OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bordeří povídačky (7) - Dárek

06.07.2017 (09:00) • mondy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 952×

Kubíček rozhodně nebyl žádný lenoch, žádný knedlík, co jen sedí doma za pecí a zvolna kyne. Miloval, když mohl nahánět ovečky po rozlehlých pastvinách, a okolní lesy znal tak dobře, že si v nich tykal se všemi srnkami a zajíci. Ale stejně tak měl rád i spánek. A to nejen takové to mělké odpolední zdřímnutí, ze kterého vás vytrhne zabzučení mouchy nebo slabé beknutí hlídaného stáda, nýbrž opravdový výlet do světa snů, z nějž vás má právo vyrušit pouze vůně vydatné snídaně.

Kdyby se za spaní rozdávaly metály, měl by jich Kubíček jako tříhvězdičkový generál. Ovšem toho květnového dne byl na nohou s rozbřeskem, hned jak sluníčko začalo svými prvními paprsky lechtat ovečky na čumáčkách. A žádný div. Vždyť dnes se slavily narozeniny a on se už nemohl dočkat, jak ovčáka překvapí!

Možná si říkáte, čím může takový borderák někoho obdarovat. To byl samozřejmě problém, nad kterým si Kubík lámal tu svou černobílou hlavu řadu dní, až se mu z ušisek kouřilo. Měl sice pár drahocenných pokladů, o které by se ochotně podělil, ale něco mu říkalo, že ovčák by moc neocenil ani tu morkovou kost, kterou si před půl rokem zahrabal u stodoly, ani voňavku z mrtvého krtka, již si on sám schovával na zvláštní příležitosti. Kdepak, musel vymyslet něco jiného.

Naštěstí mu s tím pomohla Sivka. Tahle přemoudřelá a tvrdohlavá ovečka s dlouhou stříbřitou vlnou nepatřila zrovna mezi Kubíčkovy oblíbenkyně – když vedl stádo doleva, ona chtěla jít doprava; když potřeboval, aby ovce přidaly do kroku, mohli jste vzít jed na to, že se zrovna zálibně pustí do nějaké šťavnaté pampelišky a s tvrdohlavostí mezka se bude odmítat hnout. Ale za ten nápad na dárek jí byl borderák opravdu vděčný.

Před pár dny se totiž celé stádo stříhalo, a když celé stádo, tak pochopitelně i Sivka. Ovčákovi šla práce hezky od ruky a nůžky se s ostrým skřípěním jen míhaly. Ale bylo to přeci jen dlouhé dopoledne a jeho už bolela záda. Na chviličku tedy polevil z pozornosti, aby se protáhl... a v tu chvíli kolem oveččiny hlavy proletěl obří čmelák a nadělal při tom hluk jako nabručený vrtulník. Ovce zvědavě cukla hlavou a svým mohutným zakrouceným rohem nabrala nepozorného střihače do boku. Auvajs! Jemu samotnému se naštěstí nic nestalo – to by si s ní Kubíček pěkně vyřídil! –, ale to samé se nedalo říct o památeční dýmce, kterou měl vousatý ovčák ve váčku u pasu. Nebyla to přitom jen tak ledajaká fajfka, nýbrž výstavní kousek s překrásnou černou hlavičkou, vyřezávanou troubelí a zahnutým náustkem. A teď byla na dva kusy.

V tu chvíli, kdy se to stalo, by Kubík zlotřilou Sivku nejradši nadšením oblízl. Už ví, co udělá: pořídí ovčákovi k narozeninám novou, přesně takovou! Nemohl se dočkat, jakou z toho bude mít jeho nejlepší přítel radost.

Musel to pochopitelně pořádně naplánovat. Takový borderák si nemůže koupit dýmku jednoduše jako vy nebo já, ale nebyl by to Kubíček, kdyby si s tím nakonec neporadil. Mourovatá kočka Tygříska měla šikovné ťapičky, a tak mu připravila malý balíček s rozbitou dýmkou, který si mohl snadno připnout na obojek. Všudypřítomné a zvědavé vlaštovky, které si ovčákův statek vybraly za své letní sídlo, se poptaly v okolí a zjistily, kde by se dal takový nádherný dárek sehnat. Problém byl ovšem s penězi. Jako každý rozumný pes i Kuba věděl, k čemu ty mince a papírky slouží – například aby se ovčí sýr z jejich statku změnil na vepřové klobásy od řezníka –, sám však žádné neměl. Nikdy je nepotřeboval. Ale i s tím si věděl rady.

Obrátil se na straku, která statek často navštěvovala, zvědavě tam okukovala a nenechala si ujít žádnou příležitost, aby někoho nebo něco štípla. Zpočátku se samozřejmě trochu durdila.

„Myslíš snad, že kradu?“ ohradila se, když za ní Kubík přišel se svou prosbou.

„To ne,“ uklidňoval ji tenkrát borderák okamžitě a šibalsky na ni mrkl. „Ale určitě tu a tam něco najdeš. Něco, co by pro lidi mohlo mít nějakou cenu. Víš přece, jakou mají slabost pro různé lesklé věci. Jsou úplně jako...“ Větu sice nedořekl, ale pták po něm i tak střelil nevrlým pohledem.

„Jako straky?!“ krákla straka a celá se načepýřila.

„Za to přece nemůžu, že se po vás lidé opičí,“ namítl Kubík. „Lepší, než kdyby se říkalo, že vy jste jako lidi, no ne?“

Pták se zamyslel. „No, na tom něco bude,“ připustil po chvíli. „To by se mi vážně nelíbilo. Zato takhle to má něco do sebe.“

„Tak vidíš,“ kul pes železo, dokud bylo žhavé. „Nemáš tedy v hnízdě něco pěkného, co by se těm hloupým lidičkám mohlo líbit?“

Straka se zamyslela a poškrábala se drápkem na zobáku. „Hm... mám tam pár kulaťoučkých, blýskavých žlutých mincí. Ale ty mám schované pro mladé, co nevidět vyletí z hnízda. Pak tři kousky červeného sklíčka, jednu lžičku... z toho asi nic nebude. Počkej! Včera se mi podařilo najít na poli náušnici, krásný kousek se zeleným kamínkem.“

„To bude ono!“ zajásal Kubík a radostí vyplázl jazyk skoro až na bílou náprsenku.

Straka mu slíbený šperk přinesla hned druhý den a opravdu byl nádherný. Zlato by sice potřebovalo přeleštit – ať náušnici ztratil kdokoliv, nejspíš to nebylo ani letos, ani loni –, ovšem umně broušený smaragd jiskřil jako hvězda na jarní obloze. Za něj by si mohl Kubík pořídit deset dýmek, jemu však stačila jedna. Důležité bylo, aby vypadala stejně jako ta, kterou ovčákovi rozlomila nevycválaná Sivka.

Zbývalo vyřešit poslední problém: přeběhnout přes tři kopce a dva potoky do města, koupit dýmku a zase se vrátit, a to dřív, než si ovčák všimne, že se mu na louce pase stádo bez bdělého bordeřího dohledu. Ale to by v tom byl čert, kdyby si Kubíček neporadil i s tím!

x-x-x

„Vstávej, ovčáku! Hola, venku už svítí sluníčko a čeká, až ho pozdravíš!“ funěl Kubík do ucha svému parťákovi zachumlanému do deky.

„Nech mě ještě spát, Kubíčku,“ zabručel vousáč a převalil se v posteli na druhý bok.

„No tak, honem z peřin!“ bafnul borderák, a aby dal svým slovům pořádný důraz, sevřel duchnu do zubů a stáhl ji na dubové parkety.

„Co blázníš, Kubíku?“ zívnul zeširoka ovčák a protáhl se, až to zakřupalo. „Vždyť je ještě hrozně brzy.“

„Ty jsi snad zapomněl, co je dneska za den,“ poznamenal Kubík. Pak vyskočil do postele a čumákem se snažil skulit spáče dolů. „Dneska přece jedeš na trh. Musíš toho spoustu prodat – a taky spoustu koupit. Hlavně pro mě. Tak hybaj, hybaj! Víš přece, že ten nový obojek už dávno potřebuji, a o kostičkách ani nemluvím.“

„Tak dobře,“ zabručel vytáhlý chlap, kterému po probuzení trčela rozčepýřená vousiska do všech stran. „Ty bys mě stejně nenechal spát, že ne?“

Takovou zbytečnou otázku nepovažoval Kubík za hodnou odpovědi.

„A zvládneš to tady, Kubíčku?“ strachoval se ovčák, zatímco se soukal do čerstvě vyprané kostkované košile, která voněla loukou a sluncem. „Budeš to tady mít celé na starosti. Musíš vyhnat ovečky na pastvu – na horní louku, na té spodní už skoro nic nemají. Na poledne je ale zase vrať domů, aby si mohly přežvýkat oběd hezky ve stínu.“

„Já vím, já vím,“ obrátil Kubík oči v sloup a radši šel ovčákovi pro boty, které se mu kdovíjak ocitly přes noc v pelechu. „Nedělám to přeci poprvé.“

„Tentokrát toho ovšem budeš mít na starosti víc,“ upozorňoval ho ovčák. „Tygříska má kotě, tak občas jukni, jestli něco nepotřebuje. A zatímco budu pryč, posbírej prosím na dvoře ty smrkové šišky a naházej je do košíku.“

„Neboj, já to zvládnu,“ zabručel Kubík.

„Já vím,“ podrbal ho vousáč za ušima a kolem očí mu vyrašily veselé varhánky vrásek. „Proto tě tu nechávám – vím, že se na tebe mohu spolehnout. Tak se tady měj hezky a na všechno dohlédni. Já budu k večeru zpátky.“

Tak, to by bylo. Teď už jen počkat, až naloží svůj letitý traktůrek, nastartuje ho – což nebyla u toho bachratého modrého stroje tak jednoduchá záležitost jako u nových nudných vozidel – a Kubíček bude moci vyrazit. Všechno již měl se zvířátky domluvené. Ovečky odvede na louku jeho černobílá schovanka Jackoule, která měla na kočičí poměry ohromný talent na pasení, Vendelín se postará o to, aby jí stádo nedělalo problémy, a všechno budou ze vzduchu jistit vlaštovky a hlídat, jestli se náhodou nějaké jehně nezatoulalo. Jackoule sice měla srdce bordery, ale její nožky… nožky byly kraťounké jako špalíčky, takže stačila jen trochu vzrostlá tráva a chuděra neviděla dál než na pár kroků. Šišky pak posbírají ovečky během poledne a na to nezbedné flekaté kotě dohlédnou všichni, jak jen to bude možné.

Konečně bouchly dveře od traktoru, motor se s bafáním, kašláním a supěním rozběhl a ovčák vyjel ze dvora. A jen chvíli po něm ze statku vyběhl i Kubík.

x-x-x

Kubík měl před sebou dlouhou cestu. Silnice se klikatila chvíli vlevo a chvíli vpravo – to jak se vyhýbala rybníčkům, hájkům a nešikovně položeným kopcům. Ovšem on to vzal k cíli přímo, rovnou za nosem. Byl přece pes, tak se neztratí!

Inu, neztratil se, to je pravda. Jenže kromě toho, že byl pes a borderák a bůhvíco ještě, byl především Kubík. Takže jedno zdržení stíhalo druhé. Kdykoliv narazil na nějaký plácek voňavého mechu, musel se v něm slastně vyválet. Poblíž jednoho rybníka pomáhal přes cestu kachním jeslím – nejdřív si chtěl všechna káčátka vyskládat na záda, aby je mohl vzít naráz, jenže nakonec je musel jedno po druhém opatrně přenést v zubech. Jinak si totiž dělala z jeho huňatých boků skluzavku: než si vysadil na hřbet druhé, to první se s nadšeným kvákáním svezlo po jeho ocasu na zem a hned se stavělo do fronty, aby si dalo repete. No zabralo to hodně času, to si jistě dovedete představit.

Největší zdržení však nastalo, když se šel napít k potoku. Jak tam tak chlemtal chladivou pramenitou vodu a dával si pozor, aby si u všech svatých štěkavých nenamočil ťapičky, zachytil podivný pach. Vonělo to jako ovečky, mělo to onen mírně štiplavý nádech zabalený do chomáčů vlny a vystlaný rozkvetlou loukou, ale bylo tam i něco jiného. Široký obzor a jarní déšť a hustý les... zkrátka věci, které u žádného stáda ještě nikdy necítil. Co to asi může být? Jenže ať je to, co je to, on má přece úkol. Musí do města ovčákovi pro dárek. Když se teď zaběhne, třeba to nestihne a bude po překvapení. Ale vždyť má času ještě dost, trh bude končit až večer a do té doby by Kubík dokázal doběhnout tam a zpátky třeba čtyřikrát...

Zatímco se rozvážný borderák takto dohadoval sám se sebou, ani si nevšiml, že ho nohy už dávno nesou pryč od jeho původního cíle. Ovšem nelitoval. Když vyběhl na vrchol kopce a podíval se do zeleného údolí, jež se pod ním rozprostíralo jako otevřená dlaň, naskytl se mu nádherný pohled. Pokojně se tam páslo stádo muflonů. Berani s obřími zakroucenými rohy dávali pozor na sotva odrostlá mláďata skotačící po louce a kousek opodál ležely muflonice, přežvykovaly a družně klábosily. Být malíř, hned by Kubík roztáhl plátno a snažil se tuhle chvíli zvěčnit. Jenže jelikož byl pes a barvy si nechal doma, svalil se aspoň do jetele a zasněně si představoval, jaké by to bylo, mít takovéto překrásné stádečko na pastvině u statku. Jak by ta úžasná zvířata vodil na louku a k vodě, na večer by je zaháněl do ovčína – nebo by to snad byl muflonín? – a v zimě by si s nimi vyprávěl o divoké přírodě a mracích běžících oblohou…

Jak tak pozoroval tu idylku dole pod sebou, začaly se mu klížit oči a než se nadál, usnul jako poleno. Jako unavené, černobílé poleno. A vy se mu divíte?

Když se probudil, sluníčko už dávno dokončilo svůj namáhavý výstup do nadhlavníku a teď zvolna spokojeně klesalo k horám, které se rýsovaly na obzoru. U všech bahnic a beranů, Kubík zaspal!

Rychle vyskočil na nohy, rázem čilý jako rybička. Když si pospíší, možná to ještě stihne! Pečlivě zavětřil na všechny strany, aby se zorientoval, a pak vyrazil plnou rychlostí přímo k městu. Honem, honem, Kubíku! Nohy se míhají v dlouhých skocích, z vyplazeného jazyka odkapávají sliny, oči se upírají do dálky. Je to boj kdo s koho. Borderákovy dlouhé nohy ukrajují vzdálenost závratným tempem, s každým krokem a skokem se však zároveň zkracuje i čas, jenž zbývá do okamžiku, kdy se přes výlohy přetáhnou víčka rolet a obchůdky půjdou spát. Chudák Kuba se snaží nevšímat, že ho píchá v boku, hlava se mu motá a nohy se mu začínají plést, jako by chtěly vytvořit podivnou chlupatou vánočku. Běží, běží. A s každou kapkou energie, kterou za sebou nechá na cestě, běží ještě usilovněji.

Stihl to.

Prodavač právě odemykal kasu a pomalu se chystal spočítat denní tržbu, když tu se rozrazily dveře jeho vetešnictví, zvonek nad nimi se splašeně rozezněl a dovnitř se jako velká voda vhrnul zadýchaný Kubíček. Pes došel mírně nejistým krokem doprostřed místnosti lemované skříňkami a regály, v nichž bylo vystavené zboží všeho druhu, svalil se a unaveně si odfoukl.

Obchodník udiveně pozvedl huňaté obočí, poškrábal se na baňatém nose a vysoukal se zpoza pultu. Rozvážně se dokolébal ke vchodu, otevřel dveře – mnohem opatrněji než prve Kubík – a vystrčil hlavu na ulici. Podíval se nalevo, napravo a ještě jednou vlevo, to asi pro případ, že by mu předtím něco uteklo. Když neviděl nikoho, kdo by se sháněl po zadýchaném černobílém poděsovi, pokrčil rameny a vrhl pohled na borderáka, který se mu rozplacatil na dlaždičkách a s doširoka otevřenou tlamou funěl jako kovářský měch. A slintal. Kulatý prodavač se tím ovšem nenechal vyvést z míry. Vzal jen z jedné vitríny kameninovou misku, naplnil ji vodou a postavil ji před psa, který do ní okamžitě zabořil tlamu a jal se chlemtat. Tentokrát bylo Kubovi jedno, že cáká všude kolem a má vodu na ťapkách, hlavně že ji měl i v břiše. Alespoň většinu.

„Kde ty ses tady vzal, brachu?“ zabručel muž a podrbal Kubíka za ušima. Ten po něm loupl pohledem, zkroutil krk, aby si zuby dosáhl na váček visící od obojku, uvolnil ho a hodil obloukem na pult. Pak se postavil na zadní, předními se opřel o desku, ohlédl se na prodavače a ostře štěkl.

„Copak, něco jsi mi přinesl?“ podivil se majitel krámku. S mírným zafuněním se zasoukal zpátky do úzkého prostoru za kasou, pak si nasadil brýle a sáhl po plátěném pytlíku. Kubík jej napjatě pozoroval. Obchodník rozvázal tkaničku, kterou Tygříska umně zauzlovala, a vysypal před borderáka obsah balíčku. Nechápavě se na něj podíval.

„Hm, hezké, hezké,“ přetřel si rukou pleš. „Ale co s tím mám jako dělat?“

Kubík mu čumákem přisunul oba kousky dýmky, pak vzal do zubů náušnici a významně s ní zakýval sem a tam.

„Víš, že je ta dýmka rozbitá, že ano?“ chtěl se ujistit prodavač, zatímco si prohlížel řezby na troubeli.

Kubík obrátil oči v sloup. No řekněte, měl tohle zapotřebí? Dotčeně si odfrkl, jako že to dá rozum, že to ví. Proto tady přece je, ne? Položil náušnici a trpělivě se podíval na muže natěsnaného za pultem. Počkal, až po ní vetešník natáhne ruku, a pak znovu bleskurychle popadl šperk do zubů. A opět se významně podíval na dýmku a zamával muži před očima tím kouskem zlata, jenž po okolních zdech házel malilinkatá zelená prasátka.

O co by to bylo jednodušší, kdyby ten člověk uměl borderovsky!

Prodavačova široká tvář se náhle rozjasnila. „Už vím! Ty chceš koupit novou dýmku a zaplatíš mi tou náušnicí, že ano?“

No konečně! Kubík souhlasně štěkl. Předsevzal si, že už nikdy se nebude ovečkám posmívat za to, jak jsou hloupé. Jednat s lidmi je ještě obtížnější než s rozespalým jehnětem.

„Tak počkej, pejsku,“ usmál se majitel obchodu povzbudivě. „Myslím, že mám ve skladu jednu dýmku, která vypadá skoro stejně jako tato. Poctivá ruční práce, žádný strojem opracovaný šunt vyrobený bůhvíkde. A ta náušnice, ta se bude manželce rozhodně líbit.“ Hned nato odspěchal do zadní místnosti, kterou používal jako sklad. Chvíli se z ní ozývalo různé šoupání, rachtání krabic a dokonce i tlumené klení, načež vše završil vítězoslavný smích.

„Mám tě, mrško!“ zvolal prodavač a v příštím okamžiku se už hrnul ke Kubíkovi. V dlani svíral drobnou, ovšem krásně zdobenou krabičku z černého kartonu. „Něco takového sis představoval, hafíku?“ zeptal se borderáka a sejmul víčko.

Dýmka byla naprosto dokonalá. Vypadala jako sestra té ovčákovy – jen byla pochopitelně nová. Kubíkův ocas vystřelil v chlupaté spirále k nebesům a prudce se rozkýval ze strany na stranu.

„Budu to brát jako ano,“ pousmál se muž laskavě. „Tak já ti ji zabalím zase do toho tvého váčku, ten ti takhle připnu k obojku... no vidíš, a je to. A přijď zas!“ Pak už jen podrbal Kubíka za ušima, podržel mu dveře a pes se rozběhl zpátky domů jako namydlený černobílý blesk.

Borderákovi však stačil jediný pohled na slunce a bylo mu jasné, že to na statek nikdy nemůže stihnout před setměním. Čas se krátil, stíny se prodlužovaly a ovčák již jistě nakládal valník zapřažený za traktůrkem a chystal se k návratu.

Co dělat? Co si jen počít? Takový skvělý plán to byl. Mohl ovčákovi přichystat ohromné překvapení a teď přišla veškerá jeho snaha vniveč.

Ne! Přece se nevzdá! Ne, když už se mu to skoro podařilo! Mysli, Kubíčku, mysli!

Rozhlédl se ulicí… a hned věděl, jak to udělá.

U chodníku právě zastavilo auto, solidní tmavě modrý stroj s kufrem plným muškátů, ze kterého vystupoval postarší manželský pár. Kubík na nic nečekal. Přiskočil k nim, jemně, avšak nesmlouvavě se protáhl kolem ženy s kaštanovým přelivem, která už stála na chodníku, a vmáčkl se místo ní na sedadlo spolujezdce.

„Vy jste moje spása,“ vyštěkl a uvelebil se na sedáku. „Musíte mi pomoct. Když nebudu doma do večera, nestihnu připravit ovčákovi překvapení a on bude zklamaný. Vezmete mě domů?“

Vrhl prosebný pohled na šedovlasého muže v proužkované košili, jenž dosud seděl za volantem. Ten na něj chvíli zíral s otevřenou pusou… načež se rozesmál na celé kolo.

„Zdá se, Julie, že jsme se právě stali obětí únosu,“ oznámil vesele své manželce, která nevěřícně kroutila hlavou. „Ještě tak vědět, co po nás ten černobílý fešák vlastně chce.“

Hrome, copak tu nikdo neumí po našem? zasakroval v duchu Kubík.

„Určitě bude chtít za páníčkem,“ poznamenala žena, sklonila se k borderákovi a pohladila ho po hlavě. Ten souhlasně kývnul a drknul čumákem řidičovi do ruky, aby už konečně jeli.

„Asi má naspěch, chudák,“ souhlasil muž. „Jenomže odkud může být?“

„Podívej se, jestli nemá známku,“ poradila mu jeho choť, zatímco dál vískala Kubíka po jeho lesklé srsti. „Já si nechala brýle v tašce.“

„Počkej, něco tu je…“ bručel stříbrovlasý muž, zatímco zblízka studoval borderákův obojek. „Aha, mám to. No, to ses docela zaběhl, chlapče, taková dálka… Tak co, máme tě odvézt domů?“

„Ano, prosím, ano, ano! A hlavně rychle!“ říkal Kuba celým svým tělem, od uší až po konec ocasu plandajícího ven z auta. Tomu musel porozumět úplně každý.

„No tak dobře,“ kývl řidič a otočil klíč v zapalování. „Držte si klobouky, psí expres právě vyráží.“

Za půl hodiny už byli u statku. Kubík dostal na rozloučenou poslední podrbání za ušima a hned se hrnul k domu. Z loučky pod garáží slyšel tlumené pobekávání, ale ovčák tu ještě nebyl. Hafanovi spadl kámen ze srdce. Sláva, takže to stihl! Pravidelné pufání traktůrku zaslechl až ve chvíli, kdy dával do proutěného košíku poslední šišku, jichž se na dvoře povalovalo vskutku požehnaně; měly je sice přes poledne posbírat ovce, ale na ty vlnou obrostlé žaludky na nohách zkrátka není spoleh.

Ovčák se svým letitým mechanickým spřežením zacouval ke garáži. Tam již seděl Kubík, rytmicky bušil ocasem do udusané hlíny a v zubech svíral nenápadný plátěný váček.

„Ahoj, kamaráde,“ pozdravil psa vytáhlý vousáč, zatímco vystupoval z traktoru a protahoval si záda. „Tak jak jste to tady zvládli?“

Borderák k němu přihopsal dvěma rozvernými skoky, znovu se posadil a látkový pytlík vtiskl muži do dlaně. „Jsem rád, že jsi zpátky, ovčáku. Tady pro tebe něco mám. Otevři to.“

Chlap se zmateně podíval na balíček ve své ruce. „Co to je?“

„Překvapení. Otevři to. Tak to otevři,“ opakoval netrpělivě Kubík a přešlapoval předníma nohama, jako by ho pálila zem.

Karton slabě zavrzal a vzduchem se rozlinula slabá vůně hoblin, jimiž byla krabička vystlána. „To je… to je nádhera!“ hlesl ovčák při pohledu na novou dýmku. „Kdes ji vzal? A čím jsem si ji zasloužil?“

„To je přece dárek k narozeninám,“ vystrčil pes svou náprsenku.

„Jenže, Kubíčku,“ obracel dlouhán fajfku v rukou a kochal se pohledem na tu vyřezávanou krásu, „víš, že narozeniny máš dneska ty, a ne já?“

„Já vím,“ usmál se doširoka borderák po psím způsobu a šibalsky zastříhal ušima. „Právě proto to je překvapení, ne?“

Ovčákovi se dojetím sevřelo hrdlo a zvlhly mu oči. „Já pro tebe ale také něco mám,“ řekl po chvíli a sundal z valníčku cosi podlouhlého převázaného červenou mašlí. „Všechno nejlepší, Kubíčku.“

Hafan se na balík vrhnul, jeho nos mu totiž okamžitě prozradil, co se pod tím voskovaným papírem ukrývá: obří kost! To je překvapení přesně podle jeho gusta. Velké a křupavé!

Tak tam seděli vedle sebe na zápraží, Kubíček chroupal kost a ovčák pobafával z nové dýmky. Společně pozorovali rudé slunce zapadající za obzor a poslouchali dusot kopýtek malých beránků, kteří se proháněli kolem ovčína.

Tohle je lepší než stádo muflonů, pomyslel si borderák. A měl pravdu.

Autor: mondy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bordeří povídačky (7) - Dárek: