Bludiště na zemi // 10. kapitola - Setkání • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj!
Mám konečně pro vás pokračování "Bludiště". Jelikož za chvíli odcházím na keyboard, tak jsem ji trochu zkrátila, ale myslím, že po té dlouhé pauze budete spokojeni i s tímhle.
V téhle kapitolce si přečtete takové malé shrnutí co se dělo v předešlých kapitolkách a k tomu tam máte vše co dělala Klaudie v době, kdy Gabriela opět zmizela.
Na téhle kapitolce jsem se vyřádila hodně mými nynějšími pocity a názory, takže po přečtení jakékoliv mé povídky, jakoby jste poznávali mě samou.
PS: Upozorňuji, že od téhle kapitolky jsou všechny ostatní z pohledu Kaludie, takže to tam už nebudu předepisovat, jako u těch předchozích.
Příjemné čtení.

25.06.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 599×

10. kapitola

Setkání

Jmenuji se Klaudie a je mi čtrnáct let. Do mého života vstoupila mrtvá kamarádka mé nejlepší kamarádky Rebeky.

Asi si myslíte, že jsem blázen, ale je to tak. Ani Beka mi ze začátku nevěřila a dokonce si myslela, že si z ní dělám jen blbé vtípky a byla na mě dost dlouho naštvaná.

Když už jsme se konečně usmířily následovalo setkání s Gabrielou. To Beku doslova položilo na lopatky a Gabriela zmizela.

Gabrielu jsem poté „našla“ v jedné tmavé uličce a přišla se mnou i Beka. Jenže Gabriela na mě vyjela a Beka utekla s pláčem domů. Gabriele jsem „dala pořádné kapky“ a myslela, jako správnou věc jsem udělala.

Jenže Gabriela si to přeložila úplně jinak, přišla za Bekou domů a řekla jí, že už ji nikdy neuvidí a že si nic nemá dávat za vinu.

Za tu druhou věc, kterou řekla, bych ji klidně i pochválila, ale za to že zase zmizela bez vysvětlení bych ji nejradši nafackovala.

Samozřejmě Beka udělala pravý opak – všechno si dávala za vinu, i když jsme nechápal proč. Několikrát jsem ji marně přemlouvala, že ona za nic nemůže a že Gabriela má svou vlastní mysl - teda pokud ji ještě má – a že její další odchod nemá nic společného s ní, jenže ona si nedala říct.

Na Beku toho bylo moc a ona se zhroutila. To že si dávala zavinu její zmizení by asi každý přežila, ale ona si dávala za vinu i její smrt, že prý to kvůli ní se zabila. Pořád brebentila o tom, že kdyby do ní celou tu dobu nemluvila a radši se zajímala o svoje věci, byla by Gabriela ještě živá.

Za to jsem Gabrielu nenáviděla. Všechno zničila, byla úplně bezcitná, když si vzala život a teď když zase zmizela, jen mi mé myšlenky potvrdila.

Aby toho na mě nebylo málo vážně mi onemocněla sestřenka – dostala rakovinu. Bylo mi z toho hodně těžko, ale stále jsem si opakovala, že to zvládnu a že se nenechám něčím zdolat a svou sestřenku, kterou beru jako svou vlastní sestru podpořím ve všem, v čem bude potřebovat.

Každý den jsem jí pomáhala s Alc a Chrisem. Oba byli moc hodní.

Jako zázrakem se sestřenka uzdravila, ale netrvala dlouho a všechno se jí vrátilo zpět. Docházela na chemoterapie, ale nic jí nepomáhalo. Mívala ještě větší bolesti a každý pohled na ni, jak trpí, mě ničil.

Maminka mě už za ní nechtěla pouštět. K rakovině se jí přidaly další problém se srdcem a proto za ní chodila jen ona. Byla jsem z toho nešťastná a na náladě mi to nepřidalo. Naštěstí s námi bydleli Chris s Alice. Každý pohled na Alice mi připomínal Auroru. Aurora byla krásná a její děti také. Chris byl sice více po tatínkovi, ale Alice jakoby Auroře z oka vypadla. Měla krásné kaštanově hnědá až zrzavé vlásky, zelené oči a malý buclatý obličejíček.

Stále jsem si představovala tvář Aurory, její nyní pohublý obličej a tmavé kruhy pod očima. Dokázala jsem si je živě představit. Vždycky se snažila kruhy zakrýt pudrem, ale já ji pozorovala, když se večer odličovala a zahlédla ty obrovské kruhy a váčky. Nebyl to moc příjemný pohled, vidět milovanou osobu, jak trpí a když trpí ona trpíte i vy.

Není to dlouho co se uzdravila úplně. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak – vrátili se k ní děti a navíc Aurora by nedopustila, aby ji viděli zničenou.

Po dlouhé době jsem si k ní na návštěvu chystala já. Na sebe jsem si vzala svou oblíbenou šedou halenku a modré rifle, k nim jsem přidala tenisky – přece jenom přes to „moje“ období můj šatník zchudl (oblečení ve veselých barvách jsem vyhodila do popelnice) – a šla ven.

Otevřela mi s otevřenou náručí a úsměvem na tváři. Už to byla zase ona, usměvavá a milá Aurora.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a úsměv ji oplatila.

Aurora se jen rozesmála a vší silou mě objala. Po tak lásky plném obětí jsme šly do jejího skromného obýváčku. Aurora šla jako první a já ji „jako poslušné štěně“ následovala.

Když jsem vešla do obýváčku naskytl se mi šok. Uviděla jsem Gabrielu. Seděla si tam na pohovce a usmívala se na Auroru. Nedokázala jsem tomu uvěřit.

Když mě zahlédla v její tváři bylo cosi, jako překvapení a pak šok jako u mě.

Už jsem ji viděla na obličeji, že chce zmizet, ale tohle jsem nemohla dovolit.

„Prosím, zůstaň,“ žádala jsem ji.

„Proč?“

„Počkat ty ji vidíš?“ vložila se do naší malé diskuse Aurora.

Nasadila jsem ten nejvíce prosící výraz.

„Prosím,“ žádala jsem ji znova.

„Proč?“ zeptala se jako předtím.

„Protože mi musíš spoustu věcí vysvětlit, proto,“ dostala ode mě vysvětlení.

Po zbytek večera jsme společně s Gabrielou vyprávěly Auroře, co se stalo. Řekly jsme snad všechno.

Celou noc jsem měla na mysli jednu větu. Musíš pomoct Bece. Celý večer i částečně noc jsem čekala na správnou chvíli a právě teď nastala.

„Musíš pomoct Bece,“ vysypala jsem ze sebe na Gabrielu.

„Jak?“

Tuhle otázku nenávidím.

„Co třeba za ní zajít,“ navrhla jsem.

„Víš ona si všechno co se ti stalo za vinu. Já vím, že si jí všechno řekla, ale zmizela jsi a to bylo jen potvrzení, že za všechno může, takže ta slova jí vůbec nepomohla.“

„Dobře zítra za ní zajdeme.“

Překvapila mě touhle odpovědí asi dospěla, nebo co. Ale i tak jsem ráda, že se takhle rozhodla, ale stále jsem ji neměla ráda.

Vždycky jsem si myslela, že životem jen každý bezmyslně proplouváme, ale mýlila jsem se. Život má smysl, tak jako tohle setkání a nebo to co se stalo Rebece. Kdyby se nic nestalo, život by byl nudný, ale taky by byli všichni šťastní, jenže tenhle luxus není všem povolen a jakoby existovalo jakési pravidlo o tom, kdo štěstí bude mít a kdo ne, je to vážně zvláštní, ale je to pravda – teda alespoň myslím.

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování