OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bojovnice - Část druhá

31.05.2014 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1209×

Nikdo nevěděl a ani neví, kde se Sidheag po svém útěku zdržovala. Nikdo ji několik dní neviděl. Až do doby, kdy Neasan vyjel s několika muži na lov.

Když se vraceli zpět do oppida, udělali si krátkou zastávku. Za lesem sesedli z koní, posedali si na zem a posilnili se na zbytek cesty. Koně se pásli opodál, také nabírali síly. Muži se nahlas bavili, až to přilákalo Sidheag, která vykoukla mezi stromy a pozorovala je. Pohledem se zaměřovala na Neasana.

Nevypadal, že by ho trápilo její zmizení. Jak by mohlo? Ani netušil, že je jeho dcera. Sidheag znovu ovládl smutek. Chtěla se otočil a znovu se schovat do stínů lesa, když ji zaujal pomalý pohyb v trávě. Směrem k Neasanovi se plazil jedovatý had, ale on si ničeho nevšiml.

Mám mu pomoci? Vždyť ani možná neví, že existuji, proč bych mu měla pomáhat? Ale je to můj otec... No a co?

Vnitřní dialog jejích já byl nesnesitelný, ale Sidheag stále nevěděla, co je správné. A čas se krátil. Had byl už Neasanovi nadosah.

Nakonec zvítězila její láska, kterou nevědomky ke svému otci chovala, a Sidheag vyšla ze svého úkrytu, pozvedla svůj meč nad hlavu a uťala hadovi hlavu od těla.

Neasanovi muži, kteří nechápali, kde se tam ta dívka vzala, okamžitě vstali a chtěli bránit svého vůdce. Odzbrojili Sidheag a uvěznili ji v sevření svých železných paží.

„Jak se vůbec opovažuješ sáhnout na život velkého Neasana? Kde se v tvé ďábelské mysli zrodil tento plán? Mluv!“ přikázal jí jeden z nich.

„Pusťte mě! Nechtěla jsem mu vzít život! Neudělala jsem nic špatného!“ řekla Sidheag, zatímco se snažila vytrhnout z jejich rukou.

„Nelži! Přiznej se, ať ti můžu vzít po právu život!“

„Tak vezmi,“ vyzvala toho muže. „Můj život stejně nemá žádnou cenu.“

„Zastav!“ zahřměl najednou nad všemi hlas vůdce Neasana. „Pusťte ji.“

„Ale...“

„Podívejte!“ Ukázal mečem na mrtvého hada. „Neprávem jste ji obvinili. Zachránila mi život.“

Drsné mužské dlaně pustily jemné paže Sidheag. Jeden z mužů vrátil bojovnici její meč a lehce jí pokynul hlavou. Znamenalo to omluvu, která byla Sidheag vcelku ukradená.

„Poklekni před Neasanem!“ zavelel jeden z nejvěrnějších vojáků.

„Není třeba,“ zarazil je. „Přistup blíž.“

Sidheag přišla blíž k vůdci, ke svému otci, stejně jako zrak každého poddaného se její pohled zavrtával do země.

„Jsi Sidheag, že? Bojovnice našeho kmene. Patříš k Latharně.“

„Ano.“

„Zachránila jsi mi život. Patří ti můj velký dík.“

„Jsem věrná poddaná jako každý jiný. Já děkuji za svůj život vám.“ Jak velkou pravdu skrývá tato věta!

„Budu rád, když dnes večer přijdeš k mému stolu.“

Sidheag nevěřila jeho slovům. Náčelník ji zve ke stolu, u kterého má právo sedět jen jeho rodina a jeho nejbližší přátelé? Pravda, ona patřila do jeho rodiny, ale o tom Neasan neměl tušení. Vážně stačí smrt jednoho hada k tomu, aby mohla přijmout jeho nabídku?

„Když si to přejete,“ řekla tiše.

Neasan byl spokojen, takže vzal svou zbroj a nasedl na koně.

„Dnes večer tě čekám, bojovnice,“ řekl směrem k Sidheag, než pobídl koně a ten se rozeběhl směrem k oppidu. Družina se sebrala a následovala svého velitele, takže Sidheag osaměla na velké zelené louce.

Na večer dorazila Sidheag i Donnan zpět do oppida. Nejdříve se zastavili u Latharny, která byla nesmírně ráda, že svou dceru znovu vidí živou a zdravou.

„Sidheag!“ zvolala, jen co ji spatřila. „Sidheag! Proč jsi odešla, kde jsi byla? Měla jsem o tebe hrozný strach!“

Latharna objímala bojovnici, děkovala bohům, že si ji ještě nevzali. Ačkoli nebyla její pravá matka, dívka jí velice přirostla k srdci, brala ji jako svou dceru, přestože nevzešla z jejího lůna.

„Sidheag, je pravda to, co se říká? Prý jsi zachránila Neasanovi život.“

Dívka sklopila zrak k zemi a lehce přikývla.

„Udělala jsem to, ale nevím, jestli to bylo správné.“

„Jak o tom můžeš pochybovat? Každý život je vzácný. Možná si tím nakloníš bohy.“

„Jak bych mohla? O mně je rozhodnuto.“

„Sidheag, já věřím v tvou záchranu. Snad se nad tebou někdo smiluje. Třeba Epona, mohla by tě přijmout do své družiny.“

„Epona? To sotva. Bohy zajímá jediná věc a to sice má oběť.“

„Tak nemluv! Nevidíš, že mi tím působíš bolest?“

Bojovnice se podívala na Latharnu a mile se usmála.

„Působím ti bolest, já vím. Ale víc raním ty, kteří by mi měli být bližší. Více raním Dearshul, až se objevím u jejího stolu a její manžel mě bude oslavovat, protože jsem mu zachránila život.“

„Chceš ubližovat své matce?“

„Možná,“ řekla zamyšleně dívka. „Konec konců, to ona je na vině tomu, že mám tenhle osud.“

„Zlobou nic nezmůžeš. Dearshul už byla za svůj čin potrestána.“

„A jak?“

„Nevychovala tě, neměla u sebe své dítě. Žije s vědomím, že o tebe přijde, že její kus zemře.“

Sidheag, ve které se ale pomalu probouzel hněv, neslyšela slova čarodějky.

„Myslíš, že ji to trápí? Určitě si na mě za ta léta ani nevzpomněla, od té doby, co ses mě ujala!“

Sidheag otevřela truhlu, ve které měla Latharna uložené své léčivé byliny a věštecké, čarovné pomůcky.

„Co hledáš?“

„Kde máš obřadní dýku? A kůru z dáragu?“

Čarodějka mlčela, čekala, až se jí dívka svěří se svými úmysly. Nehodlala jí říct, kde je obřadní dýka, bála se, že si ublíží. Latharnu zaslepily city, kdyby si chtěla dívka ublížit, stačila by jí k tomu její vlastní dýka nebo její meč.

„Nechci zapomenout na to, jaká jsem, matko,“ řekla klidně Sidheag. „Chci znamení. Znamení mého činu, podobné těm, která dostávají bojovníci.“

Latharna se uklidnila. A usmála se nad dívkou, která si přála tak prostou věc.

Každý bojovník získal po velice záslužném činu znamení. Dnes by se to dalo nazvat tetováním. Kůže se lehce nařízla rány se potřely barvou. Zacelily se pomocí kouzla.

Sidheag viděla mnohokrát, jak druidka vytvářela tato znamení, která znázorňovala zvířata, která hrdinové skolili. Sama si dlouho přála nějaké takové mít. A teď se jí toto přání mohlo konečně splnit.

Latharna vytáhla ze svých šatů dýku a pozvedla ji před sebe.

„Staneš se pravou bojovnicí a hrdinkou. Budeš patřit mezi oblíbence vlasti, budeš helvétská bojovnice srdcem i duší.“

„Vždy jsem jí byla, matko. Vždy jsem byla bojovnice srdce. Ono mi vždy říkalo, co mám dělat,“ opravila Sidheag čarodějku.

Failbhe seděl se svým nejbližším přítelem Oisianem u ohně a chystal se ke spánku. Věděl, že znovu ve snu uvidí tu dívku, nyní jí byl blíž než kdy dřív. Conall chystal útok už na následující ráno.

Muži očekávali další slavné vítězství, modlili se k bohům, zpívali jejich písně:

Neretom woloutom que

Etsi snis karamos-e

Neretom woloutom que

Etsi snis karamos-e

Neretom woloutom que etsi snis

Emmos snis riyi emmos snis

Neretom woloutom que etsi snis

Emmos snis riyi emmos snis

Widomor-e Karamos-e

Emmos snis riyi emmos snis andometi

Nertom woloutom que etsi snis

Emmos snis emmos snis

Oisian se podíval na zamyšlenou tvář svého přítele a ptal se: „Vážně myslíš, že ji potkáš?“

„Nemyslím. Já vím, že ji potkám,“ odpověděl rozhodně bojovník. „Ale nezabiju ji jako v tom snu.“

„Ano, nezabiješ ji, ale pak ona zabije tebe. Ten sen má nějaký význam, Failbhe. Varuje tě před ní. Sám si říkal, že měla meč.“

„Ano,“ souhlasil. „Ale na můj um nestačí. Nevyzná se v boji. Ne, něco tak nevinného mi nemůže ublížit.“

„Zastav, příteli. To jsem už všechno slyšel. Má vlasy jako noc, lesklé jako havraní peří, oči jako brány do nebes, jemnou tvář a plné rty... Nenamáhej se. Vypadá jako čarodějka, ať tě neuhrane.“

Failbhe tedy mlčel, lehl si k ohni a zavřel oči. A představoval si ji. Ještě stále nenašel jméno, které by ji vystihovalo, které by jí slušelo, které by mohl šeptat do větru, když by na ni myslel.

Už zítra. Zítra. Zítra se s ní setkám.

Sidheag kráčela k obydlí Neasana se svým znamením, které jí před krátkou chvíli vytvořila Latharna. Byl to had, který se táhl z čela až na nos, kde byla jeho hlava. Nebylo zvykem vytvářet znamení na obličeji, bylo to bolestivější než na jiných místech a navíc obličej měl zůstat čistý.

Sidheag to bylo jedno. Chtěla mít znamení na místě, které každý uvidí. Byla hrdá na svůj čin a chtěla to ukázat všem. Vzala si své nejlepší šaty, ale stále měla po ruce meč jako bojovnice. Ve vlasech a na krku měla bronzové ozdoby. Bylo to zvláštní spojení ženské krásy a mužské síly, které se ukrývalo v té dívce.

„Stát!“ řekl jeden z vojáků, který hlídal u domu Neasana.

„Kam jdeš, ženo?“

„Jsem pozvána. To já jsem zachránila vůdci život.“

Muž se na ni nedůvěřivě podíval. Neseděl mu ženský oděv spojený se zbraněmi. A už vůbec se mu nelíbilo znamení, které zářilo na její tváři.

„Jestli mi nevěříš, zeptej se Neasana, potvrdí ti to,“ řekla netrpělivá Sidheag.

„Ne. V pořádku,“ řekl strážce a uvolnil bojovnici cestu.

Sidheag vešla dovnitř se vztyčenou hlavou. Všichni, kteří něco znamenali, byli už dávno uvnitř, popíjeli a zpívali helvétské písně, kterými muži opěvovali nejen svou zemi, ale skrytě i krásu žen, které milovali.

Ûro si tovo keitone, o'brgant tovo bârgo

Toge si se met snibi, stâj si borso anda

Cuonos bê tû sê - immi spakto...

Cuonos bê tû sê - vo tovo vidâ

Venô ap tovo albeis, venô ap de bejos

Venô ap oljo trâno, cu tov' oljo aunio

Cuonos bê tû sê - immi spakto...

Cuonos bê tû sê - vo tovo vidâ

Vegro, abonâ, o aqâ, magos, melb o nanto

Reipatro o tovo bivûed panavo

Cuonos bê tû sê - immi spakto...

Cuonos bê tû sê - vo tovo vidâ

Karaô tû teko têrsos

Kanô ois uis an dêvo

So bâdo het er ti sê

Imon koimo Elvetie

„Přistup blíž, Sidheag!“ zavolal náčelník na dívku jen, co ji spatřil. Neasan seděl v čele stolu, po pravici mu seděl Branan, jeho syn, a po levici Dearshul a Síleas.

Dívka bojovnice, výsostně kráčela kolem mužů, jako kdyby byla důležitější než oni, jako kdyby byla důležitější než samotný náčelník. Sidheag si tak opravdu připadala.

„Pohleď, ženo,“ oslovil svou manželku Neasan a ukázal na bojovnici. „Ochránkyně mého života, Sidheag, svěřenkyně Latharny.“

Dearshul pohlédla na dívku, pohlédla na své dítě, svou krev, část svého srdce. Tvář jí zbledla, když si uvědomila, jak dlouhá doba to už uplynula od toho osudného dne, kdy se tato dívka narodila a ona ji svým unáhleným jednáním zničila život.

Sidheag spatřila, jak se v očích její matky zatřpytily slzy, ona však zůstávala chladná. Zřekla ses mě, nemusím ti projevovat úctu.

„Pojď, Sidheag.“

Dívka přišla ještě blíž, hlavu nyní již skloněnou.

„Toto je tvá odměna,“ řekl Neasan a vzal meč, který ležel vedle něj. Jílec měl tvar hada, v jehož očích se třpytily vzácné kameny. Čepel byla bohatě vyzdobena, tento meč byl dílem velice zručného kováře.

„Děkuji,“ řekla dívka a vzala meč do rukou.

„Nikdy jsem si nemyslel, že by žena, dokonce mladá dívka, mohla být takto statečná. A samozřejmě i velice zběhlá v boji. Slyšel jsem od Artaira, že jsi výborná bojovnice.“

„Když to říká Artair, měli bychom mu věřit.“

Artair, že o Sidheag mluvil jako o výborné bojovnici? Pochybovala, že byl při smyslech, když toto říkal.

„Od zítřka se přidáš ke mně a k mým mužům. Naše vojsko se rozroste o neobvyklého člena.“

„Jste si jistý, že bych opravdu mohla...“

„Už žádná slova, rozhodl jsem se.“

Sidheag tedy mlčela. Pokud se tak její otec rozhodl, nemohla nic namítnout. Ne proto, že byla jeho dcerou, ale protože jeho slovo mělo obrovskou váhu.

Snažila se nedat najevo své obrovské nadšení nad tím rozhodnutím. Ona jako součást vojska, ona jako opravdová bojovnice, ne jen ta dívka, která jde proti proudu a umí bojovat jako muž. Ona jako pravá dcera svého otce.

„Přijď ráno, Sidheag. Budeme tě čekat u brány.“

Dívka se poklonila a odešla, nebylo vhodné, aby se déle zdržovala. Neasan pro ni už udělal mnohé, už mohla odejít.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bojovnice - Část druhá: