní svědomí říkalo, že mají vlastně všichni pravdu. Vše je na nic a můj osud stejně skončí s někým jiným a jinak. Ačkoliv jsem tohle všechno věděla, přála jsem si opak. A prozatím jsem si přála být milována Adonidem.

„Nechci, abys byla nešťastná.“

„To právě nejsem, mami! Jsem moc šťastná! Ale tím, jak mě tady přesvědčujete, že je všechno špatně, mi vlastně jenom ubližujete. Ničeho se nevzdám, chápeš?“

„Ani ne,“ špitla mamka, která neměla daleko k pláči. Ano, dostala jsem se do situace, kdy jsem začala křičet a byla k nezastavení. Nenáviděla jsem se za to.

Prudce jsem oddechovala a vydechovala, i když jsem zase až tolik toho neřekla. Svěsila jsem hlavu a dala si ji do dlaní. Na tváři jsem ucítila první slzy. Po napjaté chvilce, kdy bylo slyšet jen tikání hodin v kuchyni, mělké dechy a bušení srdcí, jsem si promnula unavené oči, ale hlavu jsem nechávala sklopenou.

„Asi… asi ho mám ráda.“

„Miluješ ho?“ V mámině hlasu nebyla znát žádná emoce.

„Nevím,“ přiznala jsem po dlouhé chvíli a znovu spadla do jámy myšlenek. Miluju ho? Chci s ním být? Je to jen poblouznění, nebo čistá láska? Je pro mě ten pravý? A kdo by to měl být vlastně jiný?

Sakra, kéž bych znala odpovědi na všechny své pitomé otázky!

„Persefono, já jsem…“

Mamka ani větu nedořekla, když jsme uslyšely zacinkání našeho domovního zvonku. Obě jsme překvapeně zvedly hlavu a vyměnily si pohledy. Mamce se pak rozšířily zorničky a rty roztáhla do šťastného úsměvu. Rychlostí blesku se zvedla a doběhla ke dveřím, kde si ještě rychle pročísla své černé lesklé vlasy a upravila elegantní halenku. Jakmile otevřela dveře, zamumlala pár slov příchozímu a mávnutím ruky a ústupem ho pozvala dál, zabořila jsem hlavu do polštáře, který ležel vedle mě, a sprostě jsem do něj zanadávala.

To mi tak ještě tady chybělo, aby se najednou o mě začínal zajímat táta a chodil nás pravidelně navštěvovat. Znám svou mámu, ta se z jeho návštěvy bude vzpamatovávat ještě měsíce. A potom přijde na řadu brek, vztek a podobný věci.

„Ahoj, tati,“ zamumlala jsem ještě s obličejem do polštáře a volnou rukou mávla na pozdrav.

Odpovědí mi bylo pohlazení po vlasech a zvuk žuchnutí do pohovky naproti mně. Když jsem zvedla hlavu, seděli naproti mně oba mí rodičové. Mamka se nervózně ošívala, ale zároveň se culila jak malá holka a táta zas majestátně mohutný se uvelebil kousek vedle ní. Oba si mě prohlíželi a oba měli myšlenky úplně někde jinde. To jsem poznala podle těch jejich zastřených pohledů. U mamky jsem si byla jistá, na co myslí (ale já na to myslet nechtěla), kdežto u táty to byla čistá záhada.

„Tak,“ promluvila jsem po dlouhé chvíli nekonečného ticha. „Co se stalo, že se mě můj velký táta rozhodl navštívit doma?“

Nepatrným pohybem koutků úst se usmál. „Nemohu navštívit svou rodinu?“

„Ne to ne. Ale těch lidí, co patří do tvé skupiny „rodina“, je požehnaně. Copak? Najednou nemáš důležitější věci na práci? Olymp přepnul na autopilota?“

„Persefono!“ okřikla mě máma a udělala na mě něco mezi šokovaným a prosebným výrazem. Ano, věděla jsem, že je šťastná, že je tu táta s námi. Ani po těch skoro osmnácti letech ho nepřestala milovat a doufat v jeho návrat. Já však nebyla tak hloupá, aby mi nedošlo, že k tomu nikdy nedojde. Táta zůstane navěky věků s Hérou a s mojí mámou povedou jedině diskuze na téma jejich dcera alias já, nebo úřední věci týkající se Olympu. Nebo maximálně počasí.

Povytáhla jsem na ni obočí a se založenýma rukama se opřela o pohovku. No co? Jen ať zjistím pravý důvod návštěvy svého otce, který se tu neukázal od, řekněme… mého narození? Smůla, mamko, dneska budu klást otázky já!

„Ne, má pravdu,“ ozval se táta, který si mě dlouho prohlížel. Jeho výraz nebyl šokovaný, spíš se na mě díval se zájmem, a trochu možná i s překvapením a obdivem. Že by hlavní bůh myslel o své dceři, že se přeci jen nebojí dát najevo svůj názor?

A navíc jsem tak trochu v jeho očích viděla sebe. Nejen proto, že jsem po něm zdědila jejich jasně modrou barvu (vlastně i barvu pleti a vlasů), ale tak trochu mi připadalo, že i táta byl jako mladší stejný rebel jak já. Nedá se říct, že bych si na někoho takového hrála ráda, ale poslední dobou jsem zjišťovala, že chovat se proti pravidlům a dávat najevo svůj názor je daleko příjemnější než zalézat ustrašeně do kouta a zůstat si tam. Sama jsem musela uznat, že jsem se docela změnila. A jak? Na to by si měl udělat názor každý sám.

Táta pokračoval: „Ano, je pravda, že poslední dobou se mi práce zvolnila a já obletoval své zanedbané syny a dcery, abych se alespoň zeptal, jak se jim daří.“

Využila jsem toho, že se Zeus odmlčel a pohlédla významně na mámu. Snažila jsem se jí očima říct: „Vidíš? Já ti to říkala…,“ jenže mamka měla zatnuté pěsti a koukala na zem. Zjevně čekala jinou odpověď a já se jí ani nedivila. Trochu jsem ji začala i litovat a rozhodla se, že alespoň mámu už nechám na pokoji. Rebelka-nerebelka, alespoň k mámě se budu chovat hezky a rozhodně si s ní o tom jejím beznadějném zoufání po tátovi pak promluvím.

„Nicméně jsem zrovna vás navštívil z mnoha důvodů. Začneme tím prvním. Persefono, něco jsem slyšel od svých dvou bratrů, především tedy od Háda, ale týká se to spíš Poseidona, že prý randíš s jeho synem, polobohem Adonidasem.“

„Adonidem,“ opravila jsem ho.

Táta mávl rukou. „To je jedno. Chtěl jsem vědět, co je na tom pravdy.“

„Je na tom něco špatného, když bych měla přítele? Je mi sedmnáct, skoro osmnáct, tati.“

Pobaveně se usmál, ale spíš křečovitě až nervózně. „Zlatíčko, není na tom nic špatného, jen jsem jako správný otec chtěl vědět o stavu své dcery a poznat ho.“

„Vadí, že je polobůh?“

Táta jen jemně zavrtěl hlavou a já se usmála. „Je senzační, musíš ho poznat.“

„Rád,“ usmál se na mě a poprvé si všimla, jak máma překvapeně zvedla hlavu a podívala se na něj. Vyměnili si pohledy a já se neklidně zavrtěla.

„Co se děje?“

„Nic,“ odpověděli unisono a usmáli se na sebe. No dobře, beru zpět. Táta je vážně skvělý sukničkář. Na to mu skočí asi každá. Začalo mi být trochu nepříjemně. Abych byla přesnější - špatně.

„Tak jo, ještě něco bys chtěl vědět?“ zeptala jsem se, abych přerušila jejich vzájemnou blízkost.

Sama sebe jsem se ptala, jestli si skutečně přeju, aby třeba jednoho dne byli rodiče spolu, nebo aby k sobě nic necítili, nebo abych nechala mámu utápět v nadějích a snech. Znovu jsem si tuhle poznámku zařadila do svého pořadníku záležitostí, nad kterými budu muset ještě přemýšlet a popřípadě je i jednoho dne vyřešit. Možná, že až čas ukáže, co je jim souzeno.

Táta si odkašlal. „A taky bych chtěl vědět… no, podle Háda jste si byli hodně blízcí, když vás viděl, tak jestli už… jestli-“

„Tati!“ okřikla jsem ho a zrudla. „Ne,“ dodala jsem hned a neměla odvahu se mu podívat do očí.

Stačilo mi ale jen slyšet, že si dost hlasitě úlevně povzdechl a podle pohledu i pak, že i máma se trochu uvolnila. Taková úleva nedopřát vlastní dceři trochu radosti do života, ale prostě rodiče jí mohou mít habaděj, že?

„No, tak to bych ho poznal hned o to raději. Alespoň má ještě dost rozumu.“

Chtěla jsem dodat, že tím způsobem, jak se líbáme, hladíme a podobně, nejsme od toho kroku daleko, ale jako správná nerebelka jsem teď radši mlčela. A jako správná „rodina“ jsme se i společně zasmáli tátově poznámce.

„Dobře, tak to bychom měli,“ shrnul to táta.

„Vlastně ještě jedna věc. Co všechno ti donáší Hádes? A vlastně proč?“

Zeus poprvé zaraženě chvíli neodpověděl a volil správná slova. „Je to přeci tvůj učitel a strýc, ne? Je jeho povinností spravovat mě o tvém stavu.“

„I milostném?“ znovu jsem povytáhla obočí a odfrkla.

„I když jdeš na záchod,“ zazubila se na mě máma a já na ni vyplázla jazyk. Táta se poprvé za naší přítomnosti ze srdce zasmál.

„No, dobrá. Tak snad už konečně toto téma uzavřeme. A další, o kterém jsem chtěl, Deméter, s tebou mluvit, je naše Božská rada.“

Já, která jsem právě vstala a vytáhla si z lednice vodu a teď z ní pila, jsem vodu vyprskla. „Božská - co?“

„Božská rada, naše prastará organizace, kde je zatím nás šest sourozenců, synů a dcer z Krona, ale chceme…“

„Dobrá, to stačí,“ přerušil mamku táta mávnutím ruky. „Právě proto je to také přísně tajné, Deméter, a zatím o tom nemůžeme moc říkat nikomu, ani nejbližším, rozumíš?“

Polkla jsem vodu. „Hm, ale mně už jste to řekli, ne?“

„Vlastně ještě ne,“ podíval se na mě Zeus. „Ne vše.“

Pokrčila jsem rameny a podívala se na rodiče. Seděli vedle sebe a vyměnili si informace očima. Povytáhla jsem znuděně obočí, ale když se na mě znovu podíval táta s mámou, věděla jsem, na co čekají.

„Jo, jasně. Vaše jediná dceruška se nebude zúčastňovat vládních důležitých rozhovorů a radši si bude lakovat nehty!“ pronesla jsem nahlas ironicky, když jsem stoupala po schodech do pokoje. Tam jsem konečně za sebou zavřela a opřela se o dveře.

Unaveně jsem na chvíli zavřela oči, ale vzápětí je otevřela, protože mi slunce začalo jasným oranžovým světlem prosvěcovat pokoj.

„Ani jsem si nevšimla, že už je tak pozdě,“ zamumlala jsem si pro sebe a vyšla na svoji malou terasu, ze které jsem měla výhled na hlavní tátovo sídlo a část školy. Byl to úchvatný pohled, ale ještě úchvatnější byl na tátova statného bílého pegase, který zvonil svými podkovami o naši dlažbu. Pozorovala jsem, jak pohazuje hřívou a rozhlíží se kolem.

Když viděl, že je vzduch čistý, mírně si přidřepl a udělal na naší terase před domem hromadu výkalů. Spokojeně zařehtal, zejména když viděl můj šokovaný výraz. Dlouho jsem ale vykuleně nezírala, poprvé se za těch pár dní napětí a nervozity zasmála. Dokonce tak, že můj smích byl jen ozvěnou smíchu zezdola rodičů.

∞›››∞›››∞›››

Studená mramorová podlaha, která byla znakem, že už nastává konec října a začátek listopadu, mě netrápila tolik, jako to, že chodba, po které jsem kráčela ke třídě, byla liduprázdná. Normálně tu kolem tohoto času ráno nastává zmatek, jak se všichni snaží dostat před gongem do třídy, nyní však tady bylo ticho jak v hrobě. Samotnou mě to hodně překvapilo, protože jsem ráno vyrazila výjimečně dřív. Teď jsem si však říkala, jestli tady přeci jen nejsem moc brzy.

Došla jsem ke dveřím naší třídy a bez klepání vešla a zabouchla za sebou. Čekala jsem, že si sednu do lavice a třeba si jen na chvíli ještě zdřímnu, než dorazí ostatní, ale bohužel všechny lavice už byly obsazené, kromě mého místa v první řadě. Hádes se opět opíral o desku katedry se založenýma rukama. Dnes s nenagelovanými vlasy volně rozpuštěnými podél tváří dosahující délky až k ramenům, kde se jemně na koncích vlnily.

Zaraženě (ale už míň než kdy dřív) jsem přelétla očima od spolužáků k Hádovi přes třídu a zeptala se, ačkoliv jsem věděla odpověď: „To už jdu zase pozdě?“

„Jo,“ odpověděli spolužáci unisono, ale Hádes nehnul ani brvou a jen se na mě díval.

„Jak to?“ zanaříkala jsem. „Vždyť jsem neslyšela gong.“

„Taky že žádný nebyl. Amorci mají dneska dovču. Přeplněná pošta v nebi,“ opáčila Keira.

Nechápavě jsem zírala, dokud Megaira nedodala: „Je to na dveřích při vstupní bráně.“

Zavřela jsem oči a zrudla. Měla jsem chuť se klepnout do hlavy. Já jsem tak pitomá! Proč asi byla prázdná chodba, že, Persefono? Víš, že se probouzíš stejně, ale když se stejně nepodíváš na hodiny i když jsi vstávala dnes takzvaně dřív, tak to asi neznamená, že jsi tu první, že?

„Omlouvám se,“ odpověděla jsem se sklopenou hlavou, když jsem šla ke svému místu.

„Nemusíš,“ ozval se po dlouhé chvíli Hádes s nepatrným úsměvem na tváři a pozoroval mě, jak si sedám. „Nejsem jako Héra, která by tě nejraději poslala do Tartaru, i kdybys přišla byť jen o sekundu později. Já jsem k tvým deseti minutám tolerantní.“

Oplatila jsem mu úsměv a začala si vyndávat věci z vaku, když mě přerušil: „Klidně nech vak zavřený, dneska ho potřebovat nebudeš.“

Pokrčila jsem rameny a dala věci zpět.

Hádes pokračoval: „Tak. Dneska opravdu nebudete potřebovat své pomůcky. Rozhodl jsem se totiž, že se znovu vydáme na výlet.“

Třída zalapala po dechu. No to snad už ne.

První se ozvala Nemesis. „Proboha hlavně už ne do pekla, do nebe, na zem a všude tam. Já nikam nechci,“ plácla  sebou na lavici.

Hádes si povzdechl. „A já si tak myslel, že by vás to mohlo bavit.“

„Škola a bavit? To nejde k sobě,“ zašklebila se Tísifoné.

Když jsem tak pozorovala otrávené výrazy mých spolužáků, otočila jsem se zpět na Háda a zeptala se: „Kam jsi nás chtěl vzít?“

„Někam, kde jsme ještě nebyli,“ mrkl na mě a zatleskal. „Tak, třído, vstávat. Žádný odmlouvání, půjdete tam. Je to součástí naší výuky a učebního plánu, který musím splnit. A abych vás potěšil, mám pro vás dvě věci, z kterých snad budete mít radost.“

„Zaprvé: skončila nám škola, a za druhé: můžeme jít domů?“ zkusila Eris.

„Ha ha, ne,“ usadil Hádes Eris, která jen otráveně vzdychla.

„Co je s vámi dneska? Jste nějaký neaktivní a unavený.“

„To dělá to počasí,“ ukázal Thanatos ven z okna, kde se spustil liják.

Počasí na Olympu bylo hodně proměnné. Zdálo se mi, že je všechno naprogramované, aby pršelo určitý interval, pak zase aby třeba dva měsíce v kuse svítilo slunce, a aby se neřeklo, tak sem tam i do toho tátovy blesky, kdyby se nudil. Momentálně začalo období dešťů, mlhy a postupně i zimy, takže jsem trochu vypadala divně, když jsem si vzala šortky a tílko. Jenže já to nevychytám nikdy, takže už jsem si trochu začala zvykat a přizpůsobovat se teplotě.

„Možná,“ připustil Hádes, který koukal stejně jako my z okna. Pak se ale otřepal a pokračoval: „Podle vašeho rozvrhu by vás měla čekat hodina „Velká černota“. Jenže já si trochu váš rozvrh přizpůsobil, protože se nám to bude hodit zároveň.“ Odmlčel se a chvíli využil napětí, aby se opřel rukama o katedru. „Spojil jsem „Velkou černotu“ se „Stísněnými prostory jeskyní“ a rozhodl se, že se dnes vydáme do podsvětí.“

Tak dneska trochu uvolněnější polovina kapitoly. Příště nás čeká podsvětí, i když z trochu jiného pohledu ;)

Další kapitolka bude asi v pondělí :)

Snad se vám líbí a moc budu ráda za všechny pěkné komentáře, i klidně jen smajlíka :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 13. kapitola 1/2: