OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - 12. kapitola

31.07.2014 (14:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1506×

12. kapitola - „Persefona si hraje na statečnou?“

„Persefono! Tak už mi řekni, co se, sakra, děje!“

Navztekanější výraz jsem u ní ještě neviděla, ale musela jsem zůstat kamenná. Vím, co by začala říkat, přesně jako moje máma.

„Adonidas se k tobě nehodí! - Je to blbec, který tě jen využívá! - Myslíš, že s tebou chodí na tak báječný rande jen proto, že tě „miluje?“ - Co ho tak pozoruju, zdá se mi, že není pro tebe ten pravý… - Vážně si myslíš, že bys s ním byla šťastná?“

A tak dále a tak dále. Ačkoliv sama Adonida neznala, troufala jsem si říct, že by okamžitě se snažila najít na něm sebemenší chybičku. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby se mi kdokoliv pletl do vztahů a mého milostného života. Mám snad své právo určit si, koho budu mít ráda a koho ne, ne?

Vrátila jsem se zpátky do reality. Seděly jsme s Artemis na lavičce před školou a vychutnávaly si poslední slunečné a teplé dny, protože nastal konec září a přicházely první říjnové dny, kdy začínalo čím dál častěji pršet a být bouřka.

„Nic se neděje, už ti to říkám asi po padesátý. Nic se neděje.“

„Nevypadáš na to,“ reagovala s podezřívavým výrazem. Když jsem ji probodla pohledem, mohutně si povzdychla. „Persefono, mám o tebe strach. Takhle předtím jsi se v životě nechovala. Teď jsi čím dál častěji duchem mimo a kůže na tobě doslova visí.“

Dloubla mě do žeber, přičemž jsem ji rychlým pohybem ruky odstrčila a založila si ruce k sobě. „A divíš se? Obědy se tu nedají jíst.“

„Ale dají,“ prosadila si svou. „Obzvlášť, když nalovíme zvěř,“ uculila se na mě a já se musela usmát. Nebyla chyba, že nalovili pozemská zvířata špatná, byla chyba u jiného zdroje, že to neuměli připravit. V tom se mnou musela Artemis souhlasit. „Nechci na tebe naléhat,“ dala konejšivě svoji ruku na mou, „jen ti chci říct, že jsi má nejlepší přítelkyně a dost mě trápí, když vidím, v jakém jsi stavu.“

„Třeba ti to jednou řeknu, teď si to ale nechám pro sebe,“ mrkla jsem na ni a podívala se na hodiny. „Už musím běžet, tak zítra, ahoj.“

Popadla jsem vak a rozletěla se směrem k našemu domovu. Těšila jsem se, až si konečně lehnu a odpočinu si od všech těch dlouhých výslechů, které neměly výsledek. Kdysi bych vše Artemis říkala do podrobností, dnes jsem ale věděla, že ne vždy se vyplatí říct všechno všem. Bylo dobré mít taky nějaké tajemství.

Pak mě ale přepadla má stará provinilost. Mohla jsi jí říct alespoň něco - že se to týká kluka, nebo klidně zmínit i Adonida. Nebo jsi jí toho mohla říct i víc, ale rozhodně nevyprávět to, že se líbáte na každém kroku…

„Adonide!“ zakřičela jsem na svého boha krásy, když jsem ho zahlédla, jak vzlétává od nás z terasy. Když mě uviděl, zarazil se, nicméně počkal, dokud k němu nedoletím, a s úsměvem na tváři byl připravený, že mu zcela hupsnu do náruče.

„Ahoj,“ odhrnul mi rozcuchané vlasy z obličeje, přidržel si mě v náruči a jemně mě políbil na rty. Byl to sice chvilkový polibek, nicméně mi to dokázalo vykouzlit na tváři úsměv, jako bych jich dostala tisíce. „Jak se máš?“

„Jde to,“ odpověděla jsem a vychutnávala si chvíli, kdy mi přidržel ruku kolem pasu. „Kam ses chystal?“

„Za tebou. Když jsem ale zjistil, že nikdo není doma, chtěl jsem tě překvapit ve škole. No, zjevně jsi to stihla dřív než já,“ uchechtl se.

Zašklebila jsem se a vlepila mu další pusu. „Tak co budeme dělat dneska?“

Adonid pustil můj pas a stáhl se. Se smutným výrazem mi řekl: „Vlastně nic. Nemůžu. Jen jsem tě chtěl jít pozdravit a říct, že možná nějakou chvíli budu mít práci.“

Povytáhla jsem obočí. „Práci? Jakou? A na jak dlouho mě opustíš?“ Slabota mě přemohla a můj hlas se začal lámat.

„Není to na dlouho,“ vyhrkl rychle, když viděl můj výraz, „jen… možná pár dní se neuvidíme. Táta si vymyslel, že mě zaučí s ovládáním vody. Nemá přímého dědice, a kdyby náhodou jednou… pochop. Ale věř mi, pak to bude stát za to.“

Znovu mě objal kolem pasu a já už se na nic nezmohla. Nechala jsem se hladit jím v náručí a dovolila mu, aby mi políbil každý centimetr mé tváře. Když začal sjíždět trochu níž na šíji, zasténala jsem a on mě stiskl ještě víc. Bývala bych zapomněla, že jsme pořád ještě před naším domem venku, kdyby se neobjevil můj černý strašák z podsvětí.

Jakmile jsem uviděla, jak seskakuje z gryfa s tím nejužaslejším a nejnaštvanějším výrazem ve tváři, okamžitě jsem se vzpamatovala a rychle odstrčila Adonida od sebe, který byl pořád ještě omámený z našeho líbání a kousek od rtů měl i mojí růžovou rtěnku. Když si konečně všiml Háda, který se k nám blížil bleskovým rázným krokem, pročísl si kštici rozcuchaných hnědých vlasů a já si upravila ramínko od trička.

Bylo mi tak trapně, že mě načapal vlastní strýc a učitel, že jsem sklopila zrak a nervózně se kousla do rtů. Hlavně nějak o tom nediskutuj, Persefono. Hlavně ne s ním…

„Háde,“ začala jsem milým úsměvem, ale hlasem, který prozrazoval moji ztrapněnou a nervózní stránku. „Mamka doma není, jestli bys…“

„Vlastně jsem chtěl mluvit s tebou,“ přerušil mě mávnutím ruky. „Jenže jsem netušil, že tě budu takhle… rušit.“ Poslední slovo vyslovil s takovým odporem, že mě polilo horko.

„To ne, nerušil. S Adonidem jsme se… bavili.“ A je to tu, už o tom s ním mluvíš…

Přimhouřil oči a s mírným úšklebkem na tváři přikývl. Pak se konečně podíval vedle sebe na rudého Adonida, kterému se samou nervozitou orosilo potem čelo. Možná byl jeho otec z hlavní trojky, ale z Háda měl respekt každý. Dokonce i můj táta. Nevím proč, ale byly chvíle, kdy jsem z Háda strach neměla. V těch chvílích jsem s ním byla dokonce i ráda a bavila jsem se. Například naše exkurze do nebe nebo do pekla. Jenže tohle zrovna nebyl příklad situace, kdy jsem se bavila. Teď jsem byla přímo splavená strachy. Divila jsem se, že se z mého potu neudělala pode mnou loužička. Ne že bych ale nebyla ráda, že ne. Ještě by si Hádes myslel, že jsem se z něho počůrala… fujky…

„Bavili,“ pronesl znovu s opovržením a pohledem připíchnutým na Adonidovi. Vedle Háda se mohutné svalnaté tělo Adonida zdálo ještě menší, než ve skutečnosti bylo. „Tak to se omlouvám, že jsem vás vyrušil.“

„Nevyrušil,“ vyhrkla jsem okamžitě, abych alespoň trochu zachránila situaci. „Povídej, co jsi mi přišel říct.“

Teprve po chvilce se odpíchl od Adonida a svůj temný pohled zabodl do mě. Jo, tak teď jsem si taky připadala maličká. Sakra, ten chlap umí ovládat duše a svědomí, to se musí nechat.

„Jen jsem se tě přišel zeptat, zda souhlasíš se zítřejší výukou mincí. Rád bych vám ukázal všechny druhy, co existují. A taky bych přivedl i kamaráda.“

Pokývala jsem hlavou a už trochu uklidněná se usmála. „Skvělý nápad, budu se těšit.“

Hádes ani nemrkl, jen se otočil na patě a zamířil k hypogryfovi. Až když byl na jeho hřbetě, tak se nejdřív podíval po Adonidovi a pak po mně.

„Nezapomeň si otřít tvář, Adonide,“ pronesl ještě, ale nedíval se na něj. Adonid se okamžitě začal otírat rukávem od mikiny a já se přinutila vykouzlit ten nejupřímnější úsměv, ale zároveň s knedlíkem v krku polkla. Až když byl definitivně pryč, tak jsem prudce vydechla vzduch, který jsem zadržovala tak dlouho v plicích.

„Ty jo,“ vydechl Adonid také a pokýval hlavou. „Ten chlápek je třída. Fakt se ho bojím, to klidně přiznám, a upřímně se ti i divím, že dokážeš být v jeho přítomnosti tak klidná.“

Klidná? Já že jsem byla klidná? Co to je za nesmysl?

Zavrtěla jsem jen hlavou. „Nedá se říct, že bych byla úplně klidná, ale nemám z něj takový strach. Znám ho už odmala a vím, že by mi bezdůvodně neublížil. Má mě rád jako vlastní dceru.“

Adonidas jen pokrčil rameny a sám mě kolem nich objal. Podívala jsem se mu do očí a pak na oblohu, kde byla v dálce vidět vzdalující se černá tečka.

Kéž bych však vlastním slovům věřila.

∞∞∞›››

„Většina z vás zná jistě klasické zlaté mince z Olympu - jsou malé, lesklé a na jedné straně mají portrét Dia a na druhé hory Olymp. Každý jistě už s těmito mincemi platil - a kdo ne, tak má asi nasmlouváno v místních podnicích.“

Zasmáli jsme se. Hádův začínající proslov k naší hodině převozních mincích byl zatím senzační. Samozřejmě, že každý z nás už jistě někdy platil našimi platnými mincemi. Všude se tu totiž platilo nebo bylo zvykem rozdávat štědré spropitné. Nicméně tato hodina nebyla jen o našich mincích. Byla o platidlech v podsvětí. Jak předtím řekl Hádes: „Musíme se naučit rozpoznat ty pravé mince od padělků.“

A jak později řekl Thanatos - „Snad nás jednoho dne nečeká cesta přes Styx s Charónem.“

„Ne, zatím ne,“ zasmál se Hádes a my jen polkli. Ačkoliv tady měl každý kromě mě jistou úlohu pracovat v podsvětí, nikdo netoužil se tam dostat povinně přes služby. Plavba lodičkou a projít podzemní bránou by bylo to poslední, co by si naše ubohá duše dokázala doopravdy užít.

„No,“ odkašlal si Hádes a pokračoval. „Nejenže si všichni budete moct na všechny typy mincí podívat zblízka a hezky si je ohmatat, ale zařídil jsem vám přednášku od mého kamaráda.“

Hádes mávl rukou vedle sebe a z černé mlhy vystoupil starý muž. Jeho zjev nás poněkud vyděsil. Měl dlouhé šedé vlasy a vousy zakryté šedou kápí, která byla součástí celého oděvu. Opíral se o dřevěnou hůl, vysokou jako on sám, která byla zakončená lebkou. Nejděsivější ovšem byly na něm jeho oči. Neměl bělmo, jen černou černotu. Když se na nás podíval, polila nás úzkost a chlad. Odvrátila jsem tvář a stiskla si ret.

„Charóne, neděs moje studenty svým zjevem strašáka, no tak, já vím, jaký jsi fešák, když chceš,“ začal Hádes se smíchem, větu však dokončil mrzutě.

Charón se uchechtl a jediným rychlým pohybem se změnil v muže tak nadpozemsky krásného, až jsme všichni vydechli. Nyní byl do půli těla nahý, na sobě měl jen černé kožené kalhoty, které zvýrazňovaly jeho svalnaté nohy. Hrudník měl vypracovaný - snad nejsvalnatější, co jsem kdy viděla a po kterém každá holka kdy slintala. Své černé vlasy měl lehce rozježené a sexy strniště a úsměv dodávaly jeho koketním černým panenkám úžasný pohled. Ze zad mu mimo jiné se sbíhal pár černých křídel, který měl sice mohutné rozpětí, nicméně nehrozilo, že by někoho zranil. Černé peří na nich se mu lesklo a všichni včetně mě měli tendenci si je pohladit. V ruce držel ještě dvojitou sekeru, která vypadala hodně nebezpečně, ale ne tak jako on sám ve svém novém ohozu. Hrozilo, že Keira, Apaté a Eris za chvíli omdlí. Ostatní, že si jen poslintají tričko. Dokonce i Thanatos.

Jediný, na koho tato proměna neudělala dojem, byl samo sebou Hádes. Protočil oči a znuděně vydechl. „Skvělý, skvělý. Ale nežádal jsem tě, aby ses předělal do podoby modela z módních přehlídek, jen o podobu, kdy je nebudeš… děsit.“

Charónovi to bylo očividně jedno, pokrčil rameny a chystal se znovu přeměnit, když však náhle zakřičely všechny holky z naší třídy.

V čele s Apaté.

„Ani náhodou, ty starej kozle, tohle bude jeho podoba!“

Ta část s tím kozlem - to spíš Apaté zašeptala, nicméně já byla nejblíž a tím pádem tu její poznámku slyšela. Začala jsem se hihňat a došlo to až do takové části, že se začaly smát všichni kromě dvou chlapíků z podsvětí vepředu. Ti na nás jen nechápavě zírali a Hádes si i po chvíli vyžádal ticho.

„Ehm, nuže dobrá. Když si to tady dámy přejí…“ ušklíbl se a pokračoval. „Představuji vám Charóna - mého věrného služebníka, který má u nás v podsvětí jeden z nejdůležitějších úkolů - převážet mrtvé.“

Ve třídě bylo hrobové ticho, které přerušilo až Apatino: „Wow.“

Keira ji probodla pohledem, ale sama byla naprosto uchvácená a obdivně si podložila hlavu a zírala na Charóna jak na skutečného anděla. Koneckonců, on i tak doopravdy vypadal, jen bych nepoužila označení „anděl“, jako spíš „anděl smrti.“

Charón se po dlouhé době mlčení poprvé usmál a promluvil: „Neříkal bych tomu wow. Je to skutečně těžká práce - musíte dávat pozor na všechny ty zatracený ničemy, kteří mají pokušení skočit do řeky Styx a plavat zpátky tam, odkud se vzali. Hlupáci,“ zavrtěl hlavou a posměšně si odfrkl. „Nevědí, že je řeka pohltí a že už nikdy nenajdou klidu v pekle ani v nebi.“

„Jo, skvělý,“ skočil mu do řeči Hádes a umlčel mu mávnutím ruky. „Říkal jsem, ať jim zbytečně neříkáš tyhle věci. Jsme tu kvůli mincím, ano?“ ztišil hlas svůj hlas.

„Oukej, oukej,“ bránil se Charón a vystoupil vpřed. Pak se otočil na Háda a povytáhl obočí. Hádes nejdřív vůbec nechápal, o co jde, pak mu to však došlo a mávnutím ruky vyvolal opět svoji čarovnou mlhu. Chvíli se jen tak točila, až utvořila jakési plátno, které před sebou udržovala.

Charón, který ještě stále držel svoji čarovnou sekyrku v ruce, ji nyní položil na nejbližší stůl (Hádova mramorová katedra) a s nejširším úsměvem na tváři spráskl ruce a začal: „Ták děcka, dneska jsme se tu sešli, abychom…“

„Zkrať to,“ procedil skrz zuby Hádes a netrpělivě s rukama založenýma podupával nohou.

Charón stiskl rty a mávl rukou jako předtím Hádes. „Fajn, takže tohle je základní mince na převoz - tím převážím všechny ty „obyčejné".“ Na plátně se objevila mince z bronzu. Byla docela lesklá a velká a naštěstí jsme ji viděli i zblízka, takže jsme si mohli všimnout detailů, které byly na ní nakresleny - z jedné strany byly symboly moci Velké trojky a z druhé byl vyobrazen trojhlavý pes.

„Kerberos,“ zašeptala jsem a nespouštěla oči z plátna. Cítila jsem, jak se na mě Hádes podíval, ale nekoukla jsem se jeho směrem, takže jsem netušila, jak se tváří. Zjevně měl ale radost, že jeho „mazlíčka“ znám ještě dřív, než jsme se skutečně o něm učili.

„Je tomu tak,“ přitakal Charón. „Díky této minci pomáhám převážet chudé a obyčejné lidi. Pokud si všimnete,“ zvětšil obrázek do jednoho místa, „tak zde - vidíte ten vroubek? To je vlastně značka toho, že mince je pravá.“

„Takže stačí, když do mince něco vryjeme, a dá se to považovat za pravost?“ ozvala se Nemesis. Podle jejího výrazu jsem si všimla, že tato hodina na ni moc dojem neudělala. Možná, že na ni neudělal dojem ani Charón. A to jsem si myslela, že Nemesis je typ holky, co ráda flirtuje a líbá se s každým na potkání. Docela mě touto svojí zdrženlivostí překvapila.

Charón se zasmál. „Zas tak jednoduché to není, zlatíčko.“

Nemesis se znechuceně odvrátila. Nevím, jestli to bylo nad jeho prostou usazenou odpovědí nebo jeho použitým výrazem zlatíčko. „Mám ještě jeden dotaz. Konkrétně na tebe, Háde.“ Když se na ní otočil, pokračovala. „Na co nám to, proboha, jednou bude? Vždyť nic z toho vědět nepotřebujeme. Zda je to pravé nebo pro chudé, bohaté a tak dále - to snad má posoudit jen tady Charón, ne?“

Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na Hádovu reakci. Předtím mě to ani tak tolik nenapadlo, ale když jsem nad tím tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že má vlastně Nemesis pravdu. Na co nám to, sakra, jednou bude? Na co mi bude vědět něco o podsvětí?

Hádes mlčel a jen jí oplácel tvrdý pohled, dokud se neozval Charón. „Ale zlatíčko, tohle jsou sice mince na převoz, ale pak se dostaneme i k těm, kterými se v podsvětí platí.“

„Neříkej mi zlatíčko,“ procedila Nemesis ještě skrz zuby, ale už se na nic nevyptávala. Když se třída znovu uklidnila, Charón pokračoval.

„Dále tady máme minci, kterou se převáží ti bohatí.“ Mince byla úplně stejná jako ta předešla, až na to, že byla ze stříbra. Dlouho jsme se nad ní nezdržovali a přešli jsme k další. „A touto mincí se převáží jen VIP.“ Jak jsem správně tušila, zlatá mince byla stejná jako ty předešlé, jen z jiného materiálu. „VIP myslím jako nějaké osobnosti, co v životě hodně dokázali nebo popřípadě panovníky. Herci, zpěváci a tak mezi ně nepatří. Ti jsou mezi boháči,“ dodal na vysvětlenou. „No, a nyní se dostáváme k naší obecně platný měně v podsvětí. Za tuto minci si můžete koupit v podstatě cokoliv, ovšem záleží na požadovaném množství.“ Znovu mávl rukou a objevila se podstatně menší mince z mosazi. Na jedné straně byl profil Háda a na druhé jakýsi podivný zámek či hrad. Černým písmem starou řečtinou byl pod ním nápis: Erebos.

„Co je to?“ ozvala jsem se po dlouhé chvíli, když jsem mžourala na plátno a snažila si vybavit vše, co vím o podsvětí.

„Erebos,“ odpověděl okamžitě Hádes a díval se na minci s vyobrazením hradu skoro zamilovaně. „Naš-… Moje sídlo v podsvětí.“

„Pěkné,“ zhodnotila jsem.

Hádes se usmál a Charón jen zaraženě mlčel a díval se střídavě ze mě na něj. Po chvilce prolomil ticho odkašláním. „Takže to byla celá přednáška o mých mincích.“ Mávl rukou a mlha s plátnem zmizela, mávl po druhé a po stěnách místnosti se objevily stoly, kde ležely jednotlivě mince. „Zde se můžete jimi pokochat naživo a zároveň si zkusit poznat, které jsou pravé a které jsou jen padělky. Buďte pozorní a vzpomeňte si na vše, co jsme si říkali. S Hádem na vás budeme dohlížet, a kdybyste měli nějaké dotazy, neváhejte se zeptat.“

„Do konce hodiny rozchod,“ zavelel Hádes a my vstali a rozmístili se po třídě tak, aby si nikdo nepřekážel a mohl si jednotlivé kousky mincí prohlédnout. Kromě Apaté, Keiry a Eris, které šly okamžitě s „dotazy“ za Charónem.

Využila jsem chvilkového rozptýlení a začala od té mince „pro VIP“. Obracela jsem ji v ruce, ale byla jsem duchem mimo. Přemýšlela jsem o Adonidovi a všech věcech, které jsme spolu zažili. Vzpomínala jsem na naše první rande v ráji a jeho polibcích. Tolik jsem se do vzpomínek ponořila, že jsem si nevšimla, že blízko ke mně někdo přišel a jemně se mi otřel o ruku. Lekla jsem se a málem upustila minci na zem.

Hádes se tvářil kamenně, ale jeho oči se smály. Držel v ruce stejnou minci, kterou jsem držela v ruce, a obracel si ji v ruce. „Promiň, jestli jsem tě nějak vyrušil.“

Odvrátila jsem tvář. „Ne, v pohodě.“

„Za ten včerejšek se omlouvám.“

S překvapením ve tváři se na něj otočila. „Za co konkrétně? To my jsme tam se vystavovali všem na odiv.“

Hádes se usmál. „Vyděsil jsem tě.“

„Ne tolik jako Adonida.“

„Určitě to přežil.“

„Málem si ucvrkl do kalhot.“

„Aha, tak v tom případě si Persefona hraje na statečnou?“ Tentokrát už se mu nesmály jen oči, ale na tváři se mu usadil pobavený úsměv, kterým mě doslova pohltil. Musela jsem se zasmát taky.

„Vlastně ne, bála jsem se. Ale ne tolik, jako když se z tebe stal pekelník,“ mrkla jsem na něj. „To je padělek.“ Kývla jsem na minci, kterou držel v ruce a která na sobě neměla stejnou rýhu, kterou měla ta má.

„Správně,“ pochválil mě a položil ji na stůl. Udělala jsem to samé a přešla k druhému stolu. Byl mi hned v patách.

„Co je vůbec zač? Nikdy jsem ho tu neviděl,“ zvážněl.

„On je…“ zarazila jsem se, ale ne proto, že bych nevěděla, co mám říct, ale protože se po celé třídě ozývalo Apatino hihňání. Charón prováděl nějaká kouzla s mincemi - například že jednu vytáhl za Apatiným uchem. Podle mě už docela starý a trapný trik. „Je synem Poseidona a smrtelnice.“

„Polobůh,“ reagoval Hádes s ušklíbnutím. „Ti mi teď tady docela lezou na nervy.“

Probodla jsem ho pohledem a navztekaně popadla stříbrnou minci. „Tohle je padělek.“ Tvrdě jsem ji položila a přešla k dalšímu stolu. Ani tentokrát Hádes neodešel, ale držel se hezky za mnou.

„Promiň, to jsem si mohl odpustit.“

„Možná,“ pronesla jsem kousavě.

Hádes mě dlouho zamyšleně pozoroval a pak opatrně pokračoval: „Víš, že mi na tobě záleží…“

Letmo jsem se na něj podívala a pokračovala v prohlížení mince.

„… A proto mi taky záleží, s kým se stýkáš a bavíš.“

„To je snad moje věc, ne? Už mi není sedm. Adonidas je můj přítel a já ho miluju, na tom nic nezměníš.“

„To sice ano,“ volil Hádes správná slova, „ale pořád mám za tebe zodpovědnost a nechci, aby ti ublížil.“

Jízlivě jsem se zasmála a podívala se na něj. „Adonidas a ublížit mi? Kolikrát si říkám, že mi ze všech zde přítomných pomohl nejvíc. Byl tu pro mě, když jsem nejvíc potřebovala. Staral se, když jsem měla problémy, a hlavně mi jako první nabídl lásku a bezpečí. Co si víc můžu přát?“

Hádes se tvářil ublíženě, já ho však ignorovala. „Není pro tebe ten pravý.“

V tu chvíli se Charón něčemu zasmál a na celou třídu zakřičel: „Tak děcka, díky za všechno! Háde,“ kývl na něj a změnil se v toho strašidelného dědečka, kterého jsme viděli poprvé. Slintající fanklub svalnatého anděla smrti v tu ráno vyděšeně odskočil a znechuceně se odtáhl. Charón nám ještě zamával, mrkl svým celým černým okem na holky, které se odtáhly ještě víc, a zmizel v mlze.

Pak jsem se znovu otočila na Háda. „A kdo myslíš, že je ten pravý? Až to budeš tušit, dej mi vědět.“ S těmito slovy jsem tvrdě hodila mincí na stůl a odešla od šokovaného Háda ze třídy. Už teď jsem měla zlé tušení, že o mé budoucnosti něco ví.

Trailer k BS

Postavy BS

Doufám, že se kapitolka líbila. Múza si bez ohlášení vzala na dovolenou a zmizela si na dlouhé měsíce pryč. A pak se najednou objevila a já ji, bohužel, přijala. Možná ale bohužel ne. Snaží se a docela jí to jde... tak snad její práci trochu pochválíte :)

Příště se můžete těšit na delší kapitolku z prostředí temného podsvětí... ale jen okrajově ;)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - 12. kapitola: