OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beze slov - 1. kapitola

22.07.2015 (10:00) • Eileythyia • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1100×

Už to bylo víc jak týden a pořád jsme nenašli žádné jídlo. Jediné, co jsme měli, byly zbytky Joeho granulí. Plahočili jsme se spolu předměstím Atlanty, procházeli domy, oklikou se vyhýbali ulicím přeplněných procházejícími se mrtvými. Slunce nás smažilo zaživa, jenže polévání se vodou byl pro nás luxus, který jsme si nemohli dovolit. I s pitím jsme se museli krotit. Dělili jsme se o jednu láhev špinavé tekutiny, jež jsem se sice snažila přefiltrovat, ale žádná evian to rozhodně nebyla.

Procházeli jsme výjimečně klidnou částí, chrapot chodců jsem slyšela jen z dálky oslabený šustěním listů na stromech, mými kroky a Joeho cvakajícími drápky. Byla jsem unavená, chtěla jsem najít místo, které by mě čekalo s velkým billboardem: Tady můžeš zůstat, Tyler. Tady budeš v bezpečí, a s otevřenou náručí a úsměvem by mě vítalo. Jenže takové nikde nebylo. Párkrát jsem našla oplocený dům, který by se tomu slovu bezpečný po menších/větších úpravách alespoň trochu přiblížil, ale po dvou dnech mě začal užírat pocit samoty, kterému jsem se na svých cestách pokoušela tak urputně utéct. Jenže on mě vždycky někde dohonil, sebral mi veškeré zbytky sil, které jsem měla, a povalil mě celou svou vahou na zem. Nebýt Joeho, byla bych už mrtvá. Kdyby mě nesežrali chodci nebo jen nekousli a já se změnila, neotrávila bych se nějakým prošlým hnusem, co bych někde našla, nespadla do nějaké pasti, neumřela hlady, tak bych se byla už zabila. Zahrála bych si na ptáčka, co zapomněl létat, nebo bych si prostě prořízla zápěstí. Jenže ten můj chlupatý miláček tu se mnou vždycky byl, nemohla jsem ho na tomhle světě nechat samotného.

Zadívala jsem se na jeho pokyvující se šedý ocas, nadskakující uši a na jazyk visící z tlamy. Pak se ale zničehonic zastavil, zvedl hlavu výš a upřel svůj pohled na bůhví co mezi domky. Trhl sebou směrem vpřed a znovu znehybnil. Mlaskla jsem na něho, věnoval tomu však pozornost jen zlomek vteřiny. Znovu ten pohyb. Přiblížila jsem se k němu a položila mu ruku na záda. Copak to tam vidíš, Joe? ptala jsem se ho v duchu a snažila se přijít na to, co ho tak zaujalo. Najednou mi jeho záda zmizela pod rukou a on uháněl přes ulici k opuštěnému baráčku s malou zahrádkou. Bez zaváhání jsem se rozeběhla za ním, slepě jsem ho následovala, když mi zmizel z dohledu za rohem. Nemohla jsem ho ztratit, jen to ne. Prosím, ne. Sprintovala jsem za ním přes neoplocený pozemek, přeskakovala ty němé památky na lidi, co tu dřív žili. Mručení mrtvých jsem slyšela stále blíž. Jenže on určitě neběžel za nimi, ty jsem ho naučila tiše obcházet. Zaběhl do nějakého domku, strašně jsem se o něho začala bát. Než jsem ho následovala dovnitř, vytáhla jsem lovecký nůž a tiše se vplížila. Procházela jsem místnost po místnosti, prošla kuchyní a zaslechla zavrčení z druhého patra a pak tříštící se sklo. Kňučení. Na nic jsem nečekala, půd sebezáchovy vzal nohy na ramena a opustil mě. Vyběhla jsem schody, nahlédla do dvou pokojů, ale byly prázdné. Z dalšího zvuku, který se ke mně donesl, mi přeběhl mráz po zádech. Byl tu mrtvý. A mlaskal. Poslední místnost, z chodby jsem viděla, že je spojená s koupelnou. Na zemi ležely střepy rozbitého zrcadla na rudých čmouhách od krve. Otevřela jsem dveře víc s tichou modlitbou, aby nezavrzaly. V koupelně klečel chodec a cpal si do pusy syrové maso své oběti. Tělo před ním ale nepatřilo Joemu, bylo jiného psa, černá srst slepená tmavou horkou tekutinou chrlící se ven z rány mě o tom ujistila. A pak jsem si ho všimla. Byl zalezlý pod postelí. Hnědá tlapka ho prozradila. Šikovnej kluk, věděl, že nemá útočit. Na to jsem tu teď byla já. Tiše jsem došla k tomu, co se vrátil z mrtvých, a bodnutím do hlavy ho tam poslala nadobro. Svalil se přes mrtvolu psa.

Sesunula jsem se podél futer a poklepala rukou na podlahu, aby za mnou Joe přišel. Vyhrabal se zpod postele a vrhl se ke mně. Objala jsem ho roztřesenýma rukama a začala drbat na krku. Prsty pod tlamou jsem mu zvedla tlamu, takže jsem se mu zadívala do očí. Věděl, že jsem se zlobila, protože utekl. Ta láska k němu to však přebila a zůstal jen vděk, že se mu nic nestalo. Hruď se mi pořád divoce zvedala, jak jsem popadala dech, nůž se válel vedle mě.

Bylo už pozdní odpoledne, světlo sice pořád bylo, vedro ani nezmiňuju, ale už jsem nikam nechtěla. Pro dnešek jsem toho putování měla dost. Ujistila jsem se, že všechna okna jsou zavřená, některá dole byla dokonce zatlučená prkny. Přestěhovala jsem komodu a zatarasila s ní vchodové dveře. Ty do koupelny v druhém patře jsem zamknula, přestože jsem věděla, že od toho zabitého nám už nic nehrozí. Musela jsem se od toho jenom nějak oddělit. Pak jsem se začala procházet po domu a narušovala mrtvé soukromí jeho bývalých obyvatel. Z fotek jsem poznala, že tu bydleli manželé se synem, asi tak čtrnáctiletým. Prohrabovala jsem se věcmi a hledala něco užitečného do budoucna. Našla jsem sirky, jedny jsem sice momentálně měla, ale další se vždycky hodily. Dokonce i svíčku, použitou, ale ještě jednou naposledy posloužit mohla. Z prádelníku po paní domácí jsem si ukradla nové tričko, z toho, co jsem nosila, se dal už ždímat pot. A vyměnila jsem si spodní prádlo a ponožky. Umýt jsem se nemohla, neměla jsem kde, voda už nějakou dobu netekla. Cítila jsem se o něco míň nechutně, než dneska ráno.

V kuchyni jsem nám s Joem připravila hostinu na krásných světle růžových talířích. Měli jsme specialitu šéfkuchaře. Granule. Po večeři jsem však učinila objev. Byla to müsli tyčinka. Pravá müsli, prošlá jenom něco přes dva týdny. Neuvěřitelný. Joe nad ní ohrnoval nos, ale já ne, s tím datem spotřeby jsem si ji už stejně nemohla víc šetřit. Vychutnávala jsem si ji, jak jen to její stáří dovolovalo.

Následoval můj rituál při svíčce. Vyndala jsem všechno z batohu, luk položila vedle něj a prohlížela si tu sbírku. Kontrolovala jsem, jestli jsem něco nevytratila. Leželo tu několik šípů (ty byly už původně moje), láhev s rádoby vodou, ukradený lovecký nůž, ukradené náhradní ponožky, lepenka – taky ukradená (nebudu už u ničeho říkat, že jsem to ukradla, protože většina z toho byla), lano, kartáček a pasta připravené na tu úžasnou příležitost si vyčistit zuby někde u zdroje vody, zbytek granulí, Joeho vodítko (moje!), náš malý plyšový pejsek od mámy… u něho jsem se zastavila a přejela po něm prsty, zatlačila jsem slzy zpátky a pokračovala v prohlídce. Bloček, do kterého jsem si za dlouhých večerů kreslila, aby mi zbylo alespoň něco lidského, a dvě tužky. Fotka mě a bratra. Dala jsem pusu na jeho vybledlý obličej a začala věci skládat zpátky do tašky. Navrch přišla nepromokavá bunda, kterou už jsem sakra dlouho nepoužila. Vedle batohu stály teď už jen moje boty a luk. Byla jsem připravená ráno vyrazit.

Noc jsem měla bezesnou, pořád jsem se probouzela a kontrolovala škvírou mezi prkny situaci za okny, nikde ani noha. Když jsem spala, tak s Joem přitisknutým k sobě. Ráno jsme vyrazili brzy. Předtím jsem však musela udělat svou zvyklost – natrhala jsem květiny a dala je do prázdné sklenice na stůl jako poděkování. 

Autor: Eileythyia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slov - 1. kapitola: