Beze slov - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu druhá kapitolka BS, trvala mi dlouho, omlouvám se. Jelikož jsme teprve na začátku, je poněkud krátká, ale to se postupně s rozvíjejícím se příběhem zlepší. Dnes seznámení s další skupinou:) Zpětná vazba potěší:)

30.07.2015 (13:00) • Eileythyia • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 745×

Konečně dorazili k cíli dnešní cesty. Menší obchod v městečku asi pět mil od Atlanty. Nevzrušeně se zbavili mrtvých, co se zde pohybovali v bludných kruzích a s chrapotem se po nich natahovali. Stačila rána mířená do hlavy nožem, šípem, krumpáčem… prostě čímkoli, co bylo zrovna po ruce a bylo dostatečně silné na proražení lebky. Toho bylo ovšem dost, prohnilé kosti u sebe již nedržely nijak pevně a kůže, maso a šlachy už byly spíš módním doplňkem, nedobrovolně poupraveným setkáním s nějakým tím plotem či stromem překážejícím v cestě.

Jeden z mužů, pravděpodobně nejstarší ve skupině, vysklil dříve elektřinou ovládané dveře a očistil jejich rám od zbylých kusů, které mohly někoho při prolézání poranit. Sám jimi potom prošel následovaný svými dvěma společníky. Sehraně se rozešli každý jiným směrem a pročesávali uličku po uličce. Když se ujistili, že jim zde žádná živá smrt společnost nedělá, začali pátrat po jídle.

„Něco?!“ ozval se jeden z hlasů bůhví odkud.

„Všechno, co tu zbylo, už je prošlý,“ procedil nejstarší skrz zuby a praštil pěstí do jedné z polic. „Kurva!“

„Nate? Ty?“ znovu první hlas.

Poslední pátrající se okolo sebe rozhlédl. Regály tu byly prázdné. „Ani hovno, Jere, je to tu jak u vyžranýho krámu.“ O několik uliček dál se ozval smích. Při odchodu něco ale zaujalo jeho pozornost. Lehl si na zem a podíval se pod regál. Zajásal. „Mám tu jednu potencionálně zneužitelnou konzervu!“ Stačil dvakrát mrknout a zbylí dva stáli u něj. Muž se strništěm, propadlýma očima, nad kterými se mračilo přísné obočí a vráskou, co mu rozdělovala čelo, mu ji vzal z rukou.

„Nedivím se, že už tu jiná není. Maj skvělou trvanlivost, všichni už je nejspíš rozebrali.“ Hodil ji nálezci do batohu a namířil na něj špinavý prst. „Nebude se otevírat hned dneska.“ Ti dva proti němu byli spíš puberťáci, sice jim žádné „-náct“ už věk nezdobilo, pořád to však byla těžko ovladatelná a rozjívená štěňata, jak jim sám kolikrát říkal. Po jeho odchodu do sebe několikrát vrazili rameny a neustále se pošťuchovali.

Jeremy se zastavil v oddělení s alkoholem, ještě tu přeci jen nějaký zůstal, s radostí si narval dvě láhve do své tašky. Cinkání skla jej prozradilo nejrozumnějšímu z nich. „Jestli se zase naleješ, tak tě vykopnu.“

„Ale no ták, staříku, děláš, jako bych se někdy zpil do němoty.“

Tmavovlasý mladík mu věnoval pohled naposled-ses-málem-nechal-sežrat-debile. „Vyndej to a jdeme,“ řekl jen nakonec. Nebyl nijak naivní, že by tam jeho přítel vrátil obě láhve, věděl, že si jednu určitě potáhne s sebou.

Další hodinu strávili ve městě chozením po barácích, prohledáváním, zabíjením. Z dílny nějakého kutila si odnesli kořist v podobě nářadí na opravu jejich příbytku, které by mohli v budoucnu používat jako zbraně. Jeremy si někde ulovil spacák.

„Nedívej se na mě takhle, Gregu.“

„K čemu to jako potřebuješ? Vždyť jeden máš.“

„Když tak rád věnuješ pozornost mým věcem, tak sis určitě ráčil povšimnout, v jakým je stavu,“ odbyl ho jednoduše nejmladší z nich. „Chci mít v tom pitomým vlaku aspoň trochu pohodlí.“

Nate jim moc pozornosti nevěnoval. Ti dva spolu měli věčně nějaké spory, které se staly běžnou součástí každého dne, nedokázal si už ani představit, že by se aspoň jednou denně na něčem neshodli. Šel stranou od nich, naslouchal šustění listí a chrastění větví, pot mu stékal po spáncích a krku. V rukou od krve a hlíny si přehazoval krumpáč, vykonávání stereotypních činností bylo jaksi uklidňující. Zbraň mu přeskakovala před tělem ze strany na stranu, nohy se pravidelně střídaly. Pravá, levá. Pravá, levá.

Cestou zpět se drželi té, po které šli do města, nastražili po ní na několika místech pasti. Poslední nastražená a první, kterou znovu potkali, byla prázdná. Sundal z ní proto provázek, aby jej mohl znovu použít později, a strčil do kapsy. Ani u další neslavil žádný úspěch. Než však mohli dorazit ke třetí, podlehl Jeremy volání matky přírody a zalezl za nejbližší křoví. Nate se po jeho odchodu svalil na zem a přikryl si oči paží. Spoléhal na Gregovu ostražitost, chodil okolo něj totiž netrpělivě jako tygr v kleci a neustále se rozhlížel kolem. Po pěti minutách mu došla trpělivost. „Co tam, sakra, děláš?!“

„Ještě chviličku.“ Křoví se nepatrně zachvělo. Následovala další chvíle ticha, než jej mladík schovaný za ním přerušil. „No to mě poser…“

„Myslím, že to zvládneš sám,“ utrousil Greg nevzrušeně.

„Vytáhni bouchačku,“ zašeptal Jeremy, zatímco co nejtišeji opouštěl svou provizorní toaletu s očima upřenýma směrem k lesu. „Je tam srnka,“ ukázal před sebe. Všech šest očí se teď upřelo na zvíře před nimi. Greg si připravil zbraň s tlumičem a zamířil. Zklidnil dech, podepřel si obě ruce, několik sekund se ujišťoval, že nemine. Nemohli si dovolit promarnit takovou příležitost. Ve vlaku, ve kterém prozatímně žili, na něho čekaly další tři hladové krky a pořádný kus masa už neměli víc jak měsíc.

Kulka opustila hlaveň pistole a rotovala ke své oběti, provrtala kůži, maso, přetrhla tepnu a zarazila se o kost. Trojice zajásala a rozeběhla se k tělu.

„Tak tohle tu tvou konzervu strčí do kapsy, Nate!“ zahulákal Jeremy, když přeskakoval větev.

„Nezapomeň, žes to nebyl ty, kdo ji skolil,“ odpověděl mu, zatímco srnu usmrcoval, aby se netrápila déle, než bylo nutné. Jejich přítomnost přilákala pozornost několika mrtvých, se kterými se vzhledem k jejich počtu museli utkat všichni členové výpravy.

„Nemáme moc času, jestli se chceme dostat do tábora dřív, než se začne stmívat. Vezmeme ji celou. Chytni ji za zadní, Nathane,“ poručil Greg a sám srnu chytil za zbylé dvě končetiny.

Dvakrát se cestou vystřídali, takže když dorazili, nesli kořist Jeremy s Natem. Po příchodu Greg zaklepal na stěnu. „Otevřete, vy lemry!“ Na jeho povel jim někdo zevnitř umožnil vstup. „Santa dorazil!“ zavolal s hlavou mezi dveřmi. Osidlovali jen jeden vagon, ten jim na udržení bohatě postačil. Před několika týdny ho tu našli, vyčistili a ubytovali se zde, spokojeni s umístěním, stavem i prostorem. Okna byla zastíněná, některá zcela nepřístupná, dveře zatarasené.

Bydlelo tu celkem šest mužů, každý si v jejich dočasném domově našel svůj vlastní kout, kde si spokojeně žil, pokud si své členství pravidelně odpracovával službou pro celou skupinu.

Byl tu Greg, kterého i bez nějakého předchozího domlouvání každý považoval za její hlavu, nebyl sice nejstarší, v tom ho překonal sedmapadesátiletý Sterling, ale rozhodně v ní byl nejdéle. Jako prvního našel Stuarta, kterého zachránil před smrtí tím, že ho připravil o levou ruku. Další přišli Nate a Jeremy, každý z nich chvíli putoval sám, než je osud svedl dohromady. Poslední a asi nejméně prospěšná součást téhle dalo by se říct smečky byl Theodore, který již před propuknutím pravděpodobně žil na ulici a jel na všech možných drogách, co vás jen napadnou. Alespoň tak soudili podle jeho chování, dredů, jichž měl plnou hlavu již na začátku, a několika absťáků, kterými si s ním první členové prošli.

Srnka byla pro ně hotovým darem z nebes. Sterling se postaral o její očištění a naporcování, pak následovalo divoké grilování a sušení masa, aby déle vydrželo. Po dlouhé době šli všichni spát s plnými žaludky. Se zásobou jídla na nadcházející dny si zalezli do svých brlohů a zabednili ve vlaku. Jeremy poslal svůj starý spacák na onen svět a zamilovaně se zavrtal do toho nového.

Nejdéle z nich usínal Nate, pod slabým paprskem svitu měsíce, který se probojoval dovnitř nějakou škvírkou mezi prkny, hleděl na konzevru s hovězím masem a zeleninou. Čerstvá zvěřina sice dnes slavila větší úspěch, ale on byl na svůj objev náležitě hrdý. S myšlenkami na svět před apokalypsou se nechal ukolébat ke spánku chraplavou písní mrtvých.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eileythyia, v rubrice: Povídky » Na pokračování