OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bojovnice - Část čtvrtá

08.06.2014 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1304×

„Zastav, prosím! Jedeme už celou věčnost!“ volala Sidheag za Failbhem.

Slunce už měli nad hlavami, příroda se probudila do nového dne. Dívka už ani nepočítala, kolika lesy projeli, kolik potoků a říček překročili, kolik obydlí minuli.

„Koně si potřebují odpočinout a my také,“ snažila se Sekvana dále přesvědčovat.

Failbhe nakonec přikývl na znamení souhlasu, i on už byl unavený.

Sesedli z koní a dovedli je k nedalekému potůčku, aby se napili. Sidheag si omyla tvář a podívala se, jak se jí hojí zraněná ruka. Vypadalo to dobře, zdálo se, že se jí ruka brzy uzdraví.

„Řekneš mi konečně, proč jsme museli odejít?“ vyslovila Sidheag znovu otázku, na kterou chtěla znát odpověď.

Nyní, když už byli z osady pryč, neviděl Failbhe důvod, proč to neprozradit.

„Přijeli tví soukmenovci, Helvéti. V čele s vaším vůdcem hledali tebe.“

Sidheag se dívala na bojovníka a doufala, že jeho slova jsou lež.

„Helvéti mě přijeli hledat a ty jsi mi nic neřekl?“

Dívka to nechápala, ale pak jí došlo, že je zajatkyní a Failbhe se jí zřejmě nechce jen tak vzdát.

„Tak proč jsi mě jim nevydal? Proč ti na mně tolik záleží, hm? Nebo ses snad bál, proto jsme museli utéct?“

„Ne.“

„Řeknu ti jednu věc – neměl jsi mi věřit.“

Sidheag rychle vzala Donnana, chtěla nasednout a odjet, ale Failbhe ji zadržel.

„Máš pravdu, neměl jsem ti věřit. Zatajila jsi mi, že jsi dcerou náčelníka.“

„Odkud to víš?“ vydechla překvapeně dívka.

„Sám náčelník se tím chlubil.“

Neasan to ví? Sidheag došla slova. Nevěděla, jak se to dozvěděl, kdo by mu to mohl prozradit? Dearshul? Když si dívka vzpomněla na její pohled, pochybovala o tom, že by to zrovna ona řekla a prozradila tak své tajemství. A co Latharna? Latharna mu to mohla říct, ale jaký by měla důvod? Udělala to snad proto, že ji opravdu milovala jako vlastní dceru a chtěla ji najít, přivést ji zpět domů?

„Pročpak najednou mlčíš? Snad víš, že jsi jeho dcera.“

„Vím.“ Ale on donedávna nevěděl, že já jsem jeho dcera.

Bojovnice nebyla schopna se pohnout, byla natolik zaskočena činem svého otce, že skoro zapomněla i mluvit.

„Pojď.“ Failbhe vzal zajatkyni za ruce a svázal ji. „Schováme se v lesích. Tam tě hledat nebudou, prohledávají jen osady, vesnice a usedlosti.“

„A až dorazíme k samotnému jádru Sekvanů, do tvého domova? I oni tam dorazí.“

„Ale k tobě se nedostanou.“

„Kde bereš tu jistotu? Když víš, co dokáže helvétská žena, co pak dokáže muž? Nevyhráli jste nad námi. My, náš hrdý helvétský národ, stále žijeme. A ty, Failbhe? Jsi jedním z těch zbabělců, kteří utekli. Mě sis vzal jako kořist a tváříš se jako obrovský hrdina.“

Přitáhl ji k sobě, vzal ji za bradu a díval se jí do očí. Kdyby nebyla tou, kterou hledal, o které snil, která má pro něj význam, ztrestal by její troufalost. Ale hněv ho přešel, jakmile se na ni podíval, držel ji v objetí a cítil její chvění, byla jako vystrašená laň. Nebo ji rozechvíval hněv?

„Nejel jsem zničit tvůj kmen a národ, Sidheag. Jel jsem kvůli tobě, to ty jsi mne hnala dál. Věděl jsem, že tě tam potkám.“

„A kdybys mě nepotkal? Nesnil o mně? Stejně bys jel, byl bys věrný vůdci.“

„Ano,“ souhlasil.

„Tak se za mě neschovávej. Neschovávej to, co jsi.“

Jejich srdce bila naproti sobě, jedno spalované vztekem a zlobou, druhé obdivem a láskou. Ani jeden z nich netušil, jak tenká hranice mezi těmito city je, jak je tenká a jak snadno se dá prolomit. Byla tak tenká a neviditelná, že si ani jeden z nich nevšiml, jak moc se nenávidí a zároveň milují už od okamžiku jejich prvního střetnutí.

Jak Failbhe řekl, cestovali lesy, vyhýbali se veřejným cestám. Vstávali brzy ráno a ke spánku uléhali co nejpozději, aby urazili větší kus cesty.

Přesto stále nepostupovali dost rychle, protože Sidheag zdržovala, cestu co to šlo. Stále si na něco stěžovala, chtěla odpočívat po kratších úsecích cesty a pořád o něčem mluvila, aby lezla mladému Sekvanovi co nejvíc na nervy.

Doufala, že jim pomalý postup zajistí, že je Helvéti naleznou. A oni stále nepřicházeli. Vzdal to Neasan snad? Doufala, že ne.

„Nezastavíme?“ ptala se Sidheag za krátkou cestu už po páté.

„Ne. Ztrácíme spoustu času. A navíc, bylas to ty, kdo vykřikoval, že jsi bojovnice. Musíš něco vydržet, umět zacházet s mečem nestačí. To bys měla vědět.“

„To bys měla vědět,“ napodobila dívka jeho hlas. „Neunavuje tě končit takhle každý svůj větší proslov? Počkej, až nás mí lidé najdou. V tu chvíli neřekneš už ani slovo, jen se budeš tiše modlit k bohům.“

„Až mě mí lidé najdou, až Helvéti přijdou... Ty zase dokola opakuješ tohle. Ale neboj, nemáš šanci mě tím naštvat. Kdybys zažila Sláini, také by ti to nevadilo.“

„Sláine? Kdo je to?“

„Co tě to zajímá?“ řekl Failbhe s úsměvem, když uslyšel obrovskou zvědavost v jejím hlase. „Ani ty se mi nesvěřuješ.“

„Já se svěřovat nemusím, to ty tu zmiňuješ nějakou Sláini. A to, že o ní nechceš mluvit, znamená, že je pro tebe významná.“

Failbhe mlčel.

„Už to mám! Je to tvá milá, tvá vyvolená. Možná už je to tvá žena.“

„Nemám ženu.“

„Nemáš? Víš, že se vlastně ani nedivím? Ale to je jedno. Tak kdo je Sláine?“

„Moje sestra.“

„Máš sestru? Hádám, že bude mladší než ty.“

„Ano. Je jí pět,“ prozradil. „A co tví sourozenci?“

„Já nemám-“ Sidheag se odmlčela uprostřed věty, protože si uvědomila, že vlastně sourozence má. „Mám starší sestru a mladšího bratra. Síleas a Branana.“

„Proč jsi zaváhala?“ zeptal se Failbhe a zastavil, aby se mohl na dívku podívat.

„Nezaváhala.“

„Chtěla jsi říct, že nemáš sourozence, ale nakonec jsi svou odpověď změnila. Stalo se jim něco, nechceš o nich mluvit?“

„Nejsem doma. Tady nemám ani sestru, ani bratra, nemám rodinu.“

„To není ten důvod. Řekni mi pravdu.“

Sidheag na něj pohlédla svým jasnýma očima a snažila se najít nějakou výmluvu. Zároveň přemýšlela nad tím, proč Failbhe chce znát odpověď.

„Až donedávna jsem o nich nevěděla. Nevěděla jsem, že mám otce, sestru a bratra. A že má matka je jiná osoba než ta, která mne vychovala a starala se o mne. Proto jsem zaváhala, chtěla jsem ti říct odpověď, se kterou jsem žila dlouhá léta, ale pak jsem si uvědomila, že pravda je jiná.“

„Takže ty jsi nežila se svou rodinou?“

„Ne, nežila.“

Bojovník nevěřícně zakroutil hlavou. „A ty přesto stále Helvétům věříš? Přes to všechno, co sis díky nim prožila?“

„Věřím spíše zlu, které znám, než tomu, které neznám.“

„Proč jsi vlastně nežila se svou rodinou?“

„Dlouhý příběh. Ale brzy skončí, neztrácejme čas tím, že ti ho budu vyprávět. To ty jsi říkal, že máme naspěch a že musím něco vydržet. Tak proč stojíme?“

Sidheag přerušila jejich nekonečný pohled a rozjela se napřed. Už si nevynucovala žádné zastávky, bylo jí to jedno. Uvědomila si, že měl Failbhe v něčem pravdu. Doufala v příjezd Helvétů, ale oni jí ublížili více než tento jediný Sekvan, v jehož rukou se teď nacházela.

Už jí bylo všechno jedno. Helvéti, Sekvanové? Smrti ji neuchrání ani jeden z kmenů. Tak proč se snažit?

Neasan už pomalu ztrácel naději. Po jeho dceři nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Jako by se propadla pod zem a vzala s sebou i kus z něj.

K čemu bylo to, že se od Latharny dozvěděl pravdu, když mu osud napsal, že má svou dceru ztratit, že ji nemá nalézt?

Přál si ji najít a uchránit ji před  hněvem bohů, který na ni seslala její matka. Obětoval by se za ni, udělal by cokoli pro to, aby žila, aby se její oči, nekonečné mořské hlubiny, mohly dívat na svět.

Neasan vzal svou dýku ve snaze udělat vše, co je v jeho silách a silách bohů.

„Epono, bojovnice, válečnice na koni, ty nejlépe víš, jaké má Sidheag srdce, ty víš, jaký je její děl a mysl. A ty, Ogmie, nejlépe víš, jaká je láska otce k dceři, když jsi vedl svou rodinu dlouhou kamenitou cestou ve snaze zachránit ji. Slibuji, že udělám cokoli, já, helvétský bojovník Neasan, syn Aodhana a Doileag, otec Síleas, Branana a Sidheag, oroduji za svou dceru, která má padnout do vašich rukou a nemá spatřit brány Zásvětní říše jako oběť a trest naší neposlušnosti. Prosím vás, změňte vaše rozhodnutí, a já se vám zaváži.“

Bojovník vytáhl rukáv své košile a bez jakékoli známky bolesti lehce přejel ostrou dýkou po předloktí. Tenká rána nebyla téměř vidět, dokud se neobjevila červená linie, která se rozlévala dál jako řeka, které už nestačí její koryto.

„Zavazuji se vám, tobě, Epono, tobě, Ogmie, zavazuji se vám krví, zavazuji se vám životem, že nežádám nic víc než spatřit Sidheag živou a zdravou a vzít ji do náruče jako dceru, ne jako poddanou, ne jako bojovnici, ale jako dívku, které proudí v žilách stejná krev jako mně. Zavazuji se vám a dávám vám svůj život výměnou za ten její. Ušel jsem dlouhou cestu, ale ona musí žít. Její cesta teprve započala, ale já už mohu odejít. Ve svém helvétském jméně, já skládám před vámi slib. Krev za krev, život za život – jak bylo napsáno.“

Byla už temná noc, měsíc dorostl téměř do úplňku. Stromy si mezi sebou šeptaly, koho ukrývají, a vlk říkal měsíci a hvězdám, že se ve jeho blízkosti nachází ta, která nepatří bohům stejně jako on, ta vlčice.

Failbhe a Sidheag leželi u vyhasínajícího ohně, oba znaveni cestou rychle upadli do slastného nevědění a začali žít svůj snový život.

Sekvan stále snil o bojovnici, ale jeho sen se změnil. Už se mu nezdálo o její smrti, nezdálo se mu o bojišti. Zdálo se mu o životě, o krásné krajině, která vypadala jako krajina té dívky, jako vznešená a nádherná Helvétie. Ve snu jeli oba na svých koních a byli šťastní. Sidheag už nebyla jeho zajatkyní, byla s ním dobrovolně a ráda, smála se. Kéž by je takový život čekala i ve skutečnosti!

I Sidheag se zdálo o jejím společníkovi. Její sny byly ale spíše vzpomínky, než vize budoucnosti. Sidheag viděla znovu před očima bitvu, viděla jejich první setkání a boj, kdy se zkřížily jejich meče. Tenkrát ani nevěděla, proč se zrovna vydala přímo k Failbhovi. Ani teď neznala ten důvod. Byl v tom osud? Měla se stát jeho vězněm?

Ráno se dívka probudila dříve něž Failbhe. Zápěstí ji bolela od provazu, kterým byla pevně svázána, stejně jako kotníky. Podívala se na Sekvana, který spokojeně spal, dokonce se usmíval ze sna.

Směješ se? Copak se ti asi zdá? Snad se ti nezdá o mně, Sekvane.

Sidheag se posunula blíže k němu a vytáhla jeho dýku – byla to tatáž dýka, se kterou dívka vyzývala bojovníka, aby ji zabil. Musela dělat vše velice opatrně a tiše, aby ho nevzbudila.

Nakonec se jí podařilo přeřezat pouta na rukách i nohách a mohla si svobodně jít, kam chtěla. Za hladkou hladinou lesního jezírka.

Sidheag občas ráda zmizela jen tak do lesů, kde žila tak, jak chtěla, a nemusela poslouchat Latharnu, ale to byla vždy sama. Teď, s Failbhem jako jeho zajatkyně, nemohla nic dělat sama, jako se například umýt.

Když se včera utábořili nedaleko toho jezírka, Sidheag věděla, že musí využít příležitosti. Jezírko bylo obklopeno nádherou přírodou, rostly kolem něj beathy dubhach a nejrůznější druhy mechů.

Dívka odložila své šaty na větev jednoho ze stromů a vstoupila do chladné vody jezírka.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bojovnice - Část čtvrtá :